Prach

Prach přítomnosti,

rozletěl se do dávných dálav,

zšedlý dým letí vzduchem,

nese se proudy větrů,

tvoří oblaka historie,

v nichž dusíc se tápeme

v záchvatu hysterie,

planeme křikem ticha,

mlčením žalozpěvů,

řveme němá slova,

každý zajat v kleci,

bolesti svých andělů,

slova plná hlásek beznadějí,

plná vrásek útrap dní,

naše hrůza neutichá,

naše žaly kvílí dál.

Mezi prsty protéká náš kouř,

ach, ano, písek, popel, prach,

nyní to již víme,

a trhá nám to srdce zaživa,

a krev, co tepala v žilách,

nám ze žlábků vylévá.

Prohráli jsme – ten prach dní,

naším prachem je,

co z uren se dere.

Co pikslám víka otvírá,

co z krematorií plyne,

co naší budoucností jest,

a co jednou budeme všichni.

A tak naše minulé

zahubilo naše budoucí.