(Ne)spravedlivé svědomí

Oranžové plameny olizující západ, šířící se po klenbě, plynoucí po obzoru, zadrhávající a zapalující hory. Ohnivý bod rychle mizející za rysem krajiny, temná modř bojující jemně s plameny – chladí, spojí se a pak vše mizí v temnotě.

Úzká cesta vedoucí polem s výhledem na mizející drama přírody se rovně táhne přímým směrem až do lesa, kde drkotáme po drobných kamenech na neupravované cestě, abychom se nakonec dostali až k nevelké mýtině, kde je v šeru schována chata z velkých kamenů a dřeva, postavená pro rekreaci rodičů mé milé kamarádky. Já a ona vystupujeme, on se ještě zdržuje v autě a vykládá zavazadla nás všech.

Je tak galantní!

Náhle se Marek zadívá směrem po cestě a upozorní nás. Vzadu ve směru, odkud jsme přijeli, tam kde les je ještě řídký, je vidět nebe plné rudých fáborů a pruhů, připomínajících krev.

Dává se do nás vítr, ledový a ostrý, jako zlá slova a šumí celým lesem, který se najednou zdá blíž. Začínám mít z toho nepříjemný pocit. Vzdálené zapraskání suchých větví stromů. Něco zahouká a já se vylekám. Martina se směje a takřka mě táhne za rukáv mého silného vlněného svetru ke dveřím, které odemyká.

Vstupujeme dovnitř.

Dříve to bylo asi velmi útulné místo, ale teď…

Všechno pokrývá prach. Dřevo je místy napadené červotočem, byť to není nějak hrozné, aby to třeba ohrozilo stabilitu stavby. Tma se v dlouhé studené chodbě válí jako lepkavý inkoust a je tak intenzivní, jako by skoro člověk slyšel, jak se převaluje.

Ze zamyšlení mě vytrhává až Marek a říká, že on i Martina mají už docela hlad a jestli tedy něco uvařím, jak jsem slíbila.

Inu, proč by ne? Povídám a brebentím a snažím se rozptýlit tmu, byť už svítím v kuchyni a před mým zrakem…

Pec! Stejná, jakou měla moje babička, ke které jsem jezdila, když jsme byly se ségrou malé holky. Není to tak moc dlouho, ale mně přijde, jako by to bylo několik desítek let.

Beru staré noviny, které leží pohozené v rohu místnosti, beru dřevěná dobře vyschlá polínka a snažím se pec roztopit. Mezitím oba dva sedí na dlouhé lavici pod oknem, povídají a venku stále sílí vítr.

Náhle kamarádka zůstane potichu. Udiví mě to a otočím se. Marek tam sedí, ale přitom to vypadá, jako by tam vůbec nebyl. Oči má vytřeštěné v němé hrůze a ústa pootevřená, nehybná. Zeptala jsem se, co se děje. Zamrkal a trhavě se nás zeptal, zdali jsme něco neslyšeli zvenku. Ne, kývám hlavou do strany, Martina taky tak. Nevěřícně zírá a řekne, že on slyšel, jako by někdo venku křičel, ale byla to jen krátká chvíle a pak bylo slyšet jen svištění větru, jak je tomu teď.

Kamarádka pokrčí rameny a mně po zádech přeběhne mráz. Nemám ráda, když mě někdo straší, a už vůbec ne, když to myslí vskutku vážně.

Po její chvilkové tiché úvaze mu prozradí, že asi dva kilometry od chaty je kemp. Je prý klidně možné, že se v tomto letním počasí, kdy několik dní propršelo, vydali na houby a teď chodí po lese a volají na sebe, nebo se třeba někdo ztratil a hledá cestu.

Na poslední slova, jako by na okamžik opět Marka zachvátil strach, ale bylo to jen velmi letmo. Pak prohlásil, že to není dobré, jestli se někdo ztratil, ba co hůř, kdyby to bylo dítě. Navrhl, že bychom se mohli společně po tom někom venku podívat, ale já jsem řekla, že dělám večeři – voda v hrnci už bublala – a Martina upřímně přiznala, že je posera a do lesa v tuhle hodinu opravdu nechce. Na mou námitku, že bude mít s sebou odvážný pánský doprovod, vesele odvětila, že je gay, a tak se jako kluk počítá jen tak trochu. Nejdříve se naoko urazil, pak se zasmál a vyrazil ke vchodovým dveřím, které se za ním zaklaply. Ona si vytáhla z batůžku knížku a vyběhla po vrzajících schodech do patra.

Zůstala jsem s hučící pecí a polévkou sama. Vlastně ne.

Ještě tady byla tma.

Vydal jsem se po nepříliš prošlapané cestě směrem za chatu, opačným směrem, než ze kterého jsme přijeli.

