Celá rozbolavělá se Tara Eaton krčila
v přítmí kuchyňské linky a čekala, co bude dál. Její otec, Ralph Eaton,
už zase vypil příliš mnoho ginu a chystal se dělat strašné věci. Často svou
desetiletou holčičku bil a choval se k ní hůře než ke kusu hadru. Už by
ani nespočítala, kolik modřin na svém drobném těle má od něj.
Matka jí zemřela před třemi lety
na tuberkulózu a naneštěstí jejího otce nenakazila. Od té doby, co nemá
manželku, začal pít a v záchvatech opilosti si vybíjel veškerou zlost na
své malé, ubohé dívence, co se před ním stále schovávala. Její promodralá tvář
byla schovaná za desítkami šmouh a špinavých fleků. Rozčepýřené vlasy jí trčely
daleko z hlavy a nevábně zapáchaly. Na krku měla růženec po mamince, na
nějž dávala nevýslovný pozor a nikdy si ho nesundávala. Škoda, že jí neochránil
před násilným otcem.
Zamykal jí doma, aby nemohla
utéct. Nechodila ani do školy a úřady ji prohlásily za nezvěstnou, neboť její
otec byl nahlásit její zmizení. Byla zanedbaná a neudržovaná, její znalosti
sahaly daleko pod úroveň znalostí jejích vrstevníků. Ale zažila si toho mnohem
víc, než oni.
Každý večer se její otec opil a
nebyla to pouze násilná touha, ale i ta sexuální, kterou hodlal na dívce
ukojit. Blížil se přímo k ní. Jeho tlusté břicho se kymácelo v rytmu
kroků a propocené tílko vydávalo nepříjemný odér. Tvářil se nepřítomně, ale moc
dobře věděl, co dělá. Rozcuchané šedivé vlasy nasáklé cigaretovým kouřem se
leskly mastnotou.
„Nech toho!“ prosila ho Tara.
„Ty zkurvená děvko, drž hubu!“
odpověděl jí. Zacpala si uši, aby jeho odporná slova nemusela poslouchat.
Už byl dost blízko, aby po ní
sáhnul. Prostě stačilo se předklonit a vzít jí svýma špinavýma rukama za
oblečení nebo za vlasy, jak to dělával. Jeho opilý výraz však nasvědčoval, že
nemá dost rovnováhy na to, aby se předkláněl. Tara toho využila a během
několika málo okamžiků stála na druhém konci místnosti.
„Honit tě nebudu, ty svině!“
křičel na ni a otočil se, aby ji dál pronásledoval.
Drobná místnost činžákové
garsonky měla zatemněná okna a jediné světlo, které tam bylo, poskytovala slabá
žárovka zavěšená uprostřed stropu. „Nechoď ke mně!“ volala. Viděl ji jako
rozmazanou šmouhu, ale věděl příliš dobře, co chce. Rozeběhl se za ní a během
několika vteřin už ji držel v náručí. Proti jeho síle neměla šanci. Chytil
ji za obě její drobné ručičky a třásl s ní.
„Už jsi spokojená, kurvičko?“
řval na ní opileckým hlasem.
Vysmekla se mu a upadla na zem.
Naštěstí byl příliš opilý, než aby dokázal dost rychle reagovat. Těžko říci, co
se v takové situaci malé holčičce žene hlavou. Popadla z linky nůž,
pevně ho sevřela a schovala se do rohu místnosti. „Nech mě být!“ ozývaly se
zděšené skřeky z jejího hrdla. „Prosím!“
Neohrabanými pohyby se k ní
dokodrcal a sehnul se. Zvedl se mu žaludek tak, že se málem pozvracel. Když
k ní natáhl svou tučnou spáru, nezamýšlel, co může udělat.
Hrdlem mu projela čepel
vykosťovacího nože, chladná a nemilosrdná. Tara ji svírala tak pevně, jak jen
mohla. Její otec se zprvu zděsil a nakonec změnil výraz do bolestných křečí.
Už ani necítil bolest, jen ho děsil náhlý proud krve, co se linul z jeho
krku. Sesul se na zem a s rukama na ráně se snažil křičet. Krev tekla po
jeho prstech a snažila se proudit dál. Seběhlo se to tak rychle. Nešlo mu volat
o pomoc. Pomalu umíral v rohu jeho vlastní garsonky, zavražděn svou
vlastní dcerou.
Hrudník se jí svíral víc a víc,
nemohla dýchat. Co to udělala? Zabila otce! Snažila se obejmout jeho mrtvé
tělo. Ještě sebou několikrát škubnul. Bože, jak strašné je její utrpení!
