Podivuhodný případ Benjamina Buttona

Podivuhodný případ Benjamina Buttona si rozhodně nedám do seznamu oblíbených filmů, ale rád se přihlásím k jeho příznivcům. Líbí se mi zvláštní podání emocionálních pochodů jednotlivých postav, a to nejen skvělé Cate Blanchett, pro jejíž lásku šel bych světa kraj, ale i naprosto úžasného Brada Pitta, jenž si vykonal další zářez v jeho úžasných hereckých výkonech. Příběh, ač je mírně táhlý a tempo často nevyvážené, nepostrádá dobré složení, poskládání jednotlivých segmentů je příjemné a přehledné. Jedna hvězda šla dolu za naprosto nezvládnutý soundtrack. Hudební nadání skladatelů nezpochybňuji, ale myslím, že tento doprovod se dal zvládnout mnohem lépe a je možná důvodem, proč film nedosáhl ještě vyšších příček. Takové dílo by si zasloužilo hudbu kolosální, nezapomenutelnou, má se vrýt do paměti kinematografie jako naprosto neocenitelný článek. Tohle filmaři nedokázali a je to škoda, protože s průměrným soundtrackem divák automaticky upadá do průměrného hodnocení celého snímku. I přes to, za mě 86%.

Napsal:

Daertelon

Zkopírováno z Československé filmové databáze

Opilá romance II

Přispěchala jsem domů, jak nejrychleji to šlo. V kolik říkal? V osm. Jsem naprosto nevzrušená, jen mi vrtá hlavou, co mi může chtít. Třeba potřebuje podepsat omluvenky do školy, prolétlo mi hlavou. Nebo pozval všechny ze souboru a já si to jen špatně vykládám. Ano, tak to bude.

Za dvě hodiny se tu má stavit a já jsem už teď utahaná jako fena. Že bych si šla ještě lehnout? Ne, moje vlasy by vypadaly jako po nacistickém kobercovém náletu a musela bych je nejméně další dvě hodiny přemlouvat, aby splaskly. Oči by se mi vypoulily a z váčků pod nimi by se staly obrovské nateklé pytle. Raději spát nepůjdu.

Na stole v kuchyni se na mě šklebí nedočtené „Karibské tajemství“ a otevřená krabička cigaret. Ano, takhle strávím následující dvě hodiny.

Co si myslím o EET

Elektronická evidence tržeb (EET) se dnes, 1. prosince 2016, dostává z velké své části do běhu. Restauratéři, kavárníci, a majitelé podobných živností budou muset každou základní jednotku tržby evidovat a okamžitě posílat do ústředního vyhodnocovacího a archivního centra v ministerstvu financí. Nejspíš.

Vzhledem k faktu, že ještě dnes diskutujeme o tom, jak EET bude fungovat a kdo všechno do ní bude patřit, zdá se mi velmi nepravděpodobné, že ke skutečnému zavedení a prospěšnosti tohoto systému někdy dojde. Ministr Babiš si ještě před několika málo dny lámal hlavu s konečným zněním zákona o EET a nechal se slyšet, že do dalšího rozšiřování působnosti EET (na začátku března 2017) ministerstvo vypracuje přehodnocení znění zákona.

Ze světa tweetů Ministerstva kultury

Že představitelé vlády twitterují, to pro vás asi nebude nic nového. Ale nahlédli jste někdy pod pokličku zdeformovaných mediálních zpráv a podívali se na ony diskutované twitterové účty? Já je sleduji pravidelně a musím říct, že mě ze všech nejvíce zaujal účet ministerstva kultury. Tady máte drobný přehled nejlepších tweetů za posledních několik měsíců:

Tweety MK si často hrají se slovy

Kdo zabil Eridana V - Pivo a šachy s velmistrem

Netrvalo dlouho a byli jsme pryč z budovy. Opět obklopeni svou stráží, na cestě k domovu. Samozřejmě jsme jeli přistavenou limuzínou, jejíž šofér nás už pěknou chvíli očekával. Byl to mladý a hezký hispánec s černými kudrnatými vlasy a krátkými vousy. Svalnaté, chlupaté paže se natahovaly k volantu, zatímco jeho výraz se měnil, čím víc jsme se přibližovali. Vozil nás často, byl neoddělitelným členem a jedním z nejlepších zaměstnanců šéfa dopravy, Carona. Nikdy nám ale neprozradil své jméno.

„Jak se máte, paní?“ zeptal se s širokým úsměvem, když jsme vstoupili do auta. Byl od přírody veselý, ale dnes se jeho štěstí Sunna nepotřebovala vystavovat. V hlavě měla tisíc a jednu myšlenku.

„Sklapni,“ odpověděla mu. „Jeď do Tiburonu.“ přikázala mu po chvíli. Auto se zhouplo a vjelo přiměřenou rychlostí do silničního provozu. Řidič nic neřekl, ani se nezeptal, proč zrovna do Tiburonu.

Opilá romance I

Křečovitě se usmívám na ošuntělé židli ve staromódně vybavené kuchyni, kouřím již čtvrtou cigaretu, hledím z okna do centra večerní Prahy a povídám si sama se sebou.

Prý Pojď na sklenku. Jo, tak to začalo. Pouhopouhé vyzvání na skleničku dobrého vína nebo aperitivu od jednoho milého a hezkého mladíka ze souboru. Kdyby mi nebylo devětapadesát, možná bych odpověděla bez zaváhání. Ale skrze můj věk jsem samozřejmě musela delší dobu přemýšlet. Hlavou se mi míhaly miriády myšlenek na nejrůznější vyústění. Nech toho, Hanko, ten kluk si chce jen popovídat. Možná má jen nějaké trable doma a potřebuje radu staré ženské. Ale co když…

Může ve svém věku vůbec pít alkohol?

Ani nevím, kolik mu je. Možná dvacet. Možná sedmnáct. Mám jít? Nemám? Proč? Kdybych tak měla nějakou kamarádku, která je schopna nad věcí přemýšlet s nadhledem a bez zbytečného kvákání nesmyslů o vysokých tóninách.

