Očekávám příjezd mého pána.
Přichází bouře. Sílící vítr sbírá prach a mete ho lidem do očí. Nikdo venku není – ulice je prázdná. Stejně, jako má duše.
S těsně sepjatými rty, rudě namalovanými a kontrastujícími s bledou tváří, změněnou ještě v bledší rýžovým pudrem, sedím v kleče a dívám se na jemnou práci truhláře, který z třešňového dřeva vytvořil krásný stolek, místy vykládaný zlatem.
Dodnes nevím, jak se to stalo. Ráno ležel vedle mě – jeho maličké tělíčko studené jako led z vrcholu posvátné hory Fujisan[1]. Bylo pozdě. Matka mě varovala, že malé děťátko někdy může přestat dýchat a bohové si vezmou v noci k sobě. Ale … asi těžko si připustíte, že se to může stát zrovna vám.
A nám se to stalo.
U stolu jsme pak byli už jen dva. Neměla jsem již koho kojit. Bylo mi teskno a můj manžel, můj pán, mlčel. Zarytě – jako dřevo, mnohem tvrdší dřevo, než to, ze kterého je náš stůl.
Byla jsem příliš opovážlivá a zeptala se ho jednou, proč mlčí.
Stůl pod náporem jeho zuřivosti praskl – musela jsem ho dát spravit. Ale šrám na tváři … ten se musel zahojit sám.
Avšak – co šrám na duši?!
Předali jsme našeho syna bohům. Vesnice plakala. My také.
A teď bude plakat nebe. Pro mého syna? Pro mě?! Nebo možná pro někoho jiného.
Na světě je tolik neštěstí. Proč by bohové měli litovat zrovna mě?!
Můj muž, můj pán a můj milovaný se nevrací již po pět dní.
U stolu už sedávám teď sama.
Vzal si s sebou mnoho mincí. I trochu zlata. Jel snad do Jošiwary[2]?! Ach, milosrdní bohové – proč?!
Ale má na to právo. Samuraj si běžně vydržuje mnoho milenek, často i milence. Jen můj muž je výjimkou.
Hrozím se, když si uvědomím, že už možná tou výjimkou také není.
V dáli zahřmělo.
Jsem nešťastná
***
Jsem šťastný – tedy, byl jsem.
Zvykl jsem si na štěstí, jako na něco, co mě mým životem prostě napevno provází a nemůže tomu býti jinak.
Avšak – jak vidno, bohové tomu chtěli jinak.
Má milovaná žena, jediná žena, se kterou jsem ve stavu manželském uléhal do společného lože, mi porodila syna. Dědice. Maličkého, roztomilého chlapce. Zprvu jsem cítil jistou nedůvěru v tu malou růžovou, neustále plačící a křičící bytost. Jak kouzelné je to, že tak slabý klučík se jednou může stát tak silným samurajem, jako třeba byl otec, jako jsem třeba já.
Ale pak – přišlo neštěstí.
Nikdo v našem domě už nekřičel, že má hlad. Slzy plynuly z očí jen mé ženě. A také mně. Ale to se nikdo nesměl dozvědět – a taky se nikdy nedozví. Samuraj se nesmí nechat zlomit city, musí sloužit svému pánovi a v případě potřeby za něj i položit svůj život.
A tak jsem svůj žal po mrtvém synovi zadržoval, ale pak se uvolnil, jako když se z hor sype kamenná lavina. Rachotí údolím, zprvu nevinná, pak se mění ve zkázu. Kamenů přibývá, padající valouny strhávají s sebou další. Lámou stromy, ničí vše, co jim přijde do cesty – ubližují.
Jenom jedenkrát v životě jsem své ženě ublížil a uhodil ji. A to bylo právě tehdy, kdy můj žal se změnil v hrubý hněv, hněv na bohy, na služebnictvo, že snad zanedbalo péči o mé dítě – ale nakonec jsem se hněval i na svou ženu. Že dopustila smrt našeho dítěte, mého syna, mého dědice.
Styděl jsem se. A odjel jsem pryč. Edo[3] je vhodnou volbou. Velké město, sídlo našeho velkého šóguna[4]. Tam zapomenu a zpět se vrátím a zničím svou čest tím, že padnu před svou ženou na kolena a budu prosit o odpuštěním.
Zradím čest. Ale nezradím svou ženu.
Není ale již příliš pozdě?!
***
Musela jsem poslat naši služebnou – naši?! Ach, ano, stále ještě naši služebnou, aby zavřela všechny okenice. Vítr sílil. Obloha temněla, přestože ještě stále byl den. Hřmění neustávalo a znělo čím dál tím silněji.
Cítím se osamělá.
Cítím se vinnou za to, že jsem svému milovanému manželi neporodila jediné dítě, které by se dožilo více jak jednoho měsíce.
Je bez dědice. A nemá ani dceru, kterou by jednoho dne mohl bohatě provdat.
