Když bylo Emmě Jenkins sotva šest
let, začala být zvláštní. Nikdy si nehrávala s ostatními dětmi, ani
s nimi neseděla na obědě. Neměla ráda přítomnost někoho cizího, odtahovala
se. Děti jí za to neměly rády, ale ona si jich příliš nevšímala. Zavřela se do
sebe a všechny sociální skupiny pro ni byly jen dýmy za clonou. Její svět byl
přeci mnohem zajímavější, než svět, kde žily ty uboze hloupé děti.
Její až příliš úzkostlivá matka
na to hleděla s odsouzením a nepříjemnou intolerancí. Zajímala se o své
dítě víc než o sebe samu, její podivnosti jí přišly závažné. Mnohokrát ji
vodila k poradcům a jiným učeným lidem, ale její dcera nikdy neprojevila
jediný rys zvláštnosti tak výjimečné, aby se o ni ti lidé zajímali víc. Nejeden
stařík nebo baba pradávná vychovatelka si odfrkli a prohodili laxně: „Normální.
Příliš jí věnujete pozornost.“, což lady Jenkins dokázalo skutečně vytočit.
Odcházela od nich zostuzená a navztekaná.
Jednoho odpoledne si naplánovala
rozhovor s její třídním učitelem. Byl to hezký starý muž s velkým
charisma, vysoký a hubený, na bradě nosil strniště a od kníru po tvářích dolů
mu rostly bílé vousy. Posadili se spolu do jeho kabinetu, dali si čaj a chvíli
na sebe němě zírali.
„Chová se moje dcera
v hodinách nějak zvláštně?“ zeptala se stydlivě lady.
„Ano. Jistě,“ odvětil. „Je tuze
zvláštní. Její chování se odchyluje od normálu.“ řekl s těžkopádným
odbornickým tónem. Měl příjemný a harmonický hlas, ale bylo znát, že Emma mu
dělá starosti.
„Čím?“ dožadovala se odpovědi.
„Nemluví s dětmi, nehraje
si, neřku-li o sportovní nauce!“
„Ach!“ zasténala nad jeho
rozohněním.
„Ačkoliv v matematice a
jiných vědách jest nadána bezvýhradně skvěle. Ráčili jste si na vysvědčení
všimnouti, že exceluje ve všech předmětech studijně naložených. Její angličtina
jest až mysticky zralá na její nevysoký věk. Dokázala by s námi rozprávěti
zcela bez omezení i tak, jak zde nyní jsme.“ usmál se na ni.
Tohle jí vůbec nezajímalo. Její
dcera měla vážné duševní problémy, známky šly stranou ať byly dobré, či ne.
„Ale její chování, co je ještě zvláštního?“
„Ach, ano. Emma jest
talentovanou, avšak ve věci sociální její znalosti a schopnosti takto dalece
nesahají. Někdy ji dokonce vídám, že si povídá sama se sebou!“
Bum. Dopadlo kladívko na hřebíček. I Lady Jenkins si toho dávno
všimla, ale bylo to jako zastydlá země, doufala, že se časem sama oteplí a
rozmrazí. Nebo si nechtěla přiznat, že je na tom její dítko až tak špatně.
Někdy se skutečně ozýval hlas její dcery z pokoje, a když tam matka
přišla, nikdo tam nebyl. Někdy si i všimla, že když sedí u stolu na večeři,
její dcera se stále dívá po prázdné židli a je až bezvýchodně agresivní, když
si na ni někdo sedne. Ráda byla v pokoji sama a dlouhé a dlouhé hodiny
mluvila sama se sebou. Bylo to tak zvláštní, že lady Jenkins raději zavírala oči
a dělala, že se to neděje.
„Ach, ano. To dělá,“ řekla matka.
Pak se zvedla a jemným kývnutím hlavy a stroze stydlivým výrazem mu poděkovala,
když se loučila.
Doma dceru obskakovala, jak
mohla. Sedala si k ní a často ji hladila. Koupila jí mnoho nových hraček a
domluvila dětský večírek na den jejích narozenin.
„Nechci,“ zněla prostá odpověď
obdarovávané dcery. „Nechci tu mít žádné děti. Raději bych byla sama.“
Její matka si nyní všimla přesně
onoho dokonalého jazyka, který používala, a o jakém hovořil kantor. Snadno si
ji mohla splést s dospělým, kdyby to nebyla ona – přeci její šestiletá
dcera. Kdy tak dospěla? „Bude to zábava.“ namítla na oko lhostejně, ale uvnitř
se jí vařil mozek tutlaným hněvem.
„Nechci,“ opakovala Emma.
„Nu, tak
dobrá! Zruším to,“ její matka už nevěděla, jak své emoce ventilovat. Nesmí se
otevřeně rozzuřit. To by mohlo mít neblahé následky.
Když odcházela
z jejího pokoje, zaznamenala tlumený hlas. Zase si povídá sama se sebou, blesklo jí hlavou. Proč to dělá? Zamířila přímo do ložnice
k manželovi.
I jemu dělal
dívčin stav starosti, nechtěl to nechat jen tak. Ale co mohl dělat? Dlouhé
hodiny a hodiny v posteli strávené diskuzí o tom, co se ještě dá udělat.
Avšak někdy, když měl lord Jenkins zvlášť špatnou náladu, si říkal, zda je
vůbec potřeba to řešit. Drobné rozvery mladého člověka, ještě tak malinkého,
jako je jeho dcera, se za jeho let neřešívaly.
Dnes tomu bylo
taky tak. Hodně práce si přinesl domů a až do večera seděl nad papíry. A zrovna
v tento den přišla jeho žena více rozrušená, než kdy jindy.
Vtloukala mu
do hlavy diagnostiky různých moudrých mužů a doplňovala to působivou sečtělostí
v oblasti naučných knih o psychice dítěte. Její proslovy byly čím dál
strukturovanější a její manipulace se svým větší. Uvědomil si to a řekl jí: „Je
podivná, ale nejde jí o život, myslím, že to zbytečně pitváš.“
Její reakce ho
zaskočila. Odpověděla: „Fajn.“ a odešla z pokoje. Toho dne ji už neviděl.
Nesnažil se jí najít.
Následujících několik týdnů bylo
pro rodiče i Emmu velmi stresujících. Křečovité a z hlubin studu dolované
otázky matky narážely na naprosto neočekávaně jednoznačné a strohé odpovědi
Emmy. Otec nezúčastněně sledoval, jak jeho malá holčička blázní a snažil se
zapomenout na myšlenku, která ho hlodala. Tedy, že to všechno je jeho vina.
Namísto toho, aby si vzal rady moudrých mužů k srdci, jimi pohrdal a
neudělal nic z toho. Také jsem neměl
v jejím věku kamarády. Ona má hračky, sluhy. Žije v blahobytu.
Nepotřebuje ostatní ušmudlané děti špinavých hlupáků ani ty namyšlené idioty od
ostatních lordů. Až přijde čas, najde si přátele.
Jednoho dne se v divadle
Globe hrál Jindřich IV. a lady Jenkins napadlo, jak hezký by to mohl být
rodinný večer, kdyby se tam vydali a věnovali trochu času kultuře.
„Je na to sice moc malá, ale
budeme spolu. Předtím můžeme do stánku se sladkostmi, na náměstí jsou trhy. A
po divadle si dáme dobrou večeři, pošleme kuchaře pro jehněčí.“ naléhala.
Snažila se těmito sladkými slovy obměkčit zaneprázdněného manžela a přimět ho,
aby si udělal volný večer. Nakonec kývnul a celá rodina se začala těšit.
Když se ten den přiblížil, událo se všechno
tak, jak si to lady namalovala. Navštívili stánek se sladkostmi a tělnatý cukrář
Emmu pochválil, jak je hodná: „Dopoledne tu byl kluk, asi tak starý jako ty, a
ten se vztekal, že jsem měl sto chutí ho plácnout. Ale ty jsi moc hodná. Na,
tady si vezmi ještě jeden bonbón!“ jeho žena ochotně Emmě nabízela pochutinu.
Emmu to potěšilo, bonbón si vzala
a společně s rodiči pak vyrazili do Glóbu. Otec měl nepříjemné poznámky,
že musí při svém postavení chodit pěšky, ale matka se tvářila radostně. Snažila
se působit co nejvyrovnaněji.
Usedli do hlediště. Lóže byly
obsazeny a tak se, dle slov lorda Jenkinse, „tísnili“ mezi zbytkem publika.
Vedle Emmy seděla stará dáma s holí a vedle ní ještě starší muž
s očima schovanýma pod hustým bílým obočím. Upřeně zíral na jeviště a
skoro vypadal, že nedýchá.
