Český národ je tam, kde ho naše národní obrození chtělo
vidět, dokonce ještě dál. Po letech nacistické a dekádách komunistické nadvlády
se Čechům podařilo zachovat český stát, obnovit jeho demokratickou tradici,
ponechat si českou kulturu, český jazyk a navíc vytvořit etnicky takřka
homogenní stát bez výraznějších vnitřních rozporů a mezinárodních potyček či
rozepří. I přesto se však Češi, jak v reálném i internetovém světě
pozoruji, cítí stále utlačováni, ponižováni a vláčeni silnějšími a cizáckými
živly, konkrétně Evropskou unií, a v posledních dvou letech panují navíc
obavy z narušení české kultury kulturou cizí, kterou by sem přinesli
imigranti muslimského vyznání. O hledání důvodů těchto nálad, ale i o hledání
mého vlastního češství – o tom a o dalším podobném je tato esej.
Pocit bezmocnosti a malosti českého národa kritizoval bez
servítků exprezident Václav Havel, jenž mluvil o tzv. „provinciální zapšklosti“
a to i v souvislosti s českým odporem vůči EU: „. . .
nejviditelnějším projevem je antievropanství . . . proč se máme s někým
radit, proč máme někoho cizího poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem
dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat . . . ‚My si přece vystačíme sami‘
– to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“ (Havel, 2006, s 50).
Havel se tak velmi vymyká českému autostereotypu – tedy
sdílené představě o vlastnostech členů vlastní skupiny (Čeněk, Smolík, &
Vykoukalová, 2016). Myslím, že jeho kritika sice je odůvodněná, ale je příliš
tvrdá a nelze očekávat, že český národ tak tvrdé narážky vůči své mentalitě
přijme.
Jaký vlastně je ten český autostereotyp? Holý (2010) uvádí
zajímavou rozpolcenost našeho pohledu na nás samé jako národ. Vidíme se jako
národ s dlouhou a slavnou historií, která byla naplněna snahou o
osamostatnění se, poukazujeme na demokracii první republiky, na boje
s německým živlem. Na druhou stranu se označujeme za národ plný závisti,
pokrytectví a jsme pesimističtí[1].
Holý mluví o tzv. „malém českém člověku“, který je „bez velkých ideálů“ a také
„nedůvěřivý, nehrdinský, prostý, obyčejný a ničím výjimečný“ (s. 68-69).
S tím souhlasím, ve školách se stále odkazuje na Karla
IV. jako otce vlasti, Masaryk je chápán jako budovatel vysněné samostatné
republiky, husitství je pro odpůrce nynějšího politického režimu v ČR
symbolem vzdoru prostého lidu. Na druhou stranu se sami Češi haní a sypou
si popel na hlavu, jak hrozný jsme národ, jak strašně se jeden ke druhému
dokážeme chovat. Já sám naši národní mentalitu nepovažuji za mně příjemnou,
nelíbí se mi závidění si a i ta určitá provinciálnost, kterou kritizoval
Havel. Nemáme zájem se podílet na evropských dějinách, ale hlavně ne pak na
evropské současnosti, neboť ačkoliv jsme součástí Evropské unie, nelíbí se nám
to – přestože jsme se pro to v r. 2004 v referendu rozhodli. Je ovšem
faktem, že něco jiného jsou představy o tom, jaké to bude, a jiná je pak
realita – jaké to je doopravdy.
Problém podivné dvojí identity probírá opět Holý (2010, s.
85-86). Vytyčuje rozdíl mezi tím, co každodenně zažíváme, a tím, co je
zprostředkovaná zkušenost.
Je tedy dosti velký rozdíl mezi tím, co denně vidíme kolem
sebe na ulicích, a tím, co se učíme ve škole jako součást českého odkazu.
To souvisí s dalším náhledem na český národ, který Holý
(2010, s. 57-58) ukazuje na dvojím způsobu, jak vnímat národ. Způsob, jakým ho
vnímají třeba Francouzi, stojí na instituci historického teritoria,
právně-politické společnosti a rovnosti občanů. Jde o tzv. občansko-teritoriální
model národa. Kdežto Češi, stejně jako třeba Němci, jsou národem tzv.
etnicko-genealogického modelu. Národ pak stojí na důrazu na společenství, do
něhož se jedinec narodil, tedy také na jeho genealogii. Národ se zároveň
identifikuje skrze společnou rodnou řeč, zvyky a tradice.
Český národ je pak něco transcendentního, je schopen si nést
vlastní identitu, která je nezávislá na činech jednotlivců, jimž je příslušnost
k němu vrozená a kteří jsou jemu podřízeni.
