Příliš drahý dar

Divadlem se rozlehly tóny píšťaly ohlašující začátek symfonie. Vibrace prostupovaly vzduchem, stěnami, dveřmi. I tělem. Jako by harfa roztančila jednotlivé buňky posluchačů jako malé plamínky chvějící se ve vichru. Bouře zesílila, když se přidaly další nástroje. Diváci v lóžích i hledišti byli uchváceni. Chyceni v sítě tiše ohlušující hudby se jejich mysli vznášely vysoko v oblacích.

Muži nosili černočerné obleky a pyšnili se drahými kravatami, ženy měly překrásné rudé šaty a rubínové doplňky. Některé byly oblečeny černě, modře nebo do zelena. Ale všechny byly překrásné. Mladé, ctižádostivé ženy, manželky zaneprázdněných ředitelů, akcionářů a podnikatelů. Jejich líbezné oči tančily ve tmě hlediště jako plamínky v jejich tělech, když se rozezněla melodie. Muži upřeně zírali na bicí nástroje a v očích měli nevysvětlitelné, ale přesto tak povědomé břitvy. Ostré a útočné pohledy plné uchvácení a nenávisti, pohledy podobné tomu, jaký jistě musel mít Leonidas, když putoval do Persie, nevidomý představou o mocném protivníkovi, který mu imponoval a kterého nenáviděl.

Ženy držely své muže za předloktí, zatímco dlaně mužů sklouzávaly po ženských kolenech ke stehnům. Všichni byli unášeni hrou melodií a rytmů, různých barev hlasů instrumentů v přesném pořadí, dokonalou kompozicí. Dokonalejší, než cokoliv, co svět kdy spatřil. Hlediště se chvělo spolu se smyčci, s vibrováním strun, s tanci blan na bubnech a s větrem trombónů.

Skladatelova duše prostupovala mezi řádky not, přecházela z jednoho nástroje na druhý, poskakovala místy radostně, místy chmurně. Jeho mysl se střetávala s notami chladně, neosobně, ale dovedla z nich vytvářet majestátné celky plné nepochopitelné dokonalosti a jakoby otevírala bránu do vyšších úrovní existence.

Ano, ta hudba byla zázračná. Nejedná se o mou nadsázku, nepřekrývám zdánlivě neshodné termíny. Symfonie, již posluchači slyšeli, byla zázrakem, jaký se dosud na světě nevyskytl. Cítil jsi, čtenáři, někdy lásku? Víš tedy, jaký cit to je? Silný. Ten nejsilnější, jaký dovedeme chápat a vyrovná se mu snad už jen krvelačná a zvířecí nenávist. Neobávám se říct, že takto silné city velká spousta lidí nikdy nezažila. Jsou to emoce tak ohromné, že působí jako benzín do našich spalovacích motorů. Najednou stroj nepotřebuje energii zvnějšku, vystačíme si s naším nitrem. Dokáže to vyvolat extázi. Potopeni do těchto surových citů plujeme mořem bezmezným. Břehy nás opustily a vrátit se k nim nelze.

Vězte, že to, co prožívali muži a ženy v hledišti, bylo ještě silnější. Mozek to nechápe, nedovede to pobrat, aniž by se z toho zhroutil. To, co lidé slyšeli na tomto koncertu, bylo silnější než láska i než nenávist. Emoce mocnější, komplexnější, taková, která pohltí vše, včetně vašeho vědomí a těla.

Je skutečně velmi nízká pravděpodobnost, že se kdesi na světě narodí chlapec se zázračnou mocí skládat hudbu, která dovede lidi do takovýchto stavů. Dokáže vnímat zvuky naprosto jinak – rozloží jej na tóny a z těch poskládá rovnici, jež vám zahraje přesně na ty struny v mozku, aby vás vydráždila do úrovně nejvyššího ukojení. Člověk takto obdařen svede cokoliv. Umí za pomoci flétny a dřívka zhypnotizovat svou oběť a vymámit z ní peníze. Jako malý hrával na xylofon, čímž si získal na svou stranu všechny potulné psy z okolí. Tento dar neodmítl, ale rozvíjel jej. Ta možnost, že někdo takový existuje, je možná tak malá, že spíše vesmír během sekundy zanikne. Ale není to zcela nepravděpodobné.

