Dáreček

Naše rodina se skládá z průměrných velkoměstských lidí - všichni někam spěcháme, nemáme na sebe navzájem čas a o starostech našich příbuzných nemáme ani nejmenší ponětí. Tedy tak to bylo až donedávna. Naše babička před necelým měsícem opustila své vysoce vytížené zaměstnání a zjistila, že vlastně doma nemá co dělat. Zkusili jste někdy hyperaktivního člověka udržet na jednom místě? Pokud ne, tak vám situaci přiblížím - je to téměř nemožné! Jelikož bydlí jen pár ulic od našeho bytu, tak trávila většinu svého času přebíháním mezi těmito dvěma oblastmi.  Místo klidného rána u snídaně, kdy jsme ještě s bratrem pospávali, jsme doma měli hysterickou osobu, která šílela, že nemáme k svačině vyváženou stravu. Odpoledne jsme ani nemohli jít s kamarády ven, jelikož babička vyváděla, že máme zpoždění.

Neuplynul ani měsíc a celá naše rodina neměla daleko do nervového zhroucení. Já s bratrem jsme totiž nebyli jediní postižení její snahou "napravit" naši rodinu. Matce diktovala výzdobu bytu a náš táta se dozvěděl, že v jeho pracovně má neskutečný nepořádek. To by nebylo tak hrozné, kdybychom druhý den neměli novou pohovku (na naše potřeby velmi malou) a otec "uklizenou" kancelář. Poté, co opět nemohl najít obchodní smlouvy své firmy, jsme se rozhodli zakročit. Naše drahá příbuzná byla vyslána na nákup - kam vyrazila s až dětinským nadšením - a my zasedli k rodinné poradě.

Nastala rozhodující otázka - co máme dělat? Říci natvrdo té milé staré paní, že nám její opatrování vadí, je kruté. Na tom jsme se shodli jednomyslně. Po dlouhém jednání jsme se dohodli. Měli jsme to opravdu těsné, jelikož v tu chvíli se ozvalo povědomé zachrastění zámku. Po zbytek dne jsme dělali "jako že nic" a těšili se na víkend, kdy měl náš plán dojít vyvrcholení.

V sobotu jsme už od rána byli s bratrem jako na trní. Čekali jsme, kdy se vrátí táta. Babičce bylo oznámeno, že musí do práce. Sice protestovala, že rodina má být o víkendech pohromadě, ale nemohla nic namítat. Konečně se v 5 hodin odpoledne pod oknem ozvalo známé burácení otcova postaršího auta. Babča v tu chvíli byla v prádelně, takže netušila, s jakými novinkami se tatínek vrátil. Jakmile ale vkročila zpět do našeho bytu, na prádlo zapomněla a vrhla se na nás.

Tedy ne na naše osoby, ale spíše na malou chlupatou kuličku, která se batolila u našich nohou.

Táta totiž dovezl z jednoho pražského útulku malé tříměsíční štěně. Ani jsme netušili, co je to za rasu, jen jsme potřebovali sehnat malého roztomilého pejska, jelikož babička psy zbožňuje.

Náš plán byl velmi prostý - najít něco, co onu hyperaktivní osobu dokonale zaměstná. Vlastně nám plán poměrně i vycházel a gratulovali jsme si k dokonalému řešení problému. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš, že ano. Co se může pokazit, se zásadně pokazí, takový je zákon schválnosti.

Babička se zase odstěhovala zpátky do svého bytu i s Chlupáčkem, jak pojmenovala onu zarostlou věc. Tedy, tak se jmenoval jenom ze začátku - po měsíci už to byl Chlupáč a po půlroce jenom Chlup. Ten zatracený čokl totiž rostl neuvěřitelně rychle! Bohužel tak rychle, že už ho sama nezvládla - takže nám ho vrátila s přemrštěnými slovy díků. A my byli v pytli - hyperaktivní příbuzná byla zpět a k této katastrofě se přidal i ten pes, kterého nikdo nekontroloval.

O týden později jsem se naštěstí přestěhovala na kolej a zbytek naší rodiny mě za to úspěšně nenávidí.