Velikonoce

   A jsou tady zase: velké jarní úklidy. Což o to, uklízet se musí, ale důvod, proč je u nás zmatek je velmi prostý – po roce tady máme opět Velikonoce. Největší a nejdůležitější oslavu v roce. Tedy, aspoň podle mé matky. Já její názor nesdílím, což bývá příčinou většiny našich neshod v tomto „úžasném“ postním období. Nejvíce se to projevuje u společného času.

O dýni a rockovém festivalu

Na začátku prázdnin se v Holýšově u Plzně konala velice významná kulturní akce, jež se jistě svými drobnými chapadly dotkla nejednoho kraje České republiky a přilákala několik tisíc kulturně založených a spořádaných lidí milujících dobrou hudbu a příjemně poklidné klima. Jestli jste hádali, že mluvím o rockovém festivalu Pekelný ostrov, pak jste uhádli.

Hamlet

Jako každý rok se i letos pražská představení Letních shakespearovských slavností konají ve venkovních prostorách Nejvyššího pukrabství na Pražském hradě, kteréžto se staly dle mého názoru výbornou kulisou k inscenaci mistrovy známé tragédie Hamlet, jejíž nastudování si vzala na starost ostravská divadelní společnost PaS de Theatre, přičemž režírování obstarala Janka Ryšánek Schmiedtová a do hlavní role, tedy role dánského prince Hamleta, byl obsazen Tomáš Savka.

Děti Londýna II - Zahradníkův syn

Ronald byl Charlesův dlouholetý přítel. Oba mladí chlapci chodili do čtvrtého ročníku základní školy, rozdíl byl v tom, že Charles navštěvoval soukromou školu pro děti lordů a Ronald obyčejnou základní školu pro chudé děti Londýna. Pocházeli z rozdílných sfér tehdejší londýnské společnosti, a přesto si našli cestu k srdci toho druhého lépe, než to kdy dovedou ostatní děti.

Terra

    Otevřela jsem oči. Vše kolem mne bylo stejně mrtvé a prázdné jako moje srdce ve chvíli, kdy matka odešla. Opustila mě. Zanechala mne zde v prázdnotě, abych ji zaplnila svým uměním, svým vlastním výtvorem. Svým vlastním světem.

    Tak mi to sdělila. Nikdy nebyla nijak konkrétní ve svých příkazech. Nemohu říci, že nebyla dobrou matkou. Ani to nemohu potvrdit. Jiné rodiny jsem neznala. Vlastně ani nevím, zda bych mohla naše malé uskupení bytostí nazvat rodinou.

Umělé křížení ras v Evropě aneb Rozzlobení bílí muži

Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.

 Tomáš Garrigue Masaryk

Toto pondělí, tedy 18. července, jsem jako obvykle navštívil portál Lidovky.cz, kde jsem chtěl načerpat nějaké nové informace ze světa či z domova. Hned vedle velkých nadpisů týkajících se nevydařeného puče turecké armády tu pak mezi vším výrazně vyčníval názor jistého etnologa, pana Mnislava Zeleného-Atapana.

Ten se totiž diametrálně lišil od toho, co běžně člověk v masových českých médiích čte. Ostatně - přečtěte si jeho článek sami (zde).

Sedm pádů samoty

1.     Samota člověka zahubí. Žije-li někdo navěky sám, přestává být člověkem.

2.     Chvíle samoty je, když se vám zdá, že je obloha plná ptáků. Slyšíte zpěv, svištění křídel, ale když se podíváte, nebe je prázdné. Žádní ptáci tu nejsou – to vám jen v uších doznívají zvuky z dob, kdy jste nebyli sami.

O dění v EU

   Je smutné sledovat dění kolem nás. Ve světě se teď děje mnoho zlého. Teroristické útoky, stěhování národů, rozpadající se společenstva, puče. Z pohledu středoškolského studenta to sice vypadá bídně, ale mohu vás uklidnit – z perspektivy dospělého a politiky znalého člověka je ten pohled ještě o něco horší.

Hra kostek

Když se sesedli u stolu, už se stmívalo. Uprostřed dřevěné desky plápolala jedna chudičká svíčka mdlým plamenem, jinak byla deska prázdná. Devět lidí se sešlo na každovečerní tradici hraní kostek. Jejich obličeje se zmítaly barvami zapadajícího slunce a slabé záře svíčky. Chýlilo se k tmě. Každý z nich seděl na něčem jiném, podle toho, co zrovna našel. Těla čtyř žen a pěti mužů se hrbila na špalcích, židlích a křeslech a tísnila se přitisknuta ke stolu. Kdosi vzdychl. Něco mu říká, že dnes to bude jiné než každou předešlou noc. 

Děti Londýna I - Chlapec v okně

Mladý hoch stál sám v opuštěném temném pokoji. Dovnitř velkým oknem, z nějž se nakláněl,  prosvítalo jen slabé světlo pouličních lamp. Sledoval noční dění v ulici pod sebou. Na kočičích hlavách tu a tam proběhl toulavý pes nebo prošla nějaká skupinka lidí. Tmavý Londýn byl zahalen mlhou a inverzí, jako každý jiný den na podzim. Do pokojíku se již vkrádala tma a tak se chlapec oblékl do výstavního kožichu své matky, který vzal v její skříni, a dál pozoroval, co se pod ním děje.

(Ne)spravedlivé svědomí

Oranžové plameny olizující západ, šířící se po klenbě, plynoucí po obzoru, zadrhávající a zapalující hory. Ohnivý bod rychle mizející za rysem krajiny, temná modř bojující jemně s plameny – chladí, spojí se a pak vše mizí v temnotě.

Úzká cesta vedoucí polem s výhledem na mizející drama přírody se rovně táhne přímým směrem až do lesa, kde drkotáme po drobných kamenech na neupravované cestě, abychom se nakonec dostali až k nevelké mýtině, kde je v šeru schována chata z velkých kamenů a dřeva, postavená pro rekreaci rodičů mé milé kamarádky. Já a ona vystupujeme, on se ještě zdržuje v autě a vykládá zavazadla nás všech.

Je tak galantní!

Náhle se Marek zadívá směrem po cestě a upozorní nás. Vzadu ve směru, odkud jsme přijeli, tam kde les je ještě řídký, je vidět nebe plné rudých fáborů a pruhů, připomínajících krev.

Kateřina Tučková : Žítkovské bohyně

Pětatřicetiletá autorka, kurátorka a spisovatelka Kateřina Tučková vydala v roce 2012 svou třetí knihu s názvem Žítkovské bohyně pojednávající o osudech žen žijících v okolí obcí Žítková a Starý Hrozenkov, na pomezí Moravy a Slovenska, kde od jedné samoty je k druhé daleko.

Ve zkratce kniha popisuje snahu Dory Idesové, členky rodiny tzv. bohyň, jež v tamním kraji zastupují roli lidových léčitelek, zjistit chybějící informace o její rodině, kterou stihlo nejedno neštěstí. Dora má zájem přepracovat svou původní odbornou práci o žítkovských bohyních, která byla ovlivněna dobou, ve které vznikla (v ČSSR se v 80. letech minulého století magii oficiálně "nefandilo"), při cestě za poznáním vlastní rodiny a jiných bohyň čelí zjištěním pocházejícím i z archivů StB a nacistických výzkum, dále pak i vnitřnímu boji, kdy se její víra v rozum střetává s pocity nejistoty vyvolanými podivnými náhodami a událostmi v jejím životě i životech jejích blízkých.

Aida

Vlivem příjemné ochoty jistého člověka a shodou náhod jsem se dostal krátce po představení Faux Pas v Dialogu na představení opery Aida pod širým nebem v lochotínském amfiteátru Plzeň. Již úvodní slova významných kravaťáků a majestátní scéna naznačovaly, že se bude jednat o velkolepé provedení.

Faux Pas

V pátek 1. 7. jsem byl v divadle Dialog Plzeň konfrontován se hrou Faux Pas v podání Herecké školy Blanky Luňákové. Hra je zajímavá, interpretovaná zvláštním, neortodoxním a originálním způsobem, jenž se bohužel mnohdy dotýká hranice stravitelné pochopitelnosti, nemluvě o tom, že ji často překračuje.

K. H. Borovský - Tyrolské elegie

Karel Havlíček Borovský – e-kniha

Epická poezie – Satirická báseň

Název - Tyrolsko – Západní část Rakouska (dnes severní Itálie a západního Rakouska);         elegie – žalozpěv 

Vypravěč - lyrický subjekt (Karel Havlíček Borovský)

- ich forma

- chronologicky

Hlavní postavy - Karel Havlíček Borovský – tehdy třicetiletý žurnalista, nakladatel                                                                                       vlastních novin a rebelant absolutistického                                                                                         režimu (viz Autor), výsměšný, inteligentní,                                                                                             rezignovaně humorný

               - Dedera  - policejní komisař, co Borovského doprovázel na cestě                                                                      do Brixenu

                - žandarmové - četníci

Děj – Báseň popisuje zatčení Karla Havlíčka Borovského pro jeho názory proti monarchii a jejich šíření v tisku krátce po znovunastolení absolutismu (tzv. Bachovský absolutismus) v Habsburské říši. Borovský se loučí s rodinou a odjíždí za dohledu Dedery a žandarmů. Neví ani vlastně, kam jede, loučí se s vlastí. Popisuje cestu přes Rakousy až do Brixenu. Krátce před městem Waidring převypravuje Borovský četníkům pověst o Jonášovi a ti skáčou z ekvipáže do Alpských skal, plni viny. Jen Borovský se cítí jako jediný nevinný a odjíždí se spřežením až do města Waidring, kde se navečeří a počká, až četnictvo dojde pěšky. Přitom se zamýšlí nad prostoduchostí vlády: „Ach ty vládo, převrácená vládo! / Národy na šňůrce vodit chceš, / ale čtyřmi koňmi na opratích / vládnout nemůžeš!“ Dále pak odjíždí s četníky až do Brixenu, kde má žít ve vyhnanství (tři roky – neuvedeno).

Jazykové prostředky – nespisovný až vulgární jazyk, žurnalistický slang, archaismy (žandarm, ekvipáž, ordonance…), nadsázka, satirický humor, ironie, zesměšnění systému, četníků, vlasti a monarchie

Karel Havlíček Borovský – 1821 – 1856, nejdříve chtěl být vlastenecký knězem – vyhozen ze semináře, poté žurnalista, spisovatel, vydával vlastní knihy, protestoval proti monarchii – šel do vyhnanství

díla – Král Lávra, Epištoly kutnohorské, obrazy z Rus

Dílo mne upoutalo. Vtipným a briskním způsobem odsuzuje tehdejší situaci a v jistém úhlu pohledu je nadčasové. Poutavě a zajímavě zachycuje důležitou část autorova života. Zároveň jsem si milerád zvětšil slovní zásobu nad slovníkem archaismů.

J. R. R. Tolkien - Pán prstenů: Společenstvo prstenu

J. R. R. Tolkien – Mladá Fronta Praha 2002

Epická próza – román

Vypravěč – zaujatý pro dobro hlavních hrdinů

- er forma

- chronologické vyprávění

Hl. postavy - Gandalf - nebo také Mithrandir, šedý čaroděj, velmi starý, ovládá                                                                    magii, je mlčenlivý, rozvážný, moudrý, hodný, je to Maia                                                                 Irma

- Frodo - hobit, namyšlený, hloupý, lehkomyslný, sobecký mladý půlčík

- Sam - hobit, ochotný, oddaný Frodovi, slabomyslný, bojácný

- Chodec - Aragorn, nebo taky Elessar, hraničář, vyhnanec Gondoru, ze                                                       starého kdysi vládnoucího rodu Elendila a Isildura, spřízněný s                                                         elfy, obětavý, silný, moudrý, trpělivý

- Bilbo - starý půlčík, Frodův strýc a adoptivní otec, hodný, bláhový,                                                           svobodomyslný

