Hrátky s čtenářem aneb Co by média dělat nemusela

Mohutný požár londýnského bytového věžového domu Grenfell Tower je v posledních dnech tématem dosti článků ve sféře médií, a to z dost pochopitelných důvodů, ať jsou tyto důvody s neštěstím více či méně související. Jedním z takových článků je i tento, který mě při dnešní prohlídce facebookových příspěvků něčím zaujal. Příčinou je fakt, že server lidovky.cz do titulku vsadil jméno první identifikované oběti, kterou je syrský uprchlík, jak se v článku dále uvádí. Možná si řekneme, že jde o nepodstatnou informaci, jen takovou doplňující. Ve chvíli, kdy je to však arabsky znějící jméno, navíc později dokořeněné tím, že jde o uprchlíka, se ale mohou začít dít různé věci...

Otráven

Jak již někdo velmi chytrý řekl, "cigareta je smradlavé seno s ohněm na jednom konci a hlupákem na druhém". Ano, je to tak.

Ať jsme hlupáci sebevětší, je jen naše starost, jak s naší blbostí budeme zacházet. S platností zákona o nekouření vyvstávají neustále všude kolem mě diskuze o tom, kdo a kde to dokázal obejít, jakým způsobem se tomu zákonu bránit a podobně. Jenže mě by zajímalo, proč si o tom lidé pořád musejí povídat. Proč? Vždyť to je každého věc a je potřeba ji tutlat až do posledního ždibce, jinak na to někdo přijde a začnou se psát novely a úpravy, které učiní přítrž všem těmto mazaným chytrolínům.

Jako celkem náladový kuřák vhazuji ručník do ringu a ptám se na rovinu a bez chytrých řečí vás všech - kdo věří tomu, že tento zákon nevznikl především proto, aby se stal jen dalším stupněm na schodišti kontroly populace? Dobrá, neumím se ošívat tak intelektuálními žvásty, jako jiní (resp. umím, ale nechci), a proto to chci vzít z pohledu obyčejného člověka a "po lopatě".

Trávíš (se) dobře?

V 70. letech minulého století se ve státě New Jersey v USA rozběhl program pro prevenci kriminality u mladistvých s názvem Scared Straight. Jak již název napovídá (přeložitelné jako "nažeňte jim strach"), cílem bylo vystrašit, konkrétně pak mladistvé delikventy, kteří se skrze setkání s vězni v těch nejodpornějších věznicích měli seznámit s realitou života kriminálníka, přičemž si tito vězni - dělali program dobrovolně a snad i rádi - rozhodně při osvětlování nebrali servítky. Jak naznačil první dojem z projektu i populární dokument z roku 1979, program fungoval. Překvapení, vyjukaní, případně i se slzami v očích - tak vypadali chlapci i děvčata v dokumentu po odchodu z návštěvy kriminálu, přičemž dovnitř šli s hlavami pyšně vztyčenými. Řekli, že ke kriminální činnosti se už jen tak nevrátí, že chtějí žít normálně... Po několika týdnech to vydrželi až na jednoho všichni. 

Realita však byla nakonec jiná...

Manželku neuhodíš, dítě ano?

Jsem ve zvláštní době. Kolem sebe slýchávám, jak je super, že gayové a lesby jsou na jedné lodi s heterosexuály, vidím iniciativy proti domácímu násilí, proti sexismu, proti nerovnosti pohlaví. Asi všichni mi odkývají, že fyzická agrese je dnes chápána jako něco nepřijatelného, méně přísně vzato pak tak, jako řešení méně vhodné, v případě fyzického napadení bezbranných, slabých - jako jsou třeba nemocní lidé, starší lidé a tak dále - bývá lidem zle z pachatele takového činu. Avšak jak je tedy pak možné, že bití dětí, které jsou také bezbranné, slabé a plně vázané na své rodiče, chápeme jako něco běžně rozšířeného?

Nechci teď vytvářet nějaké katastrofické scenérie a scénáře. Ne, fyzické trestání dětí není podle mě chápáno tak, jako dříve. Už se na to nedíváme všichni jako na něco v pořádku. Jsou rodiče, kteří se toho snaží vyvarovat. Asi obecně lze říci, že není rodičům moc příjemné tohle svým dětem udělat, i když v tomhle budou bohužel i ty výjimky, kdy nad tím rodiče moc nepřemýšlí. A je jasné, že bude takové chování vyrůstat i z jakési frustrace, únavy, nevědomosti toho, co dělat s tím zlobivým dítětem dál. 

