Ze světa tweetů Ministerstva kultury

Že představitelé vlády twitterují, to pro vás asi nebude nic nového. Ale nahlédli jste někdy pod pokličku zdeformovaných mediálních zpráv a podívali se na ony diskutované twitterové účty? Já je sleduji pravidelně a musím říct, že mě ze všech nejvíce zaujal účet ministerstva kultury. Tady máte drobný přehled nejlepších tweetů za posledních několik měsíců:

Tweety MK si často hrají se slovy

Kdo zabil Eridana V - Pivo a šachy s velmistrem

Netrvalo dlouho a byli jsme pryč z budovy. Opět obklopeni svou stráží, na cestě k domovu. Samozřejmě jsme jeli přistavenou limuzínou, jejíž šofér nás už pěknou chvíli očekával. Byl to mladý a hezký hispánec s černými kudrnatými vlasy a krátkými vousy. Svalnaté, chlupaté paže se natahovaly k volantu, zatímco jeho výraz se měnil, čím víc jsme se přibližovali. Vozil nás často, byl neoddělitelným členem a jedním z nejlepších zaměstnanců šéfa dopravy, Carona. Nikdy nám ale neprozradil své jméno.

„Jak se máte, paní?“ zeptal se s širokým úsměvem, když jsme vstoupili do auta. Byl od přírody veselý, ale dnes se jeho štěstí Sunna nepotřebovala vystavovat. V hlavě měla tisíc a jednu myšlenku.

„Sklapni,“ odpověděla mu. „Jeď do Tiburonu.“ přikázala mu po chvíli. Auto se zhouplo a vjelo přiměřenou rychlostí do silničního provozu. Řidič nic neřekl, ani se nezeptal, proč zrovna do Tiburonu.

Opilá romance I

Křečovitě se usmívám na ošuntělé židli ve staromódně vybavené kuchyni, kouřím již čtvrtou cigaretu, hledím z okna do centra večerní Prahy a povídám si sama se sebou.

Prý Pojď na sklenku. Jo, tak to začalo. Pouhopouhé vyzvání na skleničku dobrého vína nebo aperitivu od jednoho milého a hezkého mladíka ze souboru. Kdyby mi nebylo devětapadesát, možná bych odpověděla bez zaváhání. Ale skrze můj věk jsem samozřejmě musela delší dobu přemýšlet. Hlavou se mi míhaly miriády myšlenek na nejrůznější vyústění. Nech toho, Hanko, ten kluk si chce jen popovídat. Možná má jen nějaké trable doma a potřebuje radu staré ženské. Ale co když…

Může ve svém věku vůbec pít alkohol?

Ani nevím, kolik mu je. Možná dvacet. Možná sedmnáct. Mám jít? Nemám? Proč? Kdybych tak měla nějakou kamarádku, která je schopna nad věcí přemýšlet s nadhledem a bez zbytečného kvákání nesmyslů o vysokých tóninách.

Já, svraštělá baba a jít s ním? Proklínám sama sebe, že jsem zestárla.

Nech toho, Hani, uklidni se. Nemysli na to, co chce. Nech se překvapit.

Odpověď na reakci Michala Beneše na návrh poslanců o zákonu hanobení prezidenta

Pojďme si otevřeně a bez ostychu říci, že situace s náladami ohledně prezidenta Zemana není nejmilejší. Vždyť se stačí podívat jen na internet. Kde končí prostá a zdravá provokace a lechtání státních orgánů a kde již začíná hanobení? A je tady vůbec někdo, kdo se ani jediným slůvkem, ani jedinou myšlenkou neotřel o stávající hlavu státu? Těžko takového hledat.

A přesto mi, kolego, dovolte otázku, která nejen že je na místě, ale přímo vyvstává z bahna, které média nametají na Hradní práh jako jejich protikladná projekce. Opravdu je na něm všechno tak špatně? Nestojí za to občas vypustit potřebu hledat informace v pofidérních zdrojích vlastněných zainteresovaným zbohatlíkem? Pojďme si říct, co o Zemanově morálce víme jistě.

NÁZOR: Návrh na ustanovení hanobení prezidenta ČR jako trestného činu

Je naprosto zřejmé, že i přes současnou moderní tendenci liberálního směru v politice i jakémkoliv jiném směru veřejného a soukromého života, je třeba stále ctít určité autority, neboť ty tvoří opěrný systém společnosti a vedou ji někam dál. I přes to, že již dnes není uznávána vláda pevné ruky, je dobré, pokud někdo stojí v čele a je s úctou a respektem přijímán ostatními.

Snad by se tak i samo nabízelo, aby zákony stanovily jasné hranice toho, co je ještě slušná kritika, kritika na místě a vedená lidským a slušným způsobem, a tak se zamezilo nevhodnému hanění, urážení a ponižování autority. Je potřeba, aby v současném světě, kdy všichni lidé jsou si rovni, fungovala rovná a slušná diskuze na všech úrovních společnosti i mezi nimi.

O mém názoru na zvolení Donalda Trumpa

Dnešního dne bylo občany Spojených států amerických rozhodnuto, že jejich příštím, tedy 45., prezidentem se stane Donald Trump.

Po nesčetném množství faux pas, po nejednom skandálním úletu, po důkazech jeho diplomatické negramotnosti, po politických pádech a morálních prohrách jsme všichni očekávali něco jiného.

