Útrapy lesních duší

Jedu autobusem z Karlových Varů do Jáchymova, tím samým, kterým jezdím každý týden. Ani řidič se nezměnil, sedátka stejná, lidé až na výjimky známí. Projíždíme Hájkem, čili drobnou vískou nedaleko Ostrova a denní světlo přiškrcené ohromnými masami podzimních oblaků se pomalu ztrácí a ustupuje síle večerní tmy.

Počasí je pro mě naprosto odpudivé, je totiž mokro, zima a není přitom cítit ani náznak větru. Žádné zašustění větví nebo list odnášený proudem vzduchu přes daleké pláně. Krajina nyní jako kdyby zmizela v hustých závojích mlhy. Daleko přede mnou kdysi stávaly hory lemující severozápadní hranici Čech, Krušné Hory, jejichž střed a brána, jak se často říká Jáchymovu, se staly mým domovem. Nyní jsou však za clonou utkanou samotným ďáblem, který měl políčeno na mou dobrou náladu. Umírám touhou je spatřit, ale některý z bohů, kteří nade mnou hrají kostky, asi nechtěl, abych po vyčerpávajícím týdnu uviděl přívětivý obrázek domoviny a tak důvěrně známého reliéfu, že pohled na něj mě vždy uklidní. Uklidnil by, kdybych dostal příležitost a ostré vrcholy kopců se svou lesnatou pokrývkou mne přivítaly konečně doma, zatímco nepříjemná mléčná peřina by se líně válela dole a zalila Ostrov, smísila se s inverzí tamějších komínů a pak se rozpustila. Jenže dostat mě ze splínu asi jen tak něco nedokáže. Neřku-li, že mi mocnosti nebes nechtějí přát.

Zatímco autobus odjíždí z Hájku, mé oči se upínají na všudypřítomná pole, louky a pastviny, kterých je tu nespočet. Lesy, které tak miluji a které byly pro potřeby místních zemědělců zahnány do hor, se mi nyní snaží schovat tam, kam mé ubohé oko skrze nekonečně bílé ovzduší nedohlédne.

V autobuse je až příliš mnoho lidí. Proč je nás na světě tolik? Nezanevřu na živé, nestanu se hrubiánem. Jen cynicky prohodím, že by se mohlo rodit méně dětí.

Přeplněný autobus doráží do mé oblíbené části cesty – kolem Větrného vrchu. Mám to tu rád, protože při pohledu na Ostrov se do prvotního postavení dostává stará část, kostely a kaple, mnohem atraktivnější a milejší než část nová, tedy paneláky, bytovky a bývalým režimem tak oblíbené krabičky od sirek se šedivou kamennou omítkou vyšší než kterákoliv z ostatních budov.

Větrný vrch je kopeček nedaleko Ostrova, umístěný mezi Ostrovskými rybníky a močály jako sutiny zbořené věže coby oázy sucha a tepla v bažinách. Je porostlý několika málo stromy, jinak dlouhými lány vysoké trávy a nízkých keřů. Pod ním se však rozprostírá smíšený les, který, ačkoliv jsem do něj málokdy chodil, mi nyní evokoval tak potřebné uklidnění.

Spatřil jsem první houf stromů za dobu, co na to myslím. Stromy mi jistě přišly mnohem majestátnější, než jak by tomu bylo jindy, pohled na ně byl ale uchvacující. Vysoké smrky, mohutné borovice a hrdé lípy se tyčily v zástupu, jako jakási armáda lesních duchů, velvyslanci přírody směřující k městu lidí. Snad nebylo člověka, který by pochopil mé pocity. Mlha jim sahala jen po nejnižší větvě a celý obraz působil, že z ní vystupují. Jako řečtí vojáci vystupující z řeky a ženoucí se za jakýmsi cílem. Kdo byl tím cílem?

V té chvíli mě to napadlo.