Já, svraštělá baba a jít s ním? Proklínám sama sebe, že jsem zestárla.

Nech toho, Hani, uklidni se. Nemysli na to, co chce. Nech se překvapit.

Odpověď na reakci Michala Beneše na návrh poslanců o zákonu hanobení prezidenta

Pojďme si otevřeně a bez ostychu říci, že situace s náladami ohledně prezidenta Zemana není nejmilejší. Vždyť se stačí podívat jen na internet. Kde končí prostá a zdravá provokace a lechtání státních orgánů a kde již začíná hanobení? A je tady vůbec někdo, kdo se ani jediným slůvkem, ani jedinou myšlenkou neotřel o stávající hlavu státu? Těžko takového hledat.

A přesto mi, kolego, dovolte otázku, která nejen že je na místě, ale přímo vyvstává z bahna, které média nametají na Hradní práh jako jejich protikladná projekce. Opravdu je na něm všechno tak špatně? Nestojí za to občas vypustit potřebu hledat informace v pofidérních zdrojích vlastněných zainteresovaným zbohatlíkem? Pojďme si říct, co o Zemanově morálce víme jistě.

NÁZOR: Návrh na ustanovení hanobení prezidenta ČR jako trestného činu

Je naprosto zřejmé, že i přes současnou moderní tendenci liberálního směru v politice i jakémkoliv jiném směru veřejného a soukromého života, je třeba stále ctít určité autority, neboť ty tvoří opěrný systém společnosti a vedou ji někam dál. I přes to, že již dnes není uznávána vláda pevné ruky, je dobré, pokud někdo stojí v čele a je s úctou a respektem přijímán ostatními.

Snad by se tak i samo nabízelo, aby zákony stanovily jasné hranice toho, co je ještě slušná kritika, kritika na místě a vedená lidským a slušným způsobem, a tak se zamezilo nevhodnému hanění, urážení a ponižování autority. Je potřeba, aby v současném světě, kdy všichni lidé jsou si rovni, fungovala rovná a slušná diskuze na všech úrovních společnosti i mezi nimi.

O mém názoru na zvolení Donalda Trumpa

Dnešního dne bylo občany Spojených států amerických rozhodnuto, že jejich příštím, tedy 45., prezidentem se stane Donald Trump.

Po nesčetném množství faux pas, po nejednom skandálním úletu, po důkazech jeho diplomatické negramotnosti, po politických pádech a morálních prohrách jsme všichni očekávali něco jiného.

Tématem tohoto příspěvku není rozebírat, proč se to nakonec stalo. Smiřme se s tím, že více než polovina USA zkrátka Trumpa v Bílém domě chce. Nejspíš díky oproštění od politické korektnosti, díky snaze posunout Ameriku dál a nesetrvávat na pozici mrtvého bodu, díky netradičnímu a „odpoutanému“ vystupování. Můj názor se s tímto nesetkává.

Co čekat dál? Trump je extremista a radikál, hulvát a amoralista a především neví, kde leží meze, ať již v politice či osobním projevu. Je to Zeman v bledě modrém a s mocí nesčetněkrát větší, než náš prezident má. Přiznejme si ale jednu rozlišnost – Zeman byl, je a bude bohém, extremista a nemá etické a morální zázemí, jenomže již mnohokrát projevil i svou inteligenci. Ať s jeho názory nesouhlasíme či se na něj neradi díváme, je to chytrý, sečtělý a relativně rozumný člověk.

Donald Trump tuto vlastnost nikdy neprojevil. Vzhledem k vlivu Ameriky na zbytek světa se obávám, že se jedná o klasický případ vložení moci do rukou hlupáka. Dějiny nám předvádějí mnoho příkladů toho, co se stane, když k tomu dojde. Když má někdo moc a příležitost změnit svět, ale jeho rozum na to nestačí.

Bůh s námi.

Prach

Prach přítomnosti,

rozletěl se do dávných dálav,

zšedlý dým letí vzduchem,

nese se proudy větrů,

tvoří oblaka historie,

v nichž dusíc se tápeme

v záchvatu hysterie,

planeme křikem ticha,

mlčením žalozpěvů,

řveme němá slova,

každý zajat v kleci,

bolesti svých andělů,

slova plná hlásek beznadějí,

plná vrásek útrap dní,

naše hrůza neutichá,

naše žaly kvílí dál.

Mezi prsty protéká náš kouř,

ach, ano, písek, popel, prach,

nyní to již víme,

a trhá nám to srdce zaživa,

a krev, co tepala v žilách,

nám ze žlábků vylévá.

Prohráli jsme – ten prach dní,

naším prachem je,

co z uren se dere.

Co pikslám víka otvírá,

co z krematorií plyne,

co naší budoucností jest,

a co jednou budeme všichni.

A tak naše minulé

zahubilo naše budoucí.

Sloh o třech stech slovech, Masky

Konečky prstů mě zebou, jak svírám kus ledového sloního klu. Sedím uprostřed své pracovny, na svém křesle, u svého stolu. A dívám se oknem do své zahrady.

Tohle všechno jsem vybudoval, tohohle všeho jsem dosáhl. Za jeden kratičký život. Za osmdesát let, které se mihly mými vzpomínkami jako zrnko prachu při písečné bouři. Dívám se do prosluněného dne, v němž padají kapky ledových květů na černou zem. Hledím na trávu, ve které leží pes a hoví si na slunci. Můj pes. Překrásný bílý švýcarský ovčák. Hoví si nehnutě omýván paprsky tmavnoucí hvězdy ve své vlastní masce. Jeho tlející tělo vypadá poklidně a smířeně. Byl dost starý a zemřel bezbolestně. Usnul pod vysokými a košatými ovocnými stromy, které jsem vysadil před šedesáti lety.  A pak už se neprobudil. Na trávníku mezi přezrávajícími záhony a praskajícími kmeny starých jabloní.