A skutečně se takový muž našel. Přišel do společnosti jako fenomén, stal se ikonou smetánky a započal svou podivnou kariéru. Složil několik symfonií a předvedl je porotě. Bonga, akustická kytara, vysoké „c“ na harfě ve správný moment a triangl mu stačily k tomu, aby porota, vyděšená výsledkem, ani nemukla a vynesla ho vysoko nad nejvyšší vrchol společnosti. Ceněné posty se mu hromadily jeden za druhým a každý jeho koncert byl rarita.

Za dnešní představení zaplatil každý z hostů v přepočtu dva miliony korun. Zdá se vám to příliš? Ano, je to hodně peněz. Ale představte si, jak se cítí lidé po tomto večeru. Odcházejí domů naprosto změněni náhlým přílivem emocí, o nichž netušili, že je mají. Najednou začnou mnohem lépe vnímat ty pocity, které je dříve sužovaly. Nevidí beznaděj v depresích, ale světlo v nadějích.

Samotná fáze přílivu emoční síly je složitá.

Když muži a ženy slyší ty tóny, začnou se chvět. Posedne je nevysvětlitelná úzkost, která je škrtí. Nemohou dýchat. Ale přesto se nebojí. Jako by byli šťastni z toho, že jsou tak zranitelní. Bezmocnost je uspokojuje, protože ví, že tentokrát nejsou pány svého života a rozhodnutí nyní není na nich. Jsou v moci někoho jiného a ten za ně má zodpovědnost. I přesto, že jim svírá hrdlo, nese jejich hříchy a bolesti za ně jen on. Nechávají se tím nést jako pírka ve větru. Možná je vichr zavede k ohni, kde se spálí, možná dopadnou poklidně na zem. Nezáleží jim na tom. Zorničky se jim rozšiřují a dolní čelist cuká vzrušením.

Nezdálo by se vám to, kdybyste si mysleli, že na ně má hudba až sexuální vliv. Opravdu, chvění a vibrace v mozku dovedou udělat mnohé. A tak se na posluchačích projevila psychická spokojenost nebývalým tělesným uspokojením. Sál hlediště se proměnil v nechutný vír syrové lidské sexuality. Nejhorší z nejhorších pocitů, takové, za jaké se obyčejně ženy z vyšší společnosti stydí, nyní vypluly na povrch a lidi se jimi nechali bezhlavě vést.

Manželé zapomněli na své manželky a masturbovali u ukájivé hudby jako zvířata v říji. Křičeli horoucností extrémního vypětí. Jejich manželky se ukrývaly do rohů lóží a zajížděly si prsty pod spodní prádlo, aby stimulovaly své touhy, tak strašně silné, že jim nešlo odolat. Dělali to i staří muži a dokonce i jejich staré ženy. Krásná i ošklivá těla se zmítala v obrovské bouři orgií bez doteků. Nejsilnější sexuální zážitky, všechny vnitřní a samostatné. Ani ti nejpohlednější muži nepotřebovali k vyvrcholení své nádherné přítelkyně a ženy. A jejich ženy vůbec nemysleli na své muže.

Když tato hudba hrála, extáze postupovala dál a dál. Jak málo stačilo k tomu nechat všechny ty bohaté a slušně vychované paničky svléct se ze svých sociálních masek. Nechat je, aby se na veřejnosti vášnivě a ryze uspokojovaly. Odmítaly to po celou dobu svého života. Nyní divoce masturbovaly a jejich hlad nešel uspat. Nehleděly na své muže, co nad nimi onanovali, nedívaly se na své sousedy, známé, rodiče. Byly zahleděny do sebe. Muži taktéž. Oči se jim otáčely v sloup. Nešlo o nikoho jiného. Jen o ně. Byli otroci svých pudů, hnáni pod bičem neukojené vášně.