Myslím, že to je právě ten důvod, proč neměli Francouzi
předtím, než došlo k vypuknutí současných problémů spojených
s radikálním islámem, potíž s přijetím obrovského množství jedinců
s jinou kulturou do své země s tím, že se stanou Francouzi. A právě
to je také ten důvod, proč Češi tak tvrdě odmítají členství v Evropě a
přijetí určitého množství diametrálně odlišných lidí jako svých občanů.
Ostatně – Češi se nesmířili zcela ani s jinými, nám
bližšími kulturami.
Problém sudetských Němců, kteří byli po skončení druhé
světové války někdy až surově vyhnáni z ČSR, otevřel jeden sociologický
průzkum, který proběhl v r. 2003 a poté v r. 2005. I po šedesáti
letech po válce 41 % respondentů uvedlo, že odsun byl spravedlivý, neboť
sudetští Němci pomáhali rozbít ČSR, 32,2 % pak uvedlo, že byl spravedlivý, ale
k jeho průběhu mají výhrady (Maříková, Kostelecký, Lebeda, & Škodová,
2010, s. 174)[2].
Heterostereotypy – čili sdílené představy o vlastnostech
příslušníků jiných národů, kdy tito příslušníci nejsou vnímáni jako
jednotlivci, ale prostřednictvím stereotypizujícího nahlížení (Čeněk et al.,
2016) – nemáme pozitivní ani o českých Romech či Ukrajincích, naopak dlouhodobě
nejpřijatelnější se nám zdají Slováci a Poláci (Maříková et al., 2016, s.
221-222).
V poslední době se obecně mluví o xenofobii, která čím
dál víc prorůstá českou společností, a já myslím, že je to tvrzení trochu
problematické. Jak jsem totiž výše uvedl, český národ se vnímá jako společnost
jedinců sdílejících společné kořeny, nikoliv jen společný stát. Proto není
možné předpokládat, že by Češi snadno přijali cizince jako sobě rovné. Medvěd lední
je agresivní ze své podstaty, takže je nadbytečné to u každého ledního medvěda
připomínat. Stejně tak je ze své kulturní podstaty xenofobní a cizí odmítající
Čech, není to trend nynější doby. Však jen kolika Vietnamcům je dodnes
v jejich obchodech tykáno českými zákazníky! To považuji za nesmírnou nezdvořilost,
ale na druhou stranu je to pro mě, vzhledem k povaze české mentality,
pochopitelné. Nemělo by se to však dít.
Že máme problémy s cizími zakořeněné již
v dějinách národa, to uvádí Křen (1992), jenž odkazuje na Palackého, který
své Dějiny národa českého vybudoval
na vzájemném „pojímání a potýkání“ Němců a Čechů pobíhající po celou dobu
existence českého národa. A právě Palacký byl jednou z významných
osobností českého národního obrození, tedy byl členem hnutí, které tvořilo
český národ.
Zdá se to snad trochu podivné, právě kvůli oné
transcendentnosti a „vrozenosti“ příslušnosti k Čechům, avšak je to tak –
národ je jen konstrukcí (srov. Třeštík, 1999, s. 121). Není možné mít vrozenou
příslušnost k Čechům. Čechem se teprve stávám, je to součást socializace, tedy
procesu osvojování si forem chování a seznamování se s kulturním
prostředím, kterému se skrze normy přizpůsobíme (viz Výrost, Slaměník, 2008, s.
49).
O konstrukci národa popisuje ve své eseji Třeštík (1999, s.
121-134) svou zkušenost s tím, když vyzval k „vymýšlení“ českého národa,
které by mělo proběhnout před vstupem ČR do EU a jež by mělo vést k nové
identitě, která by byla více kompatibilní s příslušností do Evropy. Tato
jeho výzva však pobouřila nejen historiky, ale i sociology.
Třeštík se k tomuto vrací i v jiné eseji,
v níž říká, že: „Jestliže je národ usídlen především v hlavách a
existuje tu zejména v podobě mýtů, pak český národ xenofobní je, protože
jeho mýty takovými jsou. Byl a je to národ malý, a tedy nejistý, jeho mýty jsou
tedy obranné, a ne útočné, škodí spíše
jemu samému než jiným. Co jiného s tím dělat, než vytvořit mýty jiné,
adekvátnější minulé skutečnosti i potřebám současnosti a prosadit je do hlav
lidí?
Prostě: český národ . . . je třeba ‚vymyslet‘ znovu a lépe. Snad bude
lepší.“ (Třeštík, 2005, s. 213-214).