Chápu, že odešel, chápu, že se zlobí.
Ale pocit, že mne již nemiluje, neskutečně bolí.
Když se naši rodiče domluvili, že obě strany souhlasí s naší svatbou, věděla jsem, že jsem jedna z mála dívek ve vsi – možná i jediná – která si bere svého nastávajícího dobrovolně. Drtivá většina ostatních dívek je do svatby zatažena díky tomu, že mají na to prostě věk.
A když nejsou prostředky na výhodnou svatbu, není málo rodin, které kdy prodali svou dceru do veřejného domu.
Do Jošiwary.
Ale tam se dostanou jen ty nejkrásnější. Znala jsem jednu takovou – krásnou, ale nesmírně chudou dívku. Její rodiče byli nesmlouvaví, i když ona již jednoho chlapce milovala. Plakala, když odjížděla. Ale nakonec se po letech kurvení dostala až do vysněné Jošiwary.
Měla štěstí.
A to já nemám.
Zemřelo mi dítě, opustil mě manžel – možná již nadobro.
Čím jsem si to zasloužila?!
***
Milosrdní bohové – čím jsem si zasloužil to, co se mi tu osudnou noc přihodilo! Snad mě trestáte za mou neposlušnost, že jsem opustil mou drahou manželku, že jsem místo toho, abych se kál, utekl do Eda a skrýval se před sebou samým.
Mnoho mužů, kteří chtějí to sladké povyražení života a mají ve svém váčku dostatek mincí, navštíví v městě Edu čtvrť Jošiwara. Ačkoliv můj váček byl vždy obtěžkán velkým množstvím těchto mincí, do Jošiwary jsem nikdy nezavítal. Neměl jsem potřebu. Nehledě na to, že když jsem byl mladý a svobodný, měl jsem spíše milence, než milenky. A muži sebe samé prodávají jinde – třeba ve čtvrtích, kde jsou divadla[5].
Já jsem měl před těmi mnoha a mnoha lety štěstí a narazil jsem v jedné takové čtvrti na jistého mladíka. Byl krásný a chytrý, ale tak chudý, že mu nezbývalo nic jiného, než se prodávat i těm nejstarším a nejošklivějším mužům Eda, byť byli třeba mnohonásobně bohatší, než jsem byl já.
Bylo mi ho líto. A ještě více mi ho bylo líto, když jsem ukojil svou vášeň a nechal ho tam na tatami[6] ležet s mým semenem na jeho těle. Udělalo se mně ze sebe samého zle a vrátil jsem se. Ne, protože to byl dobrý milenec – byť tomu tak bylo – ale protože jsem ho začal milovat, hluboce milovat.
Při mých velmi častých cestách s mým pánem po mnoha vzdálených provinciích Japonska jsme se ale přestali vídat a náš vztah mezi námi ochladl. On začal na mě žárlit, mě jeho žárlivost urážela a ubližovala mi.
Po mém návratu z daleké cesty na Hokkaido[7] jsem ho nalezl s jistým mladíkem na lůžku. Rozešli jsme se.
Zradil mě a já na muže zanevřel. Při další cestě se můj pán konečně usadil a já si v té vsi našel mou milovanou manželku.
Avšak – osud je někdy nevyzpytatelný a já toho chlapce – dnes již muže mého věku, potkal.
Když jsem ho viděl naposledy, tekly mi slzy po tváři a přísahal jsem tehdy, že je to v mém životě jediná chvíle, kdy samuraj jako já, pláče. Nakonec tomu tak nebylo. I on tehdy plakal a teď, když jsem po těch mnoha letech potkal, tomu nebylo jinak.
Nad kalíškem saké[8] přiznal, že ten mladík ho tehdy naprosto očaroval svým kouzlem a svedl ho. Jeho láska ke mně prý nikdy neustala. Díval se mi do očí, lehce opilý silným saké a já mu začal věřit.
A tak se stalo to, co se někdy stává lidem na pokraji jejich duševních sil, kdy už došli tak daleko, tak jsou vyčerpáni, že pozbývají zdravého úsudku, ne-li rozumu.
Pronajal jsem za peníze – peníze mé a mé ženy – malý pokoj a tam jsme se pomilovali se stejnou vášní, jako když jsme se viděli poprvé.
Když jsem dalšího rána vstal – saké již v mém tělo nebylo – vzpomněl jsem si na zlato, které jsem utratil za krátkou chvíli mé naivity, a zatočila se mi hlava.
Zradil jsem nejen sám sebe, ale i svou ženu – ne jednou, ale i podruhé. A to tak, že to je, jako kdyby ji zradil tisíckrát.
Má láska k ní však nezemřela. To jsem s jistotou cítil – ale až teď.
Člověk si neváží věcí, pokud je neztratí. A já svou ženu již téměř ztratil. Nebo už nejen téměř?!
Učinil jsem jisté rozhodnutí.