Já jsem cílem oněch stromů. Silní boroví rytíři, vysocí smrkoví halapartníci, ti všichni jako kdyby se ve vteřině chtěli vrhnout na autobus a rozškubat ho na cáry jen kvůli mně. Nyní jsem v tom majestátním průvodu uviděl lidské bytosti, nikoliv rostliny. Spatřil jsem zástup lidí, kteří mne chtějí nebo snad potřebují. Nepřipadalo mi, že by mi chtěli ublížit. Jejich skutečná touha dle mého byla jinde, chtěli mě přivést mezi sebe – na svou stranu.

To je ale bláznivý nápad, říkám si a otáčím hlavu na jinou stranu. Už mi je zle ze svého několikadenního splínu a nejspíš po návalu té dlouhé špatné nálady jen blázním. Když se podívám zpět, vidím ale opět ony vojáky místo stromů, vidím, jak jdou pro mě. Autobus jede rychle, v tu chvíli ale jako kdyby zastavil, abych se mohl jasně a zřetelně podívat na výjev ze snu, výplod mé fantazie asi tak reálný jako opravdovost dvou slavných českých rukopisů. Před mýma očima stále vystupují stromy z husté mlhy, přibližují se. Už jsou tak blízko, jako kdyby mi chtěly podat své ruce. Lákají mne k sobě. Říkají, abych šel s nimi do zemí bez mlhy. Do míst, kde nejsou ani lidé, ani zlé myšlenky, ani žádná hloupá pravidla, která by po mně ostatní vyžadovaly. Les se ctnostně tyčil nad mořem bílé hmoty a ani Turner by nedokázal zachytit tajemnou hloubku oné chvíle. Zraky všech lidí v autobuse se upíraly jinam. Jsem bezpochyby jediný, kdo se nehal upoutat tím líbezně silným pohledem. Jediný, kdo si všiml nebo snad jediný, kdo si mohl všimnout? Dochází mi, že můj úžas je nejspíše způsoben zvláštní náladou, kterou procházím.

Měl bych jít do lesa a navždy zanevřít na lidské pokolení, vzdát se rodiny, přátel a zapomenout na společnost, jako to udělalo mnoho lidí přede mnou? Kéž bych žil ve středověku! Tehdy se člověk rozhodl opustit civilizaci a odešel do lesů, kde nikoho dlouhé roky nepotkal. Doba byla jednodušší, zbloudilí pocestní se stali putujícími mudrci, poutníky a žebráky na pokraji společnosti a nikdo jim to neměl za zlé, jen se občas kdejaké dítě škodolibě zasmálo nebo se nějaká ctěná dáma ušklíbla. Kéž by vše bylo tak jednoduché! Kéž bych mohl vyletět ze své klece, zbavit se otěží, roztáhnout křídla a navždy zmizet z doslechu i dohledu lidí. Stromy mne k tomu vybízejí, lesní armáda se nachází vysoko nad bolestí společnosti, nad neduhy všech lidských ras a zemí. Vysoko nad nejvyššími vrcholky nemocí kultur a nešvary mužů a žen.

Ten les je ve své přirozenosti a jednoduchosti plnější a složitější než lidstvo, přesto krásnější a skvělejší místo pro mou mysl. Stojí nad společností člověka, možná ji odsuzuje, ale žije si svým – dokonale bohatým – životem.

Konečně jsme ho objeli. Jak dlouho to trvalo! Stromy se nyní neuchylují ke mně, ale kamsi do dáli. Jdou slepě za svým cílem, kterým už nejsem já. Možná bych ale chtěl být. Už se netěším domů, už nejsem ve splínu. Jsem klidný. Ta armáda lesních bytostí porazila mou zápornou náladu a možná právě to byl její účel. Vnesla do mého srdce klid. Svou přirozenou jednoduchostí, svým poznáním míru. Každý z těch stromů vstoupil do mého života, aby mi pomohl, a zase z něj odešel. Vracím se zpět do neblahé lidské reality, ale vyrovnaný a smířený se skutečnostmi.