Český národ je tam, kde ho naše národní obrození chtělo
vidět, dokonce ještě dál. Po letech nacistické a dekádách komunistické nadvlády
se Čechům podařilo zachovat český stát, obnovit jeho demokratickou tradici,
ponechat si českou kulturu, český jazyk a navíc vytvořit etnicky takřka
homogenní stát bez výraznějších vnitřních rozporů a mezinárodních potyček či
rozepří. I přesto se však Češi, jak v reálném i internetovém světě
pozoruji, cítí stále utlačováni, ponižováni a vláčeni silnějšími a cizáckými
živly, konkrétně Evropskou unií, a v posledních dvou letech panují navíc
obavy z narušení české kultury kulturou cizí, kterou by sem přinesli
imigranti muslimského vyznání. O hledání důvodů těchto nálad, ale i o hledání
mého vlastního češství – o tom a o dalším podobném je tato esej.
Pocit bezmocnosti a malosti českého národa kritizoval bez
servítků exprezident Václav Havel, jenž mluvil o tzv. „provinciální zapšklosti“
a to i v souvislosti s českým odporem vůči EU: „. . .
nejviditelnějším projevem je antievropanství . . . proč se máme s někým
radit, proč máme někoho cizího poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem
dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat . . . ‚My si přece vystačíme sami‘
– to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“ (Havel, 2006, s 50).