Místo - Kraj, Roklinka, Khazad-dum, Loth-Lorien, to vše ve Středozemi

Děj - Frodo Pytlík je půlčík, hobit, nevlastní syn Bilba Pytlíka. Bilbo pořádá oslavu svých sto jedenáctých narozenin. K tomuto věku mu dopomohl kouzelný prsten. Nečekaně odchází a Frodovi přenechává všechen svůj majetek včetně prstenu. Gandalf – starý přítel Bilba i Froda – zjišťuje, že se jedná o vládnoucí prsten, Jeden, který je nejmocnější a dává bytostem Středozemě schopnost vládnout všem zemím. Díky této schránce stále ještě žije temný pán Sauron, který spřádá plány jak ovládnout Středozem. Prsten musí být zničen. Gandalf opouští kraj, řekne Frodovi, že musí do vesnice Hůrky, tam že se sejdou, ustanovuje Pipina, Smíška a hlavně Sama Frodovi jako doprovod. Čtyřčlenná skupina opouští Kraj a zjišťuje, že ji pronásleduje Devítka, skupina nejmocnějších poskoků pána Zla, oděna za jezdce v černém. Doputuje do Hůrky a shledává, že Gandalf se zdržel. Pomoc jim naskytne Chodec, tajemný hraničář ze severu. Důvěřují mu a vydávají se s ním na cestu do Roklinky, pevnosti Elfů, kde mohou najít radu či pomoc. Cestou je napadá Devítka a Frodo je bodnut. Přežije, i když jen o vlásek, díky shledání s elfem z Roklinky, který jim vyjel naproti. Frodo se probouzí v Roklince, zjišťuje, že Gandalf již dorazil a on sám je takřka zdravý. Shledá se s Bilbem, jenž vlivem absence prstenu rychle stárne. Velká rada pána Roklinky – Elronda – se shodne, že Jeden prsten musí být zničen v ohních Hory osudu, kde byl vykován. Zjišťujeme, že Chodec je potomek králů Gondoru, jedné ze dvou posledních zemí lidí. Dozvídáme se, že Saruman – nejmocnější čaroděj a nadřízený Gandalfa, přešel na temnou stranu a stojí nyní po boku Saurona. Je ustanoveno společenstvo prstenu, které má za úkol dopravit Jeden do Mordoru, země temného pána, do Hory osudu a zničit jej, jsou to – Legolas, elf z lesní říše, Gimli, trpaslík, syn Glóina, známého z knihy Hobit, Gandalf, Chodec, Boromir – syn Denétora, správce Gondoru, Frodo, Smíšek, Pipin a Sam. Vydávají se na východ k Mordoru přes Caradras, neuspějí a musejí jít přes doly pod horou – starou říši trpaslíků – Trpasluj. Tam ovšem narážejí na skřety a ti je zaženou až k můstku – hlavnímu mezníku jejich cesty. Tam však přichází na scénu krutý démon Barlog a zabíjí Gandalfa tím, že ho svrhne do soutěsky a sám se přitom zřítí. Skupina pokračuje bez Gandalfa. Docházejí k Loth-Lórien – lesní říši elfů. Tam jsou bohatě pohoštěni paní Galadriel a vydáni na cestu osvěženi, uzdraveni a nově vyzbrojeni. Po řece Anduině se dostávají až k Rauroskému vodopádu. Tam se Boromir pokusí ukrást Prsten a Frodo se Samem se rozhodnou opustit společenstvo a putovat dál sami.

Jazykové prostředky – jazyk spisovný. Děj je členěn do kapitol, z nichž některé (hlavně ze začátku) jsou velmi popisné a vyprávějí nejrůznější souvislosti, jiné jsou jen velice strohé a průběhové, což je příjemné na čtení.

J. R. R. Tolkien - 1892 – 1973, britský prozaik a univerzitní profesor staré angličtiny.

díla – Hobit, Silmarilion, Pán Prstenů

Dílo je mi velmi sympatické, čtivé, zajímavé. Obdivuji Tolkiena pro schopnost vytvoření fantastického světa. Musím však konstatovat, že film je mnohem působivější.

R. Rolland - Petr a Lucie

Romain Rolland – Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1960 Praha

Epická próza - historická novela

Vypravěč - nestranný

- er forma

- chronologicky

Hl. postavy - Petr - mladý, energický, naivní, nezkušený mladý Pařížský měšťan,                                                       student, protiválečný názor

   - Lucie - mladá, rezignovaná, energická, živá a životem zkušená dívka z                                           předměstí Paříže, malířka příšerně kýčovitých a nevkusných obrazů,                                              protiválečný, ale smířený postoj

Děj - Petr potkává neznámou dívku, Lucii, v metru v davu mnoha lidí, kde se oba skrývají před zuřením první světové války ve městě nad nimi, chytí se z lidské přirozenosti za ruce a ani spolu nepromluví. Láska na první pohled. Petr chodí náhodně do ulic města, aby nalezl Lucii. Když ji nachází, není schopen promluvit. Poté se setkávají znovu a již spolu mluví. Seznamují se. Podnikají spolu procházky po francouzské metropoli. Poté se Petr ocitá u Lucie v domě, zatímco matka není doma, aby jej Lucie namalovala. Slíbí si věčnou lásku a oddání do Velikonoc. Petrův čas odchodu do armády se blíží. Společně sní a milují se. Vykládají si nepravděpodobné představy o budoucnosti. Jednou zajdou do nedalekého kostela, kde zrovna probíhá varhanní koncert. Modlí se k Bohu, aby dal jejich duším svobodu a navždy je spojil v jednu. Citace konce knihy: „V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy bát se nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko.  A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.“

Místo - - Paříž, Petr bydlí v centru a Lucie na předměstí. Setkávají se v centru.

Doba - - od středy večer 30. ledna do Velikého pátku 29. března 1918

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, místy archaický. Časté úvahy a zachyceny myšlenky a emoce obou hlavních postav. Pozastavení a rozebírání smyslu války nejen v úvahách, ale i v dialozích Petra a Lucie. Poukázání na rovnost chudých i zámožných před božím soudem.

Romain Rolland - 1866-1944, hudební historik, literární kritik, Nobelova cena za knihu „Jan Kryštof“

díla – Caligula, Jan Kryštof, Dobrý člověk ještě žije, Petr a Lucie, Okouzlená                                   duše

Dílo se mi velice líbilo. Nejen díky dokonalému vystižení situací, ale i díky poutavosti, čtivosti a rozvíjení myšlenek a emocí. Končí překvapivě, má hluboký děj a na dojmu mu jeho krátký rozsah neubírá.

