rád vám představuji trojici prvních povídek, které byly na našem webu uveřejněny. Shledávám je všechny unikátními a kvalitními. Zde je máte "pod jednou střechou". Přeji příjemné počtení.
Michal Beneš - (NE)SPRAVEDLIVÉ SVĚDOMÍ
Oranžové plameny olizující západ, šířící se po klenbě, plynoucí po obzoru, zadrhávající a zapalující hory. Ohnivý bod rychle mizející za rysem krajiny, temná modř bojující jemně s plameny – chladí, spojí se a pak vše mizí v temnotě.
Úzká cesta vedoucí polem s výhledem na mizející drama přírody se rovně táhne přímým směrem až do lesa, kde drkotáme po drobných kamenech na neupravované cestě, abychom se nakonec dostali až k nevelké mýtině, kde je v šeru schována chata z velkých kamenů a dřeva, postavená pro rekreaci rodičů mé milé kamarádky. Já a ona vystupujeme, on se ještě zdržuje v autě a vykládá zavazadla nás všech.
Je tak galantní!
Náhle se Marek zadívá směrem po cestě a upozorní nás. Vzadu ve směru, odkud jsme přijeli, tam kde les je ještě řídký, je vidět nebe plné rudých fáborů a pruhů, připomínajících krev.
Dává se do nás vítr, ledový a ostrý, jako zlá slova a šumí celým lesem, který se najednou zdá blíž. Začínám mít z toho nepříjemný pocit. Vzdálené zapraskání suchých větví stromů. Něco zahouká a já se vylekám. Martina se směje a takřka mě táhne za rukáv mého silného vlněného svetru ke dveřím, které odemyká.
Vstupujeme dovnitř.
Dříve to bylo asi velmi útulné místo, ale teď…
Všechno pokrývá prach. Dřevo je místy napadené červotočem, byť to není nějak hrozné, aby to třeba ohrozilo stabilitu stavby. Tma se v dlouhé studené chodbě válí jako lepkavý inkoust a je tak intenzivní, jako by skoro člověk slyšel, jak se převaluje.
Ze zamyšlení mě vytrhává až Marek a říká, že on i Martina mají už docela hlad a jestli tedy něco uvařím, jak jsem slíbila.
Inu, proč by ne? Povídám a brebentím a snažím se rozptýlit tmu, byť už svítím v kuchyni a před mým zrakem…
Pec! Stejná, jakou měla moje babička, ke které jsem jezdila, když jsme byly se ségrou malé holky. Není to tak moc dlouho, ale mně přijde, jako by to bylo několik desítek let.
Beru staré noviny, které leží pohozené v rohu místnosti, beru dřevěná dobře vyschlá polínka a snažím se pec roztopit. Mezitím oba dva sedí na dlouhé lavici pod oknem, povídají a venku stále sílí vítr.
Náhle kamarádka zůstane potichu. Udiví mě to a otočím se. Marek tam sedí, ale přitom to vypadá, jako by tam vůbec nebyl. Oči má vytřeštěné v němé hrůze a ústa pootevřená, nehybná. Zeptala jsem se, co se děje. Zamrkal a trhavě se nás zeptal, zdali jsme něco neslyšeli zvenku. Ne, kývám hlavou do strany, Martina taky tak. Nevěřícně zírá a řekne, že on slyšel, jako by někdo venku křičel, ale byla to jen krátká chvíle a pak bylo slyšet jen svištění větru, jak je tomu teď.
Kamarádka pokrčí rameny a mně po zádech přeběhne mráz. Nemám ráda, když mě někdo straší, a už vůbec ne, když to myslí vskutku vážně.
Po její chvilkové tiché úvaze mu prozradí, že asi dva kilometry od chaty je kemp. Je prý klidně možné, že se v tomto letním počasí, kdy několik dní propršelo, vydali na houby a teď chodí po lese a volají na sebe, nebo se třeba někdo ztratil a hledá cestu.
Na poslední slova, jako by na okamžik opět Marka zachvátil strach, ale bylo to jen velmi letmo. Pak prohlásil, že to není dobré, jestli se někdo ztratil, ba co hůř, kdyby to bylo dítě. Navrhl, že bychom se mohli společně po tom někom venku podívat, ale já jsem řekla, že dělám večeři – voda v hrnci už bublala – a Martina upřímně přiznala, že je posera a do lesa v tuhle hodinu opravdu nechce. Na mou námitku, že bude mít s sebou odvážný pánský doprovod, vesele odvětila, že je gay, a tak se jako kluk počítá jen tak trochu. Nejdříve se naoko urazil, pak se zasmál a vyrazil ke vchodovým dveřím, které se za ním zaklaply. Ona si vytáhla z batůžku knížku a vyběhla po vrzajících schodech do patra.
Zůstala jsem s hučící pecí a polévkou sama. Vlastně ne.
Ještě tady byla tma.
Vydal jsem se po nepříliš prošlapané cestě směrem za chatu, opačným směrem, než ze kterého jsme přijeli.
Podíval jsem se vzhůru a shledal, že rudé prapory večerních červánků už jsou pryč a oblohu najednou zdobily hvězdy jako malé démanty na těch nejdražších černých šatech, jaké si jen umíte představit.
Když jsem ukončil zírání na hvězdy a podíval se opět na cestu před námi, opět mým tělem projelo několik zaškubnutí. Tahle noc je příliš – příliš povědomá.
Nedbal jsem na proud starých myšlenek a pokračoval jsem po cestě dále. Věděl jsem sice, že tuto oblast neznám, ale řídil jsem se pravidlem, že pokud nesejdu z cesty, nic se mi nemůže stát.
Cesta se svažovala lehkým úvozem dolů z kopce a po mé pravé straně spadal sráz čím dál prudčeji, aby se dole měnil v řídké suťovisko kamenů porostlých hustě mechem.
Na noci v lese jsou děsivé obzvláště ty zvuky, které vás při cestě v takovou hodinu provázejí a spolehlivě každého vyděsí. Ovšem – horší je, když je všude ticho. Což právě v tomto lese bylo. Měl jsem pocit, že to ticho mě tlačí k zemi, vtéká do zvukovodů a leptá je, plní, ač vlastně není čím.
Výkřik.
Někde z dálky, ale zřetelný. Plný zoufalství. Překypující bolestí. Běžím tím směrem a v hlavě se mi rojí mnoho myšlenek, co se asi tomu někomu děje.
Mé myšlenky mě dostávají do jakéhosi podivného transu, při kterém běžím, pravidelně dýchám, ale nevnímám ani kam běžím, ani to, že se les postupně stahuje kolem mě a činí se méně průchodným a čím dál více temnějším.
Výkřik se ozve ještě jednou a s ním ještě jeden, ale ten zní kratší dobu a skoro, jako by daný člověk byl v extázi.
Jako by jeden skoro umíral a ten druhý tam snad…
Zastavil jsem se.
Les se točí kolem mě a směje se. Tahle noc je povědomá, protože jsi už něco podobného zažil.
Les se svírá a já klopýtám přes pařezy k místu, odkud se ještě před malou chvíli výkřiky ozývaly.
Jsi tu sám – bojíš se? Nebojím, jsem tu přeci s tebou.
Dnes je tu sám – ale tehdy, tehdy sám nebyl. Jiný les, jiná roční doba, jiná teplota, ale přesto – přesto jako by se to dělo znovu.
Ne, já nechci, přeci se vidíme teprve podruhé, ne…!
Les mě dusí a já cítím, jak padám do mdlob.
Ta nevinná tvář. Anděl na zemi. Druhá schůzka. Bublající vztek na jiné a na něho – na něho, že není povolný.
Ne – to bolí – nech mě být!
Extatický výkřik – ticho. Opouštím les bez něho.
Ale to je přeci tak dávno – dávno. Proč se historie vrací – proč zrovna dnes?!
Padám do rokliny po pravé straně a křičím.
Snažila jsem se trochu soustředit, ačkoliv ten recept na bramboračku znám úplně nazpaměť.
Něco mě ale neustále vyrušovalo. Vzpomínky – vzpomínky na to, jak jsem tehdy tu bramboračku vařila – taky večer, rodiče v divadle a moje malá sestra neustále pobíhající okolo.
Kdy to už bude? Už brzy!
Tehdy jsem vařila nahoře na plynu a dole v troubě pekla kuře.
Poskakuje okolo a směje se – říkám ti, běž odsud pryč a neotravuj!
Nebyla jsem nikdy moc trpělivá.
Naposledy – běž vedle, nebo se ošklivě popálíš o tu troubu.
A někdy přímo extrémně cholerická.
Tak co – už víš, jak to pálí?!
A místo kuřete a bramboračky … popáleniny druhého stupně.
Mojí vinou.
Čtu si svou oblíbenou knížku, kterou už znám skoro nazpaměť. Ale ne a ne se soustředit.
Začalo mi to všechno být hodně podezřelé, a tak jsem zaklapla knížku a sešla po rozvrzaných schodech dolů. Tam mě překvapila tma všude po chodbách – sice se nikde nesvítilo, ale aby tu byla až taková tma…?
Najednou mi hlavou probleskla jedna vzpomínka. Raději bych ji už nikdy před očima neměla – ale bohužel – stále živá, stále tam je…
Přebrala mi kluka – jen se na ní teď podívejte – jak brečí – tak co, ty malá čůzo, už víš, jak hrozně jsem se cítila, hm?
To bylo v sedmé třídě –já měla prvního kluka až v prváku.
Ale co na tom tehdy záleželo? Nikdo tu holku neměl rád a pořád se nám pletla do party. Prostě jsme se jí museli zbavit.
Víte, děti, ona… našli ji rodiče, když přišli domů z práce. Už ji nikdo nemohl pomoci.
Zalapala jsem tehdy po dechu. Ale i teď.
V dopise psala – že ji nikdo nemá rád.
Alena, viditelně taky v nějaké zamyšlené náladě, se prudce otočila od pece a vyjekla leknutím.
Zašeptala potichu – jako by ji snad někdo mohl slyšet – že je všude hrozná tma a že jí to děsí. A že se bojí o něj, že se z toho lesa pořád ještě nevrátil. Ujišťuji ji, že se po ním půjdu podívat. Nechce se mi, ale co můžu dělat. Přeci ho tam nenechám v tom lese samotného?!
Jako tu holku v té sedmé třídě.
Ale – ale za to já přeci nemohla, ne?
Vidím před sebou svou malou sestřičku – nemyslela to zle, ale vše mě to pronásleduje. Třesu se po celém těle – otočím se.
Tma. Martina odešla. Otočím se zpět k peci – tma. Všude jen tma.
Dohání mě, ty malé vyděšené oči, zvětšující se puchýře na jejich rukou, křik, hrůza…
Padám přímo před sebe, nevím kam, ale je tam teplo.
Až moc teplo.
Dává se do mě ledový vítr. Rukama si k sobě přidržuji svůj tenký kabát a přemýšlím o tom, jestli může člověk zabránit neštěstí, které se stane ostatním, nebo nemůže.
Cesta přede mnou se klikatí, proniká hlouběji do lesa, po jedné straně sráz – dole s kameny obrostlými mechem – a tak se klikatí i mé myšlenky a já se ponořuji do vlastních úvah.
Samozřejmě – člověk někdy svými špatnými rozhodnutími způsobí katastrofu – a někdy i katastrofu nevídaných rozměrů. Ale ne vždy tomu může zabránit.
Třeba Marek před několika lety měl doma spoustu potíží. Rodiče se rozváděli a on marně hledal lásku u děvčat. Pak přešel na kluky, ale ani tam neuspěl. Až pak přišel jeden anděl s modrýma očima – a zamilovali se do sebe.
Jenomže – frustrace je frustrace – a když se viděli podruhé – oba již do sebe zakoukaní nepopsatelným způsobem – začali se snad hádat, či co, a on toho nebohého kluka znásilnil. Po „teploušsku“ – jak by řekl můj nevycválaný bratr. Později se mu kámoš omluvil, zaplatil i nějaké odškodné – ale šrám na duši to zanechalo oběma.
Kámoška Alena, co teď právě vaří bramboračku, si určitě u toho vaření vzpomněla na svou mladší ségru, jak ji tehdy, když se o ní jako mladší starala, dala ruku na troubu a nedošlo ji, že už je tolik rozpálená, že tu malou chudinku to bude pěkně bolet. Vyčítá si to dodnes.
A já? Já jsem prostě udělala neuváženou blbost. Ale zase cítím, že někdy člověk jednoduše neodhadne, nevycítí, zda to, co dělá, je správné a chybu udělá. Proto bychom si měli odpouštět – ale i sami sobě.
Nevím, jestli existují boží mlýny – pokud ano, tak pak se dají popsat jediným slovem.
Svědomí.
A to se někdy probouzí – obzvlášť, když jsme sami a máme čas přemýšlet. Je to jako pomalá a smrtící nemoc. Někdy v nás probudí zodpovědnost a dokážeme se vyléčit. Někdy nás však zabije.
***
Zastavuji se tam, kde cesta na pravé straně prudce padá do údolí plného zlámaných stromů od nedávné vichřice. Vidím výjev. Tak strašný, že chci ječet, ale nedokážu to.
Vypadá, jako by mu oči lezly z důlků a ústa má otevřená v němém výkřiku. Kůže mu bledne a po větvi, na které je napíchnutý, stéká pomalu krev. Jen stěží si uvědomuji, že mu to muselo pomalu probodávat všechny orgány, když vlastní vahou nasedal na tu ostrou větev.
Začnu křičet – strašně – běžím zpátky – nevidím cesty, nevidím ničeho – jen běžím, instinktivně vím kam.
Vrazím do dveří – nejdou otevřít, bojuji s klikou, přestože jsem nechala odemčeno.
Vbíhám do předsíně, jakmile dveře konečně povolily.
Volám a brečím u toho – ustrnu v druhém zděšení, padám na zem.
Pec potichu popraskává, polévka bublá a teče na zem. Kuchyní se line zápach spáleného masa, na obloze hvězdy, ve stromoví ptáci, v korytě potok.
Oni žijí dál, my ne – svědomí nás zahubilo.
Jaroslav Kubín - HRA KOSTEK
Když se sesedli u stolu, už se stmívalo. Uprostřed dřevěné desky plápolala jedna chudičká svíčka mdlým plamenem, jinak byla deska prázdná. Devět lidí se sešlo na každovečerní tradici hraní kostek. Jejich obličeje se zmítaly barvami zapadajícího slunce a slabé záře svíčky. Chýlilo se k tmě. Každý z nich seděl na něčem jiném, podle toho, co zrovna našel. Těla čtyř žen a pěti mužů se hrbila na špalcích, židlích a křeslech a tísnila se přitisknuta ke stolu. Kdosi vzdychl. Něco mu říká, že dnes to bude jiné než každou předešlou noc.
Mezi ostatními seděla stařena, Apis se jí říkalo, vysoká a štíhlá postava staré, vrásčité ženské. Hrbila se více než všichni ostatní, protože je také všechny značně převyšovala. Protkána hrou světýlek, kterou spolu hrály náušnice, náhrdelník a její oči ve svitu skomírajícího ohýnku, sama si hrála s dřevěnými kostkami. Naproti ní seděl muž, jenž ostatní předčil svou silou. Zened znělo jeho jméno. Stal se vůdcem celé skupiny a měl na to plné právo. Byl polonahý a mocné prsní svaly se mu napnuly pokaždé, zvedl-li ruku od stolu. Jeho mohutná, vysoká a silná postava působila trochu úsměvně oproti jeho vedle sedící ženě, Šíraké. Ta byla naopak drobná, ověšená mnohými kýčovitými šperky, s hebkou, skoro dětskou tváří. Pak tu byli další lidé, členové jejich kruhu, s výjimkou dvou cizinců, otce a syna, jejichž příchod je překvapil, ale nepřiměl k upuštění od zvyku. Naopak, měli ti dva příchozí za nocleh a jídlo povinnost hrát. Hra je tu pro každého a nikomu se nevyhne. Komu padlo dvanáct let, musí hrát. Bez výjimky. Tak znělo pravidlo, které donutilo i stařenu zvednout se od nedalekého jezírka, u nějž trávila dny.
„O co dnes budeme hrát?“ zeptala se do ticha. Její řeč se nesla dál, než si přála, mluvila poprvé od včerejší hry a tak jí dělalo problémy krotit hlas. Všechny překvapilo chraplaní, nejspíše způsobené přebytkem vypité lihoviny.
„O život.“ ozval se hlas v jednom čele stolu. Byl to člověk, kterému se málokdo podíval do očí. Tlustý, vousatý a ošklivý muž, z něhož měl každý, až na stařenu, strach. Přezdívali mu Juki. Vyštěkl rozsudek jako hlídací pes. Bezmyšlenkovitě, bezprostředně.
„Deset let uběhlo, a ty o tom stále mluvíš.“ řekla žena, co se prve tázala.
„Chci hrát o život. Nemám, co bych ztratil. Budeme hrát o život.“ zle se na všechny podíval.
Pak přišla náhlá odpověď, již nikdo nečekal. Do jejich srdcí se jednou provždy ten moment vryl. „Dobře, přijímám.“ ukončila rozhovor Apis. Rozsudek byl dokonán. Všichni se na ní tázavě podívali, jen dva tuláci nevěděli, v čem tkví problém. Byl to vtip? Nebo skutečně budou hrát o život? Stařena by neměla v žádné obraně proti rozhodnutí kostek šanci. Naštěstí ale zatím nikdy neprohrála. Jak má ta smrt přijít? Bože, je bláznivé jen pomyslet na to, že by někdo tuto výzvu myslel vážně! řekl si mladý tulákův syn.
„Ztráta kteréhokoliv člena skupiny by pro nás byla obrovským krokem zpět.“ řekl Zened a napnul přitom svou porostlou hruď tak, že jeho paní byla málem rozdrcena o jinou ženu vedle sebe. Všichni při těch slovech mysleli na tuláky. Otec se synem, hezkým jinochem. Nevěděli, jak dobří v hraní ti dva jsou. Kdyby ale některý z nich prohrál, pro skupinu by to nebyla rána. I přes to se ale každý bál. Kostky jsou zrádné, jedním kolem obdaří a druhým seberou. Dnešní hosté se jen dívali po osvětlených tvářích kolem sebe a v duchu se ptali, zda to myslí vážně.
Juki držel v ruce druhou část kostek, první měla Apis, a mnul je mezi prsty. Podal je stařeně a rozhlédl se pohledem upíra, jenž neví, koho kousnout dříve.
Žena držíc kostky podívala se pečlivě do očí každému z hráčů. V jejím starém a moudrém pohledu nebyl vidět ani smutek, ani vlídnost, ani sebemenší známka lítosti. Jen odevzdanost rozhodnutí Jukiho a němá lhostejnost.
Staré, zkrabatělé a šedivé prsty se rozevřely a z dlaně jí vypadlo šest kostek. Lehce zabouchaly o stůl a rozlétly se do všech stran. Každá svým směrem, daleko od sebe, nesouce stejná čísla, avšak dajíce přednost jednomu jedinému, vždy jinému. Hra začala. Každý z hráčů se pak okamžitě přestal zabývat svými myšlenkami a upřel zrak na hranaté posly smrti. Šestka, dvě pětky, dvě trojky a jednička. Ladným pohybem shrnula pět kostek a vzala je do ruky. Na stole zůstala ležet jednička. Poblíže svíčky odrážela jedinou barevnou tečkou světlo plamene a jako hladovým okem se dívala po všech, co tam byli. Pečlivě zkoumala každého z nich, každý záhyb jejich kůže, každý detail jejich bytosti. Zuřivě a rozrušeně těkala, nebo možná vystrašeně zírala a bála se svého údělu, kdo ví? Byla to jen kostka.
Apis párkrát promnula kostky mezi prsty a pak je zamíchala v dlani. Cvakaly o sebe jako malí tetřívci, co si namlouvají samice. Hrst kostek spadla na stůl a opět se rozletěly daleko od sebe. Jednička, trojka a tři pětky.
„Ó, Apis to rozjela. Ta se prohry asi hodně bojí.“ prohlásil Zened možná až příliš lehkovážně na signál vzniklé výhody. Často se mu stávalo, že rychleji mluvil, nežli myslel. Pokud se mu někdy stalo, že myslel. Nejspíše byl ale nervózní a bál se prohry sám, jinak by tak vtíravě nepřispěl svou poznámkou. Ihned poté nastalo znovu ticho. Každý se oddával myšlenkám na to, co bude dál.
