Tanec smrti

V horku letního podvečera se na pódiu objevila důvěrně známá kapela a její příchod ohlásil nejen moderátor, ale i několik tisíc jásajících fanoušků a fanynek. Volný prostor před parketami byl celý zaplněný hordami hlav a zvednutých rukou.

Hudební skupina učinila známé gesto typické pro svůj žánr – dva zdvižené prsty, ukazovák a malíček a vysloužila si tak bujný aplaus. Stáli tam – čtyři hudebníci proti tolika tisícům svých milovníků. Samolibě se postavili co nejvýše, aby viděli ty masy, které přišly jen kvůli nim.

Kytarista uchlácholil prvotní touhy jedinými dvěma zahranými tóny na svůj nástroj. Struna – kabel – reproduktor – a nakonec drobná exploze v hlavě posluchače.

„Jo!“ ozvalo se sborově.

Zpěvák a hlavní ikona kapely se zasmál a přivítal všechny účastníky dnešního koncertu: „Zdravím všechny! Milujeme vás, lidi. Milujete vy nás?“ zaznělo do mikrofonu. Ohlušující reakce mluvila nepokrytě a srdečně.

Pak bubeník učinil několik prvních temp známé skladby a hudba pomalu narůstala. Zpěvákův vokál některým způsoboval až extatické ukojení. Lidé sporadicky křičeli, pískali a zpívali společně s ním. Milovali ho a jejich láska jako by nabrala nekonečných rozměrů – byla slepá.

Šero pomalu přešlo v tmu a venku se ochladilo. Fanoušci to ale příliš nepoznali, neboť jejich ukájení obsahovalo i skákání a velmi energické mávání rukama. Všem bylo horko a všem to taky bylo jedno. Užívali si nejoblíbenější tóny svých nejoblíbenějších skladeb.

Několik mužů přímo před pódiem do sebe začalo zmateně bušit a strkat. Jeden zatlačil do druhého a ten spadl do zástupu dalších mužů za sebou. Začal se hrozivě smát.

„Hajzle!“ zařval asi čtyřicetiletý chlap, ale přitom měl ústa roztažená od ucha k uchu a odkrýval své nažloutlé zuby. Muži, mezi něž spadl, ho vzali za ruce, zvedli a strčili před sebe. Tak se nevědomky přidali do víru tance, jenž se započal, poněvadž onen muž to bral jako taneční krok, jenž je potřeba opětovat. Vyrazil mezi ně a několik jich shodil. Všichni se smáli, poslouchali hudbu a strkali se do davů lidí kolem nich.

Čím více lidí odstrčený muž zasáhl, tím více se jich přidalo k jejich tanci. Za neustávajících zvuků, které kapela vydávala, lidé nevypočitatelně běsnili, rvali se a tahali, strkali a padali, dokud nebyli celí zablácení. Kumulovali se především v přibližně kruhovém kotli těsně před zábranami u pódia, postupně se ale jejich taneční parket rozšiřoval a přibývalo do něj více a více lidí.

Spoustě z nich tento násilný tanec poskytoval jisté vybití, určitou formu upuštění od zvyklostí, jimž byli zavázáni po celou dobu svého života. Do nyní. Teď jako by se protrhla hráz jejich emocí a všechny musely ven za pomoci ztřeštěných fyzických úkonů.

Poté onen muž, na kterého jsme se před malou chvíli zaměřili, přišel během tance o triko, které se válelo na zemi kousek od něj. Jeho polonahá postava se pohybovala rychlým tempem nahoru a dolu, jak se odrážel od země nohama a zdvihal přitom ruce. Ve tváři měl pokroucený, ale evidentně spokojený výraz naprostého magora. Celý zablácený skákal až do té doby, dokud ho někdo nenabral ramenem a nesvalil k zemi. Všichni se rozeběhli k němu, aby mu pomohli na nohy. Deset párů svalnatých rukou ho vyšvihlo opět na nohy. Poděkoval jim mnoha mocnými strkanci směrovanými proti jejich osobě. Několik z nich zasáhl a jejich těla se sesula na zem. Zase jim pomohli vstát. A zase se strkali, tlačili a mlátili.

Ohnivé kolo nemilosrdného tance, ne nepodobného prostému Brownovu pohybu částic, rostlo. Již pojalo víc než padesát lidí. Obří masy do sebe narážely a zase se oddalovaly, svými pohyby provokovaly další a další. Hudba na pódiu byla jen kulisou pro toto epické divadlo.

Nějaká štíhlá dívka, asi metr a půl vysoká, s dlouhými kadeřavými vlasy a minisukní, se připojila k onomu běsnění. Jednoduše vkročila za pomyslnou hranici válečné zóny a nechala na sebe spadnout onoho polonahého muže. Jejich postavy proti sobě působily groteskně, neboť on byl vysoký a statný, ona nízká a útlá. Naštěstí jí neublížil, ale jedním silným tahem ji vzal zase nahoru. Se silou, jakou byste u ní nečekali, do něj strčila a tím ho posunula o několik metrů dál. Začali se oba smát. Rozpumpovali svá těla a skotačili nevyslovitelně nesmyslnými pohyby kamsi do směrů, které jim určilo samo tělo. Ostatní muži postupně zahazovali svá trička, která už beztak byla špinavá od země a tento výjev nahých mužů přilákal další a další ženy.

Jejich zjev jako by v mužských myslích ztratil onu ideu rozkvetlé růže a byl nahrazen nemilosrdnými vějíři bodláčí, nezdolnými kamennými útesy porostlými drobnými kvítky či jakýmsi hřebcem, krásným a přitom nebezpečným. Blondýny, brunety i červenovlasé krásky ve svých sukních a kalhotách, tričkách s hlubokými dekolty či tílcích se zapojily do obrovského lidského chaosu, tance smrti, konci všech smyslů společnosti. Muži do nich bez servítek naráželi a odstrkovali je. Neměli slitování stejně jako proti sobě. Ženy již nebyly zástupci onoho něžného pohlaví, nyní byli součástí celku, jenž žádná pohlaví neznal. Znal jen lidské masy a jejich nevyzpytatelný pohyb.

Polonahý muž měl na tváři krev. Asi spadl na nějaký kámen nebo do něj někdo omylem kopnul botou. Vůbec mu to nevadilo. Pokračoval dál a běhal, vřískal a narážel do lidí. Hudba dál hrála a dokud hrála, nikdo nebyl onoho šílenství zbaven. Jeho končetiny si začaly dělat co chtěly. Neznaly bolest ani únavu.

Pogo, jak bychom tanec nejspíše měli nazvat, se nyní stal obřím neutichajícím kotlem s návykovou formou uvolnění energie. Ať jste byli kdokoliv předtím, než jste do něj vtrhli, teď už jste nebyli ničím. Vaše opravdové já se probudilo ze dna duše, vyšlo na povrch a podobalo se to soptícímu vulkánu, jenž je nespoutaný a živý jako život sám. Vaše starosti náhle opadly a zapomněli jste na vše, co nebylo součástí poga. Obyčejná, až na dřeň odhalená radost z pohybu, který nemá smysl ani směr, to byl tanec smrti.

Z prvních dvou lidí, přes padesátku a stovku jsme se dostali do stavu, kdy pogovalo celé obecenstvo. Nedaleké stánky s občerstvením byly prázdné, prodavači utekli od svých závazků a šli se bavit tou nejjednodušší zábavou. Pořadatelé a zvukaři byli do víru vtaženi také. Zapomněli si sundat svá trička a tak se mohlo i stát, že jste uviděli někoho s nápisem „Organizátor“ na tričku, jak se válí na zemi a nelidsky se směje.

Ochranka nevěděla, co má dělat. Jeden vysoký a svalnatý mladý muž, s černými brýlemi na očích a sluchátkem v uchu se rozhodl, že to zastaví. Vstoupil za zakázanou zónu. Nechtěně se na něj sesul jeden muž. Strážník mu pomohl na nohy a onen tanečník to vzal jako signál, že se chce přidat.

„Ne!“ zakřičel muž s nápisem „Security“ na vestě a vzal padajícího chlapa pod krkem. Jenže ten do něj strčil a svalil ho do davu stovek dalších tanečníků. Pomohli mu na nohy. „Stačí! Tak stát!“ řval nervózně. Nepřekřičel řvoucí zástupy lidí a hudbu linoucí se z pódia. „Přestaňte!“

Čím nervóznější byl, tím více si začal uvědomovat, že na to nestačí. Spadl na něj další muž. Podržel ho na zemi svou těžkou botou. Strčil do něj jiný. Neudržel se a zavrávoral. Jedna, dva, tři. Naběhla k němu žena, popadla ho za ruce a začala s ním skákat do rytmu hudby. Jedna, dva, tři. Snažil se počítat do deseti. Zůstaň stranou. Máš tu práci. Počítej: jedna, dva, tři. Jenže nutkání se přidat bylo silnější.

Chytil ženu silně za ruce, muselo ji to bolet. Pak velmi pomalu sundal brýle a ukázal tak své krásné modré oči v ostrých a přísných rysech zatvrzelého obličeje. Šel z něj takový strach, že žena přestala skákat. Dívala se na něj v očekávání, co se bude dít. Byla to krásná dívka, jíž obličej ohyzdilo bláto z nedávného pádu. Usmála se na něj.

