Hrátky s čtenářem aneb Co by média dělat nemusela

Mohutný požár londýnského bytového věžového domu Grenfell Tower je v posledních dnech tématem dosti článků ve sféře médií, a to z dost pochopitelných důvodů, ať jsou tyto důvody s neštěstím více či méně související. Jedním z takových článků je i tento, který mě při dnešní prohlídce facebookových příspěvků něčím zaujal. Příčinou je fakt, že server lidovky.cz do titulku vsadil jméno první identifikované oběti, kterou je syrský uprchlík, jak se v článku dále uvádí. Možná si řekneme, že jde o nepodstatnou informaci, jen takovou doplňující. Ve chvíli, kdy je to však arabsky znějící jméno, navíc později dokořeněné tím, že jde o uprchlíka, se ale mohou začít dít různé věci...

Otráven

Jak již někdo velmi chytrý řekl, "cigareta je smradlavé seno s ohněm na jednom konci a hlupákem na druhém". Ano, je to tak.

Ať jsme hlupáci sebevětší, je jen naše starost, jak s naší blbostí budeme zacházet. S platností zákona o nekouření vyvstávají neustále všude kolem mě diskuze o tom, kdo a kde to dokázal obejít, jakým způsobem se tomu zákonu bránit a podobně. Jenže mě by zajímalo, proč si o tom lidé pořád musejí povídat. Proč? Vždyť to je každého věc a je potřeba ji tutlat až do posledního ždibce, jinak na to někdo přijde a začnou se psát novely a úpravy, které učiní přítrž všem těmto mazaným chytrolínům.

Jako celkem náladový kuřák vhazuji ručník do ringu a ptám se na rovinu a bez chytrých řečí vás všech - kdo věří tomu, že tento zákon nevznikl především proto, aby se stal jen dalším stupněm na schodišti kontroly populace? Dobrá, neumím se ošívat tak intelektuálními žvásty, jako jiní (resp. umím, ale nechci), a proto to chci vzít z pohledu obyčejného člověka a "po lopatě".

Trávíš (se) dobře?

V 70. letech minulého století se ve státě New Jersey v USA rozběhl program pro prevenci kriminality u mladistvých s názvem Scared Straight. Jak již název napovídá (přeložitelné jako "nažeňte jim strach"), cílem bylo vystrašit, konkrétně pak mladistvé delikventy, kteří se skrze setkání s vězni v těch nejodpornějších věznicích měli seznámit s realitou života kriminálníka, přičemž si tito vězni - dělali program dobrovolně a snad i rádi - rozhodně při osvětlování nebrali servítky. Jak naznačil první dojem z projektu i populární dokument z roku 1979, program fungoval. Překvapení, vyjukaní, případně i se slzami v očích - tak vypadali chlapci i děvčata v dokumentu po odchodu z návštěvy kriminálu, přičemž dovnitř šli s hlavami pyšně vztyčenými. Řekli, že ke kriminální činnosti se už jen tak nevrátí, že chtějí žít normálně... Po několika týdnech to vydrželi až na jednoho všichni. 

Realita však byla nakonec jiná...

Naděje?

Již delší dobu sleduji Naději pro Patrika, která existuje na Facebooku z toho důvodu, aby vybrala dostatečné množství peněz na léčbu zhoubného mozkového nádoru pro Patrika. 

Vzhledem k tomu, že se tento příběh odehrává nedaleko mého bydliště, nejsem od informací zcela odříznutý a slýchám o Patrikovi často.

Literární doušek nemá ve zvyku prvoplánové vyzývání lidí k reálným činům, ale rozhodl jsem se udělat výjimku.

Od začátku přívalu informací o Patrikovi jsem tomu nedával velkou šanci. Lidi, kteří posílali houfně peníze, jsem odsuzoval. Prodlužování trápení, zbytečné plýtvání penězi na někoho, komu není pomoci. Ale teď už onu kýženou naději vidím a sypu si před vámi popel na hlavu. Klinika v USA je reálně schopna Patrikovi pomoci, ovšem za astronomické finanční částky (asi 50 000 USD). To byl pro mě jen další impuls být skeptický.

Jenomže na Patrika už se vybralo asi 144 000 Kč!

A to je pro mě obrat o 180°.

