Gerwin

      Pobřeží bylo toho dne obzvlášť temné. Velká nadýchaná mračna táhla rychle od horizontu, kde se tmavá obloha dotýkala ještě temnějšího moře, a vítr, který odtud přicházel, studený a štiplavý, zvedal mnoho nízkých vln s bílou, zpěněnou korunkou.

      Gerwin zrovna nesla vědro plné vody tak těžké, že musela být vykloněná, aby se v kroku vyvážila, když z východu přiletělo několik drobných sněhových vloček, které ve větru kolem ní zatančily a pak prolétly dál, hlouběji do vnitrozemí ke kopcům pokrytým zažloutlou trávou.
„Zima,“ pomyslela si mladá Gerwin, a pousmála se. Letos se zimy nikdo nebál jako v předešlých letech. Měli plné sýpky, dostatek dobytka a tak nebylo pochyb, že zima nebude krutá, a že se jejího konce jistě všichni ve zdraví dožijí. Dívka došla se džberem k domu jejích rodičů a postavila ho udýchaně před dveře, aby si na chvilku odpočinula.

      Náhle jí nečekaně zezadu ovinul pár paží a ona lehce vzdechla úlekem. Vzápětí si ale uvědomila, o koho se jedná, když jí do ucha zašeptal známý, medový hlas:
„Pojď se mnou, Gerwin.“
„Nemůžu, Alberichu,“ zasmála se a mrštně jako lasička se vyvlekla z jeho sevření.
„Jen na malou chvilku,“ nenechal se odbýt její milý, vysoký tmavovlasý mladík s dobrýma hnědýma očima a teprve řídkými vousy na tváři.
„Posledně jsi taky sliboval jen malou chvilku a víš, jak jsem doma dostala vyčiněno?!“ odpověděla mu Gerwin s předstíranou výčitkou ve hlase.
„Ještě řekni, že to za to nestálo,“ usmál se Alberich a mladá Gerwin mu odpověděla podobným smíchem.  Na chvíli se odmlčeli a Gerwin sklopila oči k zemi. „Alespoň na pár minut,“ zažadonil znovu Alberich a tentokrát už zněl zase stejně tajemně jako na začátku.
„Ale opravdu jen na malou chviličku,“ odpověděla Gerwin a zvedla k milému své velké, ocelově šedé oči. Ten se v odpověď pousmál, a za chvíli už kráčeli ruku v ruce pryč od vesnice do kopců na západ tak, aby je nikdo neviděl.

      Zanedlouho přišli na vřesoviště, kde se kopce topily v záplavě fialových kvítečků, drobných a krásných, se kterými si pohrával větřík. Tam, mezi kopci a pod širou oblohou, se posadili vedle sebe a Gerwin se přitiskla k Alberichovi tak blízko, jak to jen šlo.
„Řekni, že to tak bude navždycky,“ zažadonila dívka a dlaní ruky pohladila drobné kvítečky vřesu.
„Navždycky a napořád,“ odpověděl Alberich, a za chvíli už Gerwin cítila šimrání a něžné škrábání jeho vousů na své tváři.

                                                                      *****

      Ta krátká chvilka se protáhla na celé odpoledne. Když se s Alberichem loučila na okraji vesnice, slunce, které nebylo vidět pro hustá mračna svižně běžící po nebi, už se muselo sklánět ke kopcům za vesnicí. Bylo už celkem chladno a foukal o něco silnější vítr než prve. Dlouhé trávy nakloněné z mírných svahů k moři měly omrzlé břity stébel a vlnily se v rytmu větru. V dálce hřmělo, a Gerwin viděla, jak rybáři kolem zubatých útesů čnících z moře stahují sítě zpátky do malých lodiček, aby stihli před bouří a před setměním doplout do vesnice. Na nebi skřehotalo několik racků, kteří sami měli co dělat, aby se udrželi ve větru byť jen na místě, natož aby se pohybovali vpřed.