„Zapiš sedm set.“ řekla Apis ženě, jež měla své místo vedle Šíraké. Byla to Tarpe, obyčejná manželka obyčejného muže a matka obyčejných dětí. Nikdy nestála o přílišnou pozornost a zavrhovala extravaganci. Byla drobné postavy s řídkými hnědými vlasy a malými ňadry. V jejích očích nebyl ani smutek, ani radost, dokonce ani rozčarování, ani únava. Rty jí neustále svíraly drobný, lehký, ale snadno patrný úsměv. A to dokonce i nyní, když její život, stejně jako životy všech ostatních, visel ve vzduchu. Ve skupině při hře kostek zastávala roli té, co píše výsledky a prohlašuje vítěze, když dosáhne jako první hranice dvaceti tisíc bodů. Byla to smutná role teď, když musela brát život. Ale kdo ví? Třeba smrt bude muset ohlásit sama sobě. Přikývla, sebrala starou a opotřebovanou tužku a složitě naškrábala na kus papíru sedm set.
Druhý na řadě ve směru hodinových ručiček byl syn-tulák. Sebral kostky a nevěda, jak se hra hraje, hrál. Upustil kostky a nerozlétly se tak daleko, jako prve, zato ale přinesly chlapci veliké štěstí. Čtyři šestky a dvě jedničky. Dohromady jeden tisíc čtyři sta. Protože mu na všechny kostky padly body, musel se všemi nyní hodit znovu, napověděla mu Šíraké přes stůl polohlasem. Uchopil kostky a hodil znovu. A znovu padla čísla, o která by se ostatní hráči bili. Štěstí začátečníka, řekli si všichni a skupině nevědouc proč, zatrnulo. Těšili se, že to on bude prohrávat a on přijde o život. Jeho ztráta by je nebolela. Nyní je ale předstihl jistě na mnoho kol dopředu. Na stole se kostky očividně vysmívaly všem ostatním hráčům, když každá z nich nesla na zádech číslo šest. Čtyři tisíce osm set plus jeden tisíc čtyři sta. A musel nyní házet znovu. Pokud mu nepadne nic, přijde o velikou výhodu. Ale nepřišel. Padla mu pětka a jednička. Sto padesát. Pět tisíc tři sta padesát dohromady.
„Napiš mu to.“ zalapala prosebně po dechu vůdcova žena. Tarpe se ale podívala na tuláka nevyhraněným pohledem, ale jemu došlo, že se ptá. „Máš ještě čtyři kostky.“ zazněl vůbec poprvé její tichý hlas. Nevýrazný, mdlý, skoro kolíbavý hlas ženy bez názoru.
„Chci to napsat.“ řekl jinošským zmutovaným hlasem a uklidňoval své rozbušené srdce. Podal kostky svému otci, ruka se mu nevýslovně třásla. Byl šťastný.
Jeho otec si tak dobře nevedl. Mozolnatá ruka dříče nehodila tak hezká čísla, jak by si byl býval přál. Pětku, trojku, dvě dvojky a dvě jedničky. Dvě stě padesát. „Napiš, nebudu riskovat.“
Všichni hráči ho zarazili, když takřka sborově řekli: „Nejnižší výsledek kola je tři sta padesát.“ Šíraké se ohnula přes stůl a povídá: „Musíš hodit nejméně tři sta padesát. Ale v každém hodu musíš hodit nejméně padesát. Nech si jednu jedničku a házej s pěti kostkami. Nebude-li to stačit, vezmeš pětku nebo jedničku z druhého hodu, přidáš ji k téhle tvé jedničce a házíš se čtyřmi. Někdy se stane, že padají jen pětky nebo nic a nakonec nedostaneš za celé kolo ani bod.“ drobná postava se zase vrátila na své původní místo vedle svého mohutného muže.
Tulák pochopil. Neudělal to ale tak, jak mu doporučila žena, nýbrž nechal si svých dvě stě padesát a hodil se třemi. Pětka a dvě trojky. Přidal ji ke zbytku. Házel se dvěma kostkami, musí hodit alespoň jednu pětku, nebo nemá za celé kolo ani bod. Hodil a objevila se mu tam jednička a trojka. Sto plus tři sta. „Čtyři sta, zapiš.“ prohlásil napůl hrdě, napůl zahanbeně.
Přišla řada na vedle sedícího muže. Velmi pohledný středně starý chlap s dlouhými vlasy a náušnicí. Nikdo mu neřekl jinak než „Mada“. Nejspíše bylo jeho povolání nepříliš náročné na ruce, jelikož je měl velmi jemné a neopotřebované, jako nějaká mladá dívka. Shrnul kostky z předchozího hodu, zachrastil a vrhnul je na dřevěnou desku stolu. Hned v prvním hodu se mu podařilo získat přesně tři sta padesát. Tři jedničky a jedna pětka. Nehlásil se však o zápis, nechal si pouze jedničku a házel se zbylými pěti kostkami znovu. Jednička. Další hod mu přinesl opět jen jedničku. Dohromady měl tři sta a zbývaly mu jen tři kostky. Hodil s nimi a strnulým pohledem přejel po protihráčích. Všichni lační po mé smrti. řekl si. Vržené kostky nesly čísla plev. Šest, tři a dva. V tomto kole nic nezískal.
Po jeho boku se krčila postava ošklivé dámy v pozdních letech. Kimala, tak jí dříve oslovil Mada, její syn. Na nose jí seděly brýle s obrovskými tlustými skly a ve slabounkém svitu svíčky mžourala po synovi, o nějž se opírala. Sebrala rozbolavělými a oteklými prsty kostky a hodila. Přátele nikoliv, avšak tuláky náhle překvapil hlas Mady: „Dvě jedničky, trojka, dvě čtyřky, pětka.“. Mladému tulákovi rychle došlo, že nejspíše ve slabém světle na drobné kostky žena nevidí, jeho otci to trvalo déle, a proto zmateně koukal na mluvícího muže. Žena se podívala na syna a rozhodla: „Dvě jedničky si nechám.“ a Mada dvě kostky odsunul. Zbytek podal Kimale. Hodila a objevily se jí tam další dvě jedničky. Opět si je nechala a házela se dvěma zbylými kostkami. A hodila pětku. Nechala si jí a Mada jí přidržel ruku, když chtěla hodit s poslední kostkou. V pevném sevření chtěl zabránit své matce, aby přišla o své body a vydala se na cestu ke smrti.
„Neriskuj.“ řekl, „Když teď přestaneš, budeš na tom pořád ještě dobře.“ A velmi opatrně se rozhlédl po protihráčích. Žena se mu ale vyškubla a promnula kostku. Lehce na ni prskla pro štěstí a vrhla ji. Mada seděl jak omámen rozhodnutím své matky. Hodila všanc svůj život a zahrávala si s ním jako s nicotnou záležitostí. Je to jen hra. řekla si. Ale její předtuchy ji nezklamaly. Kostka se proměnila v tutéž obludu, co před chvílí svým jediným okem zkoumala hráče kolem stolu. Pět set padesát a hází znovu, jelikož jí na každé kostce vyšly body. Hodila se všemi šesti kostkami a ty se rozutekly tak daleko, že některé přistály až před starou Apis.
Mada se zvedl a ohnul nad stůl, aby na všechny viděl. „Tři trojky, jedna pětka a dvě šestky.“ zahlásil. Připadal si nyní jako anděl, jenž své vlastní matce hlásí dobrou zprávu o tom, že získává náskok. Ona ale není nijak šťastná.
„To je málo.“ opáčila mu, „vezmu si tu pětku a se zbytkem házím.“ Syn nechápal její myšlenky.Vezme si padesát místo tří set? ptal se v duchu. Sesbíral kostky, posadil se a podal jí je do otevřených dlaní. Vrhla je znovu s takovou vervou, že se Mada musel zvednout. Náhle se ozvalo šumění šepotu mezi protihráči. Hodila velké číslo. „Mami, hodila jsi tři šestky a dvě pětky!“ jásal rozradostnělý syn.
Kimala byla hrdá na svou ruku a usmála se nad číslem třináct set. Koutky zkrabacených úst se jí pozvedly a odhalily křivé zuby. Hodila naposledy, dvě jedničky. „Tarpe, tisíc pět set mi stačí.“ řekla vlídně.
Na řadě byl Zened. Nezbaviv se nespokojeného výrazu sebral kostky a hodil je. Všechny se držely v malé vzdálenosti od sebe, jako karavely v houfu na dřevěném moři stolu. A každá měla několik stožárků. Pět, tři, dvě měly dva a dvě jenom jeden. Ponechal si jednu jedničku a házel znovu. Oči se mu rozšířily radostným nadšením, když mu právě padl jeden tisíc. Ohlásil výsledných jedenáct set a podal kostky Šíraké.
Úzké ženiny prsty se sápaly po kostkách jako dravé harpyje po Odysseovi. Možná byla manželka vůdce skutečně vědma, jak se o ní říkalo, možná byla zvědavá, jestli si myslela totéž, co se stane. Zachrastila kostkami a rozevřela dlaň, aby se na ně podívala. Chvíli takto tupě zírala a pak s lehkým heknutím upustila hrst. Zraky protihráčů se zvědavě sunuly na výsledek. Tři pětky, jinak samá plíva. Ponechala je a shrnula tři kostky ze stolu. Zopakovala svůj rituál dlouhého koukání na dlaň a vrhla. Ve tváři se jí zračilo štěstí. Mimořádné veselí a zářící oči napověděly, že vrhla hezké počty. Nyní už protihráči nebyli tak zvědavi. Padly jí tři dvojky. Lehkým pohybem sňala kostky ze stolu a hodila znovu. Jednička a pětka. „Osm set padesát, napiš.“ řekla po krátké odmlce.
Nyní byla na řadě zapisovatelka. Hod kostek ji vždy velmi stresoval, ať se hrálo o cokoliv. Nerada snášela pohledy svých protihráčů na svém těle nebo vržených kostkách. Myslela, že se jí všichni vysmívají za to, jaká je. Kostky ani nezarachotily v dlani a už padaly na stůl. Padesát. Další tři hody ji dovedly k hranici tří set padesáti a s tím byla spokojena. S výrazem vděčnosti za to, že má kolo za sebou, podala kostky Jukimu.
Obávaný ošklivec se na kostky díval s neobvyklým respektem. Jeho mohutné a podivně zjizvené dlaně popadly drobounké kostky a zarachotily s nimi. Všichni se dívali nikoliv na něj, ale na stůl, a čekali, až tam dopadnou čísla. S bujarým rachocením a cvakáním dřeva o dřevo kostky dopadly. Jednička. Další hod přinesl totéž. A ten následující jen pět. Dvě stě padesát a tři volné kostky. Hodil znovu a k jeho zděšení nebyla na stole ani jedna kostka, co by mu přála nějaký výsledek. Z pocitem zhnusení a nevěřícím výrazem podal neochotně posly smrti Apis.
Zatímco hra pokračovala a všichni netrpělivě přihlíželi počtům, mladší tulák svou pozornost věnoval zvláštnímu tvoru obcházejícímu stůl. Byla to mladá dívenka, docela malinká, s dlouhými blonďatými vlásky a ofinkou přes obličej. Když jej spatřila, otočila svou hlavu opačným směrem. Nejspíše se přede mnou stydí. řekl si.
Stařena, jež byla na řadě, se svým hodem lehce přiblížila stále ještě obrovskému náskoku nejmladšího hráče. Nyní, když házel on, si všiml, že přímo za Šíraké a Zenedem stojí ta malá holčička a bedlivě ho pozoruje. Do obličeje jí však vidět nebylo. Potom kývla hlavou na znamení soudržnosti a přání štěstí. Zmatený tulák hodil kostky a nechal si zapsat výsledek pět set. Nyní má jiné věci na přemýšlení. Jak lehkovážné, když se hraje o jeho život!
Dívenka zmizela ve tmě letní noci. Dokonce ani její světlé vlásky se neodrážely v nyní již dostatečném světle svíce. Ach, tady je! Celou dobu seděla tam, kde před chvílí stála a cosi hladila. Syn-tulák ale neviděl, co svými dětskými ručičkami ohmatává. Zdálo se mu, jako kdyby lapala po tmě. Do prázdna natahovala své prstíky a skoro to vypadalo, jako kdyby byla slepá.
A byla slepá. Blonďatá malá dívenka bez očí schopných rozeznat světlo od tmy seděla za Zenedem a lapala do volného prostoru. Mladý tulák se chtěl podívat, co hledá svýma ručkama. Napnul nohy a odstrčil židli, zvedl se od stolu, aby lépe viděl za Zeneda.
V ten moment se k němu horlivě natáhly všechny paže a Apis vykřikla v podivném jeku. Jako rána z čistého nebe, jako obří vlna, která míří k němu. Šíraké se zvedla a vzala ho něžně za paži. „Nesmíš se zvedat od hry!“ řekla mu.
Pokojně si zase sedl a omluvil se. „Chtěl jsem se podívat, po čem ta malá holčička tápe.“
Všichni se na něj podívali se zvláštním zájmem. V očích jim jiskřila světélka. Apis se zeptala svým rozechvělým hlasem: „O jaké holčičce to mluvíš?“
Zmateně vrhl pohledem k místu, kde prve blondýnečka seděla. Nebyla tam. „To malé slepé děvče, co obchází stůl.“
„Nikdo takový tu není.“ řekla rezolutně Šíraké. Obyčejně se zdála něžná a milá, nyní jako by striktně a nevrle zamítla to, co tulákův syn říkal a nastavila svou tvrdou tvář. Byla na řadě, vzala kostky a hrála. Tři pětky. „Zapiš.“ kývla stroze.
Tulák seděl jako omámen. Co to mělo znamenat? Podíval se na svého otce – byl zabrán do hry a nic nevnímal. Odpověď Šíraké byla podezřelá. Tak rychlá a regulérní. Tak zvláštní, jak náhle všichni ztratili zájem. Co se děje s malou holčičkou?
Hledal ji horečně kolem stolu, ale jeho zrak na ní už nespočinul, nenalezl ji.
Hra postupovala dál. Tulákův syn se držel stále velmi vepředu. Nikdo na něj nedosáhl. Jak čas plynul, hvězdy putovaly od východu k západu a dívaly se na hru podobně, jako malé černé tečky, oči bez víček, jež nesly kostky. Jistá spojitost mezi kostkami a hvězdami byla. Někdo čte ve hvězdách na nebi budoucnost, kostky na Zemi nám ji teď určují.
