Děti Londýna IV - Babiččina holčička

Isabella Nolanová patřila k tichým a spořádaným děvčatům, jež nikdy nevyhledávala příliš pozornosti či akčnosti života. Její život se zaplňoval stereotypem, její řeč frázemi a její pokoj učebnicemi. Ačkoliv patřila do jedné z bohatších rodin, na ni samotnou to nemělo vliv. Nedoceňovala peníze a nevyužívala výhod toho je mít. Určovala si svou vlastní cestu životem a nesnášela pomyšlení na to, že by ji někdo před ní prosekal od trávy a nepříjemného plevele. Neměla ráda lidi a zanevřela na společnost jako takovou.

Její matka, Trudy Nolanová, byla hrdá znuděná měšťanka, která vždy plně využívala (dle Belly zneužívala) benefitů plynoucích z manželova výnosného povolání. Opíjela se jeho vínem, zvala své přítelkyně do jeho domu a nabízela jim jeho jídlo. Taková byla.  Její muž, sir Jacob Nolan, Bellin otec, se živil vedením firmy se zámořským exportem a importem. Dovážel koření a čaje, hračky i šperky, a to většinou z Indie nebo Číny. Jeho podnik zaměstnával přes dvě stovky mužů a vlastnil kolem deseti nákladních lodí.
Největším přítelem mladé slečny byla její babička, matka jejího otce. U ní v domě Bella vždy nalezla útočiště a v její náruči se cítila doma. Často ji navštěvovala a milovala ji, vzniklo neobyčejné pouto mezi prarodičem a vnoučetem, na což Trudy, babiččina snacha, reagovala nevlídně.

Kamarádky Beliiny matky měly dcery v podobném věku, a tak se často dostalo na řeč ohledně společných zájmů, akcí a potažmo kamarádství. Trudy si vždy jen cynicky odfrkla a řekla s mírně znechuceným tónem: „Bella je tak prostičká. Nemá ostatní děvčata ráda. Je zvláštní.“. Ač byla Bella jejím jediným dítětem, často mladá dívka myslela, že jí opovrhuje. Že zanedbává svou péči a přestává být tak dobrou matkou, jak by mohla.

Ty dvě spolu úplně přestaly mluvit. Bella přicházela ze školy a zavírala se do svého pokoje ke knihám, zatímco její matka vedla nudné řeči se svými přítelkyněmi nebo se potácela v alkoholovém opojení ze starého vína. Tak prostičká, znělo stále Belle v hlavě.

Jednoho dne, jenž probíhal stejně jako všechny ostatní, se stala neočekávaná věc. Domů přišel listonoš a předal Trudy lísteček s krátkým psaním. Lady Nolanová si ho přečetla a náhle si zakryla ústa v lehkém úsměvu. Byla to tichá spokojenost. Oči se jí zajiskřily, ale nechtěla, aby ji tak někdo viděl. Skryla papírek do dekoltu a jako kdyby se nic nestalo, šla dál pít s ostatními měšťankami do salónku. Listonoš zmizel a celá kratičká událost se zdála ještě kratší než ve skutečnosti byla.

Jenomže Bella ji viděla. Pozorovala škvírou v zábradlí u schodů. Co to bylo za psaní? Dusila v sobě touhu za ní prostě vyběhnout a zeptat se jí. Musíš být trpělivá. přikázala si a odešla do svého pokoje.

Večer u společného jídla se jí na to zeptala na rovinu a bez zábran. „To tě nemusí zajímat,“ řekla nevrle matka.

„Přesto mě to zajímá,“ odvětila Bella.

„Nu dobrá,“ ustoupila jí, „babička Nolanová zemřela na infarkt. Za týden je pohřeb. Teď už jsi spokojená, miláčku?“

Ta slova Belle zčernala v paměti jako hluboká rána nožem. Ten cynismus, co vyzařoval z její matky, byl odporně děsivý. To, s jakou lhostejností větu řekla.  Zvedla se od stolu a odešla do svého pokoje. Babička umřela!

Ten den pak zalila slzami jako svěcenou vodou. Polštář byl navlhlý jejím žalem a neměla s kým úzkost sdílet. A teď už dost pláče. řekla si.