Oblečení má celé od krve, která stále teče z toho těla. Upadla do mdlob a
dál nevnímala svět.
O rok později seděla na zápraží
nějaké vily v Londýně společně s dalšími dětmi. Byly to takzvaní
sígři, nejhorší sebranka podsvětí Londýna. Děti uprchlé ze sirotčinců a
z domovů od zlých vychovatelek a rodičů. Děti, které nechtěly dělat domácí
úkoly, chodit do školy nebo dodržovat jakákoliv jiná pravidla.
Potloukaly se ulicemi a rozbíjely
výlohy, aby v nich kradly jídlo. Lidé kolem nich chodili a předstírali, že
je nevidí, že jejich existence je jen výplodem jejich smyslů. Ignorovali je a
škody, které vznikaly na jejich majetku, už ani nehlásili, protože věděli, že
strážníci s tímto živlem nic nenadělají. Tolikrát se o to pokusili, ale
nakonec neuspěli, že už se dnes ani nesnažili.
Tara byla v jedné takové skupince,
která si říkala Iowa. Jejich revír byl přímo v centru, na Bankside a
v okolí mostu Blackfriars. Mimo jiné se často potulovali i kolem Globe.
Vedl je třináctiletý Jordan Alamo, života znalý autoritářský kluk s velkou
jizvou na čele, jenž utekl ze sirotčince na severu Londýna před třemi lety. Pro
Taru byl jako starší bratr, vzhlížela k němu a byl jí nejen oporou, ale i
vychovatelem. Kromě jiného ji učil číst a psát, ale to jen někdy, když zrovna
ukradli nějaký poznámkový blok a tužku nebo pero.
V Iowě nikdo nikdy nemluvil
o tom, jak se dostal do „pasťáku“ nebo „děcáku“. Neříkali si ani svá vlastní
jména, vymýšleli si fiktivní pseudonymy. Druhá dívka ve skupině byla Jane
Canada, která Taru neměla příliš v lásce. Taře vymyslel jméno Alamo –
Rebeca Karolína. Tara byla jiná než ostatní, protože vůbec neutekla ze
sirotčince – utekla rovnou z domu. Nyní si na sebe vzala jméno Rebeca
Karolína a nosila ho pyšně, protože to pro ni znamenalo nový začátek.
Iowa nyní seděla u vily nějakého
zbohatlíka na pravém břehu Temže a ládovala se cukrovinkami, jež ukradla
pouličnímu cukráři. Ačkoliv jim v noci byla zima, přes den si hověli, jak
nejlépe dovedli. Chlapci ve starých kabátech několikrát větších, než jaká byla
jejich velikost, a s proděravělými rukavicemi se slunily na dřevěné
verandě v poledním slunci. Nahřívali své plece, zatímco žužlali lízátka a
cpali se bonbóny.
Tara byla v té skupince
jedna ze dvou jediných děvčat, zbytek, sedm až deset členů, byli kluci. Ona a
Jane si příliš nerozuměly, zato spolu sdílely lásku k želé, a tak teď
seděly vedle sebe a rvaly ho do sebe z misky položené na schodech.
V dálce se na silnici
objevil jakýsi běžící hoch, mířil přímo k nim. Mával na ně zbrkle
neohrabanýma rukama.
Když k nim doběhl, musel
nejdříve nabrat dech. Dlaněmi se opíral o stehna a hleděl do země. Tara ho
poznala. Byl to malý Adam Špiclův Čenich, člen velké skupiny, která si říkala
Psí Oud a sídlila hned v sousedství Iowy, na východ od ní, od mostu
Southwark až po Tower. Vedl ji dvanáctiletý John Psí Oháňka nechvalně známý
díky svému dlouhému noži, s nímž okrádal kolemjdoucí v noci
v parku. Také s ním často zastrašoval každou skupinu, která se
pokusila mu vniknout na území. S Iowou měl ale vztahy dobré, což pro
Jordana Alamu bylo příznivé.
„Oni,“ sípal Špiclův Čenich, „oni
dostali Johna Psí Oháňku!“
Chlapci z Iowy a Tara i Jane
se na něj zděšeně podívali. Alamo se postavil a s lízátkem v ruce se
splašeně zeptal: „Kdo?“
„Policie přece! Dělaj každoroční
zátah, John už sedí v antonu! Bafli na nás u katedrály Southwark.“ kluk
mžikal očima a rozhlížel se, jestli policie není i někde tady.
„Buď v klidu!“ řekl Alamo.
„Sem dorazej až někdy večer. Kolik z vás už drapli?“
„Chlupatou Hnátu, Dlouhej Dráp,
Liščí Hřbet, Psí Oko a Jezevčí Ucho už měli, když jsem utíkal. Kolik jich maj
teď, to nevím.“
„Utíkej zpátky ke Psímu Oudu a
večer přines zprávy.“ rozkázal Alamo. Když chlapec mizel v prachu cesty, Alamo
si klidně sedl na schody a řekl: „Není důvod se bát, že by přišli tak rychle i
sem. Zejtra se schováme u Concordy doma.“
Tara z toho byla vyděšená.
Co když ji chytnou? Ona ještě nezažila „každoroční zátah“, i když o něm už
hodně slyšela. Dle všeho do Iowy přišla zrovna krátce po jednom z nich, a
tak často slýchala jména „ukradených“ dětí. Před loňským zátahem měla být Iowa
hned po Psím Oudu druhá největší skupina, ale policisté vzali přes deset dětí.
Klid, s jakým to přijímal Alamo, uklidňoval i ji. Snad se jim nic nestane.
Policie byla u dětí něco jako
velký strašák, kterého se všichni báli jen jednou ročně. Strážníci si toulavých
dětí nevšímali, dokud nebyl každoroční zátah. Do té doby pro ně nebyly víc než
vzduch. Procházeli kolem nich a dělali, že je nevidí, stejně jako všichni
ostatní dospělí.
Nyní byly obušky a přeplněné
policejní kočáry jako jakési blížící se zjevení, strach z toho, co může
přijít, ačkoliv všichni doufali, že nepřijde.
Večer toho dne byl naštěstí
teplý. Ani nemuseli ze svých skrýší tahat nakradené zimní oblečení.
Navzdory jejich aktuální situaci,
jež rozhodně nebyla příznivá, se tyto děti rády bavily posloucháním
Shakespearových her v Globu. Pořadatel je často odháněl od vchodu, aby
nedělaly ostudu, ale nikdy se mu to nepodařilo úplně. Rády sedávaly rovnou na
chodech u velikého portálu, protože tam bylo nejlépe slyšet úctyhodné hlasové
výkony herců.
Dnes v noci se hrál Jindřich
IV. a Iowa u toho rozhodně nesměla chybět. Hned poté, co se všichni měšťani
řádně uklidili do svých míst v hledišti a dveře se zamkly, Iowa vyběhla
z úkrytu a utábořila se těsně natlačená ke dveřím. Začátek hry ohlašovaly
famfáry.
Děti slyšely jen některá slova,
přesto z nich dokázaly odvodit děj. To představení bylo zábavné, ale pro
ně jaksi nudné a táhlé. Přeci jen není určeno dětem jejich věku. Pojídaly žužu,
bonbóny a čokoládu a chroupaly tak potichu, jak mohly, aby se nerušily při
obtížném poslechu.
Hra plynula dále a dále a po několika
hodinách řekl konečně Jindřich: „A žeť
měl dnešní čin tak pěkný zdar, než dojdem všeho, čas nedejme v zmar.“ Dav
burácivě hučel a tleskal, herci se nejspíše ukláněli.
Jaké by to bylo, být herečkou? Po
nocích se opíjet s herci a odpoledne cvičit texty, zatímco večerní pasáž
života by byla vyhrazena okouzlování diváků svými bryskními dramatickými
výstupy. Na herectví člověk potřebuje umět jen číst a hrát, není nutnost mít za
sebou léta strávená v učebnách.
Zvonečky signalizovaly, že se
nachýlil čas vypouštění diváků ven z Glóbu. Iowa rychle sebrala všechny
svoje věci a dávala velký pozor, aby nezapomněla žádná cukrátka, a přesunula se
svižně z dohledu za kulatou stěnou.
Večerní Londýn hrál barvami
svíček a lamp, rozsvícených oken a luceren na drožkách, jež čekaly své pány, až
se odeberou z lóží hluboko v Shakespearově pevnosti. Iowa tomu
nečinně přihlížela a trpělivě vyčkávala, až bude moci vystoupit beze strachu,
že by kazila divadelní zážitek bohatých měšťanů.
Jak začala padat hluboká noc a
nekonečné davy proudily z Jindřicha IV., šustění za rohem a ze všech stran
sílilo až na ně vyskočilo několik strážníků s lucernami, dvěma psy a obušky
v rukách. Kolik jich bylo, to nikdo z Iowy nestihl postřehnout.