Podíval jsem se vzhůru a shledal, že rudé prapory večerních červánků už jsou pryč a oblohu najednou zdobily hvězdy jako malé démanty na těch nejdražších černých šatech, jaké si jen umíte představit.

Když jsem ukončil zírání na hvězdy a podíval se opět na cestu před námi, opět mým tělem projelo několik zaškubnutí. Tahle noc je příliš – příliš povědomá.

Nedbal jsem na proud starých myšlenek a pokračoval jsem po cestě dále. Věděl jsem sice, že tuto oblast neznám, ale řídil jsem se pravidlem, že pokud nesejdu z cesty, nic se mi nemůže stát.

Cesta se svažovala lehkým úvozem dolů z kopce a po mé pravé straně spadal sráz čím dál prudčeji, aby se dole měnil v řídké suťovisko kamenů porostlých hustě mechem.

Na noci v lese jsou děsivé obzvláště ty zvuky, které vás při cestě v takovou hodinu provázejí a spolehlivě každého vyděsí. Ovšem – horší je, když je všude ticho. Což právě v tomto lese bylo. Měl jsem pocit, že to ticho mě tlačí k zemi, vtéká do zvukovodů a leptá je, plní, ač vlastně není čím.

Výkřik.

Někde z dálky, ale zřetelný. Plný zoufalství. Překypující bolestí. Běžím tím směrem a v hlavě se mi rojí mnoho myšlenek, co se asi tomu někomu děje.

Mé myšlenky mě dostávají do jakéhosi podivného transu, při kterém běžím, pravidelně dýchám, ale nevnímám ani kam běžím, ani to, že se les postupně stahuje kolem mě a činí se méně průchodným a čím dál více temnějším.

Výkřik se ozve ještě jednou a s ním ještě jeden, ale ten zní kratší dobu a skoro, jako by daný člověk byl v extázi.

Jako by jeden skoro umíral a ten druhý tam snad…

Zastavil jsem se.

Les se točí kolem mě a směje se. Tahle noc je povědomá, protože jsi už něco podobného zažil.

Les se svírá a já klopýtám přes pařezy k místu, odkud se ještě před malou chvíli výkřiky ozývaly.

Jsi tu sám – bojíš se? Nebojím, jsem tu přeci s tebou.

Dnes je tu sám – ale tehdy, tehdy sám nebyl. Jiný les, jiná roční doba, jiná teplota, ale přesto – přesto jako by se to dělo znovu.

Ne, já nechci, přeci se vidíme teprve podruhé, ne…!

Les mě dusí a já cítím, jak padám do mdlob.

Ta nevinná tvář. Anděl na zemi. Druhá schůzka. Bublající vztek na jiné a na něho – na něho, že není povolný.

Ne – to bolí – nech mě být!

Extatický výkřik – ticho. Opouštím les bez něho.

Ale to je přeci tak dávno – dávno. Proč se historie vrací – proč zrovna dnes?!

Padám do rokliny po pravé straně a křičím.

Snažila jsem se trochu soustředit, ačkoliv ten recept na bramboračku znám úplně nazpaměť.

Něco mě ale neustále vyrušovalo. Vzpomínky – vzpomínky na to, jak jsem tehdy tu bramboračku vařila – taky večer, rodiče v divadle a moje malá sestra neustále pobíhající okolo.

Kdy to už bude? Už brzy!

Tehdy jsem vařila nahoře na plynu a dole v troubě pekla kuře.

Poskakuje okolo a směje se – říkám ti, běž odsud pryč a neotravuj!

Nebyla jsem nikdy moc trpělivá.

Naposledy – běž vedle, nebo se ošklivě popálíš o tu troubu.

A někdy přímo extrémně cholerická.

Tak co – už víš, jak to pálí?!

A místo kuřete a bramboračky … popáleniny druhého stupně.

Mojí vinou.

Čtu si svou oblíbenou knížku, kterou už znám skoro nazpaměť. Ale ne a ne se soustředit.

Silný vítr venku trochu zeslábl, ale Marekse stále nevracel. Kde jen může být?

Začalo mi to všechno být hodně podezřelé, a tak jsem zaklapla knížku a sešla po rozvrzaných schodech dolů. Tam mě překvapila tma všude po chodbách – sice se nikde nesvítilo, ale aby tu byla až taková tma…?

Najednou mi hlavou probleskla jedna vzpomínka. Raději bych ji už nikdy před očima neměla – ale bohužel – stále živá, stále tam je…

Přebrala mi kluka – jen se na ní teď podívejte – jak brečí – tak co, ty malá čůzo, už víš, jak hrozně jsem se cítila, hm?

To bylo v sedmé třídě –já měla prvního kluka až v prváku.