Honoré de Balzac - Otec Goriot

Honoré d‘ Balzac – Odeon 1986 Praha

Epická próza – román

Vypravěč - nestranný

- er forma

- chronologicky

Hl. postavy - Evžen de Rastignac - nejdřív chudý, poté bohatý student práv,                                                                                           nemístní z Paříže, bydlí u Vauguerové, mladý,                                                                                   inteligentní,  citlivý, horlivý

- komtesa de Nucingen - bohatá dcera Goriota, nešťastná v manželství,                                                                               mladá, krásná, inteligentní

- otec Goriot - starý, chudý, dříve však velmi bohatý, milující otec komtesy                                                          de Nuncingen a hraběnky de Restaud, odevzdaný, pro dcery                                                              udělá vše, bydlí u Vauguerové

- Vautrin - vlastním jménem Collin, galejník, utekl k Vauguerové,                                                                    vypočítavý, lstivý

- Bianchon - mladý student medicíny, ochotný, obětavý, přítel                                                                                Rastignace, bydlí u Vauguerové

- hraběnka de Restaud - mladá, krásná, nešťastná ve svém manželství,                                                                       vypočítavá, využívá otce pro peníze

Místo - Paříž, Francie

Doba - počátek 19. století

Děj - Mladý student práv Evžen de Rastignac, původem z venkova, se přistěhuje do levného penzionu paní Vauguerové. Touží dostat se do vyšší společnosti. Využívá k tomu svou zjištěnou sestřenici, komtesu de Beauséant, velmi uznávanou mezi pařížskou smetánkou. V penzionu s ním žije ještě Goriot, slepě milující otec dvou dcer – Delfíny de Nucingen a Anastázie de Restaud; Bianchon; Vautrin a několik dalších. Paní Vauguerová je stará vdova jdoucí za výdělkem. Goriot je na mizině, obléká se do velmi obnošených šatů a žije o suchém chlebu. Navštěvuje své dcery tajně, poněvadž jeho zeťové ho nemohou vystát. Evžen poprosí svou matku a sestry o půjčení všech jejich úspor, aby se mohl vhodně oblékat a lépe tak vniknout do vysoké společnosti. Vautrin nabízí Evženovi na směnku velký obnos peněz a Rastignac si je půjčuje. Díky de Beauséant se Evžen seznamuje s komtesou de Nucingen a velmi se do ní zamiluje. Komtesa je na rozdíl od své sestry velice milá a hodná na svého otce, který jí daroval jednu polovinu svého jmění. Komtesa půjčuje Evženovi na hazard a ten několikrát vítězí. Splácí Vautrinovi a své rodině dluh a s čistým štítem dál postupuje. Náhle se dozvídáme, že Vautrin je uprchlý galejník a vedoucí jakési pařížské mafie, jedna z nájemkyň jej udává, on je zatčen a ona i se svým přítelem Poiretem od paní Vauguerové odchází. Vdova je nešťastná, že přišla rázem o tři plátce. Evžen s komtesou de Nucingen navštěvují důležité akce pařížské smetánky. Goriot ze zbytku svých peněz s komtesou Evženovi kupují byt ve významné pařížské čtvrti. Hraběnka de Restaud žádá od svého otce ale další peníze, aby mohla vyplatit svého manžela a zachránit tak své děti, ale Goriot už nemá ani vindru. Otec upadá do hluboké nemoci způsobené šokem z neschopnosti pomoci své dceři a pomalu umírá. Nechává poslat pro své dvě dcery, ale ani jedna se nedostaví, poněvadž je obě dvě doma drží jejich nenávistní manželové. Starají se o něj Evžen s Bianchonem. Goriot umírá v agonii bez přítomnosti svých dcer, svého jediného smyslu života a náhle procitá, aby změnil svůj názor na jejich lásku a věrnost. Navzdory bohatství Delfíny a Anastázie je Goriot pohřben na náklady dvou studentů, což Evžen nechal vytesat i na jeho hrob. 

Jazyk. prostř. - jazyk spisovný, velmi časté přechodníky

Myšlenka - autor nám zde předkládá nepravost penězchtivých dcer, poukazuje na obrovský problém v hodnotách bohatých lidí, Goriot – dříve velmi bohatý, rozdává své jmění dcerám a není jimi navštíven ani v době své smrti a jeho peníze se mu nevrátily ani na hrob, který museli zaplatit chudí studenti.

Honoré de Balzac – byl realistický spisovatel první poloviny 19. století

díla – Lidská komedie: Otec Goriot, Evženie Grandetová, Šuani, Gobseck…

Osobně mě dílo velmi zasáhlo, jeho myšlenka je hluboká a mimořádně aktuální (nadčasová).

John Steinbeck - O myších a lidech

John Steinbeck – Svoboda 1994 Praha

Epická próza – novela

Vypravěč - nestranný

- er forma

- chronologicky

Hl. postavy - George   - mladý, ambiciózní, inteligentní a vychytralý, hrabivý a                                                                lakotný, cestuje s Lenniem po rančích, kde si společně                                                                       vydělávají peníze, často na Lennieho zlý

- Lennie   - mladý, silný a velký, hloupý, naivní, mentálně postižený,                                                               závislý na Georgeovi, miluje hebké věci a rád je hladí

Místo - americký venkov a ranč u Soledadu v Kalifornii

Doba - Amerika po ekonomické krizi (cca 20. – 30. léta 20. století)

Děj - Lennie a George (dále jen L a G, nesnáším psaní anglických jmen) se vydávají na ranč do Soledadu, o kterém slyšeli, že shání pomocníky. Sní o velkém domě se zahradou, kde se L bude starat o králíky. Opakují stále jednu a tu samou říkanku o domečku. L najde myš a hraje si s ní tak dlouho, až jí zlomí vaz. G se na L hněvá. Přijdou na ranč a brzy zastanou práci. Seznámí se s Curleym – na svou ženu žárlivým synem majitele; Candym – handicapovaným sluhou a šafářem, který by si rád pořídil ranč s nimi; Crooksem- negroidním pracantem na okraji společnosti; a Slimem, Carlsonem… Provokatér Curley si dovoluje na L, uráží ho a haní a L mu zlomí ruku. Curleyho ženu vzrušuje obrovská síla a tak doráží na L. Dovolí mu, aby ji pohladil po vlasech. L však trpí mentálním zaostáním v takové míře, že si neuvědomuje svou obrovskou sílu. Ženu omylem zabije a uteče k nedaleké studánce, kam se schová. G L samozřejmě nachází a chladnokrevně zastřelí, aby ho ubránil lynčování. Slim odvádí G a příběh končí do ztracena.

Jazykové prostředky - jazyk vypravěče spisovný, dialogy hovorové, slangové až nespisovné. Syrový realismus až naturalismus. Protiklad podobný legendám ze Sherwoodu – Lennie příjmením Small X jeho velká síla (stejně jako velký přítel Robina Hooda – Malý John)

John Steinbeck - 1902 – 1968, pracoval na rančích, farmách a cukrovarech, poté žurnalista a spisovatel

díla – Hrozny hněvu, Ryzáček, Pláň Tortilla

K. J. Erben - Kytice

Karel Jaromír Erben – e-kniha

Epická poezie – soubor balad

Jelikož se jedná o soubor třinácti balad, je nejednotné místo, doba i hlavní postavy jednotlivých básní. Pro svou práci jsem si vybral oblíbenou – „Poklad“

Vypravěč - nestranný
- er forma
- chronologicky

Hl. postavy - Matka               - zprvu hamižná, poté si uvědomuje, že peníze nejsou vše
- dvouletý syn

Děj - Matka s malým dítětem odchází na Velký pátek na modlitbu Umučení Krista Pána, zatímco zabloudí a ocitne se před skálou se vstupem do bájné síně plné honosných pokladů. Z lakoty bere mnoho stříbra a zlata, dítě nechává ve skále a sama odchází uložit jmění domů. Když se však vrací, zjišťuje, že průchod je uzavřen a dítě uvězněno pod zemí. Zlato u ní doma se proměnilo v hlínu a nemá nyní žádné ceny. U skály žena truchlí a celý rok se sem vrací, a když přijde znovu na Velký pátek, brána je opět otevřena. Její syn je kupodivu živ a zdráv. Popadne dítě a již ji nezajímají mince, které drží v ruce. Poslední část balady je věnována vyprávění o tom, jak stařec, který příběh ženy s pokladem znal, jej vypráví dál, i přes to, že vše ostatní bylo zapomenuto, kostelík zbořen a bájný poklad ztracen.

Doba - neurčitá, jeden rok mezi Velkými pátky a poté doslov o vyprávění příběhu starcem

Místo - venkov, skála s kostelíčkem nedaleko vesnice

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, archaický (veský lid, ana žena, truchlo), přímá řeč

Filmové zpracování – filmové zpracování Kytice je velice diskutabilní. Lid je rozpolcený v tom, zda se jedná o dobré či špatné dílo. Mě osobně se líbí pouze zpracování Vodníka a Kytice. Režie:

Karel Jaromír Erben – 1811 - 1870, český romantický básník, sbíral lidovou slovesnost

Vybrané balady Kytice se mi velice líbí, i když jiné jsou na mne příliš pochmurné, nepříjemné nebo mi jejich téma není sympatické. Má nejoblíbenější báseň je ústřední báseň Kytice, poté Poklad a Vodník. 

Viktor Dyk - Krysař

Viktor Dyk – 2002, Maťa Praha

Epická próza – historická novela založená na pověsti

Vypravěč - nestranný

- er forma

- chronologická kompozice vyprávění

Hl. postavy  - Krysař - tulák, prošel mnoho krajů, vždy se zastaví jen na žádost                                                                konšelů města, aby vyhnal krysy. Vyhání pomocí čarovné                                                                  píšťaly, na kterou však nikdy nehrál z plných plic. Samotářský,                                                        nezávazný, zamlklý,  moudrý, tajemný. Věk nelze odhadnout.

Agnes - občanka města Hameln, milá, hodná, mladá, impulzivní,                                                               krásná, hloupá, naivní.

Sepp Jörgen - rybář, žije v Hameln. Všechno mu dochází až teprve druhý den.                                                 Hodný, přívětivý, fyzicky velmi silný a krásný, zaostalý, hloupý,                                                      naivní, paranoidní, mladý muž. 

Frosch & Strumm - konšelé města Hameln, vedoucí řemeslných dílen. Zlí,                                                          měšťáčtí, bohatí, lakomí.

Místo – německé hanzovní městečko Hameln a nedaleká hora Koppel.

Doba – neurčeno, hanzovní města existovala do poloviny 17. století, osobní odhad – vrcholný středověk.

Děj– Hameln je městečko, kde si každý hledí svého a nikdo se nezajímá o druhé, všichni ctí zákony a tradice a slepě živoří ve svém povolání bez jakékoliv radosti. Mají rádi přiměřené, přesné a jednoduché věci. Vypráví se mezi nimi pověst o Sedmihradském království, jehož brána je ukryta v soutěsce u hory Koppel, a v němž se každému žije blaze (symbol ráje v posmrtném životě – pád nikdo nepřežil). Krysař na pozvání konšelů města přichází do Hameln, aby utopil všechny krysy, které se zde přemnožily. Pomocí slabého pískání na kouzelnou flétnu je postupně odvádí k řece a utápí. Setkává se s Agnes, která je zadaná s Dlouhým Kristiánem. Stane se jejím milencem a postupně si uvědomuje, že se zamiloval. Je to pro něj neobvyklé, poněvadž je zvyklý žít sám a nevázat city. Jednou se Krysař objeví „U Žíznivého člověka“ (místní všeobecně známá hospoda), kde vysedávají konšelé města. Při rozhovoru s nimi se dozvídá, že nedostane zaplaceno za své služby, nepřiměřeně vybuchne a odchází. Krysař je vázán na město láskou k Agnes a zároveň vyháněn nepříjemnými nedorozuměními a nepříliš milostivými občany. Častěji a častěji se vydává na dlouhé cesty daleko od města, ale nikdy není schopen jej úplně opustit. Jednoho večera přichází k Agnes a zjišťuje, že počala s Dlouhým Kristiánem dítě. Ona však Kristiána nemiluje a žádá Krysaře, aby ji zabil. Neučiní tak a Agnes se rozhodne utéci z města a skočit do Koppelské soutěsky. Krysař zlomen ztrátou své lásky potrestá město za jeho odměřenost a poprvé ve svém životě zapěje na píšťalu silně. Místo krys jej následují lidé. Všichni odcházejí od své rozdělané práce jako omámení. Jediný Sepp Jörgen, jemuž vše dochází až druhý den, není hypnotizován hlasem píšťaly a zůstává. Celé město za krysařem pochoduje k soutěsce a padá dolů. Krysař, nechtě žít opuštěn, upouští svou píšťalu (symbol jeho života) a vrhá se za davem. Sepp Jörgen druhý den jde s nalezeným dítětem ve šlépějích davu a málem padá, když si uvědomí, že důležitější je postarat se o dítě (symbol nového a lepšího života). Jako jediní neumírají.

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, strohý a jednoduchý; Krysař mluví stroze, řídce a tajemně; ostatní mluví přímě, jednoduše, spisovně, ale hovorovějším způsobem. Dílo prošlo mnohými jazykovými úpravami z důvodu obnovy a obměny jazyka.