Sluneční svit padá do nerušené idylky podzimního poledne a přináší s sebou oblaka bezvýchodné temnoty. Jako kdyby to světlo byla čirá tma. Nikdo ji nevidí, jen já. Jen já odtajnil Zlo, které přišlo na tento svět a nemilosrdně ho spolklo, zatímco před svou tvář nasadilo masku růžové květnaté clony. Všichni jí uvěřili, jen mně zůstaly oči otevřené. Dost bylo snění, přišel čas na realitu. Odkrývám postupně vrstvy hnijících vředů. Znechucen pachem hniloby.

Obří bílý zub v mých dlaních si nachází cestu dovnitř. Vytváří skulinu v kůži, roztahuje žebra a jeho chladivý dotek spočine mezi orgány. Zvláštní pocit. Crčící horká krev příjemně chladí rozpálenou plotnu mého života. Chladí a pohřbívá. Chladí a přenáší dál – tam. Tam, odkud jsem přišel a kam se taky musím vrátit. Nyní budu čekat, dokud se znovu nenarodím. A všechno to postavím znovu. Pes neúprosně štěká pod oknem. Jeho pán za ním přišel do jiného světa. Do světa, kde je Zlo nepokryté. Do světa, kde Dobro zvítězilo. A masky neexistují.

Kdo zabil Eridana IV - Muffiny a prosba o vraždu

Když se chřtán tvořený muži v černých uniformách otevřel, vykoukla hubená a nízká stará žena. Šedočerné lokny jí padaly z hlavy až k ramenům. Oči se jí decentně leskly namalovanou modrou barvou. V naducaných rudých rtech měla zapálenou cigaretu, kterou vyjímala zásadně jen palcem a prostředníkem, když chtěla mluvit. Nosila stařecký svetr a dlouhou staromódní sukni. Přes krk si přehodila šátek, který jí padal na záda, přes ramena až k loktům.

Konec kalendáře

Vážení známí, neznámí, všichni čtenáři Literárního doušku!

Jelikož máme jen velmi málo aktivních pisatelů a svět je hekticky přeplněn věcmi, které je potřeba udělat, jak jste si již určitě všimli, množství našich příspěvků klesá. Je mi to líto, neboť má vize byla přispívat pravidelně. Ale není čas, a postupně ani nálada.

Proto jsem se rozhodl, že LD upouští od kalendáře, který je beztak přeplněn černými místy. Kalendář se již nebudeme pokoušet plnit, bude to pro nás příjemnější, menší tlak, více nálady.

Ale každopádně naše nabídka pro vás stále platí! Pokud píšete a chcete svá díla zveřejňovat, stát se součástí Doušku, tak nám stačí jen napsat! Rádi vás mezi sebou uvítáme.

Zdroj obrázku: dreamstime.com

Kdo zabil Eridana III - Ochránce spratek

Vzbudil jsem se, jako když vás ze snu vytrhne palčivá žízeň. Dlouho vás to otravuje a začínáte cítit, že je na čase vzdát se fantasie, ukončit to, odejít z oné říše přeludů a skočit rovnou do studené vody reality. Když plavete ve vodě, můžete ukojit žízeň, ale i se utopit. Žil jsem v mylné představě, že se nic takového jako vražda v mém a Sunnině bytě nikdy nestane. Ale sedm výstřelů mi zbortilo ideu. Probudily mě.

Ledová voda byla strašná. Mrazivý šok, vylétající bublinky z mých úst, tápající ruce, kopající nohy. Topím se. Co se to děje? Co se stalo? Kde je Sunna? A ochranka? Kdo to střílel? Na koho? A proč? Vesmír se potápí do svých hlubin, z nichž není úniku. Film na hořícím plátně. Lítá fraška. Konec. Vír emocí, barev, zvuků, hlasů.

Jak mohla Sunna, má bohyně, tak chladnokrevně vraždit? Ona není taková! Ona je dokonalá!

Óda na Odysseu

Fanouškovství je zapeklitá věc. Buď budete rádi, že jste na koncertě, budete si užívat hudby a v klidu popíjet pivo, zatímco se kapela potí na pódiu, nebo budete neuvěřitelně šťastní, že jste na koncertě a už při první písničce se ztrapníte na parketě svými infantilně komickými pohyby. Ale vám je to jedno - vždyť to je přece vaše oblíbená kapela.

Kdo zabil Eridana II - Jak Eridanus přišel o život

Se Sunnou jsme obráželi všechny spřízněné firmy, jejich základny, sídla a prodejny. Nabízeli jsme drogy a brali jsme si peníze. Strategizovali jsme černý trh a nejednou se zapletli do konfliktů až tak, že jsme museli vymáhat. Tím vším jsem procházel s ní, protože ona chtěla, abych se to všechno naučil. Jednou to budeš potřebovat, říkala mi. Nevím, proč. Vodila mě s sebou jako psa na vodítku, buď proto, že mě chtěla mít na očích, nebo proto, že mi jednou skutečně chtěla přenechat nějakou významnou funkci. Třeba jsem opravdu jejím náhradním synem, jejím potomkem, dědicem.

Děti Londýna VII - Lady chůva

Tommy vylezl ze své zahřáté postele a asi půl hodiny se díval na svou matku, jak spí. Když zaklepal listonoš, šel mu otevřít a převzal od něj obálku. Stálo na ní: „Daisy Wilsonové, svobodné matce Thomase.“

V témže okamžiku velmi podobnou obálku otevřel i pyšný lord Henry Dudley. Na té jeho stálo zase: „Henrymu Dudleyovi, otci Charlese.“

Kdo zabil Eridana I - Jak jsem poznal Sunnu

Když mě Sunna vzala k sobě, nebylo mi ani čtrnáct. Vzpomínám si jen na její siluetu, jak se mihla mým životem a celý ho změnila. Obrátila naruby. Vzkřísila ho.

Do té doby byl můj svět jen jakýsi rozpitý vír všech barev, neskutečně se točící kolos vjemů a emocí. Bál jsem se budoucnosti a hleděl na ni jen jako divák. Jako řidič, jehož auto se řítí ze skály. Co může asi dělat? Jen se zuřivě snaží dostat ven a nad řízením nepřemýšlí. Bylo by to zbytečné. Na pokraji smrti se mu hlavou ženou všechny možné i nemožné obrazy, výjevy z minulosti a nepravděpodobné slátaniny nekonečných prostorů jeho duše. A ten největší strašák je sám strach, mocnější a horší než cokoliv jiného. Lebka mu málem exploduje pod tou tíhou narůstajících obav z dopadu. Stejně vypadal i můj život. Dlouhé dva roky.

Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch

Již dříve jsem na blogu uvedl recenzi na knihu od české autorky Kateřiny Tučkové, konkrétně šlo o oceňovaný román Žítkovské bohyně, který pojednává o životních příbězích lidových léčitelek stíhaných drtivým osudem, jež byl rozhýbán především pronásledováním ze strany komunistického režimu. Tématu života pošramoceného vlivem vládnoucí garnitury se věnuje i v dříve vydaném románu Vyhnání Gerty Schnirch, za který získala cenu Magnesia Litera v roce 2010.

Děti Londýna VI. - Malá zlodějka

Celá rozbolavělá se Tara Eaton krčila v přítmí kuchyňské linky a čekala, co bude dál. Její otec, Ralph Eaton, už zase vypil příliš mnoho ginu a chystal se dělat strašné věci. Často svou desetiletou holčičku bil a choval se k ní hůře než ke kusu hadru. Už by ani nespočítala, kolik modřin na svém drobném těle má od něj.

Matka jí zemřela před třemi lety na tuberkulózu a naneštěstí jejího otce nenakazila. Od té doby, co nemá manželku, začal pít a v záchvatech opilosti si vybíjel veškerou zlost na své malé, ubohé dívence, co se před ním stále schovávala. Její promodralá tvář byla schovaná za desítkami šmouh a špinavých fleků. Rozčepýřené vlasy jí trčely daleko z hlavy a nevábně zapáchaly. Na krku měla růženec po mamince, na nějž dávala nevýslovný pozor a nikdy si ho nesundávala. Škoda, že jí neochránil před násilným otcem.

Zamykal jí doma, aby nemohla utéct. Nechodila ani do školy a úřady ji prohlásily za nezvěstnou, neboť její otec byl nahlásit její zmizení. Byla zanedbaná a neudržovaná, její znalosti sahaly daleko pod úroveň znalostí jejích vrstevníků. Ale zažila si toho mnohem víc, než oni.

Haruki Murakami: Norské dřevo

Recenze na knihu významného současného japonského spisovatele Haruki Murakamiho se na tomto blogu objevuje podruhé, poprvé jsem se zaměřil na dvoudílný román 1Q84, nyní, v této recenzi, projdu svůj náhled a názor na román výrazně odlišný – Norské dřevo.

Sinusoida s refrénem

Chaos v moři, i na souši,

dům se boří i sousoší

otrokářů, slepých mužů,

všech lichvářů, tupých nožů.

A v Bruselu, tam to umí!

Všechno v kelu, přece s vůní!

Třou si čela o své dlaně,

Merkel čněla odhodlaně.

První dojmy vysokoškolského studenta

Zásadních kroků každý uděláme v životě různé množství. Někdo má život bohatší na silné zkušenosti, někoho takové události míjejí a proplouvá životem v poklidu a bez větších výkyvů. Myslím, že jsem rozhodně ten druhý typ člověka, každopádně i u mě se nějaké ty přelomové zážitky dějí a vstup na vysokou školu mezi ně určitě patří.

Svátek 28. září

Prý, že vyjede se svou družinou, až přijde čas. To by mě zajímalo, co si myslí, že ještě vydržíme.

Jak velmi doufám, že jste poznali, řeč je o svatém Václavovi. V dnešní den bychom si měli připomínat jeho odkaz. A co děláme? Jsme rádi za den volna a dále to neřešíme. Dovolte mi, abych vás jen krátce zpravil o životě tohoto velkého českého státníka. 

Snad budu co nejobjektivnější, svatý Václav se totiž v minulém století dočkal nejednoho ideologického zneužití a pokřivení.

Mezi zdrogovanými gayi

"A intelekt, když bez duše,

pak podoben je ropuše,

či slepci s mečem v tanci."

                                       Karel Kryl

Proč mám rád Hru o trůny

"Protože noc je temná a plná hrůz."

Děti Londýna V - Podivná kamarádka

Když bylo Emmě Jenkins sotva šest let, začala být zvláštní. Nikdy si nehrávala s ostatními dětmi, ani s nimi neseděla na obědě. Neměla ráda přítomnost někoho cizího, odtahovala se. Děti jí za to neměly rády, ale ona si jich příliš nevšímala. Zavřela se do sebe a všechny sociální skupiny pro ni byly jen dýmy za clonou. Její svět byl přeci mnohem zajímavější, než svět, kde žily ty uboze hloupé děti.

Zkušenosti s přijímačkami na psychologii (2016)

Chci navázat na již zveřejněný článek obsahující mé rady, jak se s úspěchem probojovat přijímačkami na psychologii. Nyní proberu průběh přijímacích zkoušek na všech třech univerzitách, které v ČR nabízejí možnost tento obor studovat. Je možné, že se průběh zkoušek bude postupně v průběhu let měnit, proto si rozhodně vždy pečlivě zjistěte, jak zkoušky probíhají, co je třeba se naučit, dále třeba, co přinést k ústním kolům apod.
Mnou absolvované přijímačky budu hodnotit pochopitelně i subjektivně, ale na druhou stranu není dobré si jen dle názorů těch, kteří tím již prošli, utvořit určitý předsudek, jak to bude celé vypadat. Každý máme na různé věci různé názory.

Sedmislabičná ukolébavka

Usínáš, synáčku spíš,
nad dveřmi je Kristův kříž.
Shlíží směle na tvé sny
po vývaru se rdesny.
Přeje ti jen dobrou noc,
ať zlo nezíská svou moc.
V říši snů již čekají,
tvé sestry, jež šeptají
modlitbičky potají.

Spinkej, milý synáčku.
máky visí na háčku,
provoněly světnici,
rozpoutaly vichřici.
Plamen v kamnech plápolá,
chlad vývaru udolá,
voda v něm začíná vřít.
Už nemohu vlnu příst,
poslední modlitbu říct.

Melancholie splínu

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny." hlásá bilbórd na ulici jako výsměch mé aktuální náladě. Pojďme být šťastní, vždyť je to tak snadné!

Předpokládám, že každý z vás už jednou nebo vícekrát zažil absolutní splín. "Patřím jinam, tenhle svět není pro mě. Lidé jsou tak hloupí. Systém je tak stupidní. Nic se mi nechce, všechno je na sprosté slovo, nic mi nejde, nic mě nebaví, nikdo mě nemá rád, a svět se zbláznil."

Zrod světelného tvora

Noční obloha je zakryta jistou neprůhlednou clonou z mraků, z nichž ustavičně, již celý den, padají na zemský povrch drobné vodní útvary zvané kapky deště. Ačkoliv jsem nerad zmáčen, být v dešti mi nevadí – je to uklidňující. Má fena nervózně přechází tam a zpět, ne a ne se vzdálit od mé postavy, kterou nejspíš vnímá jen jako siluetu kohosi, kdo jí vyvenčí, dá nažrat, pochválí či propleskne. Bojí se tmy a bouřek. Ale nehřmí, to jen ona si myslí, že asi brzy začne. Kap, kap. Drobné tekuté kuličky padají na všechny možné předměty, které se nekryjí pod střechami – bubnují do aut, do střech garáží, svými mokrými jazýčky olizují kamení na cestě do lesa. Jsou všudypřítomné a někdy až vlezlé. Nepříjemně chladnými špendlíky mě píchají za krkem, naproti tomu skvěle osvěžujícími dlaněmi mě laskají ve vlasech.

Joanne Greenberg – Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem

Příjemný vypravěččin styl nám otevírá podivuhodný svět mladé, psychotické, ale přesto jistým způsobem zdravé a inteligentní dívky. Příběh nás do sebe umí vtáhnout a dovedeme se díky němu vcítit do jednotlivých postav vybarvených s mimořádnou dávkou autorčina citu. Spousta drobných zajímavostí, jež jsou mistrovsky popsané, dávají příběhu kýžený spád a poutavou atmosféru.

O smrti Paoliniho duše

A od té doby jde filmařina do sraček, aneb – jak se z kinematografie stalo synonymum pro zklamání.

Gigantická propast, do níž se s pompézní fanfárou vrhnul Odkaz dračích jezdců, tak bych popsal film Eragon, jenž vyšel již v roce 2006.

Představme si příběh Eragona jako starého, malého pejska, staršího bratra Eldesta, Brisingra a Inheritance. Je velmi roztomilý, huňatý a přítulný. Poté přijdou filmaři a položí ho na operační stůl. Nejdříve ho nabarví na růžovo, protože je to estetičtější. Pak mu amputují nohy, protože bude skladnější. V neposlední řadě ho zbaví ocasu, protože příliš trčel. A nakonec mu vydloubou oči, aby se neohlížel za fenami. Co nám z pejska zbylo? Torzo jakéhosi ošklivého, mučeného stvoření. A stále mu říkáme Eragon – i po tom všem.

Posvátný strom seveřanů

Stromy nás provázejí již od doby prvních lidí a naší planetu ještě déle. Setkáváme se s nimi v mnoha kulturách a každá z nich jim přikládá jiné významy a jiné vlastnosti. Posvátným stromem pohanských Slovanů byl dub. Kelti a Druidové, měli dokonce pro některé stromy určená i období během roku, ve kterých tyto stromy vládly a ovlivňovaly je (například dny jabloní, které byly Kelty uznávány, jako stromy lásky, měly svá období 25.6 – 4.7 a 23.12 – 1.1.). O tom jak se stromy vtiskly do jednotlivých kultur, se můžeme přesvědčit dnes a denně. Naším národním stromem je lípa, Kanada má ve znaku a i na vlajce javorový list. A mohli bychom hledat spousty a spousty dalších příkladů.

Volné pondělky a čtvrtky

Milí literární nadšenci,

velmi se vám všem omlouvám, ale Literární doušek se již nebude snažit publikovat každý den. Z časových důvodů zavádíme od nového měsíce volné pondělky a čtvrtky, aby nedocházelo ke stejným chybám a neočekávaným mezerám v kalendáři, jaké se tu poslední dobou rozmohly.

Vřele vás uvítáme, chcete-li se přidat! Pokud píšete recenze, povídky, básně a podobná díla, jste u nás vítáni. Stačí se ozvat!

Děkuji, že si vychutnáváte naše literární šálky.

Jaroslav Kubín

Matrix - trilogie

Série tří filmů popisující boj lidstva se stroji, původně služebníky, nakonec vládci nad zemským povrchem i člověkem jako druhem, obsahuje kultovní sci-fi snímky, jež se staly zásadními kameny světově kinematografie, a přestože je ne všichni viděli, tuší pak alespoň, o co se v nich přibližně jedná.

Vyvolená - Probuzení

Jemně jí brnělo u srdce a hlava hrozila, že se rozskočí na tisíce kousků. Z úst se jí vydralo tiché zasténání. Pak ucítila něčí ruku ve svých vlasech, jak jí jemně hladila, a tichý hlas ji konejšil:

            ,,Ššš, jenom klid, všechno bude dobré.“

            Řasy se jí několikrát zachvěly a pak definitivně otevřela oči. Viděla rozmazaně a v hlavě jí zběsile pulzovala krev. Rychle se posadila a začala lapat po dechu. Dusila se. 