Alamo vytřeštěně zavolal:
„Utíkejte, co vám nohy stačí! Zítra u Pašeráka se zase sejdeme!“ Dal jim tím
pokyn v jejich tajné řeči a vzal nohy na ramena. Utíkal směrem ke
Southwarskému mostu, až se mu od bot prášilo. Jenže nějaký strážník ho chytil
za umaštěný kabát a švihl jím na zem.
„Pojď, ty zmetku!“ křičel
policista. Ostatní zatím doráželi a honili ostatní členy skupiny. Tara se
pokusila vyplížit pryč co nejméně nápadným způsobem. Skrčila se a plazila podél
stěny, skrytá zraku úředních činitelů pod vrstvami kabátů a obalů od sladkostí.
Noc jí nahrávala na strunu. Užuž byla v takové pozici, aby mohla
nepozorovaně vyběhnout.
Jenže jakýsi hlas uťal její
naději. Kanada se zmítala v rukou statného uniformovaného chlapa a plivala
kolem sebe, nohy mrštila do vzduchu. Ani při této příležitosti nezapomněla Taře
okořenit život tím, že na ni zakřičela: „Rebeco!“ a tím ji prozradila.
Strážník, který měl zrovna volné
ruce, se rychle přesunul k ní a čapl ji za oblečení. Tím skončil její
chytrý a dobrý plán útěku. Připadala si ve stejné situaci, jako před rokem.
Londýn jí byl garsonkou, ve které se v chudobě a bolesti plahočila, ale i
otcem, jenž ji prostřednictvím tohoto strážníka uchopil a bůh ví, co se s ní
chystal dělat. Londýn ztvárňoval celé její domácí násilí a byl i jeho strůjcem
i místem, kde se odehrávalo. Ale tentokrát v tom nebyla sama. Měla
přátele.
Dívala se, jak strážníci odvádějí
jednoho člena Iowy za druhým do přistaveného policejního kočáru. Přišla na řadu
až jako poslední. Zatímco její přátele nakládali jako kusy dobytka, naposledy
se rozhlédla po okolí a snažila se nabrat co nejvíce vjemů, aby za zdmi
nápravného zařízení měla na co vzpomínat.
Jedna mladší dáma zrovna věnovala
stejně starému muži cudný a letmý polibek na tvář. Velmi ze začervenala,
zatímco on ji uchopil za ruku v rukavici. Opodál stojící starý muž podával
jakýsi papír jinému muži a ten ho velmi opatrně vložil do náprsní kapsy.
Chlapec ve fraku požádal slečnu, aby ji směl doprovodit domů. Krásná žena
s kýčovitým líčením nasedala do auta se starším mužem a škrobeně, jakoby
z nutnosti, se na něj usmívala. Oplácel jí velmi vřelým a jistě upřímným
milým pohledem. Pětice hochů, tři se svými otci a dva bez nich, stála naproti
velmi starému páru a něco si tam říkali. Stará dáma s ještě starším
manželem hochům něco vykládali, zatímco jejich tatínkům padaly úsměvy ze tváří.
Přišla na ni řada. Ještě se
kratičce ohlédla a zjistila, že se ta stará dáma neuvěřitelně rychle se svým
vetchým mužem přemístila k nim. Před Tarou nastupoval Alamo, a když
stařenu uviděl, začal se nevýslovně cukat. Mlátil do strážníka a vzpíral se,
oddaloval své nastoupení do kočáru a nevšímal si několika ran obuškem, které mu
strážník daroval. Tara tím získala čas, aby si ještě jednou tu paní prohlédla.
Byla velmi vrásčitá, ale
elegantní a charismatická, dívala se kladným, vřelým pohledem, v němž se
ukrývala i moudrost věku. Zastaralá slavnostní róba byla zkrášlena staromódním
kloboučkem. V ruce držela hůl stejně jako její malý, o poznání starší
manžel, kterého vedla jako na vodítku. Byli do sebe zaklesnuti lokty, ale ona
šla mnohem rychleji a vláčela ho za sebou.
Pár strážníků se pustilo do Alama
a ten nakonec zkrotl. Podíval se na stařenu, a pak pod náporem cizí dlaně
skončil v kočáře. Když se chystali spoutanou Taru strčit tamtéž, a nejspíš
i stejným způsobem, rozezněl se rozechvělý, ale rázný hlas staré dámy.
„To přeci nemůžete!“ zavolala na
strážníky, kteří si jí až nyní všimli.
„Ach, lady Harrisonová,“
zašklebil se jeden z nich.
