Když se sesedli u stolu, už se
stmívalo. Uprostřed dřevěné desky plápolala jedna chudičká svíčka mdlým
plamenem, jinak byla deska prázdná. Devět lidí se sešlo na každovečerní tradici
hraní kostek. Jejich obličeje se zmítaly barvami zapadajícího slunce a slabé
záře svíčky. Chýlilo se k tmě. Každý z nich seděl na něčem jiném,
podle toho, co zrovna našel. Těla čtyř žen a pěti mužů se hrbila na špalcích,
židlích a křeslech a tísnila se přitisknuta ke stolu. Kdosi vzdychl. Něco mu
říká, že dnes to bude jiné než každou předešlou noc.
Mezi ostatními seděla
stařena, Apis se jí říkalo, vysoká a štíhlá postava staré, vrásčité ženské.
Hrbila se více než všichni ostatní, protože je také všechny značně převyšovala.
Protkána hrou světýlek, kterou spolu hrály náušnice, náhrdelník a její oči ve
svitu skomírajícího ohýnku, sama si hrála s dřevěnými kostkami. Naproti ní
seděl muž, jenž ostatní předčil svou silou. Zened znělo jeho jméno. Stal se
vůdcem celé skupiny a měl na to plné právo. Byl polonahý a mocné prsní svaly se
mu napnuly pokaždé, zvedl-li ruku od stolu. Jeho mohutná, vysoká a silná
postava působila trochu úsměvně oproti jeho vedle sedící ženě, Šíraké. Ta byla
naopak drobná, ověšená mnohými kýčovitými šperky, s hebkou, skoro dětskou
tváří. Pak tu byli další lidé, členové jejich kruhu, s výjimkou dvou
cizinců, otce a syna, jejichž příchod je překvapil, ale nepřiměl
k upuštění od zvyku. Naopak, měli ti dva příchozí za nocleh a jídlo povinnost
hrát. Hra je tu pro každého a nikomu se nevyhne. Komu padlo dvanáct let, musí
hrát. Bez výjimky. Tak znělo pravidlo, které donutilo i stařenu zvednout se od
nedalekého jezírka, u nějž trávila dny.
„O co dnes budeme hrát?“ zeptala
se do ticha. Její řeč se nesla dál, než si přála, mluvila poprvé od včerejší hry
a tak jí dělalo problémy krotit hlas. Všechny překvapilo chraplaní, nejspíše
způsobené přebytkem vypité lihoviny.
„O život.“ ozval se hlas
v jednom čele stolu. Byl to člověk, kterému se málokdo podíval do očí.
Tlustý, vousatý a ošklivý muž, z něhož měl každý, až na stařenu, strach.
Přezdívali mu Juki. Vyštěkl rozsudek jako hlídací pes. Bezmyšlenkovitě,
bezprostředně.
„Deset let uběhlo, a ty o tom
stále mluvíš.“ řekla žena, co se prve tázala.
„Chci hrát o život. Nemám, co
bych ztratil. Budeme hrát o život.“ zle se na všechny podíval.
Pak přišla náhlá odpověď, již
nikdo nečekal. Do jejich srdcí se jednou provždy ten moment vryl. „Dobře,
přijímám.“ ukončila rozhovor Apis. Rozsudek byl dokonán. Všichni se na ní
tázavě podívali, jen dva tuláci nevěděli, v čem tkví problém. Byl to vtip?
Nebo skutečně budou hrát o život? Stařena by neměla v žádné obraně proti
rozhodnutí kostek šanci. Naštěstí ale zatím nikdy neprohrála. Jak má ta smrt
přijít? Bože, je bláznivé jen pomyslet na
to, že by někdo tuto výzvu myslel vážně! řekl si mladý tulákův syn.
„Ztráta kteréhokoliv člena
skupiny by pro nás byla obrovským krokem zpět.“ řekl Zened a napnul přitom svou
porostlou hruď tak, že jeho paní byla málem rozdrcena o jinou ženu vedle sebe.
Všichni při těch slovech mysleli na tuláky. Otec se synem, hezkým jinochem. Nevěděli,
jak dobří v hraní ti dva jsou. Kdyby ale některý z nich prohrál, pro
skupinu by to nebyla rána. I přes to se ale každý bál. Kostky jsou zrádné, jedním
kolem obdaří a druhým seberou. Dnešní hosté se jen dívali po osvětlených
tvářích kolem sebe a v duchu se ptali, zda to myslí vážně.