Pak se stalo to, čemu se obecně říká „bod zlomu“. Jeden sekuriťák stačil ke konci všech pravidel našeho světa. Na tomto tanečním parketu s tisíci skotačícími lidmi přestaly fungovat všechny zákony. Odhodil černé brýle na zem a nechal je rozšlapat hordami lidí. Zmizeli v hlíně pod stovkami párů bot. Uchopil dívčiny paže a markantními pohyby napodoboval rytmus hudby. Byl vtažen do smrtelného kotle.

Po něm přišlo ještě několik členů ochranky. Všichni se stejným cílem, jaký on upustil. A všichni skončili stejně – byli donuceni tančit.

Tanec neutichal. Skoky, humorně vyhrocené parodie na skutečný tanec, běhání a strky. Všichni už to dělali. Bez ohledů, bez slitování, muži, ženy, děti i starci.

Jeden starší pár, který se sem nejspíš dostal náhodou, byl tím vším zprvu pohoršen. Později však oba zapomněli na bolavá kolena a záda, přistoupili blíž a nechali se nést vlnou Brownova pohybu. Všichni ostatní tanečníci na ně z morálních důvodů byli opatrní, ale přesto je nechali, aby se přidali.

Několik hodin celý areál koncertu jako by se proměnil v nekončící chaos plný lidských rukou, nohou a nahých těl. Nazí byli muži i ženy, ale jejich přirozenost nyní neskýtala ono erotické uspokojení ani jednomu z nich. Prostě takoví byli – byla to jejich odhalená přírodní existence. Nic navrch, žádná maska ani konvenční ošacení. Žádný smysluplný tanec. Jen chaos.

Můžeme se jen snažit si představit, jaké uspokojení to pro ně znamenalo. Jak krásné to mohlo být – jen tak si žít s neřízenými pohyby, s volně protékající energií, která vybuchla v tom obrovském kotli.

Když hudba dohrála, trvalo ještě dvě hodiny než se všichni uklidnili. Lidé odpadávali únavou – nic jiného by je nezastavilo. Tělo už nemohlo dál. Někteří se stačili dobelhat ke stanu, jiní si prostě lehli před pódium a doufali, že na ně nikdo nestoupne, až budou spát. Jiní se ani neuklízeli, prostě sebou praštili o hlínu a dobíjeli zásoby energie, které vyčerpali.

Jestli bych měl nalézt slovo pro následující ráno, nejlépe by se hodilo toto: „ohlušující“. Každý z těch lidí si zažíval své vlastní ráno. Pro někoho bylo oslepující, pro jiného ohlušující, stydlivé, nasáklé pachem, bolestivé nebo přímo nesnesitelné. Jednoznačně bylo nepříjemné. Ať to způsobil pocit opětovného najetí do kolejnic společenských pravidel nebo kocovina, každý ty nepříjemné emoce vnímal jako jakési vhození do ledové vody skutečnosti. Včerejšek je za námi a o slovo se přihlásila realita.

Někdy ten opravdový svět byl krutý, jindy jen úsměvný. Všichni si pamatovali muže, který vše započal. Večer polonahý uskákaný chlap se proměnil. Vyšel ze stanu ve svém noblesně upraveném černém obleku s fialovou kravatou a kufříkem. Nejspíš měl nějaké kancelářské povolání. Včera na to rozhodně nevypadal. Na čele se mu klikatil velký strup coby jizva a vzpomínka na tanec smrti.

Když složil stan a uklidil ho do malé brašničky, přijel ve svém drahém automobilu až k tomu místu a nabral všechny věci. Z tašky mu vypadlo zablácené tričko na zem. Se škrobeným kamenným výrazem ho vzal a nacpal zpět.

V tom se za autem objevila malá dívka s dlouhými vlasy. Byla to ta, již včera shodil na zem. Usmála se na něj. „Jste kravaťák?“ zeptala se.

Oba se zasmáli. „Dnes už ano.“

Zaculila se. Chvíli tak stáli a ni jeden se nezmohl na slovo. Vzpomínali, jak spolu pogovali ještě před pár hodinami. Teď musejí přetrpět nepříjemné modřiny, které si nasbírali a stydlivost, která je svazovala.

Když projela mužovým mozkem vzpomínka na uvolněnost poga, nabral odvahu a stal se opět člověkem. Shodil masku a zeptal se: „Nezašla byste na gáblík?“

„Ráda bych, ale musím teď vyřešit problémy s tátou. Včera si na koncertě zlomil žebro. Vlastně,“ vzpomněla si, „hledám, kde je tu signál. Musím zavolat rychlou.“

„To je mi líto, je v pořádku?“ zeptal se s poněkud hranou upřímností.

„Ale ano, je v pořádku. Vlastně se ještě pořád směje. Prý na včerejšek nikdy nezapomene.“

„To ani já.“ odvětil jí s úsměvem.

„Ani já.