Existuje Bůh?
Všední dny jsou protkány silou
nepříjemně plynoucího a striktního řádu, jenž znevažuje naše individuální duše
a jejich touhy. Sami si přiznejte – děláte ve všední dny něco opravdu
„spontánního“? Jdete do školy (nebo do práce), pak se najíte a za pár hodin
musíte jít spát. Když se probudíte, postup opakujete.
To, co se snažíte dělat skutečně
impulzivně a náhle, je podmíněno tím, kolik času z těch několika málo
hodin si můžete „ukrojit“ sami pro sebe. Ale ať je to třeba i výlet na Měsíc,
do zítřejšího rána musíte být zpět a stát se pouhými čísly v třídních
výkazech. Usednout do lavice a učit se. Být schopní, pilní a nejlépe zcela
apatičtí.
V jeden takový den jsem šel
řízen rutinou ze školy na intr. Těžký den. Stejný, jako všechny předchozí, a
právě v tom tkvěla ona nesnesitelná obtížnost ho snést.
Nedaleko mého směru cesty se
vynořil starý kostelík zasazený se svým drobným parčíkem do města tak okatě, že
byl jako ostrůvek jakéhosi nasládlého patosu v neměnném, kamenném a
betonovém moři. Šel jsem tam jakoby veden tou neznámou silou, něco mě táhlo.
Sedl jsem si před vrata toho
kostela. Byla tvořena několika rozbitými kusy prken, zamčená a neuvěřitelně
dekadentně poničená. Zbytek vnějšku budovy odpovídal stejným standardům. Omítka
neexistovala, jen staré cihly a kamenné kvádry čouhaly do prostoru jako torza
někdejšího chrámu Božího.
Tráva, na níž jsem se usadil,
byla krásně zelená a načichlá jarním životem. Mladým životem. Zapálil jsem si
cigaretu a potáhl. Sledoval jsem modré pramínky kouře linoucí se z mých
úst a z tabákové trubičky. V závoji toho modrého nositele opojení
jsem uviděl dialog. Zadíval jsem se pozorněji. V kouřových říčkách
plynoucích vzduchem jsem spatřil rozhovor dvou bytostí.
Byl tam chlapec a seděl naproti
zničenému kostelu. Kouřil cigaretu. Zadíval se do modrého kouře cigarety tak
soustředěně, že působil, jako by nedýchal. Pak zvedl hlavu a řekl:
„Modlo.“
Nikdo neodpověděl. „Býval jsi tak silným,“ pokračoval. „Kdysi tě lidé postavili
na důkaz své nezměrné víry v Boha. Byla ta víra pravá?
Pokud ne, jejich práce přišla
nazmar. Stavěli se s tebou zcela zbytečně a Bůh, v něhož věřili, byl
nepravý. Byli oklamáni církví, která je potřebovala jen jako své ovečky do
stáda plného sloužících a slepě věřících hlupáků. Potom jich tisíce padli v církevních
válkách, a proč? Tisíce byly podrobeny inkvizici, perzekuci a nemilosrdnému a
bezhlavému zabíjení. A proč? Pro stovky církevních mocnářů, kteří chtěli více moci.
Miliony nebohých lidí strádaly. Kvůli tobě. Zcela zbytečně. Představuješ chrám
víry ve zlo, které bylo horší než cokoliv, co jiného nás postihlo. Jsi odkaz
nepravé víry, který chátrá. A ty si to zasloužíš. Zaslouží si to i všechny
další podobné odkazy.
Ale pokud ano, pokud ta víra byla
pravá, pak se ptám: proč tě nechal Bůh takhle zchátrat? Proč ti nechává
oprýskané zdi a vylámané dveře? Proč odcházíš před mýma očima a on se na to jen
nezúčastněně dívá? Nechal desítky lidí na tobě dřít, ve dne v noci tahat
kameny a cihly, věnovat tomu čas a peníze. Potom tě svou silou ochránil před
dvěma velkými válkami v minulém století, ne horšími ve své krvelačnosti,
než byly jiné války, které způsobil dříve. A nyní se jen pomalu rozpadáš.
Umíráš spolu s vírou, jejímž jsi byl chrámem. Je to odporný čin od tvého Hospodina a ty jsi mučedníkem.
Ze všeho nejvíce mě však bolí
pomyšlení na stavitele. Jestlipak jim byla jejich práce řádně zaplacena?
Pracovali tvrdě, aby tě postavili. A nyní to vše přichází vniveč. Jejich práce
umírá spolu s jejich vírou, s níž to stavěli a spolu s Bohem,
jenž tě neochránil. V každém případě ta poctivá řemesla, jež se na tobě
podepsala, byla marná. Jen díky umům, které už dnešní stavitelé neznají, jsi
vydržel tak dlouho. Po stovkách let tu před tebou sedím a dívám se, jak tvé
stáří není nikterak ctěné. Je bezvýznamné a nikdo si ho neváží natolik, aby tě
spravil.
Stovky let se díváš na zem kolem
sebe, dohlédneš tak daleko, kam sahá pohled tvé zvoničky. Vídal jsi lidi,
kterak žili plným a spokojeným životem, ale vídal jsi i takové, jež neznali
radost. Pohleděl jsi do tváří procházejícím vojenským vůdcům a jistě se u tebe
zdržel nejeden velikán. Kolik ty si toho pamatuješ! A přece – nikdo se tě na to
neptá.
Chráme! Božský oltáři vševidoucí
entity, všehoschopného Boha, jenž tě ignoruje, největší lži či pravé víry. Jsi
mučedník nebo trestanec?“
Pak se kouř rozplynul do
nesmyslných tahanic jeho dýmové reality. Chlapcova tvář se rozplynula ve
vzduchu a kostel jako by spadl. Rozsypal ve svých sutinách a zvon letící vzduchem
mohutně zahrál svou poslední píseň.
Zvedl jsem oči a přesunul se
od cigarety zpět ke kostelu.
„Bože!“ Nikdo neodpověděl…
Žádné komentáře:
Okomentovat