Zrod světelného tvora

Noční obloha je zakryta jistou neprůhlednou clonou z mraků, z nichž ustavičně, již celý den, padají na zemský povrch drobné vodní útvary zvané kapky deště. Ačkoliv jsem nerad zmáčen, být v dešti mi nevadí – je to uklidňující. Má fena nervózně přechází tam a zpět, ne a ne se vzdálit od mé postavy, kterou nejspíš vnímá jen jako siluetu kohosi, kdo jí vyvenčí, dá nažrat, pochválí či propleskne. Bojí se tmy a bouřek. Ale nehřmí, to jen ona si myslí, že asi brzy začne. Kap, kap. Drobné tekuté kuličky padají na všechny možné předměty, které se nekryjí pod střechami – bubnují do aut, do střech garáží, svými mokrými jazýčky olizují kamení na cestě do lesa. Jsou všudypřítomné a někdy až vlezlé. Nepříjemně chladnými špendlíky mě píchají za krkem, naproti tomu skvěle osvěžujícími dlaněmi mě laskají ve vlasech.

Zapálím si cigaretu, ne z potřeby, ale ze zvyku. Pomáhá mi dopřát si ten uklidňující pocit ještě lépe. Je to úžasné – sledovat ty modré pramínky kouře, jak vycházejí z mých úst, když nešluknu. A když vtáhnu do plic a vyfouknu, sleduji kolíbající se oblaka dýmu. Jsem obklopen svou vlastní nikotinovou atmosférou, která je příjemná jen do té doby, dokud kouřím. Můj malý hořící společník mě odreagoval od všech nepříjemností života a trápení existence – jsem zklidněný.

Nejsem však zcela uvolněný. Na to by bylo potřeba mnohem vyššího kalibru. Ač na chvíli rád zapomenu, stále se ve mně nachází zvláštní hryzavé pnutí – jednou ten pocit skončí, déšť ustane, oblaka se rozplynou a o své místo se přihlásí společnost se svými zákonitostmi a pravidly, jež nechci akceptovat. Naprosté uvolnění od těch stresů mi přinese jen úplné opuštění zaběhlého řádu. Ale to nelze.

Přicházím k lesu, do nějž svými pablesky prosvítají lampy z ulice pod ním. Osvětlují stromy a kousky cesty, plaší zvířata a kazí mi zážitek. Mezi těmi stromy je několik osvícených kmenů. Jak se míhají větve ve slabém větru, oranžová světélka z pouličního osvětlení si hrají na kůrách smrků jako si rybky hrají ve vodě po dešti. Stromy ševelí listím – povídají si spolu, každý hraje svou tóninu a říká něco jiného. Zaposlouchávám se do těch kakofonních, a přesto ve skrytu hloubek harmonických výšin a dolin zvuku.

A nyní jsem spatřil něco neobvyklého. Mezi všemi těmi oranžovými světly jsem zpozoroval jedno bílé, jak mezi nimi poskakuje radostněji než ona ostatní. Zaujalo mě svou magickou odlišností, bylo na něm něco prazvláštního, co mě nutilo se stále dívat. To bílé světlo mezi oranžovými, daleko v lese, asi dva metry nad zemí.

A potom najednou zmizí! Kde je? Hrozivá přitažlivá síla působí dál, jako magnet. Vyběhnu přímo za ním, odpoután od světa. Jen to jedno světlo. Jen ono. Nic víc. Přicházím na místo, kde prve stálo a moje fena zmateně vykuluje oči. Neví, co se děje, ale snad i ona to viděla, neboť se rozhlíží horlivěji, než jak to dělá obvykle.

Kde je?!

A v té chvíli jsem ho opět našel. Stojí o kus dál, mimo cestu. Jeho pahýly si hrají mezi kmeny stromů. Bílá záře prapodivného tvaru, která přeběhla odsud tam. Co jsi zač? prolétne mi hlavou.

Poté, jako rána z čistého nebe, zaznamenám ty tvary – no jistě! Oči, ústa a podivné zářící čelo. Ta všechna světélka a záře jsou dohromady podivný protažený obličej. Co jsi zač?

Stromy dál ševelí své noční písně, je cítit přítomnost zvířat, pes chytl stopu, ale brzy na ni přestal myslet a teď se dívá směrem k obličeji, jenž na nás stále upřeně zírá.

Běžím k němu. Pak se otočí a běží dál lesem. Moje fena kluše hned vedle mě – obyčejně by letěla daleko napřed, má rychlejší nohy, ale nyní je příliš vystrašená. Pozoruji jakýsi černý háv té bytosti, jak uniká noční tmou. Běžím přímo za ním. Jen kousek. Pár kroků a mám ho. Jen se natáhnout…

Najednou se prudce otočí a já pohlédnu do jeho zářivých očí. Je stejně vysoký jako já. Oči má ve stejné výšce jako já. Ztrácím se v nich. Horoucí dálky světelné studny jsou hypnotické. Krásné a nebezpečné. Miluji ho. Nenávidím ho. Bojím se ho? Ne, nemám strach. Všechny pocity, archetypní emoce ve mně vřou – ale strach ne. Neznám toho tvora, nevím, co je zač, ale nebojím se ho. Spíš jako bych ho z neznámého důvodu nenáviděl. Cítím k němu lásku, obdivuhodná krutost těch hlubin jeho duše je uchvacující a nutí mě ji milovat. 
Kde to jsem? Ještě před chvílí jsem stál na lesní cestě přímo naproti zvláštní světelné bytosti v černém plášti. Nyní se nalézám hluboko v jejím nitru. Pes vrčí, štěká. Neslyším ho, jen vím, že to dělá. Noční obloha se roztáhla a mraky ustoupily krásnému svitu hvězd. Nevidím je, ale vím, že už jsou vidět. Hnusný pach lidského světa zmizel – dal prostor dešťové vůni lesa. Necítím ji, ale vím, že voní. Mokré dřevo a jehličí na zemi již nejsou nepříjemně chladné a mokré, ale příjemně navlhlé a vlažné. Nehmatám na ně, ale vím to. Tak totiž chutná úplný klid. Naprostá lehkost.

Padám na lesní půdu. Podlomily se mi nohy a nechtějí mě poslouchat. Jako by mě ty oči očarovaly. Nebolí to. Jsem stále ponořen v hloubkách záře těch bílých studen, ale světlo už se rozpadá a je skrze něj vidět na co se ty oči dívají. Umírám zachvácen tou nádherou z pablesků neznámého světla podivné bytosti. Ponořen do hloubky citů a vášní, mé tělo umírá, jak se má duše naplňuje tím úchvatným kouzlem. Srdce přestává bít, krev neproudí a pak celá ta biologická schránka prostě vypoví funkci.

Ležím na cestě mrtev a dívám se na své nebohé tělo. Fena se zklidnila a sedá si hned vedle mě. V jejích očích není vidět znepokojení, i když musí vědět, že jsem zesnul. Netruchlí, jen čeká. Proč jsem musel zemřít? ptám se. Má smrt mě mrzí, nemusela nastat. Přál jsem si ještě jednou něco cítit, vidět nebo slyšet. Naposled se zaposlouchat do rozmluv stromů, šumění jejich větví.

V nekonečných hlubinách všehomíra se má duše potulovala mezi hvězdami na bílém pozadí. To pozadí bylo stejné jako hloubky očí světelné bytosti v lese. Osudných očí, které mě uřkly a zabily. Jen kvůli nim jsem nyní zde. Na co asi čekám?

A poté jsem se narodil. Kolem mě je hvězdami ozářená lesní cesta, tma a příjemný chlad. Nade mnou stojí několik světelných bytostí zrovna takových, jakou jsem potkal tehdy na lesní cestě a která mě zabila. Kdy tehdy? To už musí být dávno. Dívají se na mě svými zářivými obličeji oděni v černé pláště. Stále září stejným podivuhodným světlem bílé barvy. To světlo miluji. Nenávist, již jsem prve cítil spolu s láskou, zemřela se mnou. Ale láska zůstala.

S jakým „mnou“? Kdo jsem? Kdo jsem byl? Co je to za zvláštní světla z ulice pod lesem? Co je to ulice? Odkud znám to slovo?

Kde je moje fena? napadne mě rázem. Zvednu se a rozhlédnu se kolem. Stále sedí u mého mrtvého těla. Je živá a zdravá. Oči se jí rozzáří. Vítá mě, jako by mě poznala. Poznala mě i v tomto novém těle.

Probudil jsem se jako světelná bytost s černým pláštěm. Stavím se na své lehké, ale silné nohy. Nebolí, neštípají, necítím námahu. Vše je lehké a snadné. Můj plášť se vine až na zem a splývá s černou tmou. Můj obličej září jako tisíce bílých světlušek. Mé oči, čelo a ústa. Nemohu vydávat zvuky, ale mé myšlenky jsou neobyčejně silné. Kdykoliv otevřu ústa, rozsvítí se, ale nemají hlas. Stal jsem se tou samou podivuhodnou bytostí, již jsem onehdy pronásledoval. Jsem on. Odjakživa.

Obojek. Sundávám ho své feně, aby nebyla obtěžkána výdobytky civilizace. Bez něj vypadá krásně a divoce. Nyní jsi i ty volná, řeknu jí a otočím se na všechny ostatní světelné bytosti, které jako sochy v černých hábitech stojí v kruhu kolem mě a mého psa. Všichni jsme volní.