Hrátky s čtenářem aneb Co by média dělat nemusela

Mohutný požár londýnského bytového věžového domu Grenfell Tower je v posledních dnech tématem dosti článků ve sféře médií, a to z dost pochopitelných důvodů, ať jsou tyto důvody s neštěstím více či méně související. Jedním z takových článků je i tento, který mě při dnešní prohlídce facebookových příspěvků něčím zaujal. Příčinou je fakt, že server lidovky.cz do titulku vsadil jméno první identifikované oběti, kterou je syrský uprchlík, jak se v článku dále uvádí. Možná si řekneme, že jde o nepodstatnou informaci, jen takovou doplňující. Ve chvíli, kdy je to však arabsky znějící jméno, navíc později dokořeněné tím, že jde o uprchlíka, se ale mohou začít dít různé věci...

Trávíš (se) dobře?

V 70. letech minulého století se ve státě New Jersey v USA rozběhl program pro prevenci kriminality u mladistvých s názvem Scared Straight. Jak již název napovídá (přeložitelné jako "nažeňte jim strach"), cílem bylo vystrašit, konkrétně pak mladistvé delikventy, kteří se skrze setkání s vězni v těch nejodpornějších věznicích měli seznámit s realitou života kriminálníka, přičemž si tito vězni - dělali program dobrovolně a snad i rádi - rozhodně při osvětlování nebrali servítky. Jak naznačil první dojem z projektu i populární dokument z roku 1979, program fungoval. Překvapení, vyjukaní, případně i se slzami v očích - tak vypadali chlapci i děvčata v dokumentu po odchodu z návštěvy kriminálu, přičemž dovnitř šli s hlavami pyšně vztyčenými. Řekli, že ke kriminální činnosti se už jen tak nevrátí, že chtějí žít normálně... Po několika týdnech to vydrželi až na jednoho všichni. 

Realita však byla nakonec jiná...

Manželku neuhodíš, dítě ano?

Jsem ve zvláštní době. Kolem sebe slýchávám, jak je super, že gayové a lesby jsou na jedné lodi s heterosexuály, vidím iniciativy proti domácímu násilí, proti sexismu, proti nerovnosti pohlaví. Asi všichni mi odkývají, že fyzická agrese je dnes chápána jako něco nepřijatelného, méně přísně vzato pak tak, jako řešení méně vhodné, v případě fyzického napadení bezbranných, slabých - jako jsou třeba nemocní lidé, starší lidé a tak dále - bývá lidem zle z pachatele takového činu. Avšak jak je tedy pak možné, že bití dětí, které jsou také bezbranné, slabé a plně vázané na své rodiče, chápeme jako něco běžně rozšířeného?

Nechci teď vytvářet nějaké katastrofické scenérie a scénáře. Ne, fyzické trestání dětí není podle mě chápáno tak, jako dříve. Už se na to nedíváme všichni jako na něco v pořádku. Jsou rodiče, kteří se toho snaží vyvarovat. Asi obecně lze říci, že není rodičům moc příjemné tohle svým dětem udělat, i když v tomhle budou bohužel i ty výjimky, kdy nad tím rodiče moc nepřemýšlí. A je jasné, že bude takové chování vyrůstat i z jakési frustrace, únavy, nevědomosti toho, co dělat s tím zlobivým dítětem dál. 

Ale i přesto je to stále přijímáno jako něco, co se běžně děje. Jak je možné, že je pro nás, pro tuto společnost, přijatelné se takto k dětem chovat? Copak bychom odkývali, kdyby manžel dal facku svojí manželce, že dělá něco, co se jemu nelíbí? Je pro nás přijatelné odsouhlasit chování vnukovi, který propleskne svoji nemocnou babičku, že zase povídá nějaké nesmysly? Kde se stala chyba, že fyzická konfrontace s ostatními je nám proti srsti, ale dát pohlavek nebo přes zadek dítěti je vcelku běžně rozšířená výchovná metoda?

Zrození a současnost češství

Český národ je tam, kde ho naše národní obrození chtělo vidět, dokonce ještě dál. Po letech nacistické a dekádách komunistické nadvlády se Čechům podařilo zachovat český stát, obnovit jeho demokratickou tradici, ponechat si českou kulturu, český jazyk a navíc vytvořit etnicky takřka homogenní stát bez výraznějších vnitřních rozporů a mezinárodních potyček či rozepří. I přesto se však Češi, jak v reálném i internetovém světě pozoruji, cítí stále utlačováni, ponižováni a vláčeni silnějšími a cizáckými živly, konkrétně Evropskou unií, a v posledních dvou letech panují navíc obavy z narušení české kultury kulturou cizí, kterou by sem přinesli imigranti muslimského vyznání. O hledání důvodů těchto nálad, ale i o hledání mého vlastního češství – o tom a o dalším podobném je tato esej.

Pocit bezmocnosti a malosti českého národa kritizoval bez servítků exprezident Václav Havel, jenž mluvil o tzv. „provinciální zapšklosti“ a to i v souvislosti s českým odporem vůči EU: „. . . nejviditelnějším projevem je antievropanství . . . proč se máme s někým radit, proč máme někoho cizího poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat . . . ‚My si přece vystačíme sami‘ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“ (Havel, 2006, s 50).