Konečky prstů mě zebou, jak svírám kus ledového
sloního klu. Sedím uprostřed své pracovny, na svém křesle,
u svého stolu. A dívám se oknem do své zahrady.
Tohle všechno jsem vybudoval, tohohle všeho jsem
dosáhl. Za jeden kratičký život. Za osmdesát let, které se mihly mými
vzpomínkami jako zrnko prachu při písečné bouři. Dívám se do prosluněného dne,
v němž padají kapky ledových květů na černou zem. Hledím na trávu, ve
které leží pes a hoví si na slunci. Můj pes. Překrásný bílý švýcarský ovčák. Hoví
si nehnutě omýván paprsky tmavnoucí hvězdy ve své vlastní masce. Jeho tlející tělo vypadá poklidně a smířeně. Byl dost starý a zemřel bezbolestně. Usnul pod
vysokými a košatými ovocnými stromy, které jsem vysadil před šedesáti
lety. A pak už se neprobudil. Na trávníku mezi přezrávajícími záhony a
praskajícími kmeny starých jabloní.
Sluneční svit padá do nerušené idylky podzimního
poledne a přináší s sebou oblaka bezvýchodné temnoty. Jako kdyby to světlo
byla čirá tma. Nikdo ji nevidí, jen já. Jen já odtajnil Zlo, které
přišlo na tento svět a nemilosrdně ho spolklo, zatímco před svou tvář nasadilo
masku růžové květnaté clony. Všichni jí uvěřili, jen mně zůstaly oči otevřené.
Dost bylo snění, přišel čas na realitu. Odkrývám postupně vrstvy hnijících
vředů. Znechucen pachem hniloby.
Obří bílý zub v mých dlaních si nachází cestu
dovnitř. Vytváří skulinu v kůži, roztahuje žebra a jeho chladivý dotek
spočine mezi orgány. Zvláštní pocit. Crčící horká krev příjemně chladí
rozpálenou plotnu mého života. Chladí a pohřbívá. Chladí a přenáší dál – tam.
Tam, odkud jsem přišel a kam se taky musím vrátit. Nyní budu čekat, dokud se
znovu nenarodím. A všechno to postavím znovu. Pes neúprosně štěká pod oknem.
Jeho pán za ním přišel do jiného světa. Do světa, kde je Zlo nepokryté.
Do světa, kde Dobro zvítězilo. A masky neexistují.
Žádné komentáře:
Okomentovat