Kateřina Tučková : Žítkovské bohyně

Pětatřicetiletá autorka, kurátorka a spisovatelka Kateřina Tučková vydala v roce 2012 svou třetí knihu s názvem Žítkovské bohyně pojednávající o osudech žen žijících v okolí obcí Žítková a Starý Hrozenkov, na pomezí Moravy a Slovenska, kde od jedné samoty je k druhé daleko.

Ve zkratce kniha popisuje snahu Dory Idesové, členky rodiny tzv. bohyň, jež v tamním kraji zastupují roli lidových léčitelek, zjistit chybějící informace o její rodině, kterou stihlo nejedno neštěstí. Dora má zájem přepracovat svou původní odbornou práci o žítkovských bohyních, která byla ovlivněna dobou, ve které vznikla (v ČSSR se v 80. letech minulého století magii oficiálně "nefandilo"), při cestě za poznáním vlastní rodiny a jiných bohyň čelí zjištěním pocházejícím i z archivů StB a nacistických výzkum, dále pak i vnitřnímu boji, kdy se její víra v rozum střetává s pocity nejistoty vyvolanými podivnými náhodami a událostmi v jejím životě i životech jejích blízkých.

Vyprávění je koncipováno skrze kapitoly rozdělené do čtyř částí, přičemž je uvedeno a zakončeno prologem a epilogem, kdy oba si udržují od zbývajícího příběhu jistý časový odstup, v epilogu pak dokonce do vyprávění zasahuje autorka, jinak nechává děj odvíjet tak, jak ho vnímá Dora. Tato ich-forma navozuje v čtenáři dojem sblížení se s vypravěčem, které je vzhledem k podstatě díla velmi podstatné, tudíž je dobře, že tuto formu vypravování autorka zvolila.

Navíc se rozhodla dlouhé hodiny, jež Dora na mnoha stranách prosedí v archivu, přiblížit čtenáři pomocí doslova citovaných pasáží z pročítaných spisů, čtenář tedy má před sebou přesně to, co prošlo Dořinýma rukama. Beletrie si tu tedy vlastně podává ruku s literaturou faktu (ačkoliv autorka v doslovu uvádí, že kniha se nedrží zcela pravdy) a nabízí netradiční vhled do osudů Dořiny rodiny. Tato strohá fakta se tu navíc střetávají s jakýmsi mystickým fluidem, jež je způsobeno nejistotou čtenáře i Dory plynoucí z nejasné představy o tom, zda dějící se události jsou jen dílem náhody či osudu, případně kouzel a kleteb. Autorce se tak zdatně daří držet čtenáře na nejistých vážkách, které se tu jednou vychýlí ve prospěch zdravého rozumu, tu ale zase spíše ukážou na to, co si podává ruku s nadpřirozenem.

Ač je kniha Žítkovské bohyně naplněna mystérii a magií, nepropadla autorka jistému patosu a dramatičnost tajemných situací není nucená či nepřirozená. Přirozeně tu jednají i postavy, které jsou vykresleny nikoliv do detailů, avšak jejich popis je osekán do základních faktů a jejich charaktery pak vyplývají ze situace. Postupné plynutí je příznačné vlastně pro celou knihu, jednotlivá fakta vystupují na povrch pomalu a výsledný obraz se skládá nikoliv popořadě, ale stává se nejasným, až nakonec poznaným celkem složeného z tu a tam vynořivších se indícií. Z toho důvodu je nutné, aby se čtenář soustředil, avšak nejedná se o knihu s přemírou postav, popisů apod., tudíž to není přímo obtížné, spíše ta přirozenost spádu příběhu baví.

Pokud bych měl knize snad něco vytknout, je to epilog, který je strachem autorky z proběhnuvších událostí zbytečně hnán do umělého pocitu strachu, nepřišlo mi to tam jako zapadající, na druhou stranu je to pohled někoho jiného, než je Dora, která je s tajemností místního kraje obeznámena a jistým způsobem i smířena.

Kniha Žítkovské bohyně byla několikrát oceněna, včetně cen jako je Cena Josefa Škvoreckého (v r. 2012) a Magnesia Litera 2013 (v kategorii Kosmas cena čtenářů).

Čtení tohoto strhujícího příběhu mě velmi bavilo, navíc jsem se dozvěděl to, o čem jsem dosud neslyšel. Myslím, že je dobře, že autorka seznámila české čtenáře s tématem StB a nacistická okupace ze zcela nezvyklého úhlu, který je sám o sobě zajímavý, neboť forma lidového léčitelství, jímž žítkovské bohyně oplývaly, není v dnešní době již mezi námi a jistě tvoří složku kulturního dědictví Českých zemí.

TUČKOVÁ, Kateřina. Žítkovské bohyně. Brno: Host, 2012. ISBN 978-80-7294-528-3.
zdroj obrázku: http://i.idnes.cz/12/033/nesd/JAZ4205b2_bohyne_x.jpg