Tíživou nocí snesly se hvězdy,
skrze mraky padala jejich živá těla,
bohyně s těmi křivými žezly
křičely smrtí pro anděla.
Po dlouhém letu se na zem snesly
jejich světelné myriády,
a kdesi na Zemi, v prachu, jenž zvedly,
pěly své ódy na Plejády.
V hlubinách temna, jež konec nezná,
žila hvězdná víla sličná,
morbidně strašná, a přece přelíbezná,
na Zemi shlížela kometa jasná.
Zmítaná bolestí princezna umírala,
jak poslední si pro ni přišla noc,
nad obzorem pohřbeným květy jara,
nikdo tu nebyl na pomoc.
Jitřní slunce vyšlo nad tou nocí,
a svými jiskřivými pablesky vířilo,
že planeta Země se pořád ještě točí,
to pannu, vílu, kometu zabilo.
A všechny ty živé večernice,
se svou bílou září nejkrásnější,
pouze v noci nosí své svíce,
na obloze nejtemnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat