Co je mi svaté

Co je mi svaté… Ano, to je velmi dobrý dotaz a mě trvalo celkem dlouho vymyslet odpověď na tuto otázku. Tedy ne odpověď, ale spíše pouze myšlenku. Nevím, zda pochopíte smysl mého následného žvanění, ale aspoň se vám pokusím trochu objasnit můj způsob uvažování.

Když mi byla tato věta přednesena, uvažovala jsem, co pro mě znamená slovo "svatý". Ano, samozřejmě, že mě jako první napadlo moje náboženství, jelikož jsem věřící (prosím, nepleťte si to s ortodoxní křesťankou), ale následně jsem o tom začala pochybovat. Opravdu to pro mě znamená tolik? Opravdu je to to hlavní v mém životě? S přihlédnutím k nedávným událostem jsem usoudila, že je velké množství věcí, na kterých mi záleží daleko více.

V několika málo dnech se změnil život tisícům, ne-li milionům lidí právě kvůli víře. Kvůli několika lidem, kteří postavili své náboženství na vrchol svého žebříčku priorit. Kvůli několika lidem, kteří jsou ochotni své názory prosazovat i přes mrtvoly, bohužel doslova. Ne, vlastně to nejsou jejich názory, ale názory osob, které sedí v nejvyšších postech a říkají jim jen to, co chtějí slyšet. Ukazují jim jen tu stranu víry, která se jim hodí pro jejich vlastní věc, nehledě na ostatní. Tu stranu víry, která je drastická, sobecká a agresivní. Tu stranu, která jim dovoluje vraždit stovky až tisíce lidí jen proto, že nesouhlasí s jejich náboženstvím… To není to, co chci, aby lidé viděli pod pojmem "náboženství".

Pro mne je to něco jiného, naprostý opak - láska k lidem, snaha pomoci, jednotná komunita, která vás vždy podrží na nohou ne proto, že jste věřící VY, ale proto, že jsou věřící ONI. V mém okolí se vyskytuje jen pár lidí, kteří mají stejné (či alespoň podobné) náboženské názory jako já. A když už ano, tak jsou to prvotřídní prototypy křesťanů: pokřtění, chodící v neděli na mše, modlící se pravidelně… Musím se přiznat, že to já nejsem, pro mě je důležitá ta myšlenka, to propojení se světem. To propojení, které se nyní ukazuje bohužel v tu nejhorší možnou chvíli. Ano, jsem myšlenkami zpět u útoku na Paříž. Jediná "dobrá" věc na celé situaci je sjednocení lidí, bohužel pouze v jednotném zármutku. To je to, o co se veškerá náboženství snaží od svého počátku. Sjednotit lidi, utvořit jednotnou komunitu. Jenže nyní tuto myšlenku skupina lidí vzala a převrátila v tom nejhorším možném slova smyslu…

Odklonila jsem se od tématu, ale myslím, že právem. Celým svým tímto proslovem jsem chtěla vyjádřit, že víra není a nemůže být tím hlavním v našem životě. Tím, co je nám "svaté". Protože pokud by to tak bylo, neohlíželi bychom se na následky a byli bychom stejní jako lidé, kteří zavinili smrt stovek lidí. Kdyby byla víra středobodem našeho života, tak bychom vlastