Aida

Vlivem příjemné ochoty jistého člověka a shodou náhod jsem se dostal krátce po představení Faux Pas v Dialogu na představení opery Aida pod širým nebem v lochotínském amfiteátru Plzeň. Již úvodní slova významných kravaťáků a majestátní scéna naznačovaly, že se bude jednat o velkolepé provedení.

Díky titulkům na digitálních obrazovkách a relativně jednoduchému příběhu (jenž se dá dobře vygooglit), nebylo těžké se v něm orientovat a vědět, co tím chtěl Verdi říct. Zpěváci a zpěvačky, jež se účastnili, byli skvělí, jejich hlasy by(i)ly jako zvony a maskéři si na nich celkem vyhráli. Komparzistů a maličkých rolí byly snad stovky, a to včetně čtyř až sedmiletých dětí.

Mimo jiné se na kamenné podlaze přírodního divadla objevily tančící děti, jejichž choreografie byla vkusná a příjemná na pohled, stejně jako kostýmy.

Jednotlivé detaily jsme mohli i z posledních pater pozorovat díky dvěma ohromným obrazovkám po obou stranách scény, což bylo sympatické řešení problému s velkým počtem diváků a obrovskostí amfiteátru.

Díky reproduktorům jsme zase mohli velmi dobře (a na příjemné míře hlasitosti) slyšet nejen herce, ale i živý symfonický orchestr, jenž byl bohužel schovaný ve vedlejším stanu.

Jakožto operní neznalec bohužel nemám příliš právo mluvit o záživnosti, za sebe ale musím říct, že mnohdy leckteré pasáže byly uspávací a monotónní hlasy herců jen přidávaly večeru na příjemné, kolíbavé a spící atmosféře.

Aidu hodnotím jako mistrovské dílo jak Verdiho, tak plzeňských pořadatelů, režiséra a hudebníků v orchestru. Bohužel to však není můj šálek kávy, a tak jsem si nedokázal ty tři hodiny zpěvu, dech beroucích scén a procítěných emocí pořádně vychutnat, namísto toho jsem se dost brzy začal těšit na postel. Provedení bylo kvalitní a organizace dobrá. Všudypřítomné stánky s občerstvením a pitím, stejně jako mobilní toalety a mimořádná tramvajová doprava vypravená kvůli dojíždějícím divákům udělaly společně nakonec příjemně strávený večer a já hodnotím vysokým nadprůměrem.