Já, zarputilý cynik, co se pro kdeco nenadchne, uvažuji o změně smýšlení o světě, pokud dovedeme Patrikovi pomoci. Proto se tak nenadále angažuji. Jako student nejsem schopen pomoci výrazněji, než pár korunami, co se v tom milionu snadno ztratí. Jenže studentů je habaděj, když každý dá tak málo, jako já, stejně ho dovedeme vyléčit.

Pokud se takových akcí neúčastníte, berte to jako možnost, udělat to jednou a skutečně pomoci. Stačí párkrát kliknout na své internetové bankovnictví a odeslat částku. Ne velkou, nikdo vás do tisíců nutit nemůže. I symbolická částka se počítá.

Transparentní účet naleznete zde: https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2101213469 včetně všech důležitých propozic.

I kdyby každý z vás poslal jedinou korunu, vězte, že pomůže.

Manželku neuhodíš, dítě ano?

Jsem ve zvláštní době. Kolem sebe slýchávám, jak je super, že gayové a lesby jsou na jedné lodi s heterosexuály, vidím iniciativy proti domácímu násilí, proti sexismu, proti nerovnosti pohlaví. Asi všichni mi odkývají, že fyzická agrese je dnes chápána jako něco nepřijatelného, méně přísně vzato pak tak, jako řešení méně vhodné, v případě fyzického napadení bezbranných, slabých - jako jsou třeba nemocní lidé, starší lidé a tak dále - bývá lidem zle z pachatele takového činu. Avšak jak je tedy pak možné, že bití dětí, které jsou také bezbranné, slabé a plně vázané na své rodiče, chápeme jako něco běžně rozšířeného?

Nechci teď vytvářet nějaké katastrofické scenérie a scénáře. Ne, fyzické trestání dětí není podle mě chápáno tak, jako dříve. Už se na to nedíváme všichni jako na něco v pořádku. Jsou rodiče, kteří se toho snaží vyvarovat. Asi obecně lze říci, že není rodičům moc příjemné tohle svým dětem udělat, i když v tomhle budou bohužel i ty výjimky, kdy nad tím rodiče moc nepřemýšlí. A je jasné, že bude takové chování vyrůstat i z jakési frustrace, únavy, nevědomosti toho, co dělat s tím zlobivým dítětem dál. 

Ale i přesto je to stále přijímáno jako něco, co se běžně děje. Jak je možné, že je pro nás, pro tuto společnost, přijatelné se takto k dětem chovat? Copak bychom odkývali, kdyby manžel dal facku svojí manželce, že dělá něco, co se jemu nelíbí? Je pro nás přijatelné odsouhlasit chování vnukovi, který propleskne svoji nemocnou babičku, že zase povídá nějaké nesmysly? Kde se stala chyba, že fyzická konfrontace s ostatními je nám proti srsti, ale dát pohlavek nebo přes zadek dítěti je vcelku běžně rozšířená výchovná metoda?

Příliš drahý dar

Divadlem se rozlehly tóny píšťaly ohlašující začátek symfonie. Vibrace prostupovaly vzduchem, stěnami, dveřmi. I tělem. Jako by harfa roztančila jednotlivé buňky posluchačů jako malé plamínky chvějící se ve vichru. Bouře zesílila, když se přidaly další nástroje. Diváci v lóžích i hledišti byli uchváceni. Chyceni v sítě tiše ohlušující hudby se jejich mysli vznášely vysoko v oblacích.

Muži nosili černočerné obleky a pyšnili se drahými kravatami, ženy měly překrásné rudé šaty a rubínové doplňky. Některé byly oblečeny černě, modře nebo do zelena. Ale všechny byly překrásné. Mladé, ctižádostivé ženy, manželky zaneprázdněných ředitelů, akcionářů a podnikatelů. Jejich líbezné oči tančily ve tmě hlediště jako plamínky v jejich tělech, když se rozezněla melodie. Muži upřeně zírali na bicí nástroje a v očích měli nevysvětlitelné, ale přesto tak povědomé břitvy. Ostré a útočné pohledy plné uchvácení a nenávisti, pohledy podobné tomu, jaký jistě musel mít Leonidas, když putoval do Persie, nevidomý představou o mocném protivníkovi, který mu imponoval a kterého nenáviděl.

Odkud duje vítr anti-demokracie?

O současné tuzemské politické krizi bylo napsáno mnoho. Zpravodajské servery ze sebe chrlí články, rozhovory, on-line živé zpravodajství, názory, komentáře, Facebook se zaplňuje bouřlivými i méně bouřlivými komentáři lidí k nynější situaci. Přijde mi ale, že se tu něčemu nevěnuje pozornost. Jakémusi zásadnímu srovnání, které mě dnes napadlo a přijde mi dost podstatné.

