Mladý hoch stál sám
v opuštěném temném pokoji. Dovnitř velkým oknem, z nějž se
nakláněl, prosvítalo jen slabé světlo
pouličních lamp. Sledoval noční dění v ulici pod sebou. Na kočičích
hlavách tu a tam proběhl toulavý pes nebo prošla nějaká skupinka lidí. Tmavý
Londýn byl zahalen mlhou a inverzí, jako každý jiný den na podzim. Do pokojíku
se již vkrádala tma a tak se chlapec oblékl do výstavního kožichu své matky,
který vzal v její skříni, a dál pozoroval, co se pod ním děje.
Stará paní Harrisonová se se svým
vetchým manželem pomalu potácela ulicí až ke svému činžovnímu domu, v němž
bydleli. Oděni byli do šedivých barev a oba se opírali o dřevěné hůlky. „Dobrý
den, paní Harrisonová!“ zavolal na ně z okna. Dáma se na něj podívala,
široce se usmála a pokynula mu rukou v zašlé rukavici na pozdrav. Její muž
si však chlapce nevšiml, byl příliš zaneprázdněn stářím a bolavými klouby.
Tu se za rohem ozvala tlupa
mladých hochů, o kus starších, než byl on. Smáli se a pošklebovali a jejich
veselí bylo slyšet široko daleko. Zanedlouho se objevili na rohu ulice
osvíceném starou lucernou. Bylo jich pět a dělali velký hluk. Paní Harrisonová
spěšně hledala klíče a snažila se co nejrychleji vstoupit do dveří, aby je zase
mohla za sebou zavřít a uchránit se pošklebků mladých nezbedníků.
Chlapec v okně to němě pozoroval.
Když skupinka zaznamenala dvojici starců, začala se k nim pomalu
přibližovat.
„Ále, kohopak tu máme?“ zeptal se
jeden z nich.
„To je panoptikum stařešin
hlavního města!“ poškleboval se druhý.
„Kolikpak vám je, milá paní
Harrisonová?“ začal třetí, „Pamatujete Shakespeara ještě v kolébce?“
Skupinka se začala hlasitě smát.
Jeho poznámka vzbudila výbuch smíchu u ostatních. Chválili ho za dobrou trefu
či za správnou otázku.
Paní Harrisonová v sobě
nalezla odvahu a z hloubi duše vykopala dávno zapomenutou hrdost. „Udivuje
mě, chlapci, že vůbec tušíte, že někdo jako Shakespeare žil. Ostatně – právě
jste se vraceli z představení jedné z jeho her, již dnes hráli
v Glóbu, že?“
Adolescenti se zarazili překvapeni
touto náhlou obranou stařeny. „Ale to víte, že jsme se šli podívat, co váš
kamarád z dětství napsal, milá dámo!“ řekl nejvyšší z nich. Opakoval
se halas smíchu od ostatních.
„Vážení chlapci,“ pokračovala
dáma v rozhovoru, zatímco stále hledala klíče v kabelce, „Je od vás
tuze milé, že se snažíte svým vybraným humorem pobavit ctěnou dámu. Ale – není
na vás již příliš pozdě? Mladý Smithi, Thompkinsone, Dellore nebo třeba ty,
Charlestone?“
Ten výpad je ochromil. Jen zírali
na ženu a nevěděli, co říct.
„Ano, mladí pánové, já vás
všechny znám. Znám vaše babičky a dědečky. Ano – jsem stará. Ale jestli mě
budete obtěžovat ještě krátkou chvíli, dokážu vám taky pořádně zavařit u vašich
prarodičů a rodičů. Tak šupejte domů a budeme dělat, že se tento incident nikdy
neodehrál.“ v jejím hlase zazněl tón povýšenosti.
Chlapec v okně se zasmál,
když banda raubířů bez jediného slova utekla. Zvuky jejich kroků dopadajících
na kamenné kostky ještě chvíli zněly v dálce. Dáma Harrisonová se zasmála,
vytáhla klíče z kabelky a zvedla je směrem k oknu, aby jimi zamávala.
Usmála se a řekla: „Dobrou noc, Tommy!“ Pak jimi zařinčela, odemkla dům a
zmizela v něm.
Ještě chvíli hoch pozoroval
prázdnou ulici, když v tom se objevilo staré auto Lincoln v ulici
proti němu. Hučelo a vrčelo, když se pomalu blížilo k domu. Byl to
kabriolet a měl zataženou střechu i přesto, že byla hustá a těžká mlha.
V tom autě seděla decentně
namalovaná dáma v jednoduchém kožíšku s rudými šaty a řídil starší mu
s draze vypadajícím oblekem a brýlemi se zlatými obroučkami. Dáma měla
ruce zahaleny bílými rukavičkami a držela v nich malou kabelku, co
vypadala spíš jako veliká peněženka. Než si stačila všimnout chlapce
v okně, skryl se za roh a sledoval ji malinkou škvírkou v pantech
okenic.
Když se auto zastavilo, řekl
bělovlasý muž: „Děkuji za krásný večer.“
Mladá žena se pousmála, sklonila
hlavu skrytou v koženém kloboučku a řekla: „Je to má práce, odměnou jsou
mi peníze.“
Následovala rychlá odpověď:
„Přesto to bylo úžasné. Nate, vezměte si.“ a podal jí několik bankovek.
Dáma vykřikla: „Ach! To je tolik
peněz! Příliš mě přeplácíte, sire.“
Muž se na ni dlouze zadíval a do
nastalého ticha řekl: „Budu rád, když se k sobě budeme vracet častěji,
milá Jane.“
„Však víte, že nemohu změnit
rozhodnutí, které přijde seshora.“ odpověděla mu.
„S vaším pánem jsem to již
zařídil. Nemá nic proti, když budou mé rezervace upřednostňovány. Mám mnoho
peněz a žádnou ženu, která by jich užila.“ řekl milým tónem.
„Tak jsme domluveni, sire.“ řekla
a otevřela dveře od auta. Než stačila vystoupil, lehce ji chytil za paži a
vtisknul jí polibek na ústa. Nebránila se, ale nebyla příliš vášnivá, spíš jako
kdyby to musela přetrpět.
Potom si schovala bankovky do kabelky
a vystoupila z auta, které se chystalo odjet. Urovnala si šaty a mířila ke
dveřím pod oknem.
Chlapec z něj vykoukl a
pozoroval, jak z velké peněženky bere klíče a odemyká. Rázem zaplula
dovnitř.
Odskočil od okna, sňal kožich a
dal ho zpět na ramínko, kde ho vzal. Potom zavřel rychle skříň a velmi horečně
se v posteli zachumlal do peřiny a předstíral, že spí.
Kroky lehké dámy na vysokých
podpatcích se blížily po schodech nahoru. Klap, klap. Brzy byly na úrovni dveří
do pokoje. Zastavily se a zaznělo řinčení klíčů. Potom se jeden z nich
otočil v zámku, cvakl a dveře se s lehkostí a tichým zavrzáním
otevřely. Dovnitř vstoupilo světlo z chodby.
Klapání vstoupilo dovnitř, dveře
se zavřely a zamkly. Dáma z ulice vstoupila do svého bytu, kde na ni čekal
spánek předstírající syn. Odhodila klíče do kastlíku a pak přišla doprostřed
malé garsonky. Rozhlédla se a uviděla horu nádobí v dřezu, rozpatlané
jídlo na jídelním stole a otevřené okno. To vše naznačovalo, co tu malý kluk
dělal, když byl celý večer sám.
„Ach, Tommy.“ vzdychla. Přešla
k oknu a zavřela ho. „Zase jsi sledoval ulici dlouho do noci.“ Zapálila
sirku a oheň předala svíčce na nočním stolku u velké společné postele. Potom
zatáhla závěsy a náhle jediné světlo, které v místnosti bylo, pocházelo
právě z té svíčky.
Její slabé pablesky byly
dostatečně silné na to, aby uviděla svůj cíl – postel. Svalila se na ni a
velice pomalu si začala sundávat jednotlivé kousky oblečení. Tommy se zavrtěl.
Zpozorovala to. „Lumpe!“ vykřikla hlasitě s hravým, ale zčásti i varovným
tónem. „Ty ještě nespíš!“
Chlapeček se na ni podíval
smutnýma očima. Zachumlaný do peřiny vypadal jako liška vykukující z nory.
„Když já tě chtěl vidět.“ zašeptal prosebně.
„Víš, že mě nemůžeš pozorovat. Už
několikrát jsem ti to zakázala. Nechci, abys viděl, co musí maminka dělat, aby
nás uživila.“ odsekla ho.
„To je nový pán, maminko?“
„Ano, je nový. A vypadá to, že dá
mamince hodně peněz. Ale to počká na ráno, Tommy. Já už jsem unavená a ty máš
už dávno spát.“ snažila se utnout rozhovor.
„Paní Harrisonové se dnes
posmívala banda kluků.“ začal jiné téma, aby odklonil nepříjemný rozhovor.
„Vážně?“ podivila se. „A co se
stalo?“
„Nic.“ odpověděl stroze.
„Jak to, že nic?“
„Paní Harrisonová zná jejich
babičky. Pěkně je odehnala.“ zasmál se.
„Paní Harrisonová je dáma a ví,
jak s takovými hlupáky naložit. Ale ty nebudeš hlupák, až vyrosteš, že
ne?“ zeptala se ho.
„Slibuji, že nebudu, když se
nebudeš líbat s cizími chlapy.“ řekl nakonec.
Mladé matce to zlomilo srdce. Tak
takhle jí její syn přijímá? Jako nemravnou ženskou? Styděla se před malým
klukem, co ještě ani nechodil do školy. Seděla uprostřed chabě ozářené,
špinavé, malé a strašně zpustošené místnosti. Ale teď už to bude lepší. řekla si.
Bože, co si to řekla? Kvůli pár
bankovkám si zase nalhává, že se budou mít lépe. Vždycky to vypadá nadějně a
pak najednou zase pád – nikde ji nikdo nechce. Ač mladá matka, pro některé
klienty příliš stará. Mezi peřinami a polštáři staré postele se sama sebe
ptala, jestli tohle je dětství, které svému dítěti přála. A jestli ne – měla
možnost to ještě zachránit?
Nevěděla. Sesula se na postel a
žaludek se jí zvedl z drahého parfému, který se v polštáři pod její
hlavou hromadil už několik let. Ať už to
skončí. Plakala. Jestliže už nic jiného, byla si jistá, že její prosba
nebude vyslyšena.
Žádné komentáře:
Okomentovat