Kdo zabil Eridana V - Pivo a šachy s velmistrem

Netrvalo dlouho a byli jsme pryč z budovy. Opět obklopeni svou stráží, na cestě k domovu. Samozřejmě jsme jeli přistavenou limuzínou, jejíž šofér nás už pěknou chvíli očekával. Byl to mladý a hezký hispánec s černými kudrnatými vlasy a krátkými vousy. Svalnaté, chlupaté paže se natahovaly k volantu, zatímco jeho výraz se měnil, čím víc jsme se přibližovali. Vozil nás často, byl neoddělitelným členem a jedním z nejlepších zaměstnanců šéfa dopravy, Carona. Nikdy nám ale neprozradil své jméno.

„Jak se máte, paní?“ zeptal se s širokým úsměvem, když jsme vstoupili do auta. Byl od přírody veselý, ale dnes se jeho štěstí Sunna nepotřebovala vystavovat. V hlavě měla tisíc a jednu myšlenku.

„Sklapni,“ odpověděla mu. „Jeď do Tiburonu.“ přikázala mu po chvíli. Auto se zhouplo a vjelo přiměřenou rychlostí do silničního provozu. Řidič nic neřekl, ani se nezeptal, proč zrovna do Tiburonu.

Podíval jsem se na Sunnu smělým tázavým pohledem, proč zrovna do tohoto penzionu nevalné pověsti. Neodpověděla. Tiburon jsem znal už mnohem dříve, než mě našla. V restauraci dole se scházeli nejrůznější lidé a kšeftovali s nejrůznějšími věcmi. Mimo jiné tam prodávali výrobky kartelu i Berenick a Ophiuchus. Jestlipak ještě žijí?

Míjeli jsme různé budovy a sledovala nás tři auta. Sunna by ráda své nejlepší bodyguardy přepravovala v limuzínách, které si jistě zaslouží, ale kolona limuzín by asi byla příliš nápadná. Takhle snadno splyneme s davem.

Tiburon nebyl nijak honosný penzion, spíš naopak. Pomalu, ale jistě chátral. Stará omítka padala na chodník a stoleté vývěsky byly oprýskané větrem a deštěm.Uprostřed stál vchod a vedle něj z každé strany jeden květník. V prvním zelo torzo jakéhosi okrasného tisu a v druhém byla pouze hromádka nedopalků od cigaret.

My a auta s další posádkou jsme zastavili na parkovišti. Nejdříve se vyprázdnilo jedno auto po druhém a ochranka svižně klouzala do vchodu. Poslední muž vykoukl a zamával na nás, ať jdeme, že je vzduch čistý. Vcházeli jsme snad do nejhoršího podniku v této čtvrti New Yorku. Sunna tiše otevřela dveře a zaslechla ještě hispáncovo: „Nashle, paní!“, než taktéž zmizela v Tiburonu. Pozdravil jsem a následoval je.

Když jsem vstoupil, ošlehl mě známý pach drog a alkoholu, zbídačených těl a zničených životů. Vyschlé tváře bez života se potácely po chodbách, na toaletách, na schodech a nakonec i v baru.

Byla tu ochranka, dva vysocí muži se tvářili, že by kvůli vstupnému byli schopni rozpoutat válečný konflikt, když ale zahlédli Sunnu, uklonili se a vpustili nás dovnitř.

Kouř z cigaret nás dokonale pohltil. Ženy a muži za barem i u stolů se tvářili nepřítomně, jako by tu nebyli, jako by jejich těla byly jen prázdné schránky. Muzika s jukeboxu hrála vlekoucí se country hity sedmdesátých let. Mlžný opar rozbíjela barmanova přezka odrážející světlo z lamp nad barem. Podíval se na nás s ostříleným pohledem válečného veterána. Byl to středně starý chlap s ohromným plnovousem a asi sedmdesáti kily nadváhy.

Z očekávání, co se asi bude dít dál, na nás drze zavolal: „Řeš si svoje osobní problémy jinde, Sunno. Nevylejvej si vztek v mým baru.“

Sunna zařizovala jen málo věcí beze mě. Tady nejspíš nedávno něco řešila a nedopadlo to s lokálem dobře. Já jsem tu s ní ale ještě nikdy nebyl. Nevím, proč jsme přišli zrovna sem.

Kývla na něj a odpověděla: „Jdu si jen promluvit.“

Nezúčastněně začal cídit sklenici a nedíval se na ni. Vstup byl povolen.

Rozhlédla se po místnosti a někoho hledala. Očima přejela po všech znetvořených bytostech, opilcích, vrazích, feťácích. Posléze se zaměřilana chlápka s kapucí, starým a odrbaným kabátem a dýmkou v ústech. Byl to velmi mladý muž. Možná tak mladý jako já. Myslím, že vím, o koho jde. Už jsem o něm slyšel.

Rozešla se k němu a všichni jsme ji poslušně následovali. Její dlouhý rudý kabát za ní vlál, působila jako jakýsi démon z podsvětí, který našel svou kořist a jde si pro ní. Mladík seděl sám u stolu v  kóji oddělené koženými sedačkami. Právě dopil pivo a s mohutným říhnutím položil sklenici na stůl. Blonďaté kadeře mu padaly do obličeje a vytvářely jemnou světlou clonu. Ještě ani neměl vousy, v nichž by se mu mohla usazovat špína, která dlela beztak skoro všude po jeho těle.

Přišla ke stolu a podívala se na něj skrze černé brýle. Znuděně zvedl oči a náhle je vytřeštil, surikata hlásající poplach. Jako splašená střela se odsunul do rohu kóje, vytáhl zbraň a namířil ji na Sunnu. Ta k němu natáhla ruku ve fialové rukavici, aby ho uklidnila, ale marně. Ve tváři se mu klikatily brázdy zděšeného výrazu a ústa zkřivil do bolestné podoby.

Naši strážci proti němu bleskurychle namířili zase své zbraně a brzy na něj hledělo jedenáct dutých očí s nabitými zásobníky. Kdyby se rozhodli vystřelit, bylo by stejně už pozdě. Držel je v šachu, vystřelil by stejně rychle na jejich vůdkyni, příliš dobrý tah. Svým mladickým hlasem ječel: „Nepřibližujte se nebo ji zastřelím!“

Zbytek lokálu byl ve stejném klidu jako před chvílí. Jako by se nic nedělo, tohle tady bylo na denním pořádku. Jenom barman svraštil obočí a čekal, co se bude dít. Cídil si svou sklenici a snažil se působit nezaujatě.

Sunna si klidně a beze strachu sedla na židli u stolu a obrátila k němu hlavu, ruce už měla zase zklidněné a žádnou k němu nenatahovala. „Buď v klidu, přišla jsem v míru. Nechci ti ublížit,“ snažila se ho uklidnit.

Mladík přimhouřil oči jako důkaz, že jí nedůvěřuje, ale nejspíš se mírně uklidnil. Žena sedící naproti němu byla férová a morální. Nejspíš by mu neublížila. Ale v téhle těžké době, kdo ví. Otočila se na svou ochranku a dala jim povel, aby složili zbraně zpět do pouzder. Někteří to s hlasitým protestem udělali, jiní se nechali chvíli napomínat. Nelíbilo se jim to. Celá ta osa dění, tedy mladík, prsty na kohoutku spouště revolveru a Sunna přímo před jeho hlavní, jim naháněla obavy. Mně taky.

„Víš, proč jsem přišla a víš, že ti neublížím. Klidně proti mně měj tu zbraň namířenou. Ale poslouchej mě,“ řekla.

Ten mladý člověk, kvůli kterému tady vzniklo pozdvižení, měl přezdívku Korvus. Starý byl asi jako já a byl důležitou součástí podsvětí. Narodil se geniální, odjakživa mu šla matematika a logistika, někdo říká, že má mozek rychlejší než kalkulačka. Nevím. Všechno si pamatuje a nikdy nezapomíná. V jedenácti letech naboural servery FBI a prodal informace Kasiopeinu gangu za tučný balík peněz. Od té doby ho měly všechny vládní složky v hledáčku, a tak změnil identitu, odešel do ústraní a nám pomáhá jen tajně. V podsvětí stále funguje, koupil si byt se špičkovou počítačovou výbavou, s níž je schopen prakticky čehokoliv, co by si kdokoliv z jeho šéfů mohl přát. Umí se nabourat do kamerového systému firmy se sídlem v Londýně, najít informace v supertajných serverech Mossadu, sledovat Putina při jeho každodenních aktivitách, zkrátka dovede, co si zamane. Fakt, že je v tomto světě vše propojeno s internetem, mu nahrává do karet. Je známý jako „ten, co ví všechno“ a obchoduje s informacemi. Chápu, proč s ním chce Sunna mluvit.

Seděl v rohu a držel zbraň pořád namířenou proti ní. „Eridanus zemřel včera večer. Dnes jsi byla u Kasiopei. Co ti řekla?“ zeptal se konečně s horečným oddychováním.

Sunna nebyla ani trochu nervózní z hlavně, do které byla nucena se dívat. Než odpověděla, všechno si důkladně rozmyslela. Z její tváře se dalo vyčíst, že se jí ale situace nelíbí. Jako by hrála šachy. Tah po tahu zkoumala strategii. „To by byla informace zadarmo,“ řekla.

Přikývl, ale zbraň neodložil. Měl díky tomu dost výhodnou pozici. „Proč jsi tedy přišla?“ zeptal se.

Stále mě ohromoval jeho věk. V šestnácti letech držet vůdkyni drogového kartelu jako rukojmí, vědět, co ona neví a potřebuje, mířit na ni revolverem. Úžasné. Ale Sunna mu nedá jen tak to, co chce.

„Budu po tobě chtít jednu důležitou informaci a jsem ochotná ti za ní zaplatit, kolik si řekneš. Jestli mi ale budeš lhát, zemřeš,“ s ledovým klidem položila ruce na stůl a tvářila se vážněji než obvykle.

„S tím počítám. Nikdy nelžu.“ ujistil ji. „Ale nechal bych se prve rád pozvat na trochu piva,“ ukázal na prázdnou sklenici.

Pokynula jednomu ze svých strážných, aby si ho nechal natočit u barmana. Nastala krátká chvíle čekání a ticha. Skoro bylo až slyšet tikající hodinky na jeho ruce. Němý okamžik vyrušilo kašlání jiného zákazníka opodál. Těžký kouř z dýmky, kterou držel v ruce, ale nekouřil ji, se linul směrem k nám. Bodyguard přišel a položil sklenici na stůl. Tak až sem jsi to dopracoval, chlape. Z elitního tělesného strážce k číšníkovi.

Korvus se ostýchavě a opatrně napil, ale stále měl otevřené oči a namířenou pistoli.

Když položil poloprázdnou sklenici, odkašlal si. Otevřená tlama pistole stále civěla na Sunnu a čekala na splnění svého úkolu. Stačil by jediný pohyb prstu, klapnutí a kulka by s neuvěřitelnou rychlostí prořízla vzduch, rozbila sklíčka brýlí a našla cestu do jejího mozku.

„Jaká informace to je?“ zeptal se nevzrušeně a těkal očima po celé naší skupině.

Sunna se nadechla, ráda, že hra postoupila. „Přesná poloha Juniny pevnosti, obranný systém, nákresy, kdo a kdy tam chodí a kdo chodí ven, transakce, bankovní účty,“ vysypala ze sebe bezprostředně a nenuceně.

Zadíval se do stropu a otevřel ústa v údivu. Nikdo jsme nečekali, jak rychle se Sunna otevře. Potřebovala co nejrychlejší domluvu, nehledě na to, jaká rizika to obnáší. Mezi torzy těl, která se válela u sousedních stolů, jen těžko bude někdo, kdo by toho zneužil. Chvíli přemýšlel a poté opět upil z piva. Bylo znát, že na zbraň už dává méně pozor. Zjistil, že ho potřebujeme. Po krátkém mlčení zakýval hlavou a ušklíbl se. „Mám to.“

„Kdo tě o to žádal před námi?“ zeptala se Sunna. Bylo jí jasné, že pokud to ví, tak to pro někoho hledal.

„Jeden chlapík,“ řekl Korvus neurčitě. „Těžkopádný muž, jméno nesdělil, hovořil jasně, platil hotově a hodně. Před pěti měsíci a šesti dny, jestli to chceš vědět.“ Schválně neřekl nic, co by odhalilo identitu jeho zákazníků.

„Dokážeš to dodat ještě dnes?“ Sunna byla jako na trní. Chtěla celou záležitost mít z krku a hlavně rychle řešit úkol, který jí Kasiopea dala na hrb.

„Dokážu to mít hotové za hodinu, ale nechci,“ řekl rezolutně, „Dnes večer to bude připravené. Nikdo mě nebude sledovat, výměna proběhne jen při telefonické domluvě.“

„Kolik chceš?“

„Kolik dáš?“ zeptal se pak s povytaženým obočím.

„Sto tisíc,“ protočily se mi panenky, když to řekla. Sto tisíc dolarů! Pro mě to stále byly velké částky ale v rozpočtu kartelu jen nepatrné smítko obratu.

„Chci milion.“

„Chtít můžeš.“

„Ty taky,“ zasmál se upřímně.

„Pět set tisíc,“ smlouvala s tvrdým tónem.

„Milion,“ neústupně se hádal s lehce povytaženými rty. Jako by nebylo nic tak jasné, jako že dostane milion dolarů v hotovosti.

„Pět set tisíc,“ už se jí to nelíbilo. Přestala přihazovat, figury byl rozestavěné, muselo se hrát. Ale co dělat, když ani jeden nezvýší sázku a zároveň si nejsou jisti tahy soupeře?

„Za pět set tisíc ti dám jen polovinu dat,“ usmál se, „tak to je.“

Zhoupla se přes stůl, napnula k němu ruku a přidržela ho za límec starého kabátu. Namířil na ni zmateně svou pistoli a ona ho držela pod krkem tak silně, až mu zrudl. Procedila skrz zuby smířlivé: „Dobrá.“ a pustila ho.