Hrozba IS je reálná. Alespoň podle architektů Horního nádraží v Karlových Varech

S narůstající medializací válečné hrozby z Blízkého východu se objevují různé obranné programy. Ten největší projekt je z Karlových varů, kde se zrodila zcela první vojenská základna svého typu.

Velmi prozíravě se na potenciální hrozbu připravuje lázeňské město Karlovy Vary. Na místě někdejší nádražní budovy Horního nádraží vyrostla první protiletadlová základna tohoto tisíciletí. Původní návrh postavit výpravní budovu,

23. výročí úmrtí Karla Kryla

† 3. března 1994

Před třiadvaceti lety zemřel básník, zpěvák, kytarista a rozhlasový redaktor Karel Kryl ve věku nedožitých padesáti let.

Ač jeho jméno současné mladé generaci mnoho neřekne, pro vlnu našich tatínků a dědečků znamenal jasný symbol politického a ideologického odboje proti režimu.

Jeho písně obsahují opravdovou hloubku jinotaje i neskrytého významu, pomocí níž se snažil lidem uvězněným v socialistickém státě podávat pomocnou ruku na jejich cestě za znovuobjevením vlastní intelektuální integrity.

Nebál se navzdory perzekučním procesům zpívat i takové verše jako "V zástupu chátra zedraná, na stěně obraz tyrana..." nebo "Žene vás čert, zas jdete jako ovce...". Svá díla vydával ještě před okupací 68' a poté byl nucen emigrovat a písně interpretovat formou rádia Svobodná Evropa nebo tajnými dopisy.

Byl velkým přítelem Pavla Landovského, naopak nesoucítil s Václavem Havlem, který mu ani nepřišel na pohřeb, na který tehdy dorazilo přes čtyři tisíce lidí a konal se v kostele sv. Markéty v Praze. Hrad tehdy vyslal za delegáta pouze člena Kanceláře prezidenta Ivana Medka, jenž si za svou smuteční řeč vysloužil negativní ohlasy.

Mezi Krylovy nejznámější texty patří Bratříčku, zavírej vrátka!, píseň, která se stala symbolem nevole proti okupaci, nebo Anděl, jenž se stal prakticky lidovou písničkou.

Úplně první písničky, které Krylovi přinesly úspěch a díky nimž se zapsal do povědomí lidí, byly Píseň neznámého vojína a Marat ve vaně. Oběma texty šokoval a popudil tehdejší společnost.

Gerwin

      Pobřeží bylo toho dne obzvlášť temné. Velká nadýchaná mračna táhla rychle od horizontu, kde se tmavá obloha dotýkala ještě temnějšího moře, a vítr, který odtud přicházel, studený a štiplavý, zvedal mnoho nízkých vln s bílou, zpěněnou korunkou.

      Gerwin zrovna nesla vědro plné vody tak těžké, že musela být vykloněná, aby se v kroku vyvážila, když z východu přiletělo několik drobných sněhových vloček, které ve větru kolem ní zatančily a pak prolétly dál, hlouběji do vnitrozemí ke kopcům pokrytým zažloutlou trávou.
„Zima,“ pomyslela si mladá Gerwin, a pousmála se. Letos se zimy nikdo nebál jako v předešlých letech. Měli plné sýpky, dostatek dobytka a tak nebylo pochyb, že zima nebude krutá, a že se jejího konce jistě všichni ve zdraví dožijí. Dívka došla se džberem k domu jejích rodičů a postavila ho udýchaně před dveře, aby si na chvilku odpočinula.

Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Mistrný snímek zachycuje útrapné soužení v čase a prostoru, kterým si musejí projít podivné děti nejen slečny Peregrinové. Ač jsem očekával něco na způsob Alenky v říši divů, tedy smyslnou nesmyslnost, dostal jsem něco jedinečnějšího. Tim Burton se předvedl v roli režiséra jako vynikající volba a tentokrát se nezdráhal jít i do složitého příběhu. Morbidní humornost vybraných scén dokonale naznačovala jeho přítomnost při vytváření filmu, ale nebyl to jen odér úžasně nepříjemné atmosféry, který ze snímku čišel. Jako další se na něm totiž podepsala legendární Burtonova stylizace a estetika, která je opět dech beroucí a dokonalá. Dalo by se říct, že na poli výtvarnictví lze Sirotčinec slečny Peregrinové připodobnit Alence v říši divů, v rámci scenáristiky a výpravy jsou ale tyto dva filmy na úplně odlišné úrovni. Projevilo se zde, že Burtonovská tvorba se posouvá dál, ale je nutné zmínit, že ač jsou ze snímku vyladěny mouchy a nedostatky, nezaryl se mi do srdce tak jako jiné. Velmi dobrým dojmem působil i hudební doprovod, mnohdy úchvatný a skvěle podtrhující děj, mírně ale drhnoucí u akčních scén. Herecké výkony by se daly jen těžko kritizovat, protože ač je většina herců mladších dvaceti let, předvedli se dokonale. Budeme doufat, že další Burtonův film se povede minimálně stejně dobře, ale zároveň se bude režisér snažit vložit do něj trochu víc svoucnosti. Za mě 95%.

Napsal:

Daertelon

Zkopírováno z Československé filmové databáze

Chytání motýlů

Kdysi bylo chytání motýlů mou nejoblíbenější zábavou. Chytit motýla bylo pro mě tou dobou největším potěšením, jaké jsem si dovedl představit. Fascinovala mě rozmanitost vzorů na jejich křídlech, ta barevnost, složitost, s jakou jim je příroda malovala a chtěl jsem je mít, dotknout se jich všech.  Míval jsem velké ruce, takže když jsem uviděl nějakého, který mě zaujal, stačilo jen natáhnout paži, roztáhnout prsty a čekat. Vždycky se chytili. Nejprve váhali, poletovali kolem po květech rozkvetlých luk a zvažovali rizika.

  Býval jsem trpělivý, věděl jsem, že nakonec se vždycky chytí. A opravdu se chytili vždycky, přistáli obezřetně na mojí dlani, a mně stačilo počkat, až složí pár nádherných křídel, pak hbitě ohnout prsty tak, aby vytvořily klec. Ani nechápali, co se to děje, jen si tak dál seděli na dlani a procházeli se po ní, předváděli svá křídla, ale uletět nemohli. A já se jich dotýkal, hladil je, laskal, po těch pestrých, křehkých peruťkách a užíval si to potěšení.

Gregory House, John Kramer, Severus Snape a Galadriel

Asi se ptáte, co ti čtyři mohou mít společného...

Jednoznačně jsou to nejkrásnější smyšlené postavy všech dob. Jejich životní příběhy dokázaly prolomit mou ledovou kru u srdce a tím se mi zapsaly do života. A že některé neznáte? Koukejte začít číst a dívat se na filmy, protože speciálně tyto čtyři postavy si nesmíte nechat ujít.

Gregory House, M. D.

"Všichni lžou."

Známe ho ze stejnojmenného seriálu a je to naprosto dokonalá postava pro ty, kteří za jeho samolibostí a povýšeností nevidí jen negativní vlastnosti zhýralé lidské zrůdy, ale i člověka, který si prošel mnohými útrapami a zažil velké bolesti emocionální i tělesné.
Je to geniální diagnostik trochu citově opomíjený pro svůj nepříjemně upřímný sarkastický tón a neskutečnou nedůvěru v lidské pokolení.

Vzrůstající množství kantorů, kteří neradi učí, doléhá i na středoškoláky

Je to dva a půl roku, kdy jsem přišel na střední školu, a musím říct, že již od raného počátku jsem si začal všímat nespokojenosti středoškolských učitelů. Někteří jen znuděně vykládají nezajímavé fakty, jiní otevřeně přiznají, že do školy chodí neradi.

Kde je problém? Mnozí pedagogové jako problém vnímají letargické a líné studenty neochotné vstřebávat takové množství informací, jaké po nich chce školní vzdělávací program. Z mojí perspektivy žáka velice ochotného zastávat se svých spolužáků bohužel musím konstatovat – je tomu tak.

Sorry jako...

ale už tak snad máme v politice dost hovad.

Aktuálně řešená kauza ohledně Babišových nezdaněných příjmů a majetku vede opět k široké rozpravě o tom, jak tu je všechno špatně. Zeman je vůl, Sobotka loutka, Chovanec nemyslící idiot a Babiš zloděj.