Umělecké prostředky – výrazná symbolika (viz obsah)

Viktor Dyk – realistický, neoromantický, symbolický autor; žil v letech 1877 - 1931

díla – Krysař, Milá sedmi loupežníků, Soykovy děti,…

Kniha mi nepřišla nijak příliš zajímavá, spíše nudná, ale krátká. Nezasáhla mě nejspíše kvůli nedostatečnému rozvinutí a málo květnatému vyprávění, které by se bývalo k hloubce příběhu hodilo. Ocenil jsem ale zpracování jinotajů, které skýtala, a proto ji hodnotím kladně.

E. M. Remarque - Jiskra života

Erich Maria Remarque – Naše Vojsko Praha 1989

Epická próza – historický román krátkého rozpětí

Vypravěč - nestranný
- er forma
- chronologicky

Hl. post. - 509 - Vězeň, „veterán“ (žije v malém táboře dlouhou dobu spolu s                                                         ostatními veterány), bývalý žurnalista, vysoký, podvyživený, s                                                          tředně starý.
- Lebenthal - Vězeň, „veterán“, bývalý obchodník, veteránům shání jídlo po                                                         táboře
- Berger - Vězeň, „veterán“, bývalý lékař, nyní pomocná síla v krematoriu,                                                   jediný veterán s povolením opuštění malého tábora
- Bucher        - Vězeň, „veterán“, zamilovaný do Ruth z vedlejšího ženského                                                          tábora
- Ahasver - Vězeň, „veterán“, nejstarší veterán (82 let), nosí dlouhou                                                               bradku kvůli náboženství i přes zákaz, Žid
- Neubauer - vedoucí tábora, střední věk, má ženu a dceru
- Weber - důstojník SS, nenávidí vězně
- Lewinsky - vězeň, vůdce tajeného vězeňského povstání, které vyvrcholí až s                                                  blízkým příchodem americké armády

Místo - rekonvalescenční tábor uprostřed pracovního tábora Mellern, město nedaleko tábora, kam jezdí Neubauer domů a kde pracují vězni

Doba - jaro (asi tři nebo čtyři měsíce) 1945

Děj - vězeň 509 přežívá s ostatními veterány v baráku 22 v táboře, kam chodí ti, co už nejsou schopni práce a umírají hlady většinou do dvou týdnů. 509 je tu nejdéle – asi 12 let. Veteráni díky Lebenthalovi, který dokáže obstarat jídlo od ostatních vězňů, přežívají. 509 povzbuzuje ostatní vězně, aby neztráceli hlavu a byli schopni volně a svobodně přemýšlet a neztráceli svou identitu. Přitom si sám nechá říkat svým vězeňským číslem. Do tábora přichází „doktor smrt“ Wiese a chce několik vězňů na pokusy. Neubauer svolí, ale s podmínkou, že vězni půjdou dobrovolně. Weber nerespektuje Neubauerův rozkaz a přikazuje Bucherovi a 509, aby šli s Wiesem, ti nesvolí a brání se. Jsou odvedeni na hladovku a týráni. Weber a Neubauer mají spor – Neubauer osvobozuje Buchera a 509. Ti se vrací do tábora a mezi vězni jsou oslavováni jako hrdinové, protože dokázali přežít. Díky této slávě se setkává 509 s Lewinskym, který vede tajný odpor vězňů. 509 mu pomáhá tak, že v baráku 22, kam málokterý SS chodí, protože se bojí nemocí, ukrývá vězně a palnou zbraň. Režim v táboře upadá až skoro k anarchii, když Neubauer postupně procitá a snaží se očistit od hrůz, které byly páchány na vězních. Mezitím ho opouští dcera a žena. K vězňům se dostávají zprávy, že se přibližuje americká fronta. Jednoho dne se přiblíží natolik, že utíká drtivá většina SS a Neubauer. Weber se svými komplici ale zůstává v táboře, opíjí se a vraždí vězně. 509 toho využije a zastřelí několik SS, přitom je ale sám zasažen a umírá. Druhý den přijíždějí Američané a starají se o zmrzačené vězně. Bucher a Ruth opouštějí tábor a odcházejí do nedalekého domečku, který si doufali pořídit, až válka skončí.

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, Weber nespisovný, vyprávění naturalistické, vyloženě nestranné a nezaujaté.

Erich Maria Remarque – 1898 – 1970, bojoval na západní frontě – těžce zraněn. Poté střídavě žil v Americe a Švýcarsku. Náměty z vlastní vojny. V koncentračním táboře mu umírá sestra – námět na Jiskru života. Proti válčení a týrání lidí v koncentračních a pracovních táborech.

díla – Na západní frontě klid, Čas žít, čas umírat, Jiskra života, Tři kamarádi, Noc v Lisabonu

E. A. Poe - Jáma a kyvadlo

Edgar Allan Poe – Odeon Praha 1978

Epická próza – Povídka

Vypravěč – hlavní hrdina

- ich forma

- vyprávění v minulém čase

Hl. postava - hlavní hrdina – nejmenovaný kacíř pronásledovaný inkvizicí, uvězněný v                                                          jámě

Místo - vězeňská cela v Toledu, Španělsko

Doba - během vtrhnutí francouzské armády do Toleda za časů Španělské občanské války, jež byla součástí válek Napoleonských

Děj - Příběh se začíná v soudní síni, kde inkviziční trestanec zjišťuje, že je odsouzen k smrti, během tohoto procesu několikrát omdlí. Probouzí se v naprosté tmě a bojí se otevřít oči. Poté se odhodlává k rychlému probuzení a zjišťuje, že je v cele a rozpomíná se na předchozí události. Obhlíží celu a snaží se ji změřit a zjistit co nejvíce podrobností. Například náhodou zjišťuje, že uprostřed cely je velmi hluboká jáma, dost hluboká pro smrtelná zranění, avšak nikoliv dost hluboká na to, aby člověk umíral rychle. Hrdina dostává jídlo a pití vždy, když tvrdě usne. Jednou se probudí zcela omámen. Leží na zádech a je pevně připoután k lůžku. Na stěnách je namalována figura Času s kyvadlem místo kosy. Posléze zjišťuje, že totéž kyvadlo visí nad ním a stále rychleji kmitá. S každým kmitem je níže a níže. Trvá několik dní, než je kyvadlo jen pár centimetrů nad jeho hrudí. Hrdinu napadne potřít si ruce a pouta posledními zbytky jídla. Všudypřítomné krysy ohlodají pouta a hrdina je zachráněn. Tím útrapy a mučení ovšem nekončí, kovové desky na stropě, stěnách i podlaze se rozpalují a zdi se přibližují. Uprostřed místnosti však stále zůstává jáma. Nenapadne jej nic jiného než se do ní vrhnout. V téže chvíli ho však zachraňuje ruka francouzského vojáka, generála Lasalla, který přišel při vtrhnutí francouzské armády do Toleda. Tím končí španělská inkvizice i povídka.