Ale i přesto je to stále přijímáno jako něco, co se běžně děje. Jak je možné, že je pro nás, pro tuto společnost, přijatelné se takto k dětem chovat? Copak bychom odkývali, kdyby manžel dal facku svojí manželce, že dělá něco, co se jemu nelíbí? Je pro nás přijatelné odsouhlasit chování vnukovi, který propleskne svoji nemocnou babičku, že zase povídá nějaké nesmysly? Kde se stala chyba, že fyzická konfrontace s ostatními je nám proti srsti, ale dát pohlavek nebo přes zadek dítěti je vcelku běžně rozšířená výchovná metoda?

Hrozba IS je reálná. Alespoň podle architektů Horního nádraží v Karlových Varech

S narůstající medializací válečné hrozby z Blízkého východu se objevují různé obranné programy. Ten největší projekt je z Karlových varů, kde se zrodila zcela první vojenská základna svého typu.

Velmi prozíravě se na potenciální hrozbu připravuje lázeňské město Karlovy Vary. Na místě někdejší nádražní budovy Horního nádraží vyrostla první protiletadlová základna tohoto tisíciletí. Původní návrh postavit výpravní budovu,

Gregory House, John Kramer, Severus Snape a Galadriel

Asi se ptáte, co ti čtyři mohou mít společného...

Jednoznačně jsou to nejkrásnější smyšlené postavy všech dob. Jejich životní příběhy dokázaly prolomit mou ledovou kru u srdce a tím se mi zapsaly do života. A že některé neznáte? Koukejte začít číst a dívat se na filmy, protože speciálně tyto čtyři postavy si nesmíte nechat ujít.

Gregory House, M. D.

"Všichni lžou."

Známe ho ze stejnojmenného seriálu a je to naprosto dokonalá postava pro ty, kteří za jeho samolibostí a povýšeností nevidí jen negativní vlastnosti zhýralé lidské zrůdy, ale i člověka, který si prošel mnohými útrapami a zažil velké bolesti emocionální i tělesné.
Je to geniální diagnostik trochu citově opomíjený pro svůj nepříjemně upřímný sarkastický tón a neskutečnou nedůvěru v lidské pokolení.

Vzrůstající množství kantorů, kteří neradi učí, doléhá i na středoškoláky

Je to dva a půl roku, kdy jsem přišel na střední školu, a musím říct, že již od raného počátku jsem si začal všímat nespokojenosti středoškolských učitelů. Někteří jen znuděně vykládají nezajímavé fakty, jiní otevřeně přiznají, že do školy chodí neradi.

Kde je problém? Mnozí pedagogové jako problém vnímají letargické a líné studenty neochotné vstřebávat takové množství informací, jaké po nich chce školní vzdělávací program. Z mojí perspektivy žáka velice ochotného zastávat se svých spolužáků bohužel musím konstatovat – je tomu tak.

Sorry jako...

ale už tak snad máme v politice dost hovad.

Aktuálně řešená kauza ohledně Babišových nezdaněných příjmů a majetku vede opět k široké rozpravě o tom, jak tu je všechno špatně. Zeman je vůl, Sobotka loutka, Chovanec nemyslící idiot a Babiš zloděj.

Myslím, že je načase si přiznat, že ne vždy všechno klape tak jak má. Ale ne vždy je taky všechno špatně. Sorry jako, ale myslím, že ne všechno, co Babiš udělal, je na žalobu za velezradu. Spousta jeho kroků byla mířena správným směrem a dopadla na úrodnou půdu, jiné třeba nedopadly, ale nebyly myšleny zle.

Dokonce nemusíme pro horší příklad ministra financí chodit tak daleko, jak si možná myslíte. Vzpomeňte si, jak se nadávalo na Kalouska.

Ostatně můj názor zní, že Česká televize se stává bulvárem nízké kvality a strká nos skutečně tam, kam nemá. Je jen na Babišovi a je to jeho rozhodnutí, jak se zachová vůči otázce od ČT.

Prezident se k Andrejovým podpásovým machinacím nevyjadřuje. Proč taky? Nenapadá ho, neškodí mu, na rozdíl například od premiéra, že...

Z historie i aktuálního dění víme, že Zeman se zaměřuje výhradně na své nepřátele, za které považuje všechny ty, kdo ho nemají rádi a nebojí se to říct. Možná proto se tak rád nechává obskakovat svými patolízaly, věrnými panoši a zkorumpovanými rádci.

Doufejme, že si Fenclovu zabijačku užil a konečně si vyslechl to, co tak moc chtěl slyšet - že má kandidovat na post prezidenta ještě jednou! A kdyby mu to chvalořečení náhodou nestačilo, samozřejmě se bude radit i s vysokými hlavami z prezidentské kanceláře. Tedy... "radit"... spíš poslouchat žvásty o své dokonalosti a škodě, která by přišla, kdyby nebyl prezident na další období. A kdyby ani to nakonec nestačilo, svolá své podržtašky z aktuální politické scény. A nakonec se nechá slyšet v zájmu věci, o které se rozhodl už dávno. Že má kandidovat.