Myslím, že je načase si přiznat, že ne vždy všechno klape tak jak má. Ale ne vždy je taky všechno špatně. Sorry jako, ale myslím, že ne všechno, co Babiš udělal, je na žalobu za velezradu. Spousta jeho kroků byla mířena správným směrem a dopadla na úrodnou půdu, jiné třeba nedopadly, ale nebyly myšleny zle.

Dokonce nemusíme pro horší příklad ministra financí chodit tak daleko, jak si možná myslíte. Vzpomeňte si, jak se nadávalo na Kalouska.

Ostatně můj názor zní, že Česká televize se stává bulvárem nízké kvality a strká nos skutečně tam, kam nemá. Je jen na Babišovi a je to jeho rozhodnutí, jak se zachová vůči otázce od ČT.

Prezident se k Andrejovým podpásovým machinacím nevyjadřuje. Proč taky? Nenapadá ho, neškodí mu, na rozdíl například od premiéra, že...

Z historie i aktuálního dění víme, že Zeman se zaměřuje výhradně na své nepřátele, za které považuje všechny ty, kdo ho nemají rádi a nebojí se to říct. Možná proto se tak rád nechává obskakovat svými patolízaly, věrnými panoši a zkorumpovanými rádci.

Doufejme, že si Fenclovu zabijačku užil a konečně si vyslechl to, co tak moc chtěl slyšet - že má kandidovat na post prezidenta ještě jednou! A kdyby mu to chvalořečení náhodou nestačilo, samozřejmě se bude radit i s vysokými hlavami z prezidentské kanceláře. Tedy... "radit"... spíš poslouchat žvásty o své dokonalosti a škodě, která by přišla, kdyby nebyl prezident na další období. A kdyby ani to nakonec nestačilo, svolá své podržtašky z aktuální politické scény. A nakonec se nechá slyšet v zájmu věci, o které se rozhodl už dávno. Že má kandidovat.

Prosím, lidé...

buďme rozumní a nečerněme si myšlenky z černých médií. Občas trochu vzpomeňme na světlé stránky věci. Ale nebuďme voli, co vidí světlo tam, kde není.

Ještě před pěti dny...

... jsem odjížděl z domova při krásných deseti centimetrech sněhu.

Jenže dnes jsem se vrátil do Jáchymova a první příznak změny byl, když nás autobusák vyhodil už dole ve městě, že nahoru nejede. Nedostal by se tam.

Z autobusu jsem skočil do příjemného půl metru a ochladil si tak prý přehřáté končetiny.

Dům jsem po několika dlouhých okamžicích v záplavě bílého svinstva našel. Ale přesto... schody k němu už ne. Sněhová kalamita nám vzala dům a dala nám iglú.

A teď si sedím, koukám na filmy, jím teplé jídlo u hřejícího krbu ve svém vlastním iglú.

Achjo...

Zrození a současnost češství

Český národ je tam, kde ho naše národní obrození chtělo vidět, dokonce ještě dál. Po letech nacistické a dekádách komunistické nadvlády se Čechům podařilo zachovat český stát, obnovit jeho demokratickou tradici, ponechat si českou kulturu, český jazyk a navíc vytvořit etnicky takřka homogenní stát bez výraznějších vnitřních rozporů a mezinárodních potyček či rozepří. I přesto se však Češi, jak v reálném i internetovém světě pozoruji, cítí stále utlačováni, ponižováni a vláčeni silnějšími a cizáckými živly, konkrétně Evropskou unií, a v posledních dvou letech panují navíc obavy z narušení české kultury kulturou cizí, kterou by sem přinesli imigranti muslimského vyznání. O hledání důvodů těchto nálad, ale i o hledání mého vlastního češství – o tom a o dalším podobném je tato esej.

Pocit bezmocnosti a malosti českého národa kritizoval bez servítků exprezident Václav Havel, jenž mluvil o tzv. „provinciální zapšklosti“ a to i v souvislosti s českým odporem vůči EU: „. . . nejviditelnějším projevem je antievropanství . . . proč se máme s někým radit, proč máme někoho cizího poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat . . . ‚My si přece vystačíme sami‘ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“ (Havel, 2006, s 50).