Juki držel v ruce druhou
část kostek, první měla Apis, a mnul je mezi prsty. Podal je stařeně a rozhlédl
se pohledem upíra, jenž neví, koho kousnout dříve.
Žena držíc kostky podívala se
pečlivě do očí každému z hráčů. V jejím starém a moudrém pohledu
nebyl vidět ani smutek, ani vlídnost, ani sebemenší známka lítosti. Jen
odevzdanost rozhodnutí Jukiho a němá lhostejnost.
Staré, zkrabatělé a šedivé prsty
se rozevřely a z dlaně jí vypadlo šest kostek. Lehce zabouchaly o stůl a
rozlétly se do všech stran. Každá svým směrem, daleko od sebe, nesouce stejná
čísla, avšak dajíce přednost jednomu jedinému, vždy jinému. Hra začala. Každý
z hráčů se pak okamžitě přestal zabývat svými myšlenkami a upřel zrak na
hranaté posly smrti. Šestka, dvě pětky, dvě trojky a jednička. Ladným pohybem
shrnula pět kostek a vzala je do ruky. Na stole zůstala ležet jednička. Poblíže
svíčky odrážela jedinou barevnou tečkou světlo plamene a jako hladovým okem se
dívala po všech, co tam byli. Pečlivě zkoumala každého z nich, každý záhyb
jejich kůže, každý detail jejich bytosti. Zuřivě a rozrušeně těkala, nebo možná
vystrašeně zírala a bála se svého údělu, kdo ví? Byla to jen kostka.
Apis párkrát promnula kostky mezi
prsty a pak je zamíchala v dlani. Cvakaly o sebe jako malí tetřívci, co si
namlouvají samice. Hrst kostek spadla na stůl a opět se rozletěly daleko od
sebe. Jednička, trojka a tři pětky.
„Ó, Apis to rozjela. Ta se prohry
asi hodně bojí.“ prohlásil Zened možná až příliš lehkovážně na signál vzniklé
výhody. Často se mu stávalo, že rychleji mluvil, nežli myslel. Pokud se mu
někdy stalo, že myslel. Nejspíše byl ale nervózní a bál se prohry sám, jinak by
tak vtíravě nepřispěl svou poznámkou. Ihned poté nastalo znovu ticho. Každý se
oddával myšlenkám na to, co bude dál.
„Zapiš sedm set.“ řekla Apis
ženě, jež měla své místo vedle Šíraké. Byla to Tarpe, obyčejná manželka
obyčejného muže a matka obyčejných dětí. Nikdy nestála o přílišnou pozornost a
zavrhovala extravaganci. Byla drobné postavy s řídkými hnědými vlasy a
malými ňadry. V jejích očích nebyl ani smutek, ani radost, dokonce ani
rozčarování, ani únava. Rty jí neustále svíraly drobný, lehký, ale snadno
patrný úsměv. A to dokonce i nyní, když její život, stejně jako životy všech
ostatních, visel ve vzduchu. Ve skupině při hře kostek zastávala roli té, co
píše výsledky a prohlašuje vítěze, když dosáhne jako první hranice dvaceti
tisíc bodů. Byla to smutná role teď, když musela brát život. Ale kdo ví? Třeba
smrt bude muset ohlásit sama sobě. Přikývla, sebrala starou a opotřebovanou
tužku a složitě naškrábala na kus papíru sedm set.
Druhý na řadě ve směru hodinových
ručiček byl syn-tulák. Sebral kostky a nevěda, jak se hra hraje, hrál. Upustil
kostky a nerozlétly se tak daleko, jako prve, zato ale přinesly chlapci veliké
štěstí. Čtyři šestky a dvě jedničky. Dohromady jeden tisíc čtyři sta. Protože
mu na všechny kostky padly body, musel se všemi nyní hodit znovu, napověděla mu
Šíraké přes stůl polohlasem. Uchopil kostky a hodil znovu. A znovu padla čísla,
o která by se ostatní hráči bili. Štěstí začátečníka, řekli si všichni a
skupině nevědouc proč, zatrnulo. Těšili se, že to on bude prohrávat a on přijde
o život. Jeho ztráta by je nebolela. Nyní je ale předstihl jistě na mnoho kol
dopředu. Na stole se kostky očividně vysmívaly všem ostatním hráčům, když každá
z nich nesla na zádech číslo šest. Čtyři tisíce osm set plus jeden tisíc
čtyři sta. A musel nyní házet znovu. Pokud mu nepadne nic, přijde o velikou
výhodu. Ale nepřišel. Padla mu pětka a jednička. Sto padesát. Pět tisíc tři sta
padesát dohromady.
„Napiš mu to.“ zalapala prosebně
po dechu vůdcova žena. Tarpe se ale podívala na tuláka nevyhraněným
pohledem, ale jemu došlo, že se ptá. „Máš ještě čtyři kostky.“ zazněl vůbec
poprvé její tichý hlas. Nevýrazný, mdlý, skoro kolíbavý hlas ženy bez názoru.
„Chci to napsat.“ řekl jinošským
zmutovaným hlasem a uklidňoval své rozbušené srdce. Podal kostky svému otci,
ruka se mu nevýslovně třásla. Byl šťastný.
Jeho otec si tak dobře nevedl.
Mozolnatá ruka dříče nehodila tak hezká čísla, jak by si byl býval přál. Pětku,
trojku, dvě dvojky a dvě jedničky. Dvě stě padesát. „Napiš, nebudu riskovat.“
Všichni hráči ho zarazili, když
takřka sborově řekli: „Nejnižší výsledek kola je tři sta padesát.“ Šíraké se
ohnula přes stůl a povídá: „Musíš hodit nejméně tři sta padesát. Ale
v každém hodu musíš hodit nejméně padesát. Nech si jednu jedničku a házej
s pěti kostkami. Nebude-li to stačit, vezmeš pětku nebo jedničku z druhého
hodu, přidáš ji k téhle tvé jedničce a házíš se čtyřmi. Někdy se stane, že
padají jen pětky nebo nic a nakonec nedostaneš za celé kolo ani bod.“ drobná
postava se zase vrátila na své původní místo vedle svého mohutného muže.
Tulák pochopil. Neudělal to ale
tak, jak mu doporučila žena, nýbrž nechal si svých dvě stě padesát a hodil se
třemi. Pětka a dvě trojky. Přidal ji ke zbytku. Házel se dvěma kostkami, musí
hodit alespoň jednu pětku, nebo nemá za celé kolo ani bod. Hodil a objevila se
mu tam jednička a trojka. Sto plus tři sta. „Čtyři sta, zapiš.“ prohlásil napůl
hrdě, napůl zahanbeně.
Přišla řada na vedle sedícího
muže. Velmi pohledný středně starý chlap s dlouhými vlasy a náušnicí.
Nikdo mu neřekl jinak než „Mada“. Nejspíše bylo jeho povolání nepříliš náročné
na ruce, jelikož je měl velmi jemné a neopotřebované, jako nějaká mladá dívka.
Shrnul kostky z předchozího hodu, zachrastil a vrhnul je na dřevěnou desku
stolu. Hned v prvním hodu se mu podařilo získat přesně tři sta padesát.
Tři jedničky a jedna pětka. Nehlásil se však o zápis, nechal si pouze jedničku
a házel se zbylými pěti kostkami znovu. Jednička. Další hod mu přinesl opět jen
jedničku. Dohromady měl tři sta a zbývaly mu jen tři kostky. Hodil s nimi
a strnulým pohledem přejel po protihráčích. Všichni
lační po mé smrti. řekl si. Vržené kostky nesly čísla plev. Šest, tři a
dva. V tomto kole nic nezískal.
Po jeho boku se krčila postava ošklivé
dámy v pozdních letech. Kimala, tak jí dříve oslovil Mada, její syn. Na
nose jí seděly brýle s obrovskými tlustými skly a ve slabounkém svitu
svíčky mžourala po synovi, o nějž se opírala. Sebrala rozbolavělými a oteklými
prsty kostky a hodila. Přátele nikoliv, avšak tuláky náhle překvapil hlas Mady:
„Dvě jedničky, trojka, dvě čtyřky, pětka.“. Mladému tulákovi rychle došlo, že
nejspíše ve slabém světle na drobné kostky žena nevidí, jeho otci to trvalo
déle, a proto zmateně koukal na mluvícího muže. Žena se podívala na syna a
rozhodla: „Dvě jedničky si nechám.“ a Mada dvě kostky odsunul. Zbytek podal
Kimale. Hodila a objevily se jí tam další dvě jedničky. Opět si je nechala a
házela se dvěma zbylými kostkami. A hodila pětku. Nechala si jí a Mada jí
přidržel ruku, když chtěla hodit s poslední kostkou. V pevném sevření
chtěl zabránit své matce, aby přišla o své body a vydala se na cestu ke smrti.