Juki podlehl náhlé vřavě a zařval, když mu nic nepadlo. Doposud získal jen tři tisíce bodů – syn tuláka byl za patnácti tisíci – a starý muž na tom byl nejhůře.
Kostky putovaly kolem dokola stolu, u nikoho se nezdržely příliš dlouho. Jen přicházely a zase odcházely, aby mohly o kousek pozměnit osud každého z hráčů.
Již nepadaly žádné závratné částky, ale přesto kostky uměly přát. Tulákův syn byl na devatenácti tisících pěti stech. Juki oproti tomu stagnoval na posledním místě – třináct tisíc sto. Mezi těmito dvěma příčkami se těsnili ostatní hráči, celkem šťastní, že nejsou poslední. Všichni si byli celkem blízko.
Jediná hra teď určovala, zda zemřou, nebo budou žít. O čem to Apis mluvila, když říkala, že je to již deset let a Juki o tom stále mluví? Na co narážela?
Mladého tuláka z úvah vytrhl náhlý dotek někoho cizího. Studená mokrá věc se mu otřela o ruku. Vyděsil se a nadskočil. Upoutalo to pozornost ostatních hráčů. Co se mu děje? říkali si. Mladík zjistil, že to byl pes. Černočerný labrador, jenž nebyl ve tmě skoro vůbec vidět. Svýma tmavě hnědýma očima se díval na něj. Hluboké zorničky se mu zarývaly do obličeje. Možná právě jeho hladila ta malá holčička, vypadá jako ztělesněný stín.
Pes si sedl poblíž jinocha a ten ho pohladil po hlavě. Zdálo se, že se mu to líbí. „Chlapče,“ oslovila ho Apis, „co to tam děláš?“
„Hladím toho psa.“ odpověděl stroze. Nevidí ho snad?
„Jakého psa?“ zeptal se Juki. Jeho zlý pohled probodával tělo stejně dokonale jako nabroušená čepel. Byl to odpudivý chlap s nevrlým hlasem.
Lidé kolem stolu se zatvářili neurčitě. Jako kdyby se snažili neslyšet, nevnímat. Jinoch řekl: „Toho, co tu sedí.“ a podíval se na něj. Černočerný pes stále seděl u jeho nohou a nechával se poklidně hladit. Zase to dělají. Snaží se mě zesměšnit?
„Já tedy žádného psa nevidím.“ řekl Juki. Zened mohutně pleskl rukama, promnul si je a přiměl tak všechny, aby dávali pozor na hru.
Černý pes se pomalu zvedl a zmizel z dosahu mladíkových rukou. Další, co mizí. Nejdřív holčička, kterou nikdo nevidí a teď ten pes. Co se děje?
Ona magická hranice dvaceti tisíc byla ohrožena. Mladík na ni zaútočil s vervou hodnou vidiny vítězství. Kostky se kutálely po dřevěné desce stolu a ozářeny slabým světlem hvězd a svíce konečně ukázaly čísla, která pozvedla mladíkovu duši. Tlupa hráčů byla zklamaná. Měli to čekat – to jistě, ale přesto je to bodlo jako nůž do srdce. Nebyl to nikdo z nich, kdo vyhrál, ale tulácký cizinec.
Tarpe řekla svým nevýrazným tónem v hlase: „Vyhráls, tuláku. Nemusíš se již bát, ale přesto od hry nevstávej.“
Hra pokračovala.
Kdesi v dáli zahoukala sova, světlo svíce a hvězd osvětlovalo velmi slabě noční les. Muselo být už po půlnoci. V nedalekém ohništi obklopeném lavičkami a jinými sedátky se rozhořel oheň. Nejdřív zablikala jiskra a poté se vzedmula mohutná vatra. Jako obrovská pochodeň do tmy smrtonosné noci zasvítil táborák. Nikdo ze hráčů se ani neotočil, nepodíval. Jako kdyby si toho nevšimli. Nebo si toho nechtěli všímat. Tulákova syna sžírala touha jít se tam podívat, a tak zjistit, co se to tu děje, že nikdo nic než hru nevnímá.
„Pět set zapiš, Tarpe.“ zazněl rozechvělý Apisin hlas. „Ale ty nevstávej, tuláku.“ řekla, jako kdyby poznala jeho pokušení na dálku. Jak to mohla vědět? „Vidím ti na očích, jak rád by ses zvedl.“ dodala.
Dvacet tisíc padlo podruhé. Zened. Oheň stále hořel a ke stolu se počalo linout jeho teplo. Osvítil okolí jako žárovka v místnosti. Opět bylo snadné rozpoznat stromy v lese. Slepá Kimala se podívala směrem k táboráku. Jeho světlo se jí odráželo v tlustých sklech brýlí. Jako kdyby ho viděla.
Mladík začal rozpoznávat zvláštní obrysy, siluety sedící poblíž ohně. Zamžoural, aby lépe viděl, ale příliš mu to nepomohlo. Jeho oči si musely nejdříve zvyknout na to světlo.
Zatímco hra postupovala, hleděl přímo na černé tvary. Nyní již poznal, že to jsou živí tvorové. Zkusil to naposled a zeptal se osazenstva stolu: „Vidíte ten oheň?“
Hráči se na něj podívali známým a jemu celkem dost nepříjemným pohledem. Zopakovali stejnou nejapnou otázku, již už slyšel dvakrát: „Jaký oheň?“ Vjel do něj vztek. Dělají si z něj legraci?! To snad nemyslí vážně!
Se značnými obtížemi se přes to přenesl a díval se dál do proudu světla. Ty siluety již byly velmi snadno rozpoznatelné – malá slepá holčička seděla vedle černého psa a svou ručkou sahala do ohně, jako kdyby ho hladila. Tulákův syn vykřikl: „Ne!“, ale nikdo ho neslyšel.
Malá slečna se otočila k němu a přestala sahat přímo do žáru. Skryla ruku a tou druhou pohladila psa. Podívala se na tuláckého syna děsivě nezaujatým pohledem. Nikoliv nevraživě, spíš nechápavě.
Dalších dvacet tisíc padlo, krátce na to další. A pak ještě několikrát. Zbyli poslední dva hráči – Tarpe a Juki.
Tarpe disponovala devatenácti tisíci sedmi sty. Juki měl jen patnáct tisíc. Ale kostky umějí překvapit. Tarpe hodila svůj poslední vrh. Čtyři sta padesát. Zapsala si je. Dvacet tisíc padlo naposledy. Juki zrudnul.
Zajel si prsty do plnovousu a ušklíbl se. „Já…“ nedořekl. Zajíkl se.
Apis vzala kostky a hodila je mimo hru. Malí dřevění poslové smrti se rozkutálely po všech stranách stolu. Jediný kraj, kam žádná nepadla, byl ten, kde seděl prohrávající starý muž. Kostky nesly stožáry – každá jeden. Na všech šesti kostkách padla jednička a bylo to, jako by se vysmívaly Jukimu odsouzenému k smrti. Zůstal nehybně sedět. Stůl byl pokryt bílými galérami, jež ve svých lodních prostorách nesly vzácný náklad s osudem. Ale to místo, kde nebyla žádná, byl prostor přímo před Jukim. Byl odsouzen k smrti. Jeho osud nečeká. Již ho má spočtený.