Když po několika dnech vzpomínala na svou milovanou babičku, ležela v posteli po tmě a jedla cukrovinky, nechala si otevřené okno, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch.

Babička byla poslední člověk, co mě skutečně miloval. Opilá fúrie mě nenávidí, otec je pořád někde za mořem, služky mi závidí peníze, které mám a ony ne. Babička mě milovala.

Když v té chvíli se zvlnily závěsy a dovnitř vstoupilo podivné teplo pro londýnský říjen nezvyklé. Byl to tak silný pocit, že se Bella úplně zachvěla. Pak se záclony i závěsy uklidnily a oknem začal opět prostupovat chlad.

Teplý vzduch z výfuku nějakého auta. pomyslela si. Jenže nebyl slyšet žádný motor.

Z podivného strachu, jenž každý z nás mívá při pomyšlení na záduší a ožívající záhrobí, zavřela okno a za stálého pozorování usnula tvrdým spánkem. Zdálo se jí, že sedí u babičky doma a jí ten nejlepší koláč ve svém životě. Než však stačila s babičkou promluvit, bylo už ráno a musela vstávat.

Toho dne se nic zvláštního neudálo. Bellu provázel podivný pocit z blížícího se pohřbu, ale nikdo to na ní nepoznal, poněvadž byla stejně zamlklá a samotářská jako dřív.

Když si toho dne sedla večer za svitu svíčky ke stolu, aby dělala úkoly, opět si otevřela okno. Staré okenice zavrzaly a dovnitř se vehnal vzduch nasycený vůní muškátů v truhlíku. Sedla si, vzala do ruky pero a nechala se příjemně chladit venkovním klimatem. Prostupoval skrz její šaty a hladil jí po zádech.

Jenže náhle místo něj ulpělo na její pokožce i podivné teplo. To samé teplo nasáklé tajemnem, jaké včera rozhýbalo záclony. Prudce se otočila. Nic. Vyběhla k oknu, jestli na ulici pod domem nejede nějaké auto. Nic. Odkud to může být? ptala se.

Nikdy by ji nenapadlo, že bude tak řešit pouhopouhou změnu teploty. Jenže ten hřejivý vzduch provázel zvláštní a neznámý pocit, jaký ještě nezažila. Jako kdyby jí někdo dýchal za krk, jako kdyby na ni někdo upřel svůj zrak.

Zrak? Ano, zrak. Ten samý pocit, jaký máte, když se na vás někdo dívá. Určitě ho taky znáte. Někdo jako by se na ni díval, ale byla si jistá, že v pokoji někdo nebyl. A ten pohled přicházel s teplem. Podívala se k oknu.

„Babičko!“ vykřikla a spadla ze židle. Narazila si ruku, ale bylo jí to jedno. Horlivě se snažila najít tu tvář, již zahlédla v odrazu v okenní tabulce. Byla to ona! Babička se dívala přímo do okna! Ale obličej zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Ten večer úkoly nechala být. Byla vystrašená a osamělá. Schoulila se na postel do načechraných peřin a nechala rozsvícenou svíčku. Usnula.

Poté přišlo páteční poledne a rozezněl se zvon na kostele. Farář si připravil roucho a uskutečnil obřad.

Potemnělý sál se naplnil lidmi v černém oblečení. Dámy zakrývaly svá očka vyšívanými kapesníčky, do nichž tak ochotně upouštěly jednu slzu za druhou. Muži stáli u stolku se sklenkami brandy a potichu si vyměňovali slova plná úzkostí.

Mezi tím vším seděla na židli Bella v černých šatech a šátkem přes hlavu.

Ani její syn nepřijel. Spílala zahořkle svému otci. Zajímalo by ji, zda mu vůbec její matka poslala zprávu.

Uprostřed davu cizích lidí si připadala tak sama a opuštěná. Nikdo ji tu neměl rád. Jen její babička a ta už ulehla v rubáši.

Ve změti černých skvrn před jejíma očima se vynořila jedna bílá. Velmi stará dáma v bílé róbě se opírala o hůl a jednou rukou držela svého ještě staršího manžela. Vypadala noblesně a své stáří uměla nosit, její muž naproti tomu byl neupravený a nemohoucí. Pohyboval se velice pomalu, jako stoletý stařík, a zrak měl pevně zarytý v zemi. Stará paní se na ni dívala a usmívala se.

Bella pocítila potřebu se zvednout. Pak udělala neznatelné pukrle a podala dámě ruku. Bílá postava ji vroucně sevřela oběma dlaněmi na oplátku.

„Jsem lady Harrisonová a toto je můj manžel.“ usmála se. Byla tak nabitá kladnou energií, že to Bellu málem porazilo. Ten zvrat, ta bílá tečka uprostřed černého pole. Byla si jistá, že tato dáma v ní rozbije útrapy z dnešního večera.

„Těší mě. Jsem slečna Isabella Nolanová, vnučka.“ odpověděla a pokusila se o úsměv. Snad se zdařil.

„A Jacobova a Trudina dcera. Vím, vím. Tvá babička o tobě často mluvila.“ řekla vlídně. „Měla tě skutečně ráda. Jistě na tebe bude dohlížet shora.“ Zaculila se.

Belle vyhrkly slzy. To je tak krásné. Někdo, kdo mi skutečně řekl něco hezkého. Náhle pocítila potřebu to nějak opětovat. Rozhodla se lady Harrisonové svěřit tajemství. Nahnula se k ní, aby její slova nikdo neslyšel, a zašeptala: „Myslíte, že je možné, že na mě dohlíží odsud? Že je stále ještě tady? Mám pocit, že se mnou zůstala.“

Dívka se bála, zda nepřekročila jistou mez, zamyšlený výraz paní Harrisonové jí na sebevědomí nepřidával, až nakonec stará dáma řekla: „Je to asi tak možné, jako že tu stojíme proti sobě, děvče. Pokud máš pocit, že s tebou zůstala, pak tomu tak je. Věř tomu, jelikož to rozhodně může být pravda.“

„Ach, děkuji, lady.“ řekla Bella a znovu se jí zaleskly slzy na krajíčcích. Po malé chvíli přešla i s paní Harrisonovou ke stolu s občerstvením. „Dáte si muffiny?“ nabídla jí zdvořile.

„Vlastně jsem dnes už sladkého měla dost. A myslím, že nějaké muffiny ještě doma mám. Ale já toho sladkého příliš nesním.“ odvětila. Belle to jako odpověď stačilo.

„A odkud jste znala mou babičku? Byly jste kamarádky?“ zeptala se po chvíli.

„Nejdřív ne, ale pak ano. Chvíli jsem pro ni pracovala, ale poté jsme se velmi spřátelily. Ona i já jsme byly podobné ročníky. Scházely jsme se často. Byla to okouzlující žena.“

„To ano.“ přisvědčila Bella.

Celý zbytek pietního obřadu pak strávila Bella ve společnosti lady a lorda Harrisonových. Se starou paní se vedla příjemná řeč, a to zvláště ohledně jejích šatů, které se svou bílou barvou byly velmi výstřední. Lady Harrisonová shrnula toto téma slovy: „Přijdu-li v černém, jako všichni ostatní, mohlo by se stát, že si mě chudák babička ani nevšimne,“ což přišlo Belle velmi k popukání, protože to byl přesně styl humoru, který zesnulá dáma milovala.

Asi po hodině a půl to celé končilo a lady Harrison se chystala k odchodu. Řekla Belle: „Nikdo její místo nezastoupí a nikdo tě nemůže nutit na ni zapomenout. Nezapomínej a nenahrazuj. Přesto jsem tady a kdybys kdykoliv potřebovala hovořit s takovou babičkou, jako jsem já, budu tu i pro tebe.“
Isabella jen vděčně přikývla a  už asi po sté se jí zaleskly slzy v očích. Jak byla šťastná, že ještě žijí vlídní lidé!
"Ach," uchechtla se stará dáma, "jdeš večer na Shakespeara do Glóbu?"
"Nejdu, paní Harrisonová," odpověděla jí, "rozhodně na to dnes nemám náladu. A zvláště ne na Jindřicha IV."
"Chápu tě." soucitně na ni pohlédla a poté v klidu odešla.