„Tak co pro nás máte dnes?“
přidal se druhý, „Ponaučení o mravnosti v zacházení s dětmi, vyšší
princip nebo snad policejní brutalitu?“
„Buďte rozumná,“ řekl třetí, „tyhle
děcka jsou parchanti, kteří nepatří jinam než do nápravných zařízení.“
Stařena se dlouze zadívala na
rozcuchanou a špinavou holčičku v želízkách. V jejím pohledu bylo
něco tak krásného a úctyhodného, že upoutala Tařinu pozornost. Chvíli se jen
tak mlčky na sebe dívaly, až nakonec paní Harrisonová řekla: „Budiž. Odvezte
je.“ a než strážník stačil strčit hlavu dívenky do kočáru, dodala: „Ale tu
dívku ne.“
Zle se na ní všichni podívali a
jejich obočí se krabatila do nevysloveného: „Proč?“
„Protože to je moje vnučka,“
odpověděla na tu němou otázku. „Však já si ji doma srovnám. Určitě se k Iowě
dostala náhodou.“ usmála se, aby strážníky obměkčila.
„Za její výtržnosti vám hrozí
poškození pověsti, lady.“ řekl strážník a při tom odemykal želízka. Když Taru
úplně pustil a nechal ji být, zeptal se: „A kolik vnoučat že ještě máte?“
Dlouze se zadívala kamsi do
neznáma a pak odpověděla s neznatelným úsměvem a pobavením: „Kolem dvou
set osmdesáti čtyř. Pokud nepočítáme i děti vyděděného syna, to by jich bylo…“
„Dost už!“ řekl jiný policista. „Na ty vaše vtípky
nejsme zvědaví. Odveďte si tu malou potvoru, ale jestli ji ještě jednou uvidíme
na ulici, jde rovnou do pasťáku.“ S těmi slovy za sebou zabouchl kočár a
společně se všemi ostatními odjel. Na volném prostranství zůstala stát stará
dáma, starý pán a Tara.
Lady Harrison se vlídně usmála. „Je
mi jedno, jak ses sem dostala. Půjdeš se mnou. Teda pokud chceš.“
Tara zbrkle přikývla a rozeběhla
se za ní. Všichni tři se pak odebrali k odchodu. Na cestě domů se lady
Harrison zeptala: „A jakpak se jmenuješ, dívenko?“
Odpověď byla rázná a rychlá: „Rebeca
Karolína.“
Stařena se zasmála. „A tvé pravé
jméno? Předtím, než jsi přišla do Iowy.“
Jak složité bylo z paměti vysoukat
ta dvě slova! Když se jí to konečně podařilo, až jí při vyřčení toho jména běhal
mráz po zádech. „Tara Eaton.“
„Znávala jsem Tobiase Eatona.
Bydlel tady kousek. Neznáš Tobiase Eatona?“ ptala se dáma vlídně. Jenže
netušila, jakou bolest Taře při tom způsobí. Tobias Eaton byl její otec, ano,
tak se jmenoval její otec.
Raději všechny vzpomínky, které
na něj měla, zapudila. Odmítala se s ním ztotožňovat. „Neznám.“ zněla její
jediná odpověď.
Za chvíli jejich kroky vedly
kolem Concordova domu. Concord byl bývalý člen Iowy a její spřízněnec. Čas od
času ji podpořil zázemím a skrýší u něj doma, občas jim daroval staré hadry na
zahřátí v noci. Jeho jméno však znali i všichni policisté, a tak nebylo
bezpečné ho používat na veřejnosti. V kódové řeči mu říkali Pašerák. U něj
se měli zítra setkat.
„Potřebuji v tom domě něco
zařídit.“ řekla Tara.
Lady Harrison kývla, že chápe. I
ona Concorda znala a věděla, co je zač. „Běž. Můj dům je na ulici v první zatáčce
vlevo, Merrick Sqare 28. Předpokládám, že to zvládneš sama.“
Zakývala hlavou. Pak se
rozloučily.
Když Lady Harrison zatočila za
roh a začala hledat klíče od domu, skupina pěti náctiletých šprýmařů se
objevila na rohu.
„Ále, kohopak tu máme?“ zeptal se
jeden z nich.
„To je panoptikum stařešin
hlavního města!“ poškleboval se druhý.
„Kolikpak vám je, milá paní
Harrisonová?“ začal třetí, „Pamatujete Shakespeara ještě v kolébce?“
A Tommy Wilson to zachumlaný v matčině
kožichu všechno němě pozoroval z okna.
Žádné komentáře:
Okomentovat