Opilá romance III

Přijel načas. Osm hodin udeřilo a on stál dole u zvonků a tiskl tlačítko. Možná tam už nějakou dobu stál, aby to nevypadalo, že je na starou babu příliš horlivý nebo že snad někam pospíchá. Už jsem měla pár vykouřených cigaret a těch pár desítek minut času, co jsem měla, jsem strávila vzpomínáním, jak to my babičky děláváme. Uvědomila jsem si, jak mi chybí manžel, jak mě mrzí, že Jana nemá děti nebo jak jsem šťastná, že na starý kolena můžu dělat to, co dělám ráda – divadlo.

Petr, běžně spoře oděný v obnošených, ale ne neslušně špinavých a zmuchlaných šatech, na sobě nyní měl velmi precizně žehlenou červenou košili zastrčenou v černých kalhotách a překrytou černým sakem. Uhranul mě. Něco takového jsem opravdu nečekala, kdyby ano, sama bych se oblékla o poznání lépe. Měla jsem na sobě kytičkované šaty a růžový kabátek s oranžovým šátkem. Zkrátka vedle něj jsem vypadala jako karnevalová ozdoba, co se hodí akorát tak na pověšení na lampu. A to bych v tu chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří, se sebou taky nejradši udělala. Jakmile jsem ho spatřila, neměla jsem radost z toho, jak dobře vypadá, ani jsem nezaznamenala, že by se mi líbil. Hlavou mi prolétla jediná myšlenka – mazej se převléct!

Opilá romance II

Přispěchala jsem domů, jak nejrychleji to šlo. V kolik říkal? V osm. Jsem naprosto nevzrušená, jen mi vrtá hlavou, co mi může chtít. Třeba potřebuje podepsat omluvenky do školy, prolétlo mi hlavou. Nebo pozval všechny ze souboru a já si to jen špatně vykládám. Ano, tak to bude.

Za dvě hodiny se tu má stavit a já jsem už teď utahaná jako fena. Že bych si šla ještě lehnout? Ne, moje vlasy by vypadaly jako po nacistickém kobercovém náletu a musela bych je nejméně další dvě hodiny přemlouvat, aby splaskly. Oči by se mi vypoulily a z váčků pod nimi by se staly obrovské nateklé pytle. Raději spát nepůjdu.

Na stole v kuchyni se na mě šklebí nedočtené „Karibské tajemství“ a otevřená krabička cigaret. Ano, takhle strávím následující dvě hodiny.

Kdo zabil Eridana V - Pivo a šachy s velmistrem

Netrvalo dlouho a byli jsme pryč z budovy. Opět obklopeni svou stráží, na cestě k domovu. Samozřejmě jsme jeli přistavenou limuzínou, jejíž šofér nás už pěknou chvíli očekával. Byl to mladý a hezký hispánec s černými kudrnatými vlasy a krátkými vousy. Svalnaté, chlupaté paže se natahovaly k volantu, zatímco jeho výraz se měnil, čím víc jsme se přibližovali. Vozil nás často, byl neoddělitelným členem a jedním z nejlepších zaměstnanců šéfa dopravy, Carona. Nikdy nám ale neprozradil své jméno.

„Jak se máte, paní?“ zeptal se s širokým úsměvem, když jsme vstoupili do auta. Byl od přírody veselý, ale dnes se jeho štěstí Sunna nepotřebovala vystavovat. V hlavě měla tisíc a jednu myšlenku.

„Sklapni,“ odpověděla mu. „Jeď do Tiburonu.“ přikázala mu po chvíli. Auto se zhouplo a vjelo přiměřenou rychlostí do silničního provozu. Řidič nic neřekl, ani se nezeptal, proč zrovna do Tiburonu.

Opilá romance I

Křečovitě se usmívám na ošuntělé židli ve staromódně vybavené kuchyni, kouřím již čtvrtou cigaretu, hledím z okna do centra večerní Prahy a povídám si sama se sebou.

Prý Pojď na sklenku. Jo, tak to začalo. Pouhopouhé vyzvání na skleničku dobrého vína nebo aperitivu od jednoho milého a hezkého mladíka ze souboru. Kdyby mi nebylo devětapadesát, možná bych odpověděla bez zaváhání. Ale skrze můj věk jsem samozřejmě musela delší dobu přemýšlet. Hlavou se mi míhaly miriády myšlenek na nejrůznější vyústění. Nech toho, Hanko, ten kluk si chce jen popovídat. Možná má jen nějaké trable doma a potřebuje radu staré ženské. Ale co když…

Může ve svém věku vůbec pít alkohol?

Ani nevím, kolik mu je. Možná dvacet. Možná sedmnáct. Mám jít? Nemám? Proč? Kdybych tak měla nějakou kamarádku, která je schopna nad věcí přemýšlet s nadhledem a bez zbytečného kvákání nesmyslů o vysokých tóninách.

Já, svraštělá baba a jít s ním? Proklínám sama sebe, že jsem zestárla.

