Kdysi dávno, asi tak dva roky
zpět po proudu času, jsem se narodila dvěma docela hezkým a milým cestovním
taškám. Byla jsem šťastná, svobodná, malá taška. Žel bohu, naše městečko
Taštíkov bylo napadeno lidmi a celá naše rodina byla prodána do otroctví. Své
rodiče jsem naposledy viděla před rokem a půl na stojanech v obchodě s námi,
nevinnými taškami, mezi otrokáři známém jako TESCO.
Byli jsme všichni na jedné velké
hromadě. Zabalení v igelitových sáčcích jsme jeden na druhého tlačili a
mačkali se na prostoru, který byl vhodný možná tak pro polovinu z nás.
Byla jsem zhrzená, stísněná, malá taška.
Jenže jednoho dne se všechno mělo
změnit a já netušila, jak dobře jsem se v obchodě měla. Přišla rodina
otrokářů. Jeden z nich chvíli ohmatával a prohlížel si mého dobrého
kamaráda, také školní tašku, s níž jsme si po nocích dlouhé hodiny pvídali.
Měla o něco méně kapes než já, zato byla ale praktická a dobře se nosila.
Otrokáři to však nevyhovovalo a po chvilce jsem přišla na řadu já. Uchopil mě
do rukou. Pak už si nic nepamatuji, jen jak projíždím pokladním pásem, pípnutí,
hlas toho, co mě prodával, ale jinak nic. Byla jsem zmatená malá taška.
Probudila jsem se na zemi a měla
divný pocit. Posléze mi došlo, že ze mě někdo strhnul igelitový obal. Kdybych
měla nohy, v tu chvíli bych utekla. Ale nešlo to.
Naproti mně se zjevil obraz
budoucnosti. Děsivý obrázek, o jakých slýcháváte, ale máte pocit, že zrovna vám
se to stát nemůže. Ležela tam stará, šedivá taška, plná otrhaných listů, knih,
sešitů a propisek. Její ucho bylo utržené a opotřebované tak, že už svrchní
vrstva skoro chyběla. Jedno z jejích rameních pout se také utrhlo. Byly na
něm vidět staré vlasy a špína. Špínou ostatně oplývala celá. Držadlo na lahev
bylo propálené a prosvítalo jím světlo roztrhanou dírou. Tak takhle všichni skončíme? napadlo mě. Cítila jsem se jako
nervózní, smutná, depresivní taška.
Veterán naproti promluvil: „Vítám
tě,“ jeho hlas byl přinejmenším chraplavý. Nehledě na roztěkanost, se kterou
mluvil, „jsi v pokoji Jaroslava Kubína.“ pokračoval, „Já jsem už stará
taška, která si zažila svoje a teď jsem se konečně dožila chvíle odpočinku a
zaučování mého nástupce.“ Prý se chopím role školní tašky a budu Járovi sloužit
do chvíle, než dopadnu jako ona. Vyděsila jsem se.
Pár dní jsme takto ležely vedle
sebe, dvě tašky tak rozdílné a zároveň s tak stejným osudem.
Přišel den „D“. Údajně budu nosit
plné stohy knih a sešitů, říkala stará taška. Když jsem ale viděla, které
všechny, zděsila jsem se. Byla jsem vykulená malá taška. Postupně je do mě
všechny narval, naštěstí se vešly, ale dalo mi zabrat, než jsem si na tu tíhu
zvykla.
Otrokář mě zvedl, prostrčil ruce
ramenními uchy a pustil. Volně jsem visela ve vzduchu, vlastně na člověčích
zádech. Ale i přes to to byl jeden z nejúžasnějších okamžiků mého života.
Šli jsme spolu do kopce, vstoupili jsme do nějaké budovy, pak mě pověsil na hák
a já tak visela, dokud si pro mě opět nepřišel. Byla jsem ohromená a zvědavá
malá taška.
Celý den jsme chodili po chodbách
a hledali učebny, ve kterých mě zase položil… počkat, nepoložil. Velice drsně
mě hodil na zem, jako kdybych neměla žádné city! Jako by mu nezáleželo na
bolesti ostatních, mě zkrátka pustil na zem.
Nemám ráda tu bolest. Přichází
často. Často mě jen tak hází. Nacpe do mě všemožné věci a hodí mě na podlahu.
Přeplněna znalostmi, které já nosím fyzicky a on by měl psychicky, chvíli volně
padám a pak mi ostrá a otupující bolest projede všemi zipy. Neskutečný pocit.
Nesnáším to, připadám si jako zhrzená, laciná a zbytečná taška.
A nejen to. Několikrát si na mě
dokonce i sedl. Vydržet takový ohromný kolos na sobě sedět, to není nic
jednoduchého. Mám co dělat, abych nepraskla. Ale jednou mu prasknu a to bude
teprve povyku. Nemohu vydržet vše.
Ale pravda je, že i veterán měl
nespočet spravovaných míst, uší a tkaniček, které zašívala matka toho netvora,
našeho majitele. Ještěže aspoň některý z lidí na nás myslí. Jsem
depresivní malá taška se špetkou naděje.
I přes to, že rituály
z prvního dne si s sebou oba, já a otrokář, neseme pořád a zažíváme
je dennodenně, jsem ráda, že mám někoho, s kým chodím na výlety, leckde se
podívám a leccos zažiji. Jsem Jaroslavova rozpolcená, ale přesto citově
ustálená, naštvaná, bolestivá, ale i šťastná a zaujatá, malá taška.
Žádné komentáře:
Okomentovat