Mezi zdrogovanými gayi

"A intelekt, když bez duše,

pak podoben je ropuše,

či slepci s mečem v tanci."

                                       Karel Kryl

První šluk. Chutná to divně, úplně jinak než cigarety. Je to sladké, nebo kořeněné? Podivné chutě se mi míhají na jazyku, v jícnu a horký kouř pak putuje do plic. Vyfouknu nepatrný obláček šedého dýmu.

Druhý šluk. Stále nic. „Zadrž to v sobě na chvíli,“ říká kamarád. Poslechnu ho a onen podivně chutnající plyn v sobě udržuji půl minuty. Vyfouknu zpět. Zatočila se mi hlava, moje nohy mě přestaly poslouchat a rozkymácely se. Chytám se plotu opodál, abych neupadl. Trojice společníků se mi směje, ale je mi to jedno. Směji se s nimi.

Dávám si třetí šluk. Zatímco v sobě zadržuji opojnou látku, podávám jointa dalšímu v řadě. Ach, moje hlava. Točí se jako na kolotoči. Začíná mi být zima. Kolik je hodin? Náhle si vzpomínám, že bych měl vyfouknout a konečně se nadechnout. Plíce mi poděkují příjemným osvěžením čerstvým vzduchem a mírně zahřejí. Koukám se na telefon. Čísla digitálních hodin mi splývají. Teprve devět večer.

„Nemotej se tak, kámo,“ říká kamarád. Je to moc hezký kluk ve stylovém oblečení – jeden z tisíců karlovarských měšťáků ve značkovém ohozu, v kvalitní, ale nepoužitelné obuvi a kapucí na hlavě, co je rozhodně in. Na hlavě má stylizovaný účes a jeho brada je pokrytá vousy. Studuje etnologii na Karlově univerzitě. Ne – on není hloupý. Ani trošku. Tak proč mě právě učí hulit?

Druhý člen naší party je též pohledný a stylově oblečený student pedagogické fakulty na Jihočeské univerzitě. Získává marihuanovou cigaretu do svých rukou. Z jeho úst prchají ven drobné, ale husté obláčky kouře. Zorničky se mu roztahují a oči září víc než předtím, což z něj dělá ještě pohlednějšího. V noční tmě se míhala jeho očka jako jiskřičky z hořícího jointa. Ano, velmi se mi líbí. Všichni tři se mi líbí.

Ten třetí je z nich nejstarší, ale vůbec se tak nechová. Je to učitel angličtiny a biologie na střední škole. Celkem sečtělý muž. Když k němu dojde joint, usměje se a dlouze si potáhne.

Možná není ani tak zvláštní, že všichni jsme homosexuálové. Hlasy zbylých tří svou výškou připomínaly groteskní scénky z laciných show. Ale byl jsem příjemně potěšen, jak otevření dovedou být i vůči cizím lidem. Jsem mezi nimi nováček. Jejich laciný, ale přesto mnohdy trefný humor mě příjemně rozesmává.

Stojíme na louce nad Karlovými Vary a já sleduji ta světélka pouličních lamp a rozsvícených oken. Připomínají souhvězdí, jen nejsou na obloze, ale na zemi. Občas se mihne dvojice silných září, když projíždí auto. Ty obrazce světélkujících hmot se mi spojují dohromady a vytvářejí nepravděpodobné spirály, které se točí na plátně mého zraku. THC začíná působit.

Opět ke mně přichází joint. Tři šluky pomalu natahované a dlouho držené v mých útrobách mi vysušují hrdlo. Dávám dál kolovat a sháním se po vodě. Svět se přestává točit, světla žijícího města se ustalují a já se ocitám opět v poklidném řádu. Tělo mě poslouchá, moje mysl je nezastřena. Zatím.

Vzpomněl jsem si na jednu skvělou anekdotu z auta a začínám se hrozně smát. Ta příhoda mě nesmírně pobavila a teď jsem ji vylovil z mělkých útrob paměti a znovu mám ten skvělý pocit, musím se smát. Moje koutky se chvějí v neočekávaném záchvatu smíchu.

Když jsme přibrali do auta Adama, už jsme v sobě jedno brko měli. Trošku jsme se smáli. Adam se chvíli nezúčastněně rozhlíží a potom svými nedokonalými sykavkami konstatuje: „Jste nějak podezřele šťastni. Že vy jste hulili?“
David mu odpovídá: „Ne, dívali jsme se na fotku tvojí mámy!“ všichni se hrozně smějeme, když v tom dodává: „A pak jsme přijeli za tebou, abychom se ti mohli otevřeně posmívat.“

Bože – co se to se mnou děje? Proč se tak směji. Nechci se smát. Vždyť ta příhoda ani není tak vtipná. Přestaň se smát! přikazuji si. A úsměv se mi z tváře vytrácí. Konečně.