Tato úvaha musí opravdu Čechům připadat notně úsměvná a
připadá tak trochu i mně. Je sice faktem, že národ je vskutku jen konstrukt, je
jen něčím uměle člověkem vytvořeným, ale stále je jakousi identitou, pro Čechy
navíc velmi podstatnou. Souhlasím s Třeštíkem v tom, že naše členství
v Evropě nás jako národ nepoškodí (viz Třeštík, 1999, s. 134), ale zároveň
je třeba myslet na zachování stability identity národa jako cesty k jeho
nezhroucení se.
Domnívám se, že již současná doba plná globalizace je pro
nás jako Čechy, navíc také jako lidi, velmi složitá. Mnoho změn ve všech
oblastech lidského života od komunikace přes politiku až po naprostou rovnost
lidí je skrze své tempo až děsivých a nedokážeme je plně vnímat, natož
přijmout. Jsme přehlceni touto postmoderní dobou – a co kdyby teprve přišel
někdo s požadavkem na přetvoření české národní identity!
Běžte na matriku a změňte si jméno. Ne? Vždyť přeci budu
pořád Michal Beneš, když to udělám, sice bude v občance napsáno „Jan
Hnízdil“, ale pořád jsem to já. Nebo ne? I tak drobná věc, i jen naprosto na
člověku přirozeně nezávislá věc, jakou je jméno a příjemní, je součástí naší
identity, udržuje nás pohromadě jako lidi. V případě národa je tu stejná
paralela, navíc tu nejde „jen“ o změnu jména, ale o přeměnu pohledu na sebe
samé, o rozložení a opětovné sestavení těla české národnosti
Tvrdím, že přeměna češství bude do budoucna nutností a
časomíra nervózně tiká již teď. Jsme uzavření ve své malé zemi a bojíme se a
odmítáme byť jen více pootevřít skoro zavřené dveře ověnčené zaprášenými mýty o
utrpení českého národa, když všude kolem nás je plno národů, kteří přijali
evropskou identitu a stále jsou sami sebou. Máme faktickou politickou moc, jsme
schopni se zapojit do mezinárodního dění, malá rozloha státu není až takovou
překážku. Ale toto zapojení nemůžeme očekávat, když pro to nic neděláme, sedíme
s rukama v klíně a tiše si pod vousy broukáme svou nezastavitelnou
písničku, jak nám všichni moc ubližují.
Aneb jak řekl Havel, kterého cituje Bartošek (2003, s. 41):
„. . . především my sami jsme strůjci svého osudu, z toho nás nevysvobodí
ani výmluva na sobectví velmocí, ani na naši geografickou polohu, ani odkaz
k stálému údělu balancovat mezi suverenitou a podmaněním.“
[1] Holý (2010, s. 81) cituje
Arnošta Lustiga, který vzpomíná na rčení, jež pronesl kdysi Škvorecký a má
poukázat na nehezké rysy české povahy: „Když má Čech kozu, jeho soused si
nepřeje taky jednu, ale spíš, aby sousedova koza chcípla.“
[2] K tomuto tématu velmi
doporučuji román K. Tučkové Vyhnání Gerty
Schnirch, který vychází z historických reálií souvisejících
s brutalitou nuceného odsunu brněnských Němců z ČSR.
Zdroje
Bartošek, K.
(2003). Češi nemocní dějinami: eseje,
studie, záznamy z let 1968-1993. Praha: Paseka.
Čeněk, J.,
Smolík, J., & Vykoukalová, Z. (Eds.). (2016). Interkulturní psychologie: vybrané kapitoly : základní pojmy
interkulturní psychologie, kolektivní identita, předsudky a stereotypy,
etnicita a etnické konflikty. Praha: Grada.
Havel, V., &
Hvížďala, K. (2006). Prosím stručně:
rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty. Praha: Gallery.
Holý, L. (2010).
Malý český člověk a skvělý český národ:
národní identita a postkomunistická transformace společnosti (2. vyd.).
Praha: Sociologické nakladatelství.
Křen, J. (1992).
Historické proměny češství. Praha:
Karolinum.
Maříková, H.,
Kostelecký, T., Lebeda, T., & Škodová, M. (Eds.). (2010). Jaká je naše společnost?: otázky, které si
často klademe… . Praha: Sociologické nakladatelství.
Třeštík, D.
(1999). Mysliti dějiny. Praha:
Paseka.
Třeštík, D.
(2005). Češi a dějiny v postmoderním
očistci. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny.
noviny.
Výrost, J.,
& Slaměník, I. (Eds.). (2008). Sociální
psychologie (2., přeprac. a rozš. vyd.). Praha: Grada.
Žádné komentáře:
Okomentovat