Chytání motýlů

Kdysi bylo chytání motýlů mou nejoblíbenější zábavou. Chytit motýla bylo pro mě tou dobou největším potěšením, jaké jsem si dovedl představit. Fascinovala mě rozmanitost vzorů na jejich křídlech, ta barevnost, složitost, s jakou jim je příroda malovala a chtěl jsem je mít, dotknout se jich všech.  Míval jsem velké ruce, takže když jsem uviděl nějakého, který mě zaujal, stačilo jen natáhnout paži, roztáhnout prsty a čekat. Vždycky se chytili. Nejprve váhali, poletovali kolem po květech rozkvetlých luk a zvažovali rizika.

  Býval jsem trpělivý, věděl jsem, že nakonec se vždycky chytí. A opravdu se chytili vždycky, přistáli obezřetně na mojí dlani, a mně stačilo počkat, až složí pár nádherných křídel, pak hbitě ohnout prsty tak, aby vytvořily klec. Ani nechápali, co se to děje, jen si tak dál seděli na dlani a procházeli se po ní, předváděli svá křídla, ale uletět nemohli. A já se jich dotýkal, hladil je, laskal, po těch pestrých, křehkých peruťkách a užíval si to potěšení.



  Když mě pak omrzeli, roztáhnul jsem prsty, a pustil je do lehkého větříku zase dál. Nelétali už… Nevěděl jsem to, ale když motýlu setřete z křídel pel, nevzletí. Ale abych řekl pravdu, i kdybych to býval věděl, nedbal bych toho. Mně šlo o potěšení z jejich křídel, co s nimi bude dál, mě zajímalo jen pramálo, a přece, motýl který nelétá, ztrácí ty nejkrásnější vlastnosti, které mu příroda nadělila - ztrácí lehkost, eleganci, grácii, která ho jinak doprovází.

  Nestál jsem na těch lukách sám. Vprostřed oněch květů, které voněly tak omamně, tak nadzemsky a hypnoticky, až se hlava sladce točila a oči se klížily blažeností, pod tím vroucím sluncem, obklopeni stovkami a tisíci motýlů nás tam stávaly celé zástupy. Všichni jsme nastavovali ruce, a chytali motýly do dlaní. Každý z nás chtěl víc, každý chtěl nové, každý si chtěl vychutnat to potěšení dotknout se jejich křídel. Tisíce motýlů nám padaly za oběť, a my je ničili, brali jsme jim to vzácné, to krásné a dobré jen pro naši vlastní, sobeckou potěchu.

  Pak, jednou, znenadání jsem uviděl motýla většího a pestřejšího než všichni ostatní. Křídla měl tak velká, až zastínil samotné slunce, a všichni motýli kolem zbledli v porovnání s rudými vzory toho velikána, toho titána a vládce. A já po něm zatoužil. Začala mě sžírat nehynoucí touha a pálila mě, jako oheň, až hrozilo, že uhořím, když toho motýla nebudu mít. Tak jsem nastavil dlaň, a čekal.
Tenhle motýl byl jiný, neváhal, jakmile uviděl otevřenou dlaň, zamířil ke mně. Sedl si mi do dlaně, a složil křídla, ale ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem ohnout prsty.

  Ten motýl byl tak obrovský, že jsem ho nedokázal spoutat. Dlouho jsem se snažil, zápolil, pokoušel se, ale marně. To motýl chytil mě, ne já jeho, to on objal mé tělo dlouhýma nohama a tělem se přitiskl ke mně. Svými křídly mně zahalil, oslepil mě a já neviděl, co se děje kolem. Byl jsem poblázněn tím, co vidím, a chtěl jsem se těch křídel dotknout, ale nešlo to. To motýl stíral pel ze mě, ale chtěl ho víc, než jsem měl, a já mu ho dál ochotně dával, v naději, že mě nakonec nechá dotknout se, pohladit ta křídla. Když nakonec zjistil, že víc už ho nemám, roztáhnul perutě a já konečně zase získal zrak, a teprve tehdy jsem uzřel, co se stalo.
 
  Padl jsem do trávy, zlomený a ztracený. Kolem mě svištěl vítr, šumělo listí, ševelila tráva. Slunce toho dne zapadlo, mraky zakryly měsíc a hvězdy, a celý svět se mi smál. Smála se oblaka, smála se tráva, stromy na mě ukazovaly listnatými větvemi, a vrzavě se chechtaly a hihňaly bláznu, který tam ležel, vprostřed spících květů. Smálo se všechno kolem, vítr říkal zjevné pravdy mně přímo do uší, každé jedno stéblo trávy kolem šeptalo tomu vedle pomluvy a nepravdy, a bylo z toho tolik šepotu, až to kolem šumělo. Pak jsem uviděl motýly. Ty, které jsme já a ostatní pustili, ty bez pelu a bez křídel, ty, které už nevzletí, a sledoval jsem je, jak se snaží žít svůj nový, nízký život v bídě, kdy místo aby ke květům létali, musí šplhat po jejich stoncích, aby si mohli dopřát trochu toho nektaru. A pochopil jsem, že to já jim to způsobil. Myslel jsem jen na vlastní potěšení, na sebe a nezajímal se o ně. Nechápal jsem do té doby totiž, že jakmile jednou některého z nich chytím, nesu za něj odpovědnost. Teprve pak mi došlo, že proto oni sedali na mou dlaň. Chtěli zkrátka jen vytvořit pouto, dovolit mi kochat se nádherou jejich křídel, dopřát mi možnost těšit se z nich. Ale já chtěl tenkrát víc, aniž bych tušil, jakou cenu má to, co mi sami nabídli. Byli tam tací, kteří mě poznali, a přišli mě utěšit, také ti, kteří se ke mně otočili raději zády, ti pro které byla vzpomínka na mě stále tak blízko, že mou přítomnost nedovedli snést a i ti, kteří se přidali k posměškům okolí, protože to mi tenkrát patřilo.

  Dalšího rána vyšlo slunce, které umlčelo smích okolí, a v prvních proužcích světla jsem uviděl nového motýla. Ne o mnoho nádhernějšího než byli ti, které jsem doteď měl. Křídla měl lehce dotčená prstem někoho jiného, a pohyboval se při zemi. Přistál na mé dlani položené v trávě bez zaváhání, a předvedl mi svá křídla. Ta nádhera, jakou jsem v nich uviděl, mně probudila. Tentokrát nebylo třeba dotýkat se křídel, stačilo je sledovat, kochat se tím pohledem, nechat se unést prostou nádherou a nádhernou prostotou toho, co jsem viděl. A to bylo nové potěšení, daleko nádhernější než to, které jsem si užíval doposud. Toho rána jsem pochopil. Usadil jsem si motýla na rameno, a opustil navždy louku s motýly, protože jsem našel to, co lapači nikdy nenajdou, dokud se budou na louku dívat jen shora.