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, zřídka archaismy (přechodníky minulé, „kutna“…), důležité pojmy či myšlenky zvýrazněny kurzívou.

E. A. Poe – americký prozaik a poetik, 1809 – 1849

díla – Havran, Jáma a kyvadlo a jiné povídky…

Victor Hugo - Chrám Matky Boží v Paříži

Victor Hugo – Odeon Praha 1968

Epická próza – Historický román

Vypravěč - nestranný

- er forma

- chronologické vyprávění s častým opakováním již zmíněných věcí

- promlouvá ke čtenáři „Jak pozorný čtenář jistě ví…“

- vypráví za svou osobu v množném čísle „Jak jsme již napsali…“ nebo „Troufáme si                              upozornit, že…“

Hl. post. - Peter Gringoire         - mladý, citlivý básník, poté tulák, nadšenec do antiky, kamenictví,                                                          cení si života

- Esmeralda - mladá, osiřelá, cikánská tanečnice se cvičenou kozou, krásná,                                                                citlivá, málomluvná

- Klaudius Frollo - mladý, přísný a ortodoxní kněz, nejvzdělanější Pařížan, zájem o                                                            přírodní vědy

- Jan Frollo - mladší syn Klaudia Frolla, revolucionářský, radikální, bohémský                                                         student, poté tulák

- Quasimodo - nevzhledný, hrbatý, na jedno oko slepý a hluchý zvoník,                                                                        přihlouplý, jednoduchý, obětavý, oddaný Klaudiovi

- Phoebus - mladý, šaramantní, pohledný voják, lhář, má několik milenek,                                                               schází se s Esmeraldou
- Sedmikráska - stará poutnice, která se kaje v tzv. „Myší díře“ zapřisáhlá k                                                                    nenávisti k cikánům, kteří jí ukradli miminko. Poté vychází                                                                    najevo, že je Esmeraldina matka

Místo - Paříž, Francie

Doba - rok 1482

Děj: - Peter Gringoire je po neúspěchu svých mystérií v Soudním Paláci potuluje noční Paříží a snaží se najít místo, kde složit hlavu. Naráží na Dvůr Divů, domov tuláků, kterými je odsouzen k trestu oběšením. Přichází tulačka Esmeralda a přimlouvá se za Petera, že si jej vezme za manžela, pod podmínkou čtyř střepů rozbitého džbánu na čtyři roky. Dále se s Peterem nebaví. Quasimodo je ošklivý chlapec, kterého se ujal mladý kněz Klaudius Frollo a vychoval ho jako svého otroka. Naučil ho číst, psát a počítat. Dal mu práci v Chrámu Matky Boží na pozici zvoníka. Kněz se účastní několika tanců Esmeraldy – zamiluje se do ní. V noci se Quasimodo a Klaudius pokusí ji unést, ale jsou zastaveni Phoebem. Quasimodo je chycen a upoután na pranýř. V horkém dni vyprahne a jediný ze všech přihlížejících, kdo mu dá vodu, je Esmeralda, přes čin, který se na ní pokusil spáchat. Quasimodo se zamiluje. Láska Klaudia Frolla dožene až k pokusu o vraždu Phoeba, kterou svalí na Esmeraldu a ta je zatčena z důvodu podezření z čarodějnictví. Je mučena a přinucena k souhlasu, Klaudius Frollo ji vyhledává ve vězení a promlouvá k ní, přemlouvá ji, aby jej milovala. Ta odmítá a on ji nechává osudu šibenice. Když ji vedou na oprátku, přichází Quasimodo a poskytuje jí azyl v Chrámu Matky Boží. Tuláci na popud Petera Gringoira povstanou a zaútočí na Chrám Matky Boží v naději, že Esmeraldu naleznou, osvobodí a chrám vykradou. Děj graduje ve chvíli, kdy král Ludvík XI. posílá vojsko proti tulákům. Quasimodo se brání z věže. Jan Frollo (Klaudiův mladší bratr, který se stal tulákem) umírá. Esmeralda uniká s pomocí Petera Gringoira a Klaudia Frolla. Na náměstí v Gréve se Klaudius naposledy ptá Esmeraldy, zda ho hodlá milovat. Ta odporuje a je vydána na milost a nemilost kajícnici v kajícné díře, která se zapřisáhla k nenávisti cikánů. Náhle zjišťuje, že je její dcera. Matka – kajícnice brání svou dceru před vojáky, sama však umírá. Esmeralda je oběšena, v tom okamžiku Klaudius Frollo zešílí a je Quasimodem shozen z ochozu Chrámu Matky Boží. Kniha končí zmínkou o tom, že kostra Esmeraldy byla nalezena v objetí s čerstvější kostrou hrbáčovou. Quasimodo doputoval ke hrobu Esmeraldinu, aby tam v jejím objetí mohl zahynout také.

Jazykové prostředky- Jazyk spisovný, autor se často obrací na čtenáře, opakuje a shrnuje věci z dřívějších kapitol. Velice dlouhé a rozsáhlé popisování a líčení. Autor klade důraz na sentiment a vyjadřování pocitu.

Victor Hugo – romantický francouzský básník, prozaik a politik.

díla – Dělníci Moře, Bídníci

Tato kniha i přes nepříznivý začátek mne zaujala. Má krásný a smutný příběh, který mě zasáhl a hodnotím ji kladně i přes nepříjemný pocit ze všudypřítomných zdlouhavých popisů.

Jan Weiss - Dům o tisíci patrech

Jan Weiss – Dílo 1948 Praha

Epická próza – vědecko-fantastický psychologický román

Vypravěč - zaujatý pro dobro hlavního hrdiny

- er forma

- chronologicky

Hl. postavy - Petr Brok - nepamatuje si nic od prvního probuzení, neurčitě starý, odvážný

- Ohisver Muller - všemocný a vševidoucí pán, prohlášen za boha, nechal vystavět                                                            Mullerdóm

- princezna Tamara - mladá, krásná princezna Moravského krále, unesena do                                                                          Mullerdómu

„Mullerdóm“ - dům o tisíci patrech, kde nejvyšší jsou zasvěcena otrokům a spodině společnosti a nejnižší nejváženější skupině obyvatel. Každé patro má obrovské rozměry a je takřka soběstačné. Celý Mullerdóm vytváří svět sám o sobě. Nachází se v něm obrovské bohatství. Odehrává se v něm celý děj.