Ale co na tom tehdy záleželo? Nikdo tu holku neměl rád a pořád se nám pletla do party. Prostě jsme se jí museli zbavit.

Víte, děti, ona… našli ji rodiče, když přišli domů z práce. Už ji nikdo nemohl pomoci.

Zalapala jsem tehdy po dechu. Ale i teď.

V dopise psala – že ji nikdo nemá rád.

Alena, viditelně taky v nějaké zamyšlené náladě, se prudce otočila od pece a vyjekla leknutím.

Zašeptala potichu – jako by ji snad někdo mohl slyšet – že je všude hrozná tma a že jí to děsí. A že se bojí o něj, že se z toho lesa pořád ještě nevrátil. Ujišťuji ji, že se po ním půjdu podívat. Nechce se mi, ale co můžu dělat. Přeci ho tam nenechám v tom lese samotného?!

Jako tu holku v té sedmé třídě.

Ale – ale za to já přeci nemohla, ne?

Vidím před sebou svou malou sestřičku – nemyslela to zle, ale vše mě to pronásleduje. Třesu se po celém těle – otočím se.

Tma. Martina odešla. Otočím se zpět k peci – tma. Všude jen tma.

Dohání mě, ty malé vyděšené oči, zvětšující se puchýře na jejich rukou, křik, hrůza…

Padám přímo před sebe, nevím kam, ale je tam teplo.

Až moc teplo.

Dává se do mě ledový vítr. Rukama si k sobě přidržuji svůj tenký kabát a přemýšlím o tom, jestli může člověk zabránit neštěstí, které se stane ostatním, nebo nemůže.

Cesta přede mnou se klikatí, proniká hlouběji do lesa, po jedné straně sráz – dole s kameny obrostlými mechem – a tak se klikatí i mé myšlenky a já se ponořuji do vlastních úvah.

Samozřejmě – člověk někdy svými špatnými rozhodnutími způsobí katastrofu – a někdy i katastrofu nevídaných rozměrů. Ale ne vždy tomu může zabránit.

Třeba Marek před několika lety měl doma spoustu potíží. Rodiče se rozváděli a on marně hledal lásku u děvčat. Pak přešel na kluky, ale ani tam neuspěl. Až pak přišel jeden anděl s modrýma očima – a zamilovali se do sebe.

Jenomže – frustrace je frustrace – a když se viděli podruhé – oba již do sebe zakoukaní nepopsatelným způsobem – začali se snad hádat, či co, a on toho nebohého kluka znásilnil. Po „teploušsku“ – jak by řekl můj nevycválaný bratr. Později se mu kámoš omluvil, zaplatil i nějaké odškodné – ale šrám na duši to zanechalo oběma.

Kámoška Alena, co teď právě vaří bramboračku, si určitě u toho vaření vzpomněla na svou mladší ségru, jak ji tehdy, když se o ní jako mladší starala, dala ruku na troubu a nedošlo ji, že už je tolik rozpálená, že tu malou chudinku to bude pěkně bolet. Vyčítá si to dodnes.

A já? Já jsem prostě udělala neuváženou blbost. Ale zase cítím, že někdy člověk jednoduše neodhadne, nevycítí, zda to, co dělá, je správné a chybu udělá. Proto bychom si měli odpouštět – ale i sami sobě.

Nevím, jestli existují boží mlýny – pokud ano, tak pak se dají popsat jediným slovem.

Svědomí.

A to se někdy probouzí – obzvlášť, když jsme sami a máme čas přemýšlet. Je to jako pomalá a smrtící nemoc. Někdy v nás probudí zodpovědnost a dokážeme se vyléčit. Někdy nás však zabije.

***

Zastavuji se tam, kde cesta na pravé straně prudce padá do údolí plného zlámaných stromů od nedávné vichřice. Vidím výjev. Tak strašný, že chci ječet, ale nedokážu to.

Vypadá, jako by mu oči lezly z důlků a ústa má otevřená v němém výkřiku. Kůže mu bledne a po větvi, na které je napíchnutý, stéká pomalu krev. Jen stěží si uvědomuji, že mu to muselo pomalu probodávat všechny orgány, když vlastní vahou nasedal na tu ostrou větev.

Začnu křičet – strašně – běžím zpátky – nevidím cesty, nevidím ničeho – jen běžím, instinktivně vím kam.

Vrazím do dveří – nejdou otevřít, bojuji s klikou, přestože jsem nechala odemčeno.

Vbíhám do předsíně, jakmile dveře konečně povolily.

Volám a brečím u toho – ustrnu v druhém zděšení, padám na zem.

Pec potichu popraskává, polévka bublá a teče na zem. Kuchyní se line zápach spáleného masa, na obloze hvězdy, ve stromoví ptáci, v korytě potok.

Oni žijí dál, my ne – svědomí nás zahubilo.