Sleduji kolující joint, jeho oranžové světýlko putuje od člověka k člověku jako přeletující světluška. Koutky rtů se mi náhle opět zvlní a začínám se usmívat. Co mě pobavilo? Co to bylo? Odkrývám zuby v netušeném výrazu spokojenosti. Jsme nad Vary a sledujeme jakousi světelnou mlhu pod námi. Smích neustává a ostatní se na mě už dívají.

„Hej, kámo, ty jsi normálně moc,“ říká mi jeden. V této skupině se uchytilo jedno slovo, které vyjadřuje humorné konstatování, že někdo příliš kouřil marihuanu. Moc. Používá se způsobem: „Jsem moc.“. Někdy se dá užít i jako hyperbola, vtipné nadsazení. Například když někdo, kdo není zdrogován THC, udělá hloupost, ať již legrační, nebo absurdní. Když provede chybu v příkladu z matematiky nebo prohodí nehumorný vtip. „Ty jsi moc.“

Musel jsem se smířit s tím, že jsem moc. Nevím proč, ale přijde mi to nesmírně vtipné. Jsem moc. Můj úsměv se roztahuje v nepříjemných křečích a nechce ustat. Zamýšlím se nad tím, co mi přijde vtipné.

Je srandovní, jak se nad tím zamýšlím. Rozesmává mě fakt, že přemýšlím o tom, proč se rozesmávám. Smích plodí jen další smích. Je to vír všepohlcujícího nesmyslného humoru, konec světa logické a rozumné srandy. Propadám se hlouběji a hlouběji do svých vlastních útrob, do nitra sebe samotného, odkud se na obrazy a výjevy, jež vnímám očima či ušima, dívám zpovzdálí. Všechny moje smysly jsou najednou jen film k přehrání. Sedím uprostřed své hlavy, dívám se na film a jím popcorn. Ten film ale točí někdo jiný, nějaká tajuplná bytost, která vyvstala z marihuanového opojení. Neuvěřitelně nesmyslně se směje a oči jí září. Nemohu s tím nic dělat.

Ve svém nekonečně dlouhém pádu sbírám poslední zbytky svého já a vyrážím nahoru. Ono filmové plátno se přibližuje, až do něj úplně narazím. Nyní jsme u volantu oba, i já, i ta smějící se osobnost. Ach, tady jsi! říkám svému znovunabytému sebeovládání. Spíš to říkám sám sobě, jsem rád, že jsem se našel a už konečně dovedu existovat samostatně. Přestaňte se smát! nařizuji svým ústům. Poslouchají mě. Tvářím se jako normální člověk, který vůbec nemá problém se ovládnout.

Celý ten dlouhý proces přebírání vlády nad svým chováním mi začal připadat neuvěřitelně vtipný. Kam jsem se to dostal? Se třemi dalšími gayi hulím na kopcích Karlových Varů trávu a směji se tomu. Přestaňte! připomínám ústům, aby svými rty stále necukaly. Neposlouchají mě a vzdálenost mezi koutky se prodlužuje, až jsou zase vidět všechny zuby. Přestaň! Najdi se! Tady jsi! Ach!

Rozesmátá bytost zase přebírá vládu a shazuje mě z ochozu sebeovládání. Neuvěřitelně vtipná situace mě strčila dolů a já znovu padám. Jako onen Anterrabae, jenž letí svým neuvěřitelně dlouhým pádem. Padám.

Ach, tady jsi! znovu nabývám vědomí a vstupuji do obrazu biografu mého života. Nalezl jsem se a přestal jsem se smát. Ono ostatně tady nebylo nic tak vtipného. Přebírám znovu žezlo a mám nad sebou pevnou vládu. Zatím. Dokud marihuana nebude zase silnější.

Ostatní si předávají poslední kousek jointa, až dojde na mě a jeden ze společníků mi řekne: „Dojeď to,“, protože poslední šluky se vždy nechávají nováčkům. Potahuji, šlukuji. Hustý kouř se mi usazuje v plicích a začíná hřát zevnitř hruď. Lechtá to, je to nepříjemné a srandovní. Vypouštím kouř, který mě naposledy políbí v ústech a odchází do prázdna nade mnou. Znovu se začínám smát. Je to tak vtipné.

Padám nicotou svého vědomí a míjím starosti, radosti, emoce a pak i paměť. Kolem mě se mihly tisíce vzpomínek. Padám kamsi do archetypu své bytosti, do jádra, které nesmí být otevřeno. Nikdy tam nesmím dopadnout. Kde jsi, Jaroslave? ptá se někde v mé hloubi jakási první bytost mého vědomí všech zbylých částí.

Už tě mám! volám na ní, když se znovu propadám do obrazu kina a získávám nad sebou kontrolu. Joint padá a zašlapávám ho. Bez úsměvu na rtech. Mám dobrou náladu, kterou nestřídají starosti umělcovy duše. Ach, jak jsem šťastný, že mohu zase s čistou hlavou myslet!