Tulákův syn uviděl, jak si malá holčička sedla na hřbet psa, jako by to byl jezdecký poník. Pes se zvedl na všechny čtyři a svými zuby uchopil jednu větev, která na druhém konci hořela jasným plamenem. Vypadal jako nositel světla, žalářník, který nosí pochodeň po chodbách vedoucích do cel. Pomalu, aby neshodil holčičku, našlapoval na cestě ke stolu. Hořící kus dřeva se pohupoval ze strany na stranu.
Již byl skoro u stolu. Hráči ho vůbec nevnímali – stále ho neviděli, nebo ho jen ignorovali? Černočerný pes se svou srstí lesknoucí se ve světle louče a malá slepá holčička se přibližovali k místu hry. Mířili k Jukimu. Když mu byli na dosah, pes se zastavil.
Chvíli se nic nedělo. Moudrá stařena Apis schovala svou tvář do vrásčitých dlaní. Slepá Kimala sňala brýle, jež jí stejně nebyly k ničemu. Pak se otočila směrem k psovi a dívence. Ona je viděla. Řekla velmi vláčným a pomalým tempem: „Tak přichází tvůj trest.“ a bylo to jako mešní zvony do ticha noci. Ten náhlý okamžik, kdy již rozumově ticho očekáváte, ale pojednou ho rozbije mohutný tón.
A pes napnul hořící klacek k Jukimu a zapálil mu šaty. Juki seděl stále nehnutě u stolu. Dělal, jako by stále neviděl ani psa, ani holčičku, ba ani plameny, jež ho tráví. Slepá holčička tomu přihlížela. Plameny pohlcovaly stále více z jeho těla. Spolkly mu trup, nohy a ruce. Potom i hlavu. Hořící muž seděl smířen u stolu a ani se nehnul.
Hráči dělali, jako že to nevidí, jen tulákův syn nevěřícně zíral na to, co se dělo, a Kimala to pozorovala se značným zaujetím. Mladík se neodvážil zvednout. Oheň spaloval živé mužovo tělo. Pach ohořelého masa se z otevřených ran linul vůkol. Odporná podívaná.
Co se to děje? tep se mu zrychlil. Pohled na umírajícího muže, a ještě tak smířeného se svým rozsudkem, ho vyděsil natolik, že se mu udělalo mdlo. Orosil se potem. Pach, krev a smrt. Jediné tři myšlenky, které v tom okamžiku měl. Jeho otec se tvářil stejně, jako všichni ostatní, ale zdálo se, že to vidí.
Pes s dívenkou ustoupili, aby oheň neublížil i jim.
Po chvíli už se poslední plamínky roztrousily po zčernalých zbytcích mrtvého těla. Zuhelnatělé torzo zhaslo a oheň v ohništi opodál s ním. Nastala tma. Hra kostek byla hra osudu. Každý za své hříchy musí zaplatit. Jaké byly ty jeho?
Následující den tuláci opustili tábořiště. Šli po staré lesní cestě kolem mnoha malých chýší a slumů, v nichž spali včerejší hráči. Apis seděla u jezírka a dívala se na vodu. Starou a rozbolavělou dlouhou rukou jim pokynula na pozdrav ve zvláštním gestu. Opětovali to.
Naplněni dojmy ze včerejška šli pomalým a unaveným tempem – dlouho do noci oba přemýšleli o tom, co se stalo. Co se v této zvláštní skupině hráčů kostek děje za podivné události. Stále je pronásledoval pohled na planoucího muže. Už nikdy nechtějí něco podobného zažít.
Když jim poslední zbytky staveb zmizely z dohledu a pohltil je les, všimli si základů kdysi jistě krásného domu. Zbylo z něj jen pár posledních zdí zašlých časem. Byly černé – z oken nahoru vystupovaly skvrny na ohořelé omítce. Ten dům vyhořel před mnoha lety.
Zastavili se u něj a dlouze se dívali. Mladý tulák zahlédl za domem kámen, šel zbrklým tempem přímo k němu a jeho otec se ho marně snažil zadržet. Nevnímal kroky, jen jeho mysl sežrala zvědavost. Ten kámen mi řekne víc. Stále se marně snažil pochopit včerejší večer. Ten kus skály za domem ho přitahoval.
Když tam došel, zjistil, že je to pomník. Malý vztyčený žulový blok na sobě nesl nápis:
„V tomto domě kvůli mohutnému požáru, jenž byl zapříčiněn mou vinou, zemřela moje dcera Marie a pes Jumbo. Kéž jim Bůh vzkáže mé utrpení nad jejich ztrátou. Ať odpočívají v pokoji.“
Amáta Vohradská - TERRA
Otevřela jsem oči. Vše kolem mne bylo stejně mrtvé a prázdné jako moje srdce ve chvíli, kdy matka odešla. Opustila mě. Zanechala mne zde v prázdnotě, abych ji zaplnila svým uměním, svým vlastním výtvorem. Svým vlastním světem.
Tak mi to sdělila. Nikdy nebyla nijak konkrétní ve svých příkazech. Nemohu říci, že nebyla dobrou matkou. Ani to nemohu potvrdit. Jiné rodiny jsem neznala. Vlastně ani nevím, zda bych mohla naše malé uskupení bytostí nazvat rodinou.
Matka temná a tichá, otec bouřlivý a hlasitý. Bratr pomalý a klidný, sestra živá a veselá. Takové si je alespoň pamatuji. A mezi nimi já – nikam jsem nezapadala, byla jsem výbušná, tvořivá, na vše jsem se ptala, všechny jsem svými dotazy obtěžovala, ale jim jako by to nevadilo. Když si nyní zpětně vzpomínám, mám dojem, jako by se celou dobu z mých dotazů radovali. Jako by je těšilo, že se ptám, že se snažím změnit jejich myšlení. Byli nadšeni, přestože jsem byla jiná. Doufali v to…
Nevím, jak popsat prostředí, kde jsem vyrůstala, nemělo žádné tvary ani barvy, jak je znáte vy. Byly to pouhé emoce. Pocity, světla a mezi tím já a moji příbuzní. Nevím, jaká je jejich role, co znamená jejich existence, ale tu mou mi vysvětlila matka ve chvíli, kdy mě odvedla sem, na toto nehostinné místo.
„Drahá,“ oslovila mne. „Tvůj úkol dnes začíná. Buď světlem v temnotě, oživ prázdnotu a snaž se být ochráncem nenarozených. Byla jsi nadějí pro náš svět, nyní je řada na tobě, abys vytvořila svůj vlastní. Buď sbohem, holčičko.“ Už chápete, co jsem říkala o konkrétnosti?
Nemám zdání, jak je to dlouho od okamžiku, co mě zde zanechala. Nemám způsob, jak počítat čas. Nikdy jsem nepotřebovala zjišťovat dobu – u nás byla vždy vhodná chvíle pro cokoli. Při vzpomínce na domov mne naplňuje melancholií, ale vzpomínám hlavně na lásku. Na ten něžný cit, který se zračil ve tvářích mých rodičů a sourozenců, když mě zde zanechali. Nezbývá mi než se pousmát. A zůstat v šoku…
Možná to byl samovolný proces, možná návaznost na mé emoce, ale v temnotě náhle zazářilo světlo. Malý světlý bod uprostřed prázdnoty. Pomalu mi začíná docházet, co myslela matka svými tajuplnými slovy. Zkusím se zasmát znovu. Nic se nestalo.
Asi na to musím jinak. Opět si vybavuji lásku a náklonnost své rodiny a vypustím ji ven – světlo se rychle zvětšuje, až vybuchne všude okolo mne. Z jednoho malého bodu se jich rázem stávají miliony, rozeseté v prázdnotě a spokojeně zářící. Některé z nich jsou malinké, jiné stokrát či tisíckrát větší. Mají tak úžasně odlišné barvy. Od modré u těch největších, přes bílou, žlutou, oranžovou až po červenou. Nejmenší z nich sálá jasně rudými plameny. Při pohledu na ně si vybavím neutuchající matčinu podporu.
Nyní už vím, jak mám pracovat. Myšlenkami zůstávám u své matky a zaměřuji se na její osobnost. Na moje vzpomínky na ni. Jelikož je velká pravděpodobnost, že už ji nikdy znovu nespatřím, musím zvěčnit veškeré střípky mé paměti, týkající se matčiny osoby. Jak jen ji popsat? Ach, už vím.
Již jsem zmiňovala, že byla temná a tichá. To ale není zdaleka vše. Její povaze odpovídalo i jméno – Patriam. Byla oporou, pevným bodem v rychle se měnícím prostředí. Tvárná, ale přitom nepodmanitelná. Na povrchu se zdála chladná a rezervovaná, s vrásčitou tváří pokrytou mnoha šrámy, ale v nitru byla žhavá a proměnlivá. Stejně jako má sestra, která se ráda schovávala za ní, v ní, proplouvala jí a splývala s její osobností.
Ony dvě byly tak odlišné, a přitom stejné. Otec vždy tvrdil, že moje matka bývala v mládí více podobná mé sestře Ignis. Ta je žhavá, vášnivá, do všeho se vrhá zbrkle a má sklony k bláznovství. Občas umí být i krutá a nelítostná, jenže to už jednoduše patří k její povaze. Má tendenci ničit věci, ale přitom chce být pouze užitečná.
Ztrácím se ve vzpomínkách na ně a ani si neuvědomuji, že se temnota kolem mě opět mění. K světlým bodům vzniklým z lásky se přidávají další – jedny velmi temné a vrásčité, jiné sice vznikly spolu se svými kolegy, ale v podobě nebezpečných krvavých pustin. Při bližším pohledu zjišťuji, že jsou přesně tací, jaké jsem je chtěla mít.
Aniž bych to původně nějak vědomě zapříčinila, přidávám k dílu i vlastnosti mého otce. Ventus – tak zní jeho jméno. Bouřlivost a rychlost, spolu s nevázaností a proměnlivostí nálad, byly jeho nejhlavnějšími rysy. Často se přehnal kolem nás, rozházel veškeré věci a zase zmizel. Jindy nás naopak konejšil a kolébal, jemně nám šeptal do ucha a pomáhal odpočívat. Byl velmi vznětlivý, ale přitom hodný. Uměl se v okamžiku zvednout a zmizet, jindy zase setrvával v nečinnosti na jednom místě.
Ano, už ho zde mám – prohání se kolem matky a sestry a nenechává je na pokoji. Ony šílí, vztekající se a vybuchují. Zaměřuji se více na jedno zpodobnění, na to, které se nejvíce podobá mým představám. Ostatní jsou nedokonalá, ale toto vyhovuje veškerým mým nárokům.
Už zbývá pouze bratr. I když… On uměl vše dokonale rozhodit a zničit, ale také vytvářet. Byl darem života, ale uměl ho i brát. Často v návalu vzteku smetl vše, co mu přišlo do cesty. Jindy naopak jemným nátlakem dostával, co chtěl. Trvalo mu to dlouho, ale nakonec se jeho trpělivost vždy vyplatila. Dělal svému jménu Aqua čest. Taktéž byl jediný, kdo dokázal uklidnit naši sestru, když se naštvala. Oba mí sourozenci uměli být často výbušní, ale byl to vždy bratr, kdo vyšel z jejich souboje vítězně.
Toto a mnoho dalšího se vynořilo z mojí mysli. Nyní už se nezaměřuji na ostatní tečky či zhmotnělé vzpomínky, ale zaměřuji se pouze na ono nejdokonalejší ztvárnění, které mám přímo před sebou. Vypouštím své emoce ven, jemně je formuji, aby vytvořily co nejdokonalejší obraz.
Výsledek je velmi přesný, ale přesto jaksi neúplný. Zpodobňuje mou rodinu dokonale, je odrazem všeho, co jsem si přála. Jenže tam něco chybí. Co ale?
Už vím – nezvěčnila jsem moji roli v našem malém rodinném dramatu. Jak mám ale zpodobnit sama sebe? To mi stále zůstává záhadou… Zkouším si vzpomenout, jak jsem působila já. Předpokládám, že jako nezvladatelný živel – do všeho jsem se hrnula, byla jsem všude. Mívala jsem ztřeštěné nápady a nikdy nikdo nemohl odhadnout, jak se bude má mysl vyvíjet nadále. Vypouštím tyto představy opatrně ze své mysli a sleduji, jaké změny se na té, pro mě malé, kuličce hnědi a modři ukážou.
Celá napjatá poletuji (či proplouvám?) okolo a se zatajeným dechem se dívám na novinky, které se odehrávají. Nejnovějším přírůstkem do mého výtvoru je změna části hnědých ploch na zelené. Směji se. Ano, to je přesně to, co jsem chtěla. Bohužel mi stále v hlavě vrtá myšlenka, že na něco zapomínám. Celý ten výjev je to totiž příliš dokonalý, ale taktéž moc statický. Chce to oživení, dodání něčeho, co by s tím pohnulo. Už vím!!
Oživení je dobré slovo, dokonce vynikající. V mysli se mi začíná formovat miliarda nápadů, jak přinést život na tuto hromádku kamení. Nemůžu se rozhodnout, kterou volbu zvolím, až se nakonec rozhoduji – vypustím všechny.
Formuji jejich tvary a vystřeluji tyto myšlenky směrem k výtvoru. Společně s nimi ale pociťuji, že se něco děje i se mnou – letím s nimi, aniž bych to mohla zastavit. Stává se ze mne součást stvoření, zůstávám připoutána k této kuličce, kterou nejdokonalejší z mých výtvorů nazvou později planetou.
Planetou, kterou pojmenují Terra – Země.
Planetou, která vzešla z lásky mé rodiny.
Planetou, kterou moje výtvory brzy zničí.
Planetou, jež umírá…
Žádné komentáře:
Okomentovat