Nech toho, Hani, uklidni se. Nemysli na to, co chce. Nech se překvapit.

Kdo zabil Eridana IV - Muffiny a prosba o vraždu

Když se chřtán tvořený muži v černých uniformách otevřel, vykoukla hubená a nízká stará žena. Šedočerné lokny jí padaly z hlavy až k ramenům. Oči se jí decentně leskly namalovanou modrou barvou. V naducaných rudých rtech měla zapálenou cigaretu, kterou vyjímala zásadně jen palcem a prostředníkem, když chtěla mluvit. Nosila stařecký svetr a dlouhou staromódní sukni. Přes krk si přehodila šátek, který jí padal na záda, přes ramena až k loktům.

Kdo zabil Eridana III - Ochránce spratek

Vzbudil jsem se, jako když vás ze snu vytrhne palčivá žízeň. Dlouho vás to otravuje a začínáte cítit, že je na čase vzdát se fantasie, ukončit to, odejít z oné říše přeludů a skočit rovnou do studené vody reality. Když plavete ve vodě, můžete ukojit žízeň, ale i se utopit. Žil jsem v mylné představě, že se nic takového jako vražda v mém a Sunnině bytě nikdy nestane. Ale sedm výstřelů mi zbortilo ideu. Probudily mě.

Ledová voda byla strašná. Mrazivý šok, vylétající bublinky z mých úst, tápající ruce, kopající nohy. Topím se. Co se to děje? Co se stalo? Kde je Sunna? A ochranka? Kdo to střílel? Na koho? A proč? Vesmír se potápí do svých hlubin, z nichž není úniku. Film na hořícím plátně. Lítá fraška. Konec. Vír emocí, barev, zvuků, hlasů.

Jak mohla Sunna, má bohyně, tak chladnokrevně vraždit? Ona není taková! Ona je dokonalá!

Kdo zabil Eridana II - Jak Eridanus přišel o život

Se Sunnou jsme obráželi všechny spřízněné firmy, jejich základny, sídla a prodejny. Nabízeli jsme drogy a brali jsme si peníze. Strategizovali jsme černý trh a nejednou se zapletli do konfliktů až tak, že jsme museli vymáhat. Tím vším jsem procházel s ní, protože ona chtěla, abych se to všechno naučil. Jednou to budeš potřebovat, říkala mi. Nevím, proč. Vodila mě s sebou jako psa na vodítku, buď proto, že mě chtěla mít na očích, nebo proto, že mi jednou skutečně chtěla přenechat nějakou významnou funkci. Třeba jsem opravdu jejím náhradním synem, jejím potomkem, dědicem.

Děti Londýna VII - Lady chůva

Tommy vylezl ze své zahřáté postele a asi půl hodiny se díval na svou matku, jak spí. Když zaklepal listonoš, šel mu otevřít a převzal od něj obálku. Stálo na ní: „Daisy Wilsonové, svobodné matce Thomase.“

V témže okamžiku velmi podobnou obálku otevřel i pyšný lord Henry Dudley. Na té jeho stálo zase: „Henrymu Dudleyovi, otci Charlese.“

Kdo zabil Eridana I - Jak jsem poznal Sunnu

Když mě Sunna vzala k sobě, nebylo mi ani čtrnáct. Vzpomínám si jen na její siluetu, jak se mihla mým životem a celý ho změnila. Obrátila naruby. Vzkřísila ho.

Do té doby byl můj svět jen jakýsi rozpitý vír všech barev, neskutečně se točící kolos vjemů a emocí. Bál jsem se budoucnosti a hleděl na ni jen jako divák. Jako řidič, jehož auto se řítí ze skály. Co může asi dělat? Jen se zuřivě snaží dostat ven a nad řízením nepřemýšlí. Bylo by to zbytečné. Na pokraji smrti se mu hlavou ženou všechny možné i nemožné obrazy, výjevy z minulosti a nepravděpodobné slátaniny nekonečných prostorů jeho duše. A ten největší strašák je sám strach, mocnější a horší než cokoliv jiného. Lebka mu málem exploduje pod tou tíhou narůstajících obav z dopadu. Stejně vypadal i můj život. Dlouhé dva roky.

Děti Londýna VI. - Malá zlodějka

Celá rozbolavělá se Tara Eaton krčila v přítmí kuchyňské linky a čekala, co bude dál. Její otec, Ralph Eaton, už zase vypil příliš mnoho ginu a chystal se dělat strašné věci. Často svou desetiletou holčičku bil a choval se k ní hůře než ke kusu hadru. Už by ani nespočítala, kolik modřin na svém drobném těle má od něj.