Prosím, lidé...

buďme rozumní a nečerněme si myšlenky z černých médií. Občas trochu vzpomeňme na světlé stránky věci. Ale nebuďme voli, co vidí světlo tam, kde není.

Co si myslím o EET

Elektronická evidence tržeb (EET) se dnes, 1. prosince 2016, dostává z velké své části do běhu. Restauratéři, kavárníci, a majitelé podobných živností budou muset každou základní jednotku tržby evidovat a okamžitě posílat do ústředního vyhodnocovacího a archivního centra v ministerstvu financí. Nejspíš.

Vzhledem k faktu, že ještě dnes diskutujeme o tom, jak EET bude fungovat a kdo všechno do ní bude patřit, zdá se mi velmi nepravděpodobné, že ke skutečnému zavedení a prospěšnosti tohoto systému někdy dojde. Ministr Babiš si ještě před několika málo dny lámal hlavu s konečným zněním zákona o EET a nechal se slyšet, že do dalšího rozšiřování působnosti EET (na začátku března 2017) ministerstvo vypracuje přehodnocení znění zákona.

Odpověď na reakci Michala Beneše na návrh poslanců o zákonu hanobení prezidenta

Pojďme si otevřeně a bez ostychu říci, že situace s náladami ohledně prezidenta Zemana není nejmilejší. Vždyť se stačí podívat jen na internet. Kde končí prostá a zdravá provokace a lechtání státních orgánů a kde již začíná hanobení? A je tady vůbec někdo, kdo se ani jediným slůvkem, ani jedinou myšlenkou neotřel o stávající hlavu státu? Těžko takového hledat.

A přesto mi, kolego, dovolte otázku, která nejen že je na místě, ale přímo vyvstává z bahna, které média nametají na Hradní práh jako jejich protikladná projekce. Opravdu je na něm všechno tak špatně? Nestojí za to občas vypustit potřebu hledat informace v pofidérních zdrojích vlastněných zainteresovaným zbohatlíkem? Pojďme si říct, co o Zemanově morálce víme jistě.

NÁZOR: Návrh na ustanovení hanobení prezidenta ČR jako trestného činu

Je naprosto zřejmé, že i přes současnou moderní tendenci liberálního směru v politice i jakémkoliv jiném směru veřejného a soukromého života, je třeba stále ctít určité autority, neboť ty tvoří opěrný systém společnosti a vedou ji někam dál. I přes to, že již dnes není uznávána vláda pevné ruky, je dobré, pokud někdo stojí v čele a je s úctou a respektem přijímán ostatními.

Snad by se tak i samo nabízelo, aby zákony stanovily jasné hranice toho, co je ještě slušná kritika, kritika na místě a vedená lidským a slušným způsobem, a tak se zamezilo nevhodnému hanění, urážení a ponižování autority. Je potřeba, aby v současném světě, kdy všichni lidé jsou si rovni, fungovala rovná a slušná diskuze na všech úrovních společnosti i mezi nimi.

O mém názoru na zvolení Donalda Trumpa

Dnešního dne bylo občany Spojených států amerických rozhodnuto, že jejich příštím, tedy 45., prezidentem se stane Donald Trump.

Po nesčetném množství faux pas, po nejednom skandálním úletu, po důkazech jeho diplomatické negramotnosti, po politických pádech a morálních prohrách jsme všichni očekávali něco jiného.

Tématem tohoto příspěvku není rozebírat, proč se to nakonec stalo. Smiřme se s tím, že více než polovina USA zkrátka Trumpa v Bílém domě chce. Nejspíš díky oproštění od politické korektnosti, díky snaze posunout Ameriku dál a nesetrvávat na pozici mrtvého bodu, díky netradičnímu a „odpoutanému“ vystupování. Můj názor se s tímto nesetkává.

Co čekat dál? Trump je extremista a radikál, hulvát a amoralista a především neví, kde leží meze, ať již v politice či osobním projevu. Je to Zeman v bledě modrém a s mocí nesčetněkrát větší, než náš prezident má. Přiznejme si ale jednu rozlišnost – Zeman byl, je a bude bohém, extremista a nemá etické a morální zázemí, jenomže již mnohokrát projevil i svou inteligenci. Ať s jeho názory nesouhlasíme či se na něj neradi díváme, je to chytrý, sečtělý a relativně rozumný člověk.

Donald Trump tuto vlastnost nikdy neprojevil. Vzhledem k vlivu Ameriky na zbytek světa se obávám, že se jedná o klasický případ vložení moci do rukou hlupáka. Dějiny nám předvádějí mnoho příkladů toho, co se stane, když k tomu dojde. Když má někdo moc a příležitost změnit svět, ale jeho rozum na to nestačí.