Constantine

Méně nároční diváci jistě tento snímek ocení, mně ale zůstávají snítky jeho negativ v zubech, tak se v tom trochu budu pižlat. Moc dobře chápu, proč má od uživatelů ČSFD svých osmdesát procent. Je to zapříčiněno vlastnostmi v aktuální kinematografii nezbytné pro spokojenost veřejnosti - dobré vizuální efekty a hovorová, místy až vulgární mluva. To je klíč k úspěchu filmu, jak jsme se přesvědčili u Deadpoola a Apocalypse. Ovšem, nerad bych odbočoval. Po estetické stránce je Constantine jen těžko dosažitelnou příčkou ve svém žánru. Protikladem je naprosto nezajímavá a unylá hudební stránka filmu, která onu vizuální nedokresluje, ale shazuje. Z hlediska scenáristiky je ten film naprostý odpad. Neuběhne ani deset minut, už se přesvědčíme, že Constantine chrlí jedno dějové klišé za druhým, ale nenechá nás ani vychladnout a začne to vršit dialogickými fauly, jako jsou naprosto bezprecedentní jazyk a vyhrocené charaktery. Snímek nám ve dvou hodinách servíruje to, co bychom v jiných filmech mohli mít po šedesáti, ne-li třiceti minutách. Je nudný, táhlý a nedokáže upoutat pozornost. Přes to všechno oceňuji hereckou dokonalost Tildy Swinton a Keanu Reevese a snahu o hereckou dokonalost Rachel Weisz. Za mě 36%.

Napsal:

Daertelon

Zkopírováno z Československé filmové databáze

Divadlo Husa na provázku

Povinná školní práce mě dovedla k četbě o Divadle Husa na provázku. Rád bych vám o něm něco sdělil.

Ač nejsem zastáncem experimentálního, tedy absolutně nedějového a takřka nepochopitelného divadla, velice mě Provázek zaujal.

Divadlo začalo existovat na popud Bořivoje Srby v roce 1967 a od té doby se jen zvedá. Prošlo si velkým množstvím zlých a nejistých sezón, muselo překlenout nejednu překážku a spousta významných spolupracovníků byla perzekvována totalitním režimem. I přes to všechno Provázek existuje letos již padesát let bez přerušení.

A že jste nikdy neslyšeli o Divadle Husa na provázku? Jistě vám něco řeknou jména jako Bolek Polívka, jenž se významně na divadle podílel až do devadesátých let, Mirek Donutil, jenž v něm hrál a často na něj vzpomíná, a nebo Iva Bittová, Dagmar Havlová a Alena Ambrová, které v něm debutovaly. Za zmínku stojí i Eva Tálská, mezi divadelníky význačná ikona, v širé veřejnosti prakticky neznámá režisérka a dramatička, která stála u zrodu této experimentální scény.

Nejvýznačnější z jejich děl jsou Balada pro banditu nebo třeba Commedia dell'arte, obě (ale to jen mezi námi piráty) dostupné na YouTube.com.

Vzpomeňme alespoň někdy na zdravý zápal a těžkou práci našich umělců, vědců, sportovců... Ač to mnozí z vás nevědí, Divadlo Husa na Provázku si vysloužilo mnoho zahraničních cen a oslavilo nejeden mezinárodní úspěch. Ač Česku aktuálně vládne idiot, máme na co být pyšní.

Opilá romance III

Přijel načas. Osm hodin udeřilo a on stál dole u zvonků a tiskl tlačítko. Možná tam už nějakou dobu stál, aby to nevypadalo, že je na starou babu příliš horlivý nebo že snad někam pospíchá. Už jsem měla pár vykouřených cigaret a těch pár desítek minut času, co jsem měla, jsem strávila vzpomínáním, jak to my babičky děláváme. Uvědomila jsem si, jak mi chybí manžel, jak mě mrzí, že Jana nemá děti nebo jak jsem šťastná, že na starý kolena můžu dělat to, co dělám ráda – divadlo.

Petr, běžně spoře oděný v obnošených, ale ne neslušně špinavých a zmuchlaných šatech, na sobě nyní měl velmi precizně žehlenou červenou košili zastrčenou v černých kalhotách a překrytou černým sakem. Uhranul mě. Něco takového jsem opravdu nečekala, kdyby ano, sama bych se oblékla o poznání lépe. Měla jsem na sobě kytičkované šaty a růžový kabátek s oranžovým šátkem. Zkrátka vedle něj jsem vypadala jako karnevalová ozdoba, co se hodí akorát tak na pověšení na lampu. A to bych v tu chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří, se sebou taky nejradši udělala. Jakmile jsem ho spatřila, neměla jsem radost z toho, jak dobře vypadá, ani jsem nezaznamenala, že by se mi líbil. Hlavou mi prolétla jediná myšlenka – mazej se převléct!