Matka jí zemřela před třemi lety na tuberkulózu a naneštěstí jejího otce nenakazila. Od té doby, co nemá manželku, začal pít a v záchvatech opilosti si vybíjel veškerou zlost na své malé, ubohé dívence, co se před ním stále schovávala. Její promodralá tvář byla schovaná za desítkami šmouh a špinavých fleků. Rozčepýřené vlasy jí trčely daleko z hlavy a nevábně zapáchaly. Na krku měla růženec po mamince, na nějž dávala nevýslovný pozor a nikdy si ho nesundávala. Škoda, že jí neochránil před násilným otcem.

Zamykal jí doma, aby nemohla utéct. Nechodila ani do školy a úřady ji prohlásily za nezvěstnou, neboť její otec byl nahlásit její zmizení. Byla zanedbaná a neudržovaná, její znalosti sahaly daleko pod úroveň znalostí jejích vrstevníků. Ale zažila si toho mnohem víc, než oni.

Mezi zdrogovanými gayi

"A intelekt, když bez duše,

pak podoben je ropuše,

či slepci s mečem v tanci."

                                       Karel Kryl

Děti Londýna V - Podivná kamarádka

Když bylo Emmě Jenkins sotva šest let, začala být zvláštní. Nikdy si nehrávala s ostatními dětmi, ani s nimi neseděla na obědě. Neměla ráda přítomnost někoho cizího, odtahovala se. Děti jí za to neměly rády, ale ona si jich příliš nevšímala. Zavřela se do sebe a všechny sociální skupiny pro ni byly jen dýmy za clonou. Její svět byl přeci mnohem zajímavější, než svět, kde žily ty uboze hloupé děti.

Vyvolená - Probuzení

Jemně jí brnělo u srdce a hlava hrozila, že se rozskočí na tisíce kousků. Z úst se jí vydralo tiché zasténání. Pak ucítila něčí ruku ve svých vlasech, jak jí jemně hladila, a tichý hlas ji konejšil:

            ,,Ššš, jenom klid, všechno bude dobré.“

            Řasy se jí několikrát zachvěly a pak definitivně otevřela oči. Viděla rozmazaně a v hlavě jí zběsile pulzovala krev. Rychle se posadila a začala lapat po dechu. Dusila se. 

Vyvolená - Odchod

Amélie seděla na sedadle spolujezdce. Na semaforu naskočila zelená, její matka sešlápla plyn a ona zase uviděla ta pronikavá světla a uslyšela skřípot brzd nákladního auta, následovně ostrý náraz a zvuk, jenž věštil absolutní zničení auta. Těsně před ztrátou vědomí pohlédla na svojí maminku. Ta se na Amélii naposledy usmála a hned poté se jí obličej zkřivil do bolestivé a křečovité grimasy. Následovalo poslední vydechnutí, a pak jí klesla víčka. Odešla, uvědomila si s hrůzou Amélie. Odešla a už se nikdy nevrátí!

Děti Londýna IV - Babiččina holčička

Isabella Nolanová patřila k tichým a spořádaným děvčatům, jež nikdy nevyhledávala příliš pozornosti či akčnosti života. Její život se zaplňoval stereotypem, její řeč frázemi a její pokoj učebnicemi. Ačkoliv patřila do jedné z bohatších rodin, na ni samotnou to nemělo vliv. Nedoceňovala peníze a nevyužívala výhod toho je mít. Určovala si svou vlastní cestu životem a nesnášela pomyšlení na to, že by ji někdo před ní prosekal od trávy a nepříjemného plevele. Neměla ráda lidi a zanevřela na společnost jako takovou.

Děti Londýna III - Kluk se sladkostmi + Slovo autora

„Jsem tak šťastná, že budete hlídat Geryho právě vy, lady Harrisonová.“ řekla paní Agatha Shawová. Ona, její syn a stará dáma stáli před vchodem do domu Harrisonových na chodníku. Stařena se opírala o hůl na schodech vedoucích ke vchodu domu, mladá paní stála na kočičích hlavách s vlasy rozevlátými a širokým úsměvem na rtech.

Děti Londýna II - Zahradníkův syn

Ronald byl Charlesův dlouholetý přítel. Oba mladí chlapci chodili do čtvrtého ročníku základní školy, rozdíl byl v tom, že Charles navštěvoval soukromou školu pro děti lordů a Ronald obyčejnou základní školu pro chudé děti Londýna. Pocházeli z rozdílných sfér tehdejší londýnské společnosti, a přesto si našli cestu k srdci toho druhého lépe, než to kdy dovedou ostatní děti.

Děti Londýna I - Chlapec v okně

Mladý hoch stál sám v opuštěném temném pokoji. Dovnitř velkým oknem, z nějž se nakláněl,  prosvítalo jen slabé světlo pouličních lamp. Sledoval noční dění v ulici pod sebou. Na kočičích hlavách tu a tam proběhl toulavý pes nebo prošla nějaká skupinka lidí. Tmavý Londýn byl zahalen mlhou a inverzí, jako každý jiný den na podzim. Do pokojíku se již vkrádala tma a tak se chlapec oblékl do výstavního kožichu své matky, který vzal v její skříni, a dál pozoroval, co se pod ním děje.