Ještě před pěti dny...

... jsem odjížděl z domova při krásných deseti centimetrech sněhu.

Jenže dnes jsem se vrátil do Jáchymova a první příznak změny byl, když nás autobusák vyhodil už dole ve městě, že nahoru nejede. Nedostal by se tam.

Z autobusu jsem skočil do příjemného půl metru a ochladil si tak prý přehřáté končetiny.

Dům jsem po několika dlouhých okamžicích v záplavě bílého svinstva našel. Ale přesto... schody k němu už ne. Sněhová kalamita nám vzala dům a dala nám iglú.

A teď si sedím, koukám na filmy, jím teplé jídlo u hřejícího krbu ve svém vlastním iglú.

Achjo...

Zrození a současnost češství

Český národ je tam, kde ho naše národní obrození chtělo vidět, dokonce ještě dál. Po letech nacistické a dekádách komunistické nadvlády se Čechům podařilo zachovat český stát, obnovit jeho demokratickou tradici, ponechat si českou kulturu, český jazyk a navíc vytvořit etnicky takřka homogenní stát bez výraznějších vnitřních rozporů a mezinárodních potyček či rozepří. I přesto se však Češi, jak v reálném i internetovém světě pozoruji, cítí stále utlačováni, ponižováni a vláčeni silnějšími a cizáckými živly, konkrétně Evropskou unií, a v posledních dvou letech panují navíc obavy z narušení české kultury kulturou cizí, kterou by sem přinesli imigranti muslimského vyznání. O hledání důvodů těchto nálad, ale i o hledání mého vlastního češství – o tom a o dalším podobném je tato esej.

Pocit bezmocnosti a malosti českého národa kritizoval bez servítků exprezident Václav Havel, jenž mluvil o tzv. „provinciální zapšklosti“ a to i v souvislosti s českým odporem vůči EU: „. . . nejviditelnějším projevem je antievropanství . . . proč se máme s někým radit, proč máme někoho cizího poslouchat, proč se máme s nějakým cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat . . . ‚My si přece vystačíme sami‘ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality.“ (Havel, 2006, s 50).

Constantine

Méně nároční diváci jistě tento snímek ocení, mně ale zůstávají snítky jeho negativ v zubech, tak se v tom trochu budu pižlat. Moc dobře chápu, proč má od uživatelů ČSFD svých osmdesát procent. Je to zapříčiněno vlastnostmi v aktuální kinematografii nezbytné pro spokojenost veřejnosti - dobré vizuální efekty a hovorová, místy až vulgární mluva. To je klíč k úspěchu filmu, jak jsme se přesvědčili u Deadpoola a Apocalypse. Ovšem, nerad bych odbočoval. Po estetické stránce je Constantine jen těžko dosažitelnou příčkou ve svém žánru. Protikladem je naprosto nezajímavá a unylá hudební stránka filmu, která onu vizuální nedokresluje, ale shazuje. Z hlediska scenáristiky je ten film naprostý odpad. Neuběhne ani deset minut, už se přesvědčíme, že Constantine chrlí jedno dějové klišé za druhým, ale nenechá nás ani vychladnout a začne to vršit dialogickými fauly, jako jsou naprosto bezprecedentní jazyk a vyhrocené charaktery. Snímek nám ve dvou hodinách servíruje to, co bychom v jiných filmech mohli mít po šedesáti, ne-li třiceti minutách. Je nudný, táhlý a nedokáže upoutat pozornost. Přes to všechno oceňuji hereckou dokonalost Tildy Swinton a Keanu Reevese a snahu o hereckou dokonalost Rachel Weisz. Za mě 36%.

Napsal:

Daertelon

Zkopírováno z Československé filmové databáze

Divadlo Husa na provázku

Povinná školní práce mě dovedla k četbě o Divadle Husa na provázku. Rád bych vám o něm něco sdělil.

Ač nejsem zastáncem experimentálního, tedy absolutně nedějového a takřka nepochopitelného divadla, velice mě Provázek zaujal.

Divadlo začalo existovat na popud Bořivoje Srby v roce 1967 a od té doby se jen zvedá. Prošlo si velkým množstvím zlých a nejistých sezón, muselo překlenout nejednu překážku a spousta významných spolupracovníků byla perzekvována totalitním režimem. I přes to všechno Provázek existuje letos již padesát let bez přerušení.

A že jste nikdy neslyšeli o Divadle Husa na provázku? Jistě vám něco řeknou jména jako Bolek Polívka, jenž se významně na divadle podílel až do devadesátých let, Mirek Donutil, jenž v něm hrál a často na něj vzpomíná, a nebo Iva Bittová, Dagmar Havlová a Alena Ambrová, které v něm debutovaly. Za zmínku stojí i Eva Tálská, mezi divadelníky význačná ikona, v širé veřejnosti prakticky neznámá režisérka a dramatička, která stála u zrodu této experimentální scény.

Nejvýznačnější z jejich děl jsou Balada pro banditu nebo třeba Commedia dell'arte, obě (ale to jen mezi námi piráty) dostupné na YouTube.com.

Vzpomeňme alespoň někdy na zdravý zápal a těžkou práci našich umělců, vědců, sportovců... Ač to mnozí z vás nevědí, Divadlo Husa na Provázku si vysloužilo mnoho zahraničních cen a oslavilo nejeden mezinárodní úspěch. Ač Česku aktuálně vládne idiot, máme na co být pyšní.

Opilá romance III

Přijel načas. Osm hodin udeřilo a on stál dole u zvonků a tiskl tlačítko. Možná tam už nějakou dobu stál, aby to nevypadalo, že je na starou babu příliš horlivý nebo že snad někam pospíchá. Už jsem měla pár vykouřených cigaret a těch pár desítek minut času, co jsem měla, jsem strávila vzpomínáním, jak to my babičky děláváme. Uvědomila jsem si, jak mi chybí manžel, jak mě mrzí, že Jana nemá děti nebo jak jsem šťastná, že na starý kolena můžu dělat to, co dělám ráda – divadlo.

Petr, běžně spoře oděný v obnošených, ale ne neslušně špinavých a zmuchlaných šatech, na sobě nyní měl velmi precizně žehlenou červenou košili zastrčenou v černých kalhotách a překrytou černým sakem. Uhranul mě. Něco takového jsem opravdu nečekala, kdyby ano, sama bych se oblékla o poznání lépe. Měla jsem na sobě kytičkované šaty a růžový kabátek s oranžovým šátkem. Zkrátka vedle něj jsem vypadala jako karnevalová ozdoba, co se hodí akorát tak na pověšení na lampu. A to bych v tu chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří, se sebou taky nejradši udělala. Jakmile jsem ho spatřila, neměla jsem radost z toho, jak dobře vypadá, ani jsem nezaznamenala, že by se mi líbil. Hlavou mi prolétla jediná myšlenka – mazej se převléct!