Křečovitě se usmívám na ošuntělé židli
ve staromódně vybavené kuchyni, kouřím již čtvrtou cigaretu, hledím z okna
do centra večerní Prahy a povídám si sama se sebou.
Prý Pojď na sklenku. Jo, tak to začalo. Pouhopouhé vyzvání na skleničku
dobrého vína nebo aperitivu od jednoho milého a hezkého mladíka ze souboru.
Kdyby mi nebylo devětapadesát, možná bych odpověděla bez zaváhání. Ale skrze
můj věk jsem samozřejmě musela delší dobu přemýšlet. Hlavou se mi míhaly
miriády myšlenek na nejrůznější vyústění. Nech toho, Hanko, ten kluk si chce
jen popovídat. Možná má jen nějaké trable doma a potřebuje radu staré ženské.
Ale co když…
Může ve svém věku vůbec pít
alkohol?
Ani nevím, kolik mu je. Možná
dvacet. Možná sedmnáct. Mám jít? Nemám? Proč? Kdybych tak měla nějakou
kamarádku, která je schopna nad věcí přemýšlet s nadhledem a bez
zbytečného kvákání nesmyslů o vysokých tóninách.
Já, svraštělá baba a jít
s ním? Proklínám sama sebe, že jsem zestárla.
Nech toho, Hani, uklidni se.
Nemysli na to, co chce. Nech se překvapit.
Onoho dne jsme měli zkoušku
mimořádně dlouhou. Režisérka chtěla dopilovat vady, které samozřejmě, jak už
bylo zvykem, viděla jenom ona.
Seděla jsem, jako zbytek souboru,
na křesílku v hledišti a poslouchala režisérčiny výtky. Její ustavičný
jekot se násobil dokonalou akustikou divadla, když hledala sebemenší chybné
detaily v našich výstupech. Zatvářila jsem se již tradičně jako měsíček na
hnoji a měla sto chutí říct: „Ale děvenko, to už maličko přeháníš.“ Naštěstí
jsem se ovládala a dál se usmívala takovým tím babičkovským úsměvem od ucha
k uchu, co určitě prozrazoval moje vnitřní pohnutky. Její rudé vlasy se
rozprskly do všech stran, nervní výraz se zkroutil samou nelibostí a očima
těkala od jednoho idiota k druhému imbecilovi a zpět. Zuby zažloutlé od
cigaretového kouře cenila na vzdálenost mnoha stovek metrů. Krve by se ve mně
z toho jejího bravurního hereckého výkonu sedmihlavé saně nedořezal.
Jmenovala se Adéla, bylo jí
čtyřicet jedna let a její zálibou bylo řvaní. Ne řvaní. Hulákání na celé divadlo
o tom, jak neschopné herce vede, jak strašná je její práce a že už dávno mohla
být v tramtárii a vydělávat těžký prachy. Vím, že měla jednu malou
dcerunku. Chudák dítě. Poslouchat tuhle matinku celý den, z toho by mi
jeblo.
V souboru jsem byla nejstarší. Nechutně
stará vrásčitá ženská, co se neumí ani pořádně obléct do stylových hadrů a nosí
neustále zarputile svoji staromódní róbu. Pak tu byly dvě další ženy, o poznání
mladší. Kateřině bylo čtyřicet, Karolíně třicet pět. Obě byly jako ze
second-handu. Přišly mi odjakživa takové nijaké, nic neříkající prapodivné
bytůstky Bohem určené pro vedlejší role. A následujících pět pánů mi bylo vždy
dost sympatických. Tomáš, Lukáš, Radek, Milan a Petr podle věku sestupně,
přičemž Tomášovi bylo krátce po padesátce. Všichni chodili velmi dobře
oblékaní, měli hezké postavy a galantní způsoby. Alespoň ke mně se tak chovali.
Nevím, co přivedlo dvacetiletého
kluka Petra do našich senilnějících šednoucích řad, ale celkem se nám hodil do
krámu, protože jsme nacvičovali hru, v níž vystupoval naprosto shodný typ,
jako byl on. Nikdy jsem o něm samozřejmě nepřemýšlela jako o možném sexuálním
objektu. Nebo snad… přemýšlela? Ani nevím.
S Tomášem jsme se o jakýsi
druh vztahu pokoušeli, nutno podotknout, že se o to snažil víc než já. Skončilo
to nezdarem a o samotě vypitou lahví vína, z níž jsem v pravidelných
intervalech ucucávala a střídala to se zajíkáním se slzami. Naštěstí jsme teď
přátelé a občas zajdeme na skleničku, ale trvalo nám to pěkných pár měsíců.
Zpátky k Petrovi. To on se
culil na mě, je logické vyústění situace, že se na něj pousměji nazpátek. Při
předvádění některých pasáží hry mě dokázal rozesmát i dojmout, obdivovala jsem
jeho atletické tělo, jak se ohýbalo a pružilo v různě náročných pózách.
I teď, během toho, co jsem se
urputně snažila ignorovat režisérku, jsem o něj koutkem oka zavadila. Ani mě
nepřekvapilo, že na mě civí. Dělal to poslední dobou často. Prostě se na mě
Patetický výstup samozvané
herečky se ukončil náhlým telefonátem, který již ze setrvačnosti zvedla a
napruženě štěkla: „Co?!“ a hned si to taky uvědomila, změnila tón na laskavě
něžný a mile dodala: „Si přeješ, zlatíčko?“ Pak nám pokynula rukou, jakože už
konečně můžeme jít.
Zvedala jsem své chatrné tělo ze
sedačky a sledovala, jak všichni odchází, zatímco jsem si navlékala bundu a
chystala se také opustit budovu. Vtom se ke mně přiblížil. Bylo to nečekané,
trochu jsem sebou cukla. Stoupl si naproti mně, zazubil se a já stará kráva se
ho ještě trochu rozechvělým hlasem zeptala: „Copak se děje, chlapečku?“ Ani
nevím, co to do mě vjelo. Jak jsem se mohla zeptat tak přitrouble? V tu
chvíli mi to ještě bylo jedno. Nevěděla jsem, co následuje. Možná, kdybych to
alespoň trochu tušila, byla bych noblesnější, elegantnější. Zkrátka bych se
snažila působit jako že ještě nejsem baba vhodná leda tak na hlídání vnoučat.
Vycenil zuby v rádoby milém
smíchu. Mně to moc směšné nepřipadá! S rukama v kapsách džínsů se
mírně přetáčel ze strany na stranu a houpal se na špičkách. Klasické nervózní
ucho, co prosí učitelku, aby ho za jeden letmý roztomilý úsměv nezkoušela. Když
vtom se zeptal: „Nezašla bys někam?“
Skoro mi v tu chvíli až
připadalo divné, že mi tyká. Jako bych se vrátila do příšerně barevných,
puntíkovaných šatů, měla velikánkou mašli ve vlasech a vysílala signály
sexuální otevřenosti široko do světa. Chlapci v té době mě zvali na jednu
žlutou do hospody nebo na dýzu. Potom hupky dupky do křoví, odbýt si to a jít
na kutě. Jo, to byla doba! A my jim za to dneska nadáváme.
Celá jsem zpanikařila a skoro až
zapomněla, na co se ptal. Tváře mi zrudly jako od dvou pořádných facek a viděla
jsem kolem sebe obletovat všechny svaté. „No, víš, já nemám moc času, a tak…
někdy jindy,“ řekla jsem úsečně.
„Ale no tak,“ přemlouval mě se
psím výrazem zbitého oříška uvázaného před supermarketem, „Pojď na skleničku.“
Naprosto omámená jsem se potácela
vlastními pláněmi neschopnosti. Tak takhle to je! Chlapec chce okrást starou,
nemohoucí dámu, která po té skleničce určitě půjde domů sama parkem. Tůdle,
koloušku! „Dobře,“ vyrazila jsem ze sebe naprosto nevypočitatelně a navzdory
všemu, o čem jsem těsně před tím přemýšlela. Pojedu taxíkem, na park kašlu.
„Dobře, dneska tě vyzvednu
v osm u tebe,“ zaculil se.
Jak proboha může vědět, kde
bydlím? To neví ani režisérka a stále mi podklady a scénáře posílá na adresu,
kde nebydlím už skoro šest let. Hergot, ten si toho o mně zjistil. Za tím bude
nějaká nekalost. „Dobře,“ zopakovala jsem naprosto bezprecedentně předchozí
tupý výraz a pokusila se o úsměv, který nejspíš vypadal, jako by mi špatně
udělali botox.
Žádné komentáře:
Okomentovat