Příliš drahý dar

Divadlem se rozlehly tóny píšťaly ohlašující začátek symfonie. Vibrace prostupovaly vzduchem, stěnami, dveřmi. I tělem. Jako by harfa roztančila jednotlivé buňky posluchačů jako malé plamínky chvějící se ve vichru. Bouře zesílila, když se přidaly další nástroje. Diváci v lóžích i hledišti byli uchváceni. Chyceni v sítě tiše ohlušující hudby se jejich mysli vznášely vysoko v oblacích.

Muži nosili černočerné obleky a pyšnili se drahými kravatami, ženy měly překrásné rudé šaty a rubínové doplňky. Některé byly oblečeny černě, modře nebo do zelena. Ale všechny byly překrásné. Mladé, ctižádostivé ženy, manželky zaneprázdněných ředitelů, akcionářů a podnikatelů. Jejich líbezné oči tančily ve tmě hlediště jako plamínky v jejich tělech, když se rozezněla melodie. Muži upřeně zírali na bicí nástroje a v očích měli nevysvětlitelné, ale přesto tak povědomé břitvy. Ostré a útočné pohledy plné uchvácení a nenávisti, pohledy podobné tomu, jaký jistě musel mít Leonidas, když putoval do Persie, nevidomý představou o mocném protivníkovi, který mu imponoval a kterého nenáviděl.

Gerwin

      Pobřeží bylo toho dne obzvlášť temné. Velká nadýchaná mračna táhla rychle od horizontu, kde se tmavá obloha dotýkala ještě temnějšího moře, a vítr, který odtud přicházel, studený a štiplavý, zvedal mnoho nízkých vln s bílou, zpěněnou korunkou.

      Gerwin zrovna nesla vědro plné vody tak těžké, že musela být vykloněná, aby se v kroku vyvážila, když z východu přiletělo několik drobných sněhových vloček, které ve větru kolem ní zatančily a pak prolétly dál, hlouběji do vnitrozemí ke kopcům pokrytým zažloutlou trávou.
„Zima,“ pomyslela si mladá Gerwin, a pousmála se. Letos se zimy nikdo nebál jako v předešlých letech. Měli plné sýpky, dostatek dobytka a tak nebylo pochyb, že zima nebude krutá, a že se jejího konce jistě všichni ve zdraví dožijí. Dívka došla se džberem k domu jejích rodičů a postavila ho udýchaně před dveře, aby si na chvilku odpočinula.

Chytání motýlů

Kdysi bylo chytání motýlů mou nejoblíbenější zábavou. Chytit motýla bylo pro mě tou dobou největším potěšením, jaké jsem si dovedl představit. Fascinovala mě rozmanitost vzorů na jejich křídlech, ta barevnost, složitost, s jakou jim je příroda malovala a chtěl jsem je mít, dotknout se jich všech.  Míval jsem velké ruce, takže když jsem uviděl nějakého, který mě zaujal, stačilo jen natáhnout paži, roztáhnout prsty a čekat. Vždycky se chytili. Nejprve váhali, poletovali kolem po květech rozkvetlých luk a zvažovali rizika.

  Býval jsem trpělivý, věděl jsem, že nakonec se vždycky chytí. A opravdu se chytili vždycky, přistáli obezřetně na mojí dlani, a mně stačilo počkat, až složí pár nádherných křídel, pak hbitě ohnout prsty tak, aby vytvořily klec. Ani nechápali, co se to děje, jen si tak dál seděli na dlani a procházeli se po ní, předváděli svá křídla, ale uletět nemohli. A já se jich dotýkal, hladil je, laskal, po těch pestrých, křehkých peruťkách a užíval si to potěšení.