Několik žen začalo mohutně křičet. Svíjely se v silných orgasmech, ale dále pokračovaly v ukájení. Nešlo to zastavit. Mnohokrát po sobě prožívaly nejsilnější extázi svého života. Znovu a znovu. Dokola. Přidávaly se k nim další a další. Muži řvali jako gorilí samci, když sami docházeli k vrcholu. Semeno se z nich řinulo jako prameny nekončících řek. Potřísněni spermatem dále pohybovali rukama a onanovali. Naprosto vyčerpaní znovu procházeli vícenásobnými orgasmy jako jejich manželky. Bradavky se jim stavěly, ať to byli muži nebo ženy. Drobounké nerovnosti na rukou z husiny. Sliny ukapávající na zem. Ostré pohledy plné prázdnoty. Moč.

Zazněl triangl. Symfonie se chýlila ke svému konci. Lidé vyčerpaně leželi na zemích a chladili svá rozpálená těla. Roztouženě se dívali po světě kolem sebe. Prožívali změnu. Jejich stará já umírala, zatímco nová se rodila. Vše pro ně bylo nové. Každý pocit, který měli, jako by už neznali. Všechny city byly krásné a jemné. Hněv, láska, okouzlení, překvapení. Vše tak silné, jak mělo, ale ne tak náročné na jejich pochopení a smíření.

Všichni v sále zmlkli. Lidé i instrumenty. Nikdo se neodvážil říct jediné slovo. Semeno zasychalo na stěnách lóží, na zábradlí balkonku, na podlaze. Ženy pod sebou měly vlhké kaluže, které jim pomalu prosakovaly do šatů. Kdo nyní myslí na ty krásné rudé šaty, když se celý svět zkroutil, změnil? Nikoho už nezajímá, kolik peněz má na účtu, jak drahý je jeho oblek nebo jak zaplatí dluhy. Lidé jsou změněni zázračným skladatelem hudby k lepšímu. Vyjdou z divadla a rozjasní svět. Těchto devadesát členů nejvyššího stupně společenského žebříčku jsou lidé, kteří podlehli zvuku tak mocnému, že oklamal jejich mysl i tělo. Byli okradeni o iluze bohatství tkvícího v penězích a obdarováni vyšším poznáním. Tento dar jim přenechal muž s nadpřirozenou schopností měnit lidské myšlení hudbou.

Nakolik jsou ale svobodní? Je-li vysvobozením z řetězu důkaz, že vás lze snadno ochočit, jste opravdu svobodní? Je někdo z nás doopravdy svobodný? Lidé, kteří byli na koncertě orchestru, se oprostili od nesmyslných konvencí a hloupých ideálů v malicherných hodnotách, jako jsou peníze nebo snobský způsob života. Nakolik si ale budou vážit svého nynějšího, nectižádostivého a lehkovážného žití, když jej nebudou mít jak ocenit?

Zdá se, že v našem světě nelze kráčet na rozumném pomezí mezi jednotlivými extrémy. Ani jedna z krajin existence se nám nelíbí, ale v jedné žít musíme. Právě proto ti nejchytřejší posluchači, sklíčeni nedostatkem nadějných vyhlídek, opustí tento svět předčasně, nesrovnaní s city, které jim měly ulehčit.

A ti hloupí budou dál chodit po světě jako žebráci spokojení s chudobou a absencí vize. Hloupost je nesmrtelná, ale inteligence je křehká a zranitelná. To je největší problém společnosti jako takové. Jak snadno idiot zvítězí nad vzdělancem, má-li v ruce železnou tyč? Zrovna tak snadno se do sebe hroutí impéria nejvzdělanějších národů, aby ustoupily barbarům. Kdo jsme tedy my, když po nesčetných bitvách vždy moudřejší ustoupil?

Ti posluchači, nakaženi semínkem nepravé myšlenky, zahynou nebo zhloupnou. Hloupost – to je klíč k přežití. Chytrost a logika padají jako zhasíná plamen svíčky ve vichru. Ve vichru pocitů. Jediný zřejmý vývoj lidstva je zhloupnutí nebo zkáza. Věčný boj rozumu proti emocím nakonec prohrajeme, ať budeme stát na kterékoliv straně.