Tématem tohoto příspěvku není rozebírat, proč se to nakonec stalo. Smiřme se s tím, že více než polovina USA zkrátka Trumpa v Bílém domě chce. Nejspíš díky oproštění od politické korektnosti, díky snaze posunout Ameriku dál a nesetrvávat na pozici mrtvého bodu, díky netradičnímu a „odpoutanému“ vystupování. Můj názor se s tímto nesetkává.

Co čekat dál? Trump je extremista a radikál, hulvát a amoralista a především neví, kde leží meze, ať již v politice či osobním projevu. Je to Zeman v bledě modrém a s mocí nesčetněkrát větší, než náš prezident má. Přiznejme si ale jednu rozlišnost – Zeman byl, je a bude bohém, extremista a nemá etické a morální zázemí, jenomže již mnohokrát projevil i svou inteligenci. Ať s jeho názory nesouhlasíme či se na něj neradi díváme, je to chytrý, sečtělý a relativně rozumný člověk.

Donald Trump tuto vlastnost nikdy neprojevil. Vzhledem k vlivu Ameriky na zbytek světa se obávám, že se jedná o klasický případ vložení moci do rukou hlupáka. Dějiny nám předvádějí mnoho příkladů toho, co se stane, když k tomu dojde. Když má někdo moc a příležitost změnit svět, ale jeho rozum na to nestačí.

Bůh s námi.

Prach

Prach přítomnosti,

rozletěl se do dávných dálav,

zšedlý dým letí vzduchem,

nese se proudy větrů,

tvoří oblaka historie,

v nichž dusíc se tápeme

v záchvatu hysterie,

planeme křikem ticha,

mlčením žalozpěvů,

řveme němá slova,

každý zajat v kleci,

bolesti svých andělů,

slova plná hlásek beznadějí,

plná vrásek útrap dní,

naše hrůza neutichá,

naše žaly kvílí dál.

Mezi prsty protéká náš kouř,

ach, ano, písek, popel, prach,

nyní to již víme,

a trhá nám to srdce zaživa,

a krev, co tepala v žilách,

nám ze žlábků vylévá.

Prohráli jsme – ten prach dní,

naším prachem je,

co z uren se dere.

Co pikslám víka otvírá,

co z krematorií plyne,

co naší budoucností jest,

a co jednou budeme všichni.

A tak naše minulé

zahubilo naše budoucí.

Sloh o třech stech slovech, Masky

Konečky prstů mě zebou, jak svírám kus ledového sloního klu. Sedím uprostřed své pracovny, na svém křesle, u svého stolu. A dívám se oknem do své zahrady.

Tohle všechno jsem vybudoval, tohohle všeho jsem dosáhl. Za jeden kratičký život. Za osmdesát let, které se mihly mými vzpomínkami jako zrnko prachu při písečné bouři. Dívám se do prosluněného dne, v němž padají kapky ledových květů na černou zem. Hledím na trávu, ve které leží pes a hoví si na slunci. Můj pes. Překrásný bílý švýcarský ovčák. Hoví si nehnutě omýván paprsky tmavnoucí hvězdy ve své vlastní masce. Jeho tlející tělo vypadá poklidně a smířeně. Byl dost starý a zemřel bezbolestně. Usnul pod vysokými a košatými ovocnými stromy, které jsem vysadil před šedesáti lety.  A pak už se neprobudil. Na trávníku mezi přezrávajícími záhony a praskajícími kmeny starých jabloní.

Sluneční svit padá do nerušené idylky podzimního poledne a přináší s sebou oblaka bezvýchodné temnoty. Jako kdyby to světlo byla čirá tma. Nikdo ji nevidí, jen já. Jen já odtajnil Zlo, které přišlo na tento svět a nemilosrdně ho spolklo, zatímco před svou tvář nasadilo masku růžové květnaté clony. Všichni jí uvěřili, jen mně zůstaly oči otevřené. Dost bylo snění, přišel čas na realitu. Odkrývám postupně vrstvy hnijících vředů. Znechucen pachem hniloby.

Obří bílý zub v mých dlaních si nachází cestu dovnitř. Vytváří skulinu v kůži, roztahuje žebra a jeho chladivý dotek spočine mezi orgány. Zvláštní pocit. Crčící horká krev příjemně chladí rozpálenou plotnu mého života. Chladí a pohřbívá. Chladí a přenáší dál – tam. Tam, odkud jsem přišel a kam se taky musím vrátit. Nyní budu čekat, dokud se znovu nenarodím. A všechno to postavím znovu. Pes neúprosně štěká pod oknem. Jeho pán za ním přišel do jiného světa. Do světa, kde je Zlo nepokryté. Do světa, kde Dobro zvítězilo. A masky neexistují.

Kdo zabil Eridana IV - Muffiny a prosba o vraždu

Když se chřtán tvořený muži v černých uniformách otevřel, vykoukla hubená a nízká stará žena. Šedočerné lokny jí padaly z hlavy až k ramenům. Oči se jí decentně leskly namalovanou modrou barvou. V naducaných rudých rtech měla zapálenou cigaretu, kterou vyjímala zásadně jen palcem a prostředníkem, když chtěla mluvit. Nosila stařecký svetr a dlouhou staromódní sukni. Přes krk si přehodila šátek, který jí padal na záda, přes ramena až k loktům.