Bůh s námi.

Óda na Odysseu

Fanouškovství je zapeklitá věc. Buď budete rádi, že jste na koncertě, budete si užívat hudby a v klidu popíjet pivo, zatímco se kapela potí na pódiu, nebo budete neuvěřitelně šťastní, že jste na koncertě a už při první písničce se ztrapníte na parketě svými infantilně komickými pohyby. Ale vám je to jedno - vždyť to je přece vaše oblíbená kapela.

Sinusoida s refrénem

Chaos v moři, i na souši,

dům se boří i sousoší

otrokářů, slepých mužů,

všech lichvářů, tupých nožů.

A v Bruselu, tam to umí!

Všechno v kelu, přece s vůní!

Třou si čela o své dlaně,

Merkel čněla odhodlaně.

O smrti Paoliniho duše

A od té doby jde filmařina do sraček, aneb – jak se z kinematografie stalo synonymum pro zklamání.

Gigantická propast, do níž se s pompézní fanfárou vrhnul Odkaz dračích jezdců, tak bych popsal film Eragon, jenž vyšel již v roce 2006.

Představme si příběh Eragona jako starého, malého pejska, staršího bratra Eldesta, Brisingra a Inheritance. Je velmi roztomilý, huňatý a přítulný. Poté přijdou filmaři a položí ho na operační stůl. Nejdříve ho nabarví na růžovo, protože je to estetičtější. Pak mu amputují nohy, protože bude skladnější. V neposlední řadě ho zbaví ocasu, protože příliš trčel. A nakonec mu vydloubou oči, aby se neohlížel za fenami. Co nám z pejska zbylo? Torzo jakéhosi ošklivého, mučeného stvoření. A stále mu říkáme Eragon – i po tom všem.

Co je mi svaté

Co je mi svaté… Ano, to je velmi dobrý dotaz a mě trvalo celkem dlouho vymyslet odpověď na tuto otázku. Tedy ne odpověď, ale spíše pouze myšlenku. Nevím, zda pochopíte smysl mého následného žvanění, ale aspoň se vám pokusím trochu objasnit můj způsob uvažování.

Když mi byla tato věta přednesena, uvažovala jsem, co pro mě znamená slovo "svatý". Ano, samozřejmě, že mě jako první napadlo moje náboženství, jelikož jsem věřící (prosím, nepleťte si to s ortodoxní křesťankou), ale následně jsem o tom začala pochybovat. Opravdu to pro mě znamená tolik? Opravdu je to to hlavní v mém životě? S přihlédnutím k nedávným událostem jsem usoudila, že je velké množství věcí, na kterých mi záleží daleko více.

Evropo dýchej! aneb rozhněvaná bílá žena

(Zdroj YouTube)

V úterý 2. 8. se na internetu objevil protestsong prakticky neznámé české zpěvačky Olivie Žižkové (viz výše). Letem vám ho přiblížím.

Hodný sluha, zlý pán - aneb já a můj mobilní telefon

   Uvažovali jste někdy, jestli je Váš mobilní telefon skutečně tak užitečný, jak propagují výrobci, nebo jestli nám skutečně poškozuje mozek, jak tvrdí psychologové? Já se nad tím zamýšlela nedávno – nu, posuďte sami:

   Když jsem uvažovala o záporech, napadla mě ihned myšlenka – je to žrout času. Vždyť to znáte, říkáte si „jenom se kouknu na pět minut na internet“ a ejhle, ona uběhla už půl hodina (v tom lepším případě). Moje osobní zkušenost ale ukazuje spíše na hodinu až dvě, záleží na tom, jak moc velký ruch je kolem.

Umělé křížení ras v Evropě aneb Rozzlobení bílí muži

Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.

 Tomáš Garrigue Masaryk

Toto pondělí, tedy 18. července, jsem jako obvykle navštívil portál Lidovky.cz, kde jsem chtěl načerpat nějaké nové informace ze světa či z domova. Hned vedle velkých nadpisů týkajících se nevydařeného puče turecké armády tu pak mezi vším výrazně vyčníval názor jistého etnologa, pana Mnislava Zeleného-Atapana.

Ten se totiž diametrálně lišil od toho, co běžně člověk v masových českých médiích čte. Ostatně - přečtěte si jeho článek sami (zde).

O dění v EU

   Je smutné sledovat dění kolem nás. Ve světě se teď děje mnoho zlého. Teroristické útoky, stěhování národů, rozpadající se společenstva, puče. Z pohledu středoškolského studenta to sice vypadá bídně, ale mohu vás uklidnit – z perspektivy dospělého a politiky znalého člověka je ten pohled ještě o něco horší.