„Neriskuj.“ řekl, „Když teď
přestaneš, budeš na tom pořád ještě dobře.“ A velmi opatrně se rozhlédl po
protihráčích. Žena se mu ale vyškubla a promnula kostku. Lehce na ni prskla pro
štěstí a vrhla ji. Mada seděl jak omámen rozhodnutím své matky. Hodila všanc
svůj život a zahrávala si s ním jako s nicotnou záležitostí. Je to jen hra. řekla si. Ale její
předtuchy ji nezklamaly. Kostka se proměnila v tutéž obludu, co před
chvílí svým jediným okem zkoumala hráče kolem stolu. Pět set padesát a hází
znovu, jelikož jí na každé kostce vyšly body. Hodila se všemi šesti kostkami a
ty se rozutekly tak daleko, že některé přistály až před starou Apis.
Mada se zvedl a ohnul nad stůl,
aby na všechny viděl. „Tři trojky, jedna pětka a dvě šestky.“ zahlásil.
Připadal si nyní jako anděl, jenž své vlastní matce hlásí dobrou zprávu o tom,
že získává náskok. Ona ale není nijak šťastná.
„To je málo.“ opáčila mu, „vezmu
si tu pětku a se zbytkem házím.“ Syn nechápal její myšlenky. Vezme si padesát místo tří set? ptal se
v duchu. Sesbíral kostky, posadil se a podal jí je do otevřených dlaní.
Vrhla je znovu s takovou vervou, že se Mada musel zvednout. Náhle se
ozvalo šumění šepotu mezi protihráči. Hodila velké číslo. „Mami, hodila jsi tři
šestky a dvě pětky!“ jásal rozradostnělý syn.
Kimala byla hrdá na svou ruku a
usmála se nad číslem třináct set. Koutky zkrabacených úst se jí pozvedly a
odhalily křivé zuby. Hodila naposledy, dvě jedničky. „Tarpe, tisíc pět set mi
stačí.“ řekla vlídně.
Na řadě byl Zened. Nezbaviv se nespokojeného
výrazu sebral kostky a hodil je. Všechny se držely v malé vzdálenosti od
sebe, jako karavely v houfu na dřevěném moři stolu. A každá měla několik
stožárků. Pět, tři, dvě měly dva a dvě jenom jeden. Ponechal si jednu jedničku
a házel znovu. Oči se mu rozšířily radostným nadšením, když mu právě padl jeden
tisíc. Ohlásil výsledných jedenáct set a podal kostky Šíraké.
Úzké ženiny prsty se sápaly po
kostkách jako dravé harpyje po Odysseovi. Možná byla manželka vůdce skutečně vědma,
jak se o ní říkalo, možná byla zvědavá, jestli si myslela totéž, co se stane.
Zachrastila kostkami a rozevřela dlaň, aby se na ně podívala. Chvíli takto tupě
zírala a pak s lehkým heknutím upustila hrst. Zraky protihráčů se zvědavě
sunuly na výsledek. Tři pětky, jinak samá plíva. Ponechala je a shrnula tři
kostky ze stolu. Zopakovala svůj rituál dlouhého koukání na dlaň a vrhla. Ve
tváři se jí zračilo štěstí. Mimořádné veselí a zářící oči napověděly, že vrhla
hezké počty. Nyní už protihráči nebyli tak zvědavi. Padly jí tři dvojky. Lehkým
pohybem sňala kostky ze stolu a hodila znovu. Jednička a pětka. „Osm set
padesát, napiš.“ řekla po krátké odmlce.
Nyní byla na řadě zapisovatelka.