***
Učinila jsem jisté rozhodnutí.
Bouře již téměř přišla do naší vsi.
Má láska k němu je nehynoucí.
Ale on mě opustil a doposud se nevrátil.
Jestli to tak půjde dál, budu muset propustit služebnou – můj muž si vzal našeho majetku s sebou až příliš. Jako by se už nikdy nechtěl vrátit.
Tušila jsem to! A vím, že tomu tak bude.
Vstávám a nechtěně při tom shazuji misku plnou horké polévky miso[9]. Nezajímá mě to. Opouštím dům a vydávám se po kamenité cestě do kopců a skal za vesnicí, navzdory divoké bouři, které jako by mě snad prosila, abych se rozhodla jinak.
Ale není jiné cesty, jak tuto situaci řešit. Dříve jsem byla silná, teď už je ze mě jen stín.
Vzdávám se.
***
Jedu pryč z toho prokletého místa.
Ať je ten muž proklet na tisíckrát a celý ten zatracený dům ať propadne se do země, či ho pohltí démoni!
Uvědomil jsem si svou strašnou chybu, najednou vím, co hrozného jsem udělal.
Můj kůň běží zuřivou bouři, která cloumá mohutnými větvemi borovic, trhá kameny ze svahů, spouští déšť, který vylévá řeky z koryt.
Jedu domů – domů, ach, jak se jen těším a zároveň obávám, čeho doma shledám.
Jak jen mohu ještě doufat, že mi má žena odpustí? Po tom všem, co jsem jí udělal.
Ale – i kdyby snad mi odpustila, dokážu odpustit sám sobě za to všechno, co jsem učinil? Zradil jsem svou lásku k ženě, zradil jsem svou samurajskou čest – k čemu by mi byla čest, kdybych ji ztratil, protože bych věděl, že mohu ještě žít pro lásku?
Jenomže – já zradil všechno. A tím, že jsem zradil svou ženu a opustil ji i svůj dům, zradil jsem tak i svého již mrtvého syna.
Silný déšť, skrápějící drobnolistý kvítek kvetoucí u hrobu mého syna jako by nahrazoval slané a hořké slzy, které na něj dopadnou, až u něj padnu na kolena já.
Bojím se, že mi neodpustí.
***
Bouře rve květy sakur[10].
Obzor zalit krví.
Hlučně na zem padá déšť.
Země tělo k sobě nese pádem přímým.
Skála zalitá krví.
Dunivě pění krev a slza slaná padá.
***
Nedokázala mi odpustit.
Sedím sám v našem – nyní už jenom mém domě – a vzpomínám.
Nechci vzpomínat, ale mé svědomí tomu jinak nechce.
Přemýšlím, co bude dál – vůbec netuším.
Měl jsem lásku, měl jsem peníze, měl jsem syna – syn zemřel, peníze jsem utratil, má manželka – taky mrtva a ztracena.
Zemřela hrdě, se slzou na tváři. Na tváři, která nebyla k rozeznání, po pádu z vysoké skály. Ruce zkroucené, břicho na kaši, lebka roztříštěná na střepy.
Má zbabělost a touha po cti zničila mě i ji.
Ale nyní – nezradím aspoň poslední kousek té samurajské cti, kterou v sobě mám.
Můj krátký meč, vždy dobře naostřen, projel břichem jako nic a brzy padám polomrtvý k zemi[11]. Nachází mě naše – má – služebná a volá o pomoc. Marně.
Zemřel.
[1] Fujisan = hora Fudži, posvátná hora Japonců
[2] Jošiwara = čtvrť prostitutek v Edu, které tam mohly legálně provozovat svou činnost
[3] Edo = dnes Tokio
[4] šógun = vojenský diktátor Japonska, v období šógunátu formálně vládne císař v Kjótu, ale reálně má vládu v rukou právě šógun
[5] Mnoho herců v období šógunátu bylo homosexuálních, nebo se alespoň prodávali jako prostituti. Mužská homosexualita byla v této době v Japonsku velmi rozšířená a všemi tolerována.
[6] tatami = tradiční japonská podložka na podlahu
[7] Hokkaido = jeden z velkých japonských ostrovů
[8] saké = rýžový destilát
[9] Dodnes velmi oblíbená polévka – základní surovinou jsou fermentované sójové boby.
[10] sakura = japonská třešeň
[11] Jde o tzv. rituální sebevraždu zvanou seppuku (hanlivě pak harakiri) – při ní si sebevrah projel nožem břišní dutinu a zemřel na vážná zranění vnitřních orgánů. Často se ale seppuku využívalo také jako sebevražda nařízená soudem pro vysoce postavené odsouzené na smrt – ti pak byli ihned po rozříznutí břicha sťati, aby se ukrátilo jejich trápení. Jinak ale je seppuku známo jako sebevražda za uchování cti.
Žádné komentáře:
Okomentovat