Nyní, jak jsem zpozoroval, přišla chvíle obskurních vtipů, absurdně teatrálních gest a přehnaných lidských vlastností vyjevených jakýmisi krátkými skečemi bez hlavy a paty.

„Milý Adame,“ říká David s absurdním důrazem na souhlásky a vřelými gesty klasickými pro homosexuála ztvárněného podprůměrným divadelním souborem – zdvižené ruce, natažené prsty, ústa v nevysloveném ‚u‘ a nos nahoru, „jakpak se má tvá matinka?“

„Naprosto skvěle,“ odvětí mu nezúčastněně lhostejným tónem Adam. V hlase mu zní ona slepá rezignovanost, snaha zdůraznit své trápení s matkou humorným způsobem. Nedovede dobře vyslovit sykavky, takže jeho projev zní ještě legračněji.

„Stále si vodí chlanany dom?“ ptá se se strojenou hereckou profesionalitou David.

„Stále,“ vzdechne Adam. „Úplně mě děsí, kolik jich ještě bude.“ Všichni se tomu smějeme. „Ale to není vtipný. Ona si za dobu, co je rozvedená, přivedla domů víc kluků než já. A mě už unavuje ta její přehnaná péče. To je samé: ‚Nepotřebujete kondomy nebo lubrikant?‘. Přímo před mými návštěvami! Přímo před tím klukem, kterýho si jako vůl vodím domů, abych jí ho představil.“ začíná se velmi vtipně rozčilovat. Když imituje svou matku, napodobuje vysoký ženský hlas a je ještě srandovnější. „Normálně přijdeš domů s klukem, očekáváš normální reakci, ne ty vole: ‚A nechcete kondomy?‘. Bože!“

„Buď rád, že se stará.“ říká třetí, Míra.

„No ale kéž by se starala o to, jestli budu mít večeři nebo jestli mám dost peněz do školy. Ne, ona prostě přijde, dlouze se na mě zadívá a zcela vážně, zdůrazňuji, zcela vážně, mi říká: ‚Víš, já již prodělávám menopauzu, takže kondomy nepotřebuji. Všechen nektar zůstává uvnitř.‘ Víte, jaké to je, poslouchat tohle od své matky?“

Všichni jsme se začali strašně smát. Jeho vyprávění bylo barvité a forma s obsahem spolu byly v dokonalé rovnováze. „Od vlastní matky!“ křičí.

„Ty jsi moc,“ konstatuje Míra.

Také se směji tomu náhlému a nečekanému výstupu. Je to tak vtipné. Koutky mi cukají. Propadám se znovu do propasti své duše. Padám a pozoruji Davida na kinematografickém plátně, jak se svou úžasnou teatrálností předvádí Adamovu matku. Chodí se zdviženýma rukama a ptá se vysokých hláskem: „Adámku, nechceš před tím ještě roztáhnout prdýlku?“ všichni se hrozně smějeme.

Následují další a další vtipy a nová a nová témata. Jedna historka perverznější než druhá. Tyhle nechutné oplzlosti z gayů dělají dokonalé bytosti z masa a kostí, které se dokážou smát své vlastní výstřednosti. Existují sami pro sebe a nikoho jiného nepotřebují – o čemž svědčí i jejich sexuální orientace.

My čtyři jsme jistě zástupci tisíců podobných skupin. Jestli nás je více, znamená to pro mě uspokojení. Nejsem sám.

Čtyři vzdělaní lidé stojí nad hlukem velkoměsta, požívají drogy a vyprávějí si vtipy o své homosexualitě. Jsme zkažená generace, říkám si. Ti hloupí jsou spokojení se svým světem, který jejich neoriginální hlouposti a podprůměrnosti dává výhody, zatímco ti chytří se musejí skrývat před opravdovou tváří společnosti, vyhýbat se jí a dělat různé věci, aby si jich nevšimla. Ti chytří rozpoznávají pouta civilizace, znají je a velmi se jich bojí. Vědí, že je svazuje a nedává prostor jejich individualitě. Proto se skrývají zde, zahleděni do svých odlišností, vyzdvihují vše, čím jsou jiní, a dělají to potají, aby je někdo snad neviděl. Jsou unikátní ve své originalitě, odlišnosti, v onom fantomu jejich výstředností. A proto jsou jeden jako druhý. Jsou to bratři ve zbroji, jež se jali bojovat za individuální existenci. Jsou stejní jeden druhému, ale nejsou svázáni otěžemi ostatních.

Každý z nich je ve skrytu duše umělec, nevyvážený a labilní, emocionální a planoucí, silný ve své jinakosti. Jejich intelekty jsou možná jako obrazy Doriana Graye zahaleny kaňkami hříchů, ale můžeme o nich směle prohlásit úžasné – mají duši.