Zrod světelného tvora

Noční obloha je zakryta jistou neprůhlednou clonou z mraků, z nichž ustavičně, již celý den, padají na zemský povrch drobné vodní útvary zvané kapky deště. Ačkoliv jsem nerad zmáčen, být v dešti mi nevadí – je to uklidňující. Má fena nervózně přechází tam a zpět, ne a ne se vzdálit od mé postavy, kterou nejspíš vnímá jen jako siluetu kohosi, kdo jí vyvenčí, dá nažrat, pochválí či propleskne. Bojí se tmy a bouřek. Ale nehřmí, to jen ona si myslí, že asi brzy začne. Kap, kap. Drobné tekuté kuličky padají na všechny možné předměty, které se nekryjí pod střechami – bubnují do aut, do střech garáží, svými mokrými jazýčky olizují kamení na cestě do lesa. Jsou všudypřítomné a někdy až vlezlé. Nepříjemně chladnými špendlíky mě píchají za krkem, naproti tomu skvěle osvěžujícími dlaněmi mě laskají ve vlasech.

Tanec smrti

V horku letního podvečera se na pódiu objevila důvěrně známá kapela a její příchod ohlásil nejen moderátor, ale i několik tisíc jásajících fanoušků a fanynek. Volný prostor před parketami byl celý zaplněný hordami hlav a zvednutých rukou.

Hudební skupina učinila známé gesto typické pro svůj žánr – dva zdvižené prsty, ukazovák a malíček a vysloužila si tak bujný aplaus. Stáli tam – čtyři hudebníci proti tolika tisícům svých milovníků. Samolibě se postavili co nejvýše, aby viděli ty masy, které přišly jen kvůli nim.

Zrádce

Očekávám příjezd mého pána.

Přichází bouře. Sílící vítr sbírá prach a mete ho lidem do očí. Nikdo venku není – ulice je prázdná. Stejně, jako má duše.

S těsně sepjatými rty, rudě namalovanými a kontrastujícími s bledou tváří, změněnou ještě v bledší rýžovým pudrem, sedím v kleče a dívám se na jemnou práci truhláře, který z třešňového dřeva vytvořil krásný stolek, místy vykládaný zlatem.

U toho stolu jsme vždy jedli tři. Pak jen dva – a teď už jenom já.

Terra

    Otevřela jsem oči. Vše kolem mne bylo stejně mrtvé a prázdné jako moje srdce ve chvíli, kdy matka odešla. Opustila mě. Zanechala mne zde v prázdnotě, abych ji zaplnila svým uměním, svým vlastním výtvorem. Svým vlastním světem.

    Tak mi to sdělila. Nikdy nebyla nijak konkrétní ve svých příkazech. Nemohu říci, že nebyla dobrou matkou. Ani to nemohu potvrdit. Jiné rodiny jsem neznala. Vlastně ani nevím, zda bych mohla naše malé uskupení bytostí nazvat rodinou.

Hra kostek

Když se sesedli u stolu, už se stmívalo. Uprostřed dřevěné desky plápolala jedna chudičká svíčka mdlým plamenem, jinak byla deska prázdná. Devět lidí se sešlo na každovečerní tradici hraní kostek. Jejich obličeje se zmítaly barvami zapadajícího slunce a slabé záře svíčky. Chýlilo se k tmě. Každý z nich seděl na něčem jiném, podle toho, co zrovna našel. Těla čtyř žen a pěti mužů se hrbila na špalcích, židlích a křeslech a tísnila se přitisknuta ke stolu. Kdosi vzdychl. Něco mu říká, že dnes to bude jiné než každou předešlou noc. 

(Ne)spravedlivé svědomí

Oranžové plameny olizující západ, šířící se po klenbě, plynoucí po obzoru, zadrhávající a zapalující hory. Ohnivý bod rychle mizející za rysem krajiny, temná modř bojující jemně s plameny – chladí, spojí se a pak vše mizí v temnotě.

Úzká cesta vedoucí polem s výhledem na mizející drama přírody se rovně táhne přímým směrem až do lesa, kde drkotáme po drobných kamenech na neupravované cestě, abychom se nakonec dostali až k nevelké mýtině, kde je v šeru schována chata z velkých kamenů a dřeva, postavená pro rekreaci rodičů mé milé kamarádky. Já a ona vystupujeme, on se ještě zdržuje v autě a vykládá zavazadla nás všech.

Je tak galantní!

Náhle se Marek zadívá směrem po cestě a upozorní nás. Vzadu ve směru, odkud jsme přijeli, tam kde les je ještě řídký, je vidět nebe plné rudých fáborů a pruhů, připomínajících krev.