      Už se chystala jít domů, když vítr o něco zesílil a rozhoupal zvonek na vrcholu svahu, na kterém se vesnice rozkládala. Ten kovově zacinkal.
Gerwin jeho zvuk neměla ráda. Vždy zvěstoval něco špatného pro vesnici, tu požár, tu bouři… a někdy i něco horšího. Vystoupala proto po svahu a podržela bronzové srdce, aby se zvonek utišil. Ohlédla se při tom znovu na obzor zalitý šedou masou vzdouvajícího se moře. Loďky rybářů už byly skoro na kamenitém břehu, ale Gerwin si všimla několika dalších, malých, úplně až na obzoru. Rybáři takhle daleko nikdy nepluli, a už vůbec ne, když se blížila bouře. A jak se lodě na obzoru zvětšovaly, uvědomila si, že tyhle mají uprostřed stěžeň s plachtou. Byly nejméně třikrát delší než ty rybářské, a krom plachty je vpřed hnala soustava vesel. Gerwin byla jediná, kdo si jich všiml, protože stála na návrší nad vesnicí, pro rybáře byly ještě moc nízko za obzorem a ženy s dětmi už byly schované před bouřkou doma.
Dívka postupně rozpoznávala další detaily a srdce jí tuhlo v hrudi.  Příď i záď měly lodě zvednuté vysoko nad hladinou a z přídí jejím směrem hleděly hlavy strašlivých draků, které v ní, i na tuhle velkou vzdálenost, budily hrůzu.

      Většinou přicházeli v noci, ale teď je sem pravděpodobně zahnala bouře. Hroziví válečníci ze severu, kteří drancovali vesnice podél pobřeží. Pocházeli ze zmrzlých severních krajů, a z hor. Nikdo nebyl v bezpečí před jejich vztekem, a teď mířili sem, a ne jedna loď, jako dřív, ale tři. I jen jedna přinášela vesnici obrovské škody. Lodě už teď byly dost blízko, aby Gerwin uslyšela vrzání. Strašlivý zvuk vrzajících prken lodi, který jí pronásledoval v nočních můrách už od doby, kdy byla malá. Gerwinino srdce, které dosud takřka nebilo, se hlasitě rozbušilo.


       Poslepu nahmatala provaz zvonku a zprudka začala zvonit. Několik vesničanů vyběhlo vyděšeně ven, aby se podívali, co se děje. Když uviděli Gerwin jak zvoní na zvonek a při tom se vyděšeně dívá na obzor, podívali se tam také. Tam konečně i oni uviděli, co se k nim blíží. Vypukla panika.
Ženy začaly křičet, a rychle zabíhaly do domů, aby popadly děti a nejpodstatnější věci, zatím co muži sáhli po zbraních. Děti křičely a vyděšeně vískaly a běhaly za svými matkami, pletly se jim pod nohy, zatím co ony snažily shromáždit to nejdůležitější. V momentě se celá vesnička začala hemžit lidmi a ze všech koutů se ozýval hluk a vyděšené výkřiky.
Lodě na obzoru se nemilosrdně hnaly k pobřeží obrovskou rychlostí, a rybáři, kteří na začátku měli pěkný náskok, nakonec z člunů museli vyskakovat, a aniž by je stačili vůbec zajistit, už museli utíkat do kamenitého svahu, aby se stačili dostat do vesnice dřív, než drakkary přirazí ke břehu.

       Vesnice se ponořila do tmy, když slunce zapadlo za kopce, které se nad vískou tyčily k nebi a na udusanou hlínu ve vsi začaly dopadat první ledové kapky vody. Tehdy šplouchání moře o kamenitý břeh přehlušilo rachocení oblázků, na které najely tři mohutné dřevěné kýly. Hustou atmosféru vesnice naplnil válečný pokřik mužů z moře. Vyřítili se ze svých lodí jako dravý příboj a okamžitě se sekerami v rukou vyběhli po svahu vzhůru k vesnici.
Vesničané se snažili postavit se jim na odpor, ale byli to rybáři, kteří drželi zbraň v ruce jen párkrát. Hned v prvním okamžiku střetu Gerwin uviděla, jak jejich sousedovi jeden z nájezdníků zarazil sekeru do lebky a muž se jako podťatý skácel na kolena a rázem tváří na zem. A podobné výjevy se opakovaly znovu a znovu, až byla půda prosáklá krví. Vesničané se snažili bránit své rodiny, ale bojovat neuměli a pro krvežíznivé útočníky nebyli žádnými soupeři. 

       Vystrašená Gerwin utíkala k jejich domu, aby zkontrolovala, jestli jsou její rodiče už na cestě do kopců, kam vesničané utíkali v případě nájezdů. Když se k domku dostala, našla ho v plamenech. Vběhla rychle do zárubní, které ještě nehořely, a volala svoje rodiče jménem, ale bez odpovědi. Rychle vyběhla ven a doufala, že jsou už pryč. Proběhla brankou, která ohraničovala dvorek jejich domu a už se stáčela ke kopcům, když jí náhle někdo chytil za dlouhé, černé vlasy.
Zakřičela, když padala na zem a teprve odtud uviděla zarostlou brunátnou tvář se strašlivým šklebem, který dokonale vypovídal o úmyslech toho muže. Gerwin se snažila mu vysmeknout z jeho sevření, ale nájezdník jí držel moc pevně. Rukou od krve a bláta se jí začal sápat po stehnech, a ona začala křičet ještě víc, odtahovala jeho ruce, kopala a házela sebou, v naději, že ho odradí. Nájezdník se náhle zvedl a otočil se od ní. Gerwin na malinký okamžik uvěřila, že se jí povedlo útočníka odradit, rychle se zvedla na nohy a dávala se na útěk. Teprve pak ale uviděla, proč ji nájezdník pustil.
Před tou horou svalů, co se po ní ještě před chviličkou sápala, stál Alberich s železným mečem v rukou a s výkřikem se proti muži vrhnul a dál už se všechno se odehrálo tak strašlivě rychle, až se zdálo, jako by to ani nemohla být pravda

      Nájezdník v odpověď na Alberichův křik vydal vlastní bojový ryk, a ten připomínal spíš než lidský hlas řev vichru v horách. Alberich se po něm ohnal mečem, ale ten se jen zakousnul do dřeva topůrka jedné z dvojice protivníkových seker. Alberich se pokoušel ho vytáhnout, ale byl ve dřevě moc hluboko, a než si mladý muž vůbec uvědomil, že by měl uskočit, už druhá sekera opsala oblouk, dopadla na jeho levé rameno a prorazila si cestu až k jeho srdci. Mladý Alberich padnul na místě do bahna a kaluže vlastní krve a jeho poslední pohled směřoval na Gerwin.

       Ta se okamžitě, bez rozmyslu a instinktivně, vydala útěk a chtěla běžet k němu, ale do cesty se jí znovu postavil nájezdník. Na rukou měl krev jejího milého a na tváři pořád ten strašný úsměv, doplněný teď ještě sípavým chechtotem, jako by ho čerstvá krev ještě o mnoho víc rozvášnila. Povalil Gerwin na zem a ta se znovu začala vzpínat, naříkat a křičet, ale nebylo to nic platné, nikdo ji už neslyšel. Vesnice byla celá v plamenech, lidé utekli a ti, kteří neutekli, byli buď mrtví, nebo dopadli stejně jako nebohá Gerwin. Nájezdník se po ní plazil, funěl u toho a vydával odporné zvuky. Na tváři jí bodaly jeho vousy a v ústech, která jí zakrýval svojí obrovskou špinavou tlapou, cítila pachuť krve, zatímco v duchu neustále musela myslet na to, že je to Alberichova krev. Všechno to trvalo sotva pár minut, ale ona měla pocit, jako by uplynuly celé dny. Po tvářích jí pořád stékaly slzy a ona si přála už jen, aby mohla zemřít. Tvrdé vousy na její tváři bodaly, nemohla dýchat, protože útočník jí předloktím tlačil na prsa, jak se o ni opíral, a na stehnech cítila vlastní krev. To všechno doprovázela hrozná bolest a funění které se jí rozléhalo v uších. Ve vzpomínkách se neustále vracela k odpoledním, jako bylo to dnešní, která trávila s Alberichem. Hlavou se jí honily myšlenky na to, jak strašlivě nepodobná je tahle chvíle těm, které strávila s ním. A přece se jednalo o totéž. Ale oboje bylo jedno druhému nepodobné, jako je noc na hony vzdálená ode dne, nebo jako je zima odlišná od léta. 

       Když netvor skončil, zůstal chvilku ležet na dívčině hrudi, a až pak se začal zvedat na nohy. Gerwin se naposled pokusila pomstít Albericha i sebe, a vrhla se muži do tváře. Nehty se mu zaryla do masa a škubla tak prudce, že mu nechala na tváři tři hluboké šrámy. U škrábance by nezůstalo, kdyby jí nechytil za ruku a ranou přes tvář ji neshodil znovu na zem. Jediné, co Gerwin dokázala, bylo strhnout muži z krku přívěsek na koženém provázku. Muž se ještě jednou pohrdlivě zasmál a ten odporný zvuk se jí zahryznul do mysli.
Nájezdník pak odešel za svými dál drancovat. Gerwin nebyla schopná vstát. Bolest jí to nedovolila. Jen se bahnem doplazila k Alberichově tělu a nepřestávala naříkat a plakat. Položila si jeho hlavu do klína, a dál a dál plakala.

       Kolem ní hořela vesnice na pobřeží, kde vyrostla. V bahně ležela těla lidí, která znala celý život, s usekanými končetinami, s roztříštěnými lebkami nebo vyvrženými vnitřnostmi. Po zbytcích vesnice pobíhal dobytek, který nájezdníci nepochytali a neodvlekli s sebou do lodí.

      Gerwin nevěděla, jak dlouho u mrtvého Albericha seděla. Naprosto ztratila přehled o čase. Z vesnice zbyly jen doutnající trámy, nájezdníci odpluli ještě za noci, když bouřka ustoupila a když usoudili, že tu už nezbylo nic, co by stálo za zdržení. Noc přešla v den, stejně tmavý jako ten předchozí. Oblohou běžely stejně nadýchané mraky, moře dál v pravidelném rytmu omývalo kamenitý břeh svými vlnkami a racci dál poletovali po obloze a skřehotali. Od moře dál a dál přilétali další drobné vločky a oznamovali tak přicházející zimu. K poledni na nebi kromě racků přibyli i havrani a se svým krákáním se snášeli k zemi a hodovali na pobitých vesničanech.
Zvuky jejich bojů o potravu ale Gerwin nevnímala. V její hlavě se pořád v nekonečné smyčce opakoval odporný smích toho muže, jeho funění, jeho chroptění a chrochtání, vybavovala si jeho odporný pach. 

      Z apatie mladou dívku neprobudil ani návrat vesničanů, kteří přišli zpátky z kopců. Jen matně vnímala, když jí říkali, že její rodiče se nedostali z hořícího domu včas. Nebyla ani schopná protestovat, když jí odnesli od mrtvého Albericha.
Pořádně nevnímala ani, že se většina přeživších snažila sehnat zbývající dobytek a zachránit zbytky zrna, které nájezdníci neodvezli. Celý týden ležela v horečkách uvnitř jednoho z posledních domů, které neshořely úplně a ve kterých se na nadcházející zimu shromáždil zbytek vesnice.
Když se nakonec vzpamatovala, byla bez vůle pokračovat v životě, slabá a zlomená. Často jí bylo špatně od žaludku a v noci nemohla spát kvůli strašným nočním můrám, které se jí od toho večera neustále vracely.

       A pak přišla zima. Tuhá a krutá zima, kdy sněžit začalo o mnoho dřív než obvykle. Zamrzlo i moře, takže se už nedalo vyžít z ulovených ryb, a zbytky zrna rychle docházely. Vesnice si začala dělat starosti o vlastní přežití, a Gerwin přibyly ještě další starosti.

„Gerwin je těhotná,“ pronesla jedna ze starších žen, se kterými Gerwin seděla v místnosti a drala s nimi peří.
„Cože?!“ lekla se Gerwin a ruce jí klesly na stůl plný peří.
„Kdys měla naposled krvácení?“ zeptala se jí další žena.
„Už  to budou dva úplňky,“ odpověděla vyděšeně a srdce se jí rozbušilo.
„Bylo ti často špatně, neměla jsi krvácení… Gerwin, ty jsi těhotná,“ usmála se její kamarádka a chytila jí za ruku. Gerwin jen ucukla. „Ale určitě je Alberichovo,“ zareagovala rychle její kamarádka.
„Není,“ odpověděla Gerwin. „Nemůže být. Nebyli jsme s Alberichem svoji, takže jsme si dávali pozor,“ ostatní ženy začaly zarputile drát peří a ve světnici nastalo ticho.  

                                                                         *****