Rozkvétající chrám duše

Má pleť je zvrásněna odporností,
nechutným zlem času a jiných nelibostí,
piji, kouřím, muže mívám, s muži také hřeším,
často o nich i jen snívám, ulehávám, ležím.
U tradiční cigarety, kávového moku,
hnusná noc má rudé hávy, s muži lehá v boku.
U špinavých papírových plátků,
svým hnusným střevům dávám hnus na oplátku.

Pomíjivost nočních bytostí

Tíživou nocí snesly se hvězdy,
skrze mraky padala jejich živá těla,
bohyně s těmi křivými žezly
křičely smrtí pro anděla.

Jak se stát studentem psychologie (a nezbláznit se z toho)

Přijímačky na vysokou školu nemohou být snad nikdy příjemné, obzvlášť pokud se jedná o obor, který je velmi žádaný, přičemž univerzita přijme nakonec jen nevelké množství těch, jež se hlásili. A ano, psychologie je přesně takovým oborem. Stejně tak, jako se medicína považuje za náročnou co se týče průběhu studia, je psychologie považována za obor, kam se dostane jen málokdo. Drtivým soukolím písemných testů a následujících ústních pohovorů se dostane až k vysněnému zápisu kolem 6 % uchazečů. Ono číslo působí velmi hrozivě, ale je tu několik dalších faktorů, které by vás měli naopak pozitivně naladit a posunout k tomu, abyste se na školu spíše dostali než nedostali.

Publikace Literárního doušku v PDF

Milí milovníci literárních šálků,

jsem potěšen, že vám i v měsíci září mohu představit kompletní publikaci našich děl ze srpna.

Není nic skvělejšího, než vám říci, že jsme na čtyřiceti osmi  za měsíc stránkách a dvou tisících přístupech! 

Zde je odkaz na publikace: https://drive.google.com/drive/folders/0B_7ECVIo_F82RGd1OWtiR2VlaG8

Užívejte si dál našich literárních doušků a sdílejte je i se svými přáteli!

Tým LD.

O Paoliniho tvorbě

Christopher Paolini se narodil 17. listopadu 1983 a již v patnácti letech začal pracovat na své první knize čtyřdílné fantasy ságy „Odkaz dračích jezdců“ (dále jen „Odkaz“), Eragonovi. Chtěl tomu snad osud, neboť se v mladém spisovateli objevil úžasný literární talent, a zároveň jeho rodiče vlastní nakladatelství Paolini, jež jeho knihu vydalo. Následovaly krátce po sobě zbylé tři díly tetralogie – Eldest, Brisingr a Inheritance (anglicky „dědictví“, vydáváno bez českého překladu).

Ohlédnutí za prázdninami

Řekněte sýr a dostanete granulku!

(Zleva: Jessica, Bender a Fany)

První noc na internátě. Po dvou měsících. Sedím v prázdném, dosud mými věcmi nenaplněném pokoji a přemítám, co jsem stihl za prázdniny.

Prolog

Vážení a milí příznivci Literárního doušku, vážení a milí čtenáři vůbec,

usmálo se na mě už dost štěstí, stejně tak i nějaké to neštěstí, ale letos se mi podařilo udělat zásadní krok v mém životě a dostat se na obor psychologie, kterýžto je pro mě vysněný a za nímž jsem mířil v podstatě po celou dobu mého studia na gymplu. I když... ono to tak vlastně taky nebylo. 

Zářijová předsevzetí

Opět tu máme září. Měsíc, který symbolizuje pro tisíce studentů začátek nového školního roku. Pro někoho znamená radost, jinému toto období přináší pouze deprese. Pro mě od každého obojí – štěstí z opětovného setkání s kamarády a smutek z nuceného ranního vstávání.

Na začátek školy jsem se, jako každý rok, začala připravovat již v průběhu srpna. Nakoupila jsem sešity, sehnala učebnice, utratila veškeré peníze a hlavně – pořídila jsem si kvalitní diář. Ano, letos ho míním doopravdy využít. Nejčastěji jeho práce spočívá v tom, že se válí na dně batohu a je využit jednou za pár týdnů na zápis úkolu, na který stejně obvykle zapomenu. Rozhodla jsem se ovšem, že to změním. Stanu se zodpovědným žákem, pilnou studentkou, úkoly si budu připravovat hned v den zadání, abych následně nedodělávala velké množství prací najednou.

Líčení - Po dešti

Kap, kap. Déšť potichounku ustával. Nebe znovu zmodralo, slunko vylezlo ze svého vězení z mraků, vykouklo za smaragdově zelenými stromy a začalo znovu vše probouzet.

Na zelených listech stromů se ještě pořád leskly kapičky, které před malou chvilkou padaly z nebe. Pokud ovšem slabý větřík, nyní nádherně čistý, foukl o něco silněji, zelené plátky se naklonily a kapky z nich sklouzly jako dítě ze skluzavky na rozmočenou zem. Jaká škoda, že už se nikdy nebudou lesknout jako před malým okamžikem. Dál jsem pozorovala, jak sklouzávají z listů a na zemi se roztříští na tisíce menších korálků.

Jak přežít ve vztahu se studentem psychologie

Zdroj: Freepik

Dvojsmyslnost tabákového kouře

Existuje Bůh?

Všední dny jsou protkány silou nepříjemně plynoucího a striktního řádu, jenž znevažuje naše individuální duše a jejich touhy. Sami si přiznejte – děláte ve všední dny něco opravdu „spontánního“? Jdete do školy (nebo do práce), pak se najíte a za pár hodin musíte jít spát. Když se probudíte, postup opakujete.

Vyvolená - Odchod

Amélie seděla na sedadle spolujezdce. Na semaforu naskočila zelená, její matka sešlápla plyn a ona zase uviděla ta pronikavá světla a uslyšela skřípot brzd nákladního auta, následovně ostrý náraz a zvuk, jenž věštil absolutní zničení auta. Těsně před ztrátou vědomí pohlédla na svojí maminku. Ta se na Amélii naposledy usmála a hned poté se jí obličej zkřivil do bolestivé a křečovité grimasy. Následovalo poslední vydechnutí, a pak jí klesla víčka. Odešla, uvědomila si s hrůzou Amélie. Odešla a už se nikdy nevrátí!

Jsme zajatci

Chceme do smrti sloužit,

být otroci, čeho vlastně?

V důležitých etapách bloudit.
Kdy jsme vypadali šťastně?

Johanna Sinisalo: Jádro Slunce

Dystopická tématika se nevyhýbá ani literatuře pro dospělé, důkazem pro to je například kniha finské spisovatelky Johanny Sinisalo s názvem Jádro Slunce, který však neoznačuje ono místo ve středu nám nejbližší hvězdy, nýbrž zvláštní odrůdu chilli. Obecně rostliny obsahující kapsaicin tu hrají první housle, hned vedle příběhu dívky Vanny, která ono chilli společně se svým parťákem Jarem dealuje.

Letem hudební historií I.

Zde je slíbený článek o historii hudby.

Hudba spojuje lidstvo už od samého počátku a vlastně spojuje i jiné tvory než lidské. Nejprve vydávali zvuky zvířata, potom lidi, a poté vymysleli lidé různé nástroje pomocí nichž by hudbu produkovali. Prvním nástrojem vůbec byla primitivní "flétna", aneb cokoliv, na co se dá pískat.

A také všechno do čeho se dalo bouchat paličkami.

Později už se začala tvorba hudebních nástrojů rozvíjet.

Jak se cítí moje taška do školy

Kdysi dávno, asi tak dva roky zpět po proudu času, jsem se narodila dvěma docela hezkým a milým cestovním taškám. Byla jsem šťastná, svobodná, malá taška. Žel bohu, naše městečko Taštíkov bylo napadeno lidmi a celá naše rodina byla prodána do otroctví. Své rodiče jsem naposledy viděla před rokem a půl na stojanech v obchodě s námi, nevinnými taškami, mezi otrokáři známém jako TESCO.

Byli jsme všichni na jedné velké hromadě. Zabalení v igelitových sáčcích jsme jeden na druhého tlačili a mačkali se na prostoru, který byl vhodný možná tak pro polovinu z nás. Byla jsem zhrzená, stísněná, malá taška.

Jenže jednoho dne se všechno mělo změnit a já netušila, jak dobře jsem se v obchodě měla. Přišla rodina otrokářů. Jeden z nich chvíli ohmatával a prohlížel si mého dobrého kamaráda, také školní tašku, s níž jsme si po nocích dlouhé hodiny pvídali. Měla o něco méně kapes než já, zato byla ale praktická a dobře se nosila. Otrokáři to však nevyhovovalo a po chvilce jsem přišla na řadu já. Uchopil mě do rukou. Pak už si nic nepamatuji, jen jak projíždím pokladním pásem, pípnutí, hlas toho, co mě prodával, ale jinak nic. Byla jsem zmatená malá taška.

Tanec smrti

V horku letního podvečera se na pódiu objevila důvěrně známá kapela a její příchod ohlásil nejen moderátor, ale i několik tisíc jásajících fanoušků a fanynek. Volný prostor před parketami byl celý zaplněný hordami hlav a zvednutých rukou.

Hudební skupina učinila známé gesto typické pro svůj žánr – dva zdvižené prsty, ukazovák a malíček a vysloužila si tak bujný aplaus. Stáli tam – čtyři hudebníci proti tolika tisícům svých milovníků. Samolibě se postavili co nejvýše, aby viděli ty masy, které přišly jen kvůli nim.

Zrádce

Očekávám příjezd mého pána.

Přichází bouře. Sílící vítr sbírá prach a mete ho lidem do očí. Nikdo venku není – ulice je prázdná. Stejně, jako má duše.

S těsně sepjatými rty, rudě namalovanými a kontrastujícími s bledou tváří, změněnou ještě v bledší rýžovým pudrem, sedím v kleče a dívám se na jemnou práci truhláře, který z třešňového dřeva vytvořil krásný stolek, místy vykládaný zlatem.

U toho stolu jsme vždy jedli tři. Pak jen dva – a teď už jenom já.

Trilogie Očista

V polovině roku 2013 se na filmové scéně objevil snímek Očista. Brzy se stal velkým trhákem mezi akčně-horrorovým science fiction. Na něj navázal v roce 2014 druhý díl, Očista: Anarchie, a nyní, o dva roky později, stříbrné plátno uvítalo díl třetí, Očista: Volební rok.

Předem zdůrazním, že jsem Očisty velkým fanouškem a jako takový jsem měl povinnost zhlédnout Volební rok okamžitě poté, co se objevil na bezplatných pirátských serverech.

James Dashner: Labyrint (trilogie)

Knihy z trilogie Labyrint amerického spisovatele Jamese Dashnera otevírají, jako mnohá současná díla pro mládež, téma rozvráceného a zničeného světa budoucnosti opředeného mystérii a plného bojů o přežití, v nichž mají hlavní roli náctiletí hrdinové. V nejznámějších takovýchto dílech jsou ony zásadní postavy zázračně schopné překonat nesmírně těžké obtíže, které jim zdrcující postapokalyptická budoucnost přináší, často jimi bývají dívky a smrt se dotkne leda vedlejších postav. Příběhy jsou většinou konstruovány společně s osnovou obsahující romantický příběh. 

Dost řečí

Dost řečí – nastala doba,

která jen těžko přejde se,

v duších moudrých zloba,

úzkost a deprese.

Proč žiju teď a tady,

kde život prosněný

má v sobě zlé vady

a úspěch smyšlený? 

O vzniku tónu a technice zpěvu

Hudba je primární projev člověka. Když ještě člověk neznal slova, dorozumíval se různými skřeky - a takto vznikly tóny. Takže přirozený projev člověka je vlastně zpěv. A jak se to stane, že člověk umí vydávat zvuky, tóny a umí z toho také poskládat slova?  

Pravda o pravdě

Dávno tomu, co Pravda se zrodila,

tak dlouho, že už to každý ví.

A se sestrou Lží za ruce chodila.

Slíbily si věrnost, ona jí.

