Manželku neuhodíš, dítě ano?

Jsem ve zvláštní době. Kolem sebe slýchávám, jak je super, že gayové a lesby jsou na jedné lodi s heterosexuály, vidím iniciativy proti domácímu násilí, proti sexismu, proti nerovnosti pohlaví. Asi všichni mi odkývají, že fyzická agrese je dnes chápána jako něco nepřijatelného, méně přísně vzato pak tak, jako řešení méně vhodné, v případě fyzického napadení bezbranných, slabých - jako jsou třeba nemocní lidé, starší lidé a tak dále - bývá lidem zle z pachatele takového činu. Avšak jak je tedy pak možné, že bití dětí, které jsou také bezbranné, slabé a plně vázané na své rodiče, chápeme jako něco běžně rozšířeného?

Nechci teď vytvářet nějaké katastrofické scenérie a scénáře. Ne, fyzické trestání dětí není podle mě chápáno tak, jako dříve. Už se na to nedíváme všichni jako na něco v pořádku. Jsou rodiče, kteří se toho snaží vyvarovat. Asi obecně lze říci, že není rodičům moc příjemné tohle svým dětem udělat, i když v tomhle budou bohužel i ty výjimky, kdy nad tím rodiče moc nepřemýšlí. A je jasné, že bude takové chování vyrůstat i z jakési frustrace, únavy, nevědomosti toho, co dělat s tím zlobivým dítětem dál. 

Ale i přesto je to stále přijímáno jako něco, co se běžně děje. Jak je možné, že je pro nás, pro tuto společnost, přijatelné se takto k dětem chovat? Copak bychom odkývali, kdyby manžel dal facku svojí manželce, že dělá něco, co se jemu nelíbí? Je pro nás přijatelné odsouhlasit chování vnukovi, který propleskne svoji nemocnou babičku, že zase povídá nějaké nesmysly? Kde se stala chyba, že fyzická konfrontace s ostatními je nám proti srsti, ale dát pohlavek nebo přes zadek dítěti je vcelku běžně rozšířená výchovná metoda?

Příliš drahý dar

Divadlem se rozlehly tóny píšťaly ohlašující začátek symfonie. Vibrace prostupovaly vzduchem, stěnami, dveřmi. I tělem. Jako by harfa roztančila jednotlivé buňky posluchačů jako malé plamínky chvějící se ve vichru. Bouře zesílila, když se přidaly další nástroje. Diváci v lóžích i hledišti byli uchváceni. Chyceni v sítě tiše ohlušující hudby se jejich mysli vznášely vysoko v oblacích.

Muži nosili černočerné obleky a pyšnili se drahými kravatami, ženy měly překrásné rudé šaty a rubínové doplňky. Některé byly oblečeny černě, modře nebo do zelena. Ale všechny byly překrásné. Mladé, ctižádostivé ženy, manželky zaneprázdněných ředitelů, akcionářů a podnikatelů. Jejich líbezné oči tančily ve tmě hlediště jako plamínky v jejich tělech, když se rozezněla melodie. Muži upřeně zírali na bicí nástroje a v očích měli nevysvětlitelné, ale přesto tak povědomé břitvy. Ostré a útočné pohledy plné uchvácení a nenávisti, pohledy podobné tomu, jaký jistě musel mít Leonidas, když putoval do Persie, nevidomý představou o mocném protivníkovi, který mu imponoval a kterého nenáviděl.

Odkud duje vítr anti-demokracie?

O současné tuzemské politické krizi bylo napsáno mnoho. Zpravodajské servery ze sebe chrlí články, rozhovory, on-line živé zpravodajství, názory, komentáře, Facebook se zaplňuje bouřlivými i méně bouřlivými komentáři lidí k nynější situaci. Přijde mi ale, že se tu něčemu nevěnuje pozornost. Jakémusi zásadnímu srovnání, které mě dnes napadlo a přijde mi dost podstatné.