Naproti tomu stará a vráskami
ověnčená dáma se tvářila šťastně a energicky. Hned se rozhlížela kolem a hned
zase jedla nějaké sušenky a hned zase civěla na hlediště, aby zjistila, co se
tam děje.
Hra ještě nezačala, a tak se
stará paní představila Emmě. Zapředla s ní nenucený a příjemný rozhovor.
„Já jsem paní Harrisonová, a jak
se jmenuješ ty?“ podívala se na její rodiče a zatvářila se, že chápe. „Budeš
určitě příjmením Jenkinsová, že?“
„Jak to víte?“ polekala se Emma.
„Znala jsem tvou babičku,“ usmála
se stará dáma.
„Jmenuju se Emma,“ řekla vlídně.
„Aha, Emma, to je hezké jméno.“
„Děkuji.“
„Takže – Emmo, máš tady nějaké
kamarády?“ zeptala se bezprostředně stařena.
„Nemám,“ dívenka se zatvářila
smutně. „Nemám kamarády.“ Její rodiče rozhovor nevnímali. Bavili se mezi sebou
nebo velmi soustředěně vyhlíželi herce, kteří oznámí začátek hry.
„Jak to, že tak milá mladá dáma
nemá přátele?“
„Nemám ostatní děti ráda. A ony
nemají rády mě. A o jedné kamarádce prý nemám raději mluvit.“
„Proč bys o ní neměla mluvit?“
podivila se paní Harrisonová.
„Protože jí nikdo jiný než já
nevidí.“ zašeptala Emma. Zdálo se, že si po mimořádně krátké chvilce vytvořila
ke staré paní jakýsi silný vztah plný důvěry. Jednoduchost dětského chování nám
může připadat absurdní, mnohdy bychom za ni ale byli vděční, neboť ona ‚hloupá‘
dítka si vytvářejí vztahy tak snadno, a přece tak silné.
„A kolik je ti let?“
„Šest.“ odvětila stroze.
„Tak to se nemusíš ničeho bát.
Máš kamarádku a nikdo na ní nevěří. Mně zase lidé říkají lady, i když ve
skutečnosti žádná lady nejsem. Každý máme cejch se svou špetkou lži. Uvidíš, že
si najdeš přátele. A můžeš s nimi kamarádit ty i ta tvá neviditelná
přítelkyně. Co by to bylo za svět bez zvláštních lidí? I já jsem podivná,“
zasmála se hrdelním smíchem a rozesmála tak i Emmu.
Dívka cítila zvláštní potřebu
pokračovat v dialogu, a tak se zeptala: „Jaké máte zaměstnání?“
„No, víš,“ usmála se, „já jsem
moc stará na to, abych pracovala. Ale dřív jsem se starala o děti. Už to hezkou
chvíli nedělám.“
Lord Jenkins si všiml rozhovoru,
a když starou dámu poznal, podíval se na ní velmi zlým pohledem. Zaznamenala
to. Jeho pronikavé oči se mhouřily a snažil se vypadat co nejvíce nepříjemně.
Ti dva se znali. Paní Harrisonová raději změnila téma: „Víš ty co? Řekni svému
tatínkovi, ať tě někdy přivede k nám. U nás na ulici bydlí chlapec
v tvém věku. Je moc hodný a opuštěný. Jmenuje se Tommy Wilson a jeho
maminka je…“ odmlčela se a spolkla slovo, které jí napadlo jako první,
„zaneprázdněná. Bývá doma pořád sám. Mohli by z vás být kamarádi.“ tvářila
se velmi vlídně. Její oči se rozšířily, jak se naklonila k dívence. Šedivé
vlasy odrážely světla luceren.
„Moc ráda!“ vyjekla Emma. „A kde
bydlíte?“
„Tvůj tatínek to ví.“ spiklenecky
na ni mrkla.
Poté se na jevišti objevili herci
a trubky ohlašovaly začátek hry. Emma už si pak s paní Harrisonovou nic
neřekla, jen se s ní po skončení představení rozloučila a dlouhé dny trávila
přemýšlením o tom, co je stará paní zač, a proč ji tak zaujala. Emmě to vrtalo
hlavou, nemohla a nechtěla na bývalou chůvu zapomenout.
Lady Harrison se starým manželem
šli velmi pomalu z Glóbu, když potkali několik chlapců, jak se vysmívají
dvěma jiným.
„Milý Austine Hemsworthe…“
Žádné komentáře:
Okomentovat