Jenže lhářka Lež mocnáře klamala,

a nutila, by sloužili jen jí,

převzala vládu a páteře zlámala.

Ale to taky už každý ví.

Děti Londýna IV - Babiččina holčička

Isabella Nolanová patřila k tichým a spořádaným děvčatům, jež nikdy nevyhledávala příliš pozornosti či akčnosti života. Její život se zaplňoval stereotypem, její řeč frázemi a její pokoj učebnicemi. Ačkoliv patřila do jedné z bohatších rodin, na ni samotnou to nemělo vliv. Nedoceňovala peníze a nevyužívala výhod toho je mít. Určovala si svou vlastní cestu životem a nesnášela pomyšlení na to, že by ji někdo před ní prosekal od trávy a nepříjemného plevele. Neměla ráda lidi a zanevřela na společnost jako takovou.

Publikace Literárního doušku v PDF

Vážení čtenáři Literárního doušku!

Jsme velice potěšeni, že čtete náš blog, a proto jsme se rozhodli vám to co nejvíce zjednodušit.

Jak jste si mohli všimnout, Literární doušek se snaží publikovat každý den jedno dílo, a díky tomu můžeme snadno a přehledně uložit všechny příspěvky do dokumentu. Za měsíc červenec máme neuvěřitelných 33 stran plynulého textu! A srpnový šálek bude ještě plnější.

Na adrese, k níž vede níže uvedený odkaz, naleznete všechny publikovaná díla za uplynulý měsíc v jednom souboru PDF, jenž si můžete pohodlně stáhnout do počítače nebo e-čtečky.

https://drive.google.com/folderview?id=0B_7ECVIo_F82RGd1OWtiR2VlaG8&usp=sharing

Pokud si budete přát posílání tohoto souboru každý měsíc přímo na e-mail, můžete nám o to napsat.


Děkujeme, že si rádi vychutnáváte naše literární doušky.

Tým Literárního doušku

Děti Londýna III - Kluk se sladkostmi + Slovo autora

„Jsem tak šťastná, že budete hlídat Geryho právě vy, lady Harrisonová.“ řekla paní Agatha Shawová. Ona, její syn a stará dáma stáli před vchodem do domu Harrisonových na chodníku. Stařena se opírala o hůl na schodech vedoucích ke vchodu domu, mladá paní stála na kočičích hlavách s vlasy rozevlátými a širokým úsměvem na rtech.

I.

Promiň, nevím, co je prohra,

jestli končím, když to vzdám,

nevím jestli už jsem u dna,

nebo jestli čekám dál.

Co je mi svaté

Co je mi svaté… Ano, to je velmi dobrý dotaz a mě trvalo celkem dlouho vymyslet odpověď na tuto otázku. Tedy ne odpověď, ale spíše pouze myšlenku. Nevím, zda pochopíte smysl mého následného žvanění, ale aspoň se vám pokusím trochu objasnit můj způsob uvažování.

Když mi byla tato věta přednesena, uvažovala jsem, co pro mě znamená slovo "svatý". Ano, samozřejmě, že mě jako první napadlo moje náboženství, jelikož jsem věřící (prosím, nepleťte si to s ortodoxní křesťankou), ale následně jsem o tom začala pochybovat. Opravdu to pro mě znamená tolik? Opravdu je to to hlavní v mém životě? S přihlédnutím k nedávným událostem jsem usoudila, že je velké množství věcí, na kterých mi záleží daleko více.

Útrapy lesních duší

Jedu autobusem z Karlových Varů do Jáchymova, tím samým, kterým jezdím každý týden. Ani řidič se nezměnil, sedátka stejná, lidé až na výjimky známí. Projíždíme Hájkem, čili drobnou vískou nedaleko Ostrova a denní světlo přiškrcené ohromnými masami podzimních oblaků se pomalu ztrácí a ustupuje síle večerní tmy.

Dáreček

Naše rodina se skládá z průměrných velkoměstských lidí - všichni někam spěcháme, nemáme na sebe navzájem čas a o starostech našich příbuzných nemáme ani nejmenší ponětí. Tedy tak to bylo až donedávna. Naše babička před necelým měsícem opustila své vysoce vytížené zaměstnání a zjistila, že vlastně doma nemá co dělat. Zkusili jste někdy hyperaktivního člověka udržet na jednom místě? Pokud ne, tak vám situaci přiblížím - je to téměř nemožné! Jelikož bydlí jen pár ulic od našeho bytu, tak trávila většinu svého času přebíháním mezi těmito dvěma oblastmi.  Místo klidného rána u snídaně, kdy jsme ještě s bratrem pospávali, jsme doma měli hysterickou osobu, která šílela, že nemáme k svačině vyváženou stravu. Odpoledne jsme ani nemohli jít s kamarády ven, jelikož babička vyváděla, že máme zpoždění.

Evropo dýchej! aneb rozhněvaná bílá žena

(Zdroj YouTube)

V úterý 2. 8. se na internetu objevil protestsong prakticky neznámé české zpěvačky Olivie Žižkové (viz výše). Letem vám ho přiblížím.

Haruki Murakami: 1Q84

"Nejspíš však byli oba dva stejně osamělí a oba dva stejně silně po něčem toužili. Po něčem, co by je přijalo, aniž by si to kladlo nějaké podmínky, a pevně je to k sobě přitisklo." 

  1Q84, Kniha 3; str. 153 - 154

~

Japonský autor Haruki Murakami se stal fenoménem nejen ve své domovině, ale i v celém světě. Možná k tomu přispěla i ona skutečnost, že píše nejen pro japonské čtenáře, ale že obsahy jeho děl jsou přístupné všem z celého světa, neboť toho čistě japonského tam není příliš. Jeho knihy plné emocí, zvláštních lidských osudů, pocitů osamělosti, lásky, ale také sexu si získaly mnoho nadšených čtenářů a české nakladatelství Odeon postupně vydává jeho díla, kterých už je pěkně dlouhá řada. Mezi poslední vydané v českém jazyce patří Hon na ovci.