Amélie
seděla na sedadle spolujezdce. Na semaforu naskočila zelená, její matka
sešlápla plyn a ona zase uviděla ta pronikavá světla a uslyšela skřípot brzd nákladního
auta, následovně ostrý náraz a zvuk, jenž věštil absolutní zničení auta. Těsně
před ztrátou vědomí pohlédla na svojí maminku. Ta se na Amélii naposledy usmála
a hned poté se jí obličej zkřivil do bolestivé a křečovité grimasy. Následovalo
poslední vydechnutí, a pak jí klesla víčka. Odešla, uvědomila si s hrůzou
Amélie. Odešla a už se nikdy nevrátí!
Amélie se prudce posadila na
posteli. Po tvářích se jí koulely slzy a
tichounce vzlykala. Pohled na umírající maminku ji děsil poslední dobou moc často
a každou noc se probouzela s hrůzou a slzami v očích. Nenáviděla tyhle sny.
Byly tak reálné, tak skutečné a ještě víc ji mrzelo, že se nedozví, jak to bude
dál. Má snad taky umřít? Ne! Okamžitě si zakázala takhle uvažovat.
Spustila nohy dolů z postele a tiše
jako myška opustila svůj pokoj. Najednou ji opět ovládl ten pocit, že s ní
někdo manipuluje, že je nějaká loutka či šachová figurka, s níž někdo hraje
taktickou hru.
Těžce se opřela o studenou zeď na
chodbě. Ruka jí mimoděk vylítla k srdci. Co se to s ní zase děje? Pociťují to
snad všichni? Je to úplně běžná věc u lidí jejího věku? Ten pocit se bohudík
vytratil tak rychle, jako se objevil.
Už se ze mě stává zralá adeptka na
ústav psychicky labilních, pomyslela si ironicky, ale nemohla se tomu divit. Ta
psychická frustrace z noční můry, kde jí noc co noc umírá milovaná osoba,
mluvila sama za sebe. Tiše otevřela dveře matčiny ložnice. Oknem sem dopadal
měsíční svit a propůjčoval tak obličeji spící maminky stříbřitý nádech. Tiše a
pravidelně oddechovala. Amélie ulehčeně vydechla a vrátila se do svého pokoje
stejně tiše, jako jej opustila.
Druhého dne se Amélie probudila,
zcela vyčerpána tím nočním dobrodružstvím. Přehodila si přes noční košili
župan, otevřela dveře svého pokoje a zamířila ke kuchyni. Ucítila čerstvě
vařenou kávu a mámin parfém. Tuhle kombinaci vůní milovala. Byla jí tak známá a
měla ji vyrytou v paměti od útlého věku.
Opřela se o rám dveří a přitáhla si lehký župánek blíže k tělu.
Pozorovala maminku připravující snídani a před očima jí mimoděk vytanul obrázek
z té noční můry. Několikrát rychle
zamrkala očima, aby rozehnala slzy, které se jí hrnuly do očí. To poslední, co
potřebovala, bylo vysvětlovat mamce, co se děje. Teď by to určitě nedokázala a
tvrdit jí, že se nic neděje, by bylo málo platné. Mamka ji vždy prokoukla,
zkrátka byla průhledná jako studánka. Najednou se maminka otočila a usmála se
na ni.
,,Dobré ráno! Babička volala, chce,
abychom přijely.“
Amélie se odlepila od dveří a vešla
do kuchyně. Vzala do ruky hrneček a nalila si do něho kávu. Upila a slastně
přivřela oči. Přesně tohle potřebovala.
,,Kdy?“ Zvědavě naklonila hlavu k
rameni.
,,Dnes. Chtěla, abychom přijely na
večeři.“ Amélie pevně stiskla víčka a zuby drtila o sebe. Jak mohla v tomhle
stavu jet k babičce? Nebylo možné jen tak přijet a bezstarostně sedět s babčou
a maminou u krbu a klábosit o vtipných vzpomínkách z babiččina mládí. Nicméně
pokud na sobě nechtěla nechat nic znát, musela se tomu podvolit. Kupodivu, když
dojely s mamkou k babičce a ta je přivítala, z Amélie jako kdyby všechno
opadlo. Na tento kratičký okamžik se jí podařilo zapomenout na veškeré trápení
a nesmírně se jí ulevilo.
Domů se vracely v příjemný letní
podvečer a rozebíraly návštěvu u babičky. Když přijely na křižovatku z Améliina
snu, zpanikařila, ale nemohla nic dělat. Nemohla zvrátit běh osudu. Na semaforu
naskočila zelená a matka sešlápla plyn. Ostrá světla, brzdící nákladní auto,
silný náraz i ten zvuk ničící se karoserie auta, to vše bylo Amélii tak
neskutečně známé. Teď se konečně dozví, jak to má být dál, pomyslela si. Věděla
však, že se neprobudí, nebude to jen noční můra a nepůjde se podívat na spící
maminku tak, jak to pokaždé dělala.
Umřela jí před očima a pak
už viděla Amélie jen tmu. Umírám, pomyslela si. Všichni říkají jak je smrt
bolestivá a neúprosná. Tahle smrt však byla jiná. Byla sladká, příjemná a
uklidňující. Chtíc nechtíc se Amélie propadla do té tmy, ze které není úniku.
Žádné komentáře:
Okomentovat