Doba děje je neurčitá, jedná se o vědecko-fantastickou fikci z budoucnosti.

Děj – Petr Brok se probouzí a nepamatuje si vůbec nic ze svého předešlého života. Nachází krabičku listin a dokumentů ve svém oděvu. Putuje chodbami domu, když přichází k mladému dělníkovi, který vlivem jedovaté výživy vypadá o mnoho starší. Dozvídá se, že se nachází v tzv. Mullerdómě, a o jeho infrastruktuře. Dojde k zrcadlu a záhy zjišťuje, že je neviditelný.  V dokumentech nachází smlouvy o principu jeho zneviditelnění. Od starce se dovídá, kdo je Ohisver Muller a z papírů zjišťuje, že má za úkol ho eliminovat a nalézt uvězněnou princeznu Tamaru. Opouští staříka a putuje do jiných pater Mullerdómu, aby se seznámil s prostředím. Žijí tu nejpodivuhodnější lidské bytosti světa a provádějí zvláštní pokusy na lidech. Například umějí vyvolávat utajené rozkoše a objevovat tak nové smysly. Tyto rozkoše jsou ale hnány až do enormních a smrtelných výšin. Zjišťuje, že společnost „Vesmír“ je podvod a místo cest ke hvězdám slouží ke zbavení se lidí. Mezi zadrženými je i Tamara, která se pokusila uprchnout. Nyní se má stát prostitutkou pro samotného Mullera. Petr jí osvobozuje. Petr Brok je vylákán do pasti a chycen Mullerovými muži. Zachraňuje ho však zamilovaná Tamara. Díky lsti na pilota letounu Brok zařizuje, aby Tamara byla odvezena do své rodné země. Loučí se. Vypuká povstání dělníků, kteří putují od horních pater Mullerdómu stále níže. Pomáhá jim vyhnout se lstem, které nastražili Mullerovi muži. Konečně se setkává tváří v tvář se samotným Mullerem, což je starý a vetchý stařec, hříčka přírody, schovaný hluboko v základech Mullerdómu. Ve finálním souboji se však Petr Brok probouzí a zjišťuje, že blouznil v horečkách na svém lůžku napaden tyfem.

Jazykové prostředky – jazyk spisovný, archaický (ssát, aktualisace…), autor promlouvá velmi osobitým, útržkovitým stylem.

Jan Weiss – 1892 – 1972, byl český úředník a spisovatel. Velmi jej ovlivnila válka a přežil tyfus. Ve svých knihách prosazuje antimilitaristický názor.

díla – Zrcadlo, které se opožďuje, Barák smrti, Bláznivý regiment

„Dům o tisíci patrech“ je zajímavý a velmi zvláštní román, který je čtivý, nápaditý a příjemně alegorický. Stojí za to si jej přečíst.

Václav Dušek - Dny pro kočku

Václav Dušek – Československý spisovatel 1979 Praha 

Epická próza – román

Vypravěč - hlavní hrdina

- ich forma

Hlavní post. - Šupy - vlastním jménem Tadeáš Falk, ochotný, milý, mladý hoch, třetím rokem na                                            učňovském oboru malíře pokojů

- Delfín - vlastním jménem Pavel Moučka, vypočítavý, tajnůstkář, zlý, nesmlouvavý,                                          vysoký, silný, ošklivý, nemá rád ženy

- Mona - vlastním jménem Monika Weberová, pohledná, šestnáctiletá, nesmělá, milá

Místo - Praha a okolí Berounky

Doba - (typ) sedmdesátá léta minulého století

Děj - Šupy žije s Delfem jako svým nejlepším kamarádem na ulici, potloukají se po Praze, obcházejí hospody a přespávají na pofiderních místech. Jejich oblíbená hospoda je Beta, kde se schází se zbytkem party, Kuklou, Křížou, Škubym a Ríšou. Delf se pohádá s rybářem, u kterého chtěl sehnat nějaké peníze. Potom je odjíždí hledat neznámo kam a je na cestách několikátým dnem. Zapomněl dát Šupymu klíče od bytu, ve kterém zrovna spali, a Šupy se vydává přespat do vlakového vagónu. Potkává Monu, mladou dívku, která utekla z „pasťáku“ a stanou se z nich přátelé. Šupy se Mony ujímá a učí ji žít na ulici. Delfín je nespokojený, nemá rád ženy, jelikož cítí averzi vůči své sestře, která podle něj dopomohla otci k pití a stala se prostitutkou. Delfín znovu odjíždí sehnat peníze a Šupy s Monou jdou opět spát do vagónu. Do něj ovšem vtrhne hlídka, zatkne Šupyho a Mona stíhá utéct. Šupy je vyslýchán a poté osvobozen. Delfín se vrací, zdá se podivně nevrlý a jiný. Zemřel mu otec a jeho nenávist k sestře je ještě hlubší. Zjišťuje, že Ríša a Škuby udali Delfa a Šupyho policii a surově zbije Škubyho. Šupy raději s Monou odjíždějí kamsi do chatové oblasti u Berounky, aby tam žili v chatě přítele Delfínovi sestry. Šupy přijímá práci u tamějšího kavárníka a stává se číšníkem a kuchařem. Mona zatím, jelikož je hledaná, zůstává na chatě. Přijíždí Delf a je naštvaný, že Šupy pracuje, je totiž proti práci, bere ji až jako poslední možnost pro zoufalce. Je mu také nepříjemné, že se Šupy ještě nezbavil Mony. Delf přiznává, že rybář, se kterým se tehdy nepohodl, na následky zranění později zemřel. Nabízí Moně, aby mu dopomohla ke snadným penězům v Praze, a odjíždí s ní vlakem. Když se vrací, z vlaku vystupuje jen Delfín. Šupy se dozvídá, že Delfín Monu udal za peníze policii. Šupy Delfínovi ubližuje a rozhodne se čekat na Monu, až bude propuštěna.

Jazykové prostředky - jazyk nespisovný, hovorový, místy vulgární a slangový, typický pro mládež tehdejší doby a tamější vrstvy. Autor často popisuje myšlenkové pochody hrdinů a seznamujeme se pomocí nich s jejich minulostí.

Václav Dušek  - *1944, český spisovatel a scénárista

díla – Skleněný golem, Tuláci, Panna nebo orel…