Hod kostek ji vždy velmi stresoval, ať se hrálo o cokoliv. Nerada snášela
pohledy svých protihráčů na svém těle nebo vržených kostkách. Myslela, že se jí
všichni vysmívají za to, jaká je. Kostky ani nezarachotily v dlani a už padaly
na stůl. Padesát. Další tři hody ji dovedly k hranici tří set padesáti a
s tím byla spokojena. S výrazem vděčnosti za to, že má kolo za sebou,
podala kostky Jukimu.
Obávaný ošklivec se na kostky
díval s neobvyklým respektem. Jeho mohutné a podivně zjizvené dlaně
popadly drobounké kostky a zarachotily s nimi. Všichni se dívali nikoliv
na něj, ale na stůl, a čekali, až tam dopadnou čísla. S bujarým rachocením
a cvakáním dřeva o dřevo kostky dopadly. Jednička. Další hod přinesl totéž. A
ten následující jen pět. Dvě stě padesát a tři volné kostky. Hodil znovu a
k jeho zděšení nebyla na stole ani jedna kostka, co by mu přála nějaký
výsledek. Z pocitem zhnusení a nevěřícím výrazem podal neochotně posly
smrti Apis.
Zatímco hra pokračovala a všichni
netrpělivě přihlíželi počtům, mladší tulák svou pozornost věnoval zvláštnímu
tvoru obcházejícímu stůl. Byla to mladá dívenka, docela malinká,
s dlouhými blonďatými vlásky a ofinkou přes obličej. Když jej spatřila,
otočila svou hlavu opačným směrem. Nejspíše
se přede mnou stydí. řekl si.
Stařena, jež byla na řadě, se
svým hodem lehce přiblížila stále ještě obrovskému náskoku nejmladšího hráče.
Nyní, když házel on, si všiml, že přímo za Šíraké a Zenedem stojí ta malá
holčička a bedlivě ho pozoruje. Do obličeje jí však vidět nebylo. Potom kývla
hlavou na znamení soudržnosti a přání štěstí. Zmatený tulák hodil kostky a
nechal si zapsat výsledek pět set. Nyní má jiné věci na přemýšlení. Jak
lehkovážné, když se hraje o jeho život!
Dívenka zmizela ve tmě letní
noci. Dokonce ani její světlé vlásky se neodrážely v nyní již dostatečném
světle svíce. Ach, tady je! Celou dobu seděla tam, kde před chvílí stála a cosi
hladila. Syn-tulák ale neviděl, co svými dětskými ručičkami ohmatává. Zdálo se
mu, jako kdyby lapala po tmě. Do prázdna natahovala své prstíky a skoro to
vypadalo, jako kdyby byla slepá.
A byla slepá. Blonďatá malá
dívenka bez očí schopných rozeznat světlo od tmy seděla za Zenedem a lapala do
volného prostoru. Mladý tulák se chtěl podívat, co hledá svýma ručkama. Napnul
nohy a odstrčil židli, zvedl se od stolu, aby lépe viděl za Zeneda.
V ten moment se k němu
horlivě natáhly všechny paže a Apis vykřikla v podivném jeku. Jako rána
z čistého nebe, jako obří vlna, která míří k němu. Šíraké se zvedla a
vzala ho něžně za paži. „Nesmíš se zvedat od hry!“ řekla mu.
Pokojně si zase sedl a omluvil
se. „Chtěl jsem se podívat, po čem ta malá holčička tápe.“
Všichni se na něj podívali se
zvláštním zájmem. V očích jim jiskřila světélka. Apis se zeptala svým
rozechvělým hlasem: „O jaké holčičce to mluvíš?“
Zmateně vrhl pohledem
k místu, kde prve blondýnečka seděla. Nebyla tam. „To malé slepé děvče, co
obchází stůl.“
„Nikdo takový tu není.“ řekla
rezolutně Šíraké. Obyčejně se zdála něžná a milá, nyní jako by striktně a
nevrle zamítla to, co tulákův syn říkal a nastavila svou tvrdou tvář. Byla na
řadě, vzala kostky a hrála. Tři pětky. „Zapiš.“ kývla stroze.
Tulák seděl jako omámen. Co to
mělo znamenat? Podíval se na svého otce – byl zabrán do hry a nic nevnímal.
Odpověď Šíraké byla podezřelá. Tak rychlá a regulérní. Tak zvláštní, jak náhle
všichni ztratili zájem. Co se děje s malou holčičkou?
Hledal ji horečně kolem stolu, ale
jeho zrak na ní už nespočinul, nenalezl ji.
Hra postupovala dál. Tulákův syn
se držel stále velmi vepředu. Nikdo na něj nedosáhl. Jak čas plynul, hvězdy
putovaly od východu k západu a dívaly se na hru podobně, jako malé černé
tečky, oči bez víček, jež nesly kostky. Jistá spojitost mezi kostkami a
hvězdami byla. Někdo čte ve hvězdách na nebi budoucnost, kostky na Zemi nám ji
teď určují.
Juki podlehl náhlé vřavě a
zařval, když mu nic nepadlo. Doposud získal jen tři tisíce bodů – syn tuláka
byl za patnácti tisíci – a starý muž na tom byl nejhůře.
Kostky putovaly kolem dokola
stolu, u nikoho se nezdržely příliš dlouho. Jen přicházely a zase odcházely,
aby mohly o kousek pozměnit osud každého z hráčů.
Již nepadaly žádné závratné
částky, ale přesto kostky uměly přát. Tulákův syn byl na devatenácti tisících
pěti stech. Juki oproti tomu stagnoval na posledním místě – třináct tisíc sto.
Mezi těmito dvěma příčkami se těsnili ostatní hráči, celkem šťastní, že nejsou
poslední. Všichni si byli celkem blízko.
Jediná hra teď určovala, zda
zemřou, nebo budou žít. O čem to Apis mluvila, když říkala, že je to již deset
let a Juki o tom stále mluví? Na co narážela?
Mladého tuláka z úvah vytrhl
náhlý dotek někoho cizího. Studená mokrá věc se mu otřela o ruku. Vyděsil se a
nadskočil. Upoutalo to pozornost ostatních hráčů. Co se mu děje? říkali si.
Mladík zjistil, že to byl pes. Černočerný labrador, jenž nebyl ve tmě skoro
vůbec vidět. Svýma tmavě hnědýma očima se díval na něj. Hluboké zorničky se mu
zarývaly do obličeje. Možná právě jeho hladila ta malá holčička, vypadá jako
ztělesněný stín.
Pes si sedl poblíž jinocha a ten
ho pohladil po hlavě. Zdálo se, že se mu to líbí. „Chlapče,“ oslovila ho Apis,
„co to tam děláš?“
„Hladím toho psa.“ odpověděl
stroze. Nevidí ho snad?
„Jakého psa?“ zeptal se Juki.
Jeho zlý pohled probodával tělo stejně dokonale jako nabroušená čepel. Byl to
odpudivý chlap s nevrlým hlasem.
Lidé kolem stolu se zatvářili
neurčitě. Jako kdyby se snažili neslyšet, nevnímat. Jinoch řekl: „Toho, co tu
sedí.“ a podíval se na něj. Černočerný pes stále seděl u jeho nohou a nechával
se poklidně hladit. Zase to dělají. Snaží
se mě zesměšnit?
„Já tedy žádného psa nevidím.“
řekl Juki. Zened mohutně pleskl rukama, promnul si je a přiměl tak všechny, aby
dávali pozor na hru.
Černý pes se pomalu zvedl a
zmizel z dosahu mladíkových rukou. Další, co mizí. Nejdřív holčička, kterou nikdo nevidí a teď ten pes. Co se děje?
Ona magická hranice dvaceti tisíc
byla ohrožena. Mladík na ni zaútočil s vervou hodnou vidiny vítězství.
Kostky se kutálely po dřevěné desce stolu a ozářeny slabým světlem hvězd a
svíce konečně ukázaly čísla, která pozvedla mladíkovu duši. Tlupa hráčů byla
zklamaná. Měli to čekat – to jistě, ale přesto je to bodlo jako nůž do srdce.
Nebyl to nikdo z nich, kdo vyhrál, ale tulácký cizinec.
Tarpe řekla svým nevýrazným tónem
v hlase: „Vyhráls, tuláku. Nemusíš se již bát, ale přesto od hry
nevstávej.“
Hra pokračovala.
Kdesi v dáli zahoukala sova,
světlo svíce a hvězd osvětlovalo velmi slabě noční les. Muselo být už po
půlnoci. V nedalekém ohništi obklopeném lavičkami a jinými sedátky se
rozhořel oheň. Nejdřív zablikala jiskra a poté se vzedmula mohutná vatra. Jako
obrovská pochodeň do tmy smrtonosné noci zasvítil táborák. Nikdo ze hráčů se
ani neotočil, nepodíval. Jako kdyby si toho nevšimli. Nebo si toho nechtěli
všímat. Tulákova syna sžírala touha jít se tam podívat, a tak zjistit, co se to
tu děje, že nikdo nic než hru nevnímá.
„Pět set zapiš, Tarpe.“ zazněl
rozechvělý Apisin hlas. „Ale ty nevstávej, tuláku.“ řekla, jako kdyby poznala
jeho pokušení na dálku. Jak to mohla vědět? „Vidím ti na očích, jak rád by ses
zvedl.“ dodala.
Dvacet tisíc padlo podruhé.
Zened. Oheň stále hořel a ke stolu se počalo linout jeho teplo. Osvítil okolí
jako žárovka v místnosti. Opět bylo snadné rozpoznat stromy v lese.
Slepá Kimala se podívala směrem k táboráku. Jeho světlo se jí odráželo
v tlustých sklech brýlí. Jako kdyby ho viděla.
Mladík začal rozpoznávat zvláštní
obrysy, siluety sedící poblíž ohně. Zamžoural, aby lépe viděl, ale příliš mu to
nepomohlo. Jeho oči si musely nejdříve zvyknout na to světlo.
Zatímco hra postupovala, hleděl
přímo na černé tvary. Nyní již poznal, že to jsou živí tvorové. Zkusil to
naposled a zeptal se osazenstva stolu: „Vidíte ten oheň?“
Hráči se na něj podívali známým a
jemu celkem dost nepříjemným pohledem. Zopakovali stejnou nejapnou otázku, již
už slyšel dvakrát: „Jaký oheň?“ Vjel do něj vztek. Dělají si z něj legraci?! To snad nemyslí vážně!
Se značnými obtížemi se přes to
přenesl a díval se dál do proudu světla. Ty siluety již byly velmi snadno
rozpoznatelné – malá slepá holčička seděla vedle černého psa a svou ručkou
sahala do ohně, jako kdyby ho hladila. Tulákův syn vykřikl: „Ne!“, ale nikdo ho
neslyšel.
Malá slečna se otočila k němu
a přestala sahat přímo do žáru. Skryla ruku a tou druhou pohladila psa.
Podívala se na tuláckého syna děsivě nezaujatým pohledem. Nikoliv nevraživě,
spíš nechápavě.
Dalších dvacet tisíc padlo,
krátce na to další. A pak ještě několikrát. Zbyli poslední dva hráči – Tarpe a
Juki.
Tarpe disponovala devatenácti
tisíci sedmi sty. Juki měl jen patnáct tisíc. Ale kostky umějí překvapit. Tarpe
hodila svůj poslední vrh. Čtyři sta padesát. Zapsala si je. Dvacet tisíc padlo
naposledy. Juki zrudnul.
Zajel si prsty do plnovousu a
ušklíbl se. „Já…“ nedořekl. Zajíkl se.
Apis vzala kostky a hodila je
mimo hru. Malí dřevění poslové smrti se rozkutálely po všech stranách stolu.
Jediný kraj, kam žádná nepadla, byl ten, kde seděl prohrávající starý muž.
Kostky nesly stožáry – každá jeden. Na všech šesti kostkách padla jednička a
bylo to, jako by se vysmívaly Jukimu odsouzenému k smrti. Zůstal nehybně
sedět. Stůl byl pokryt bílými galérami, jež ve svých lodních prostorách nesly
vzácný náklad s osudem. Ale to místo, kde nebyla žádná, byl prostor přímo
před Jukim. Byl odsouzen k smrti. Jeho osud nečeká. Již ho má spočtený.
Tulákův syn uviděl, jak si malá
holčička sedla na hřbet psa, jako by to byl jezdecký poník. Pes se zvedl na
všechny čtyři a svými zuby uchopil jednu větev, která na druhém konci hořela
jasným plamenem. Vypadal jako nositel světla, žalářník, který nosí pochodeň po
chodbách vedoucích do cel. Pomalu, aby neshodil holčičku, našlapoval na cestě
ke stolu. Hořící kus dřeva se pohupoval ze strany na stranu.
Již byl skoro u stolu. Hráči ho
vůbec nevnímali – stále ho neviděli, nebo ho jen ignorovali? Černočerný pes se
svou srstí lesknoucí se ve světle louče a malá slepá holčička se přibližovali
k místu hry. Mířili k Jukimu. Když mu byli na dosah, pes se zastavil.
Chvíli se nic nedělo. Moudrá
stařena Apis schovala svou tvář do vrásčitých dlaní. Slepá Kimala sňala brýle,
jež jí stejně nebyly k ničemu. Pak se otočila směrem k psovi a
dívence. Ona je viděla. Řekla velmi vláčným a pomalým tempem: „Tak přichází
tvůj trest.“ a bylo to jako mešní zvony do ticha noci. Ten náhlý okamžik, kdy
již rozumově ticho očekáváte, ale pojednou ho rozbije mohutný tón.
A pes napnul hořící klacek
k Jukimu a zapálil mu šaty. Juki seděl stále nehnutě u stolu. Dělal, jako
by stále neviděl ani psa, ani holčičku, ba ani plameny, jež ho tráví. Slepá
holčička tomu přihlížela. Plameny pohlcovaly stále více z jeho těla.
Spolkly mu trup, nohy a ruce. Potom i hlavu. Hořící muž seděl smířen u stolu a
ani se nehnul.
Hráči dělali, jako že to nevidí,
jen tulákův syn nevěřícně zíral na to, co se dělo, a Kimala to pozorovala se
značným zaujetím. Mladík se neodvážil zvednout. Oheň spaloval živé mužovo tělo.
Pach ohořelého masa se z otevřených ran linul vůkol. Odporná podívaná.
Co se to děje? tep se mu zrychlil. Pohled na umírajícího muže, a
ještě tak smířeného se svým rozsudkem, ho vyděsil natolik, že se mu udělalo
mdlo. Orosil se potem. Pach, krev a smrt. Jediné tři myšlenky, které v tom
okamžiku měl. Jeho otec se tvářil stejně, jako všichni ostatní, ale zdálo se,
že to vidí.
Pes s dívenkou ustoupili,
aby oheň neublížil i jim.
Po chvíli už se poslední plamínky
roztrousily po zčernalých zbytcích mrtvého těla. Zuhelnatělé torzo zhaslo a
oheň v ohništi opodál s ním. Nastala tma. Hra kostek byla hra osudu.
Každý za své hříchy musí zaplatit. Jaké byly ty jeho?
Následující den tuláci opustili
tábořiště. Šli po staré lesní cestě kolem mnoha malých chýší a slumů,
v nichž spali včerejší hráči. Apis seděla u jezírka a dívala se na vodu.
Starou a rozbolavělou dlouhou rukou jim pokynula na pozdrav ve zvláštním gestu.
Opětovali to.
Naplněni dojmy ze včerejška šli
pomalým a unaveným tempem – dlouho do noci oba přemýšleli o tom, co se stalo.
Co se v této zvláštní skupině hráčů kostek děje za podivné události. Stále
je pronásledoval pohled na planoucího muže. Už nikdy nechtějí něco podobného
zažít.
Když jim poslední zbytky staveb
zmizely z dohledu a pohltil je les, všimli si základů kdysi jistě krásného
domu. Zbylo z něj jen pár posledních zdí zašlých časem. Byly černé –
z oken nahoru vystupovaly skvrny na ohořelé omítce. Ten dům vyhořel před
mnoha lety.
Zastavili se u něj a dlouze se
dívali. Mladý tulák zahlédl za domem kámen, šel zbrklým tempem přímo
k němu a jeho otec se ho marně snažil zadržet. Nevnímal kroky, jen jeho
mysl sežrala zvědavost. Ten kámen mi
řekne víc. Stále se marně snažil pochopit včerejší večer. Ten kus skály za
domem ho přitahoval.
Když tam došel, zjistil, že je to
pomník. Malý vztyčený žulový blok na sobě nesl nápis:
„V tomto domě kvůli mohutnému požáru, jenž byl zapříčiněn mou vinou,
zemřela moje dcera Marie a pes Jumbo. Kéž jim Bůh vzkáže mé utrpení nad jejich
ztrátou. Ať odpočívají v pokoji.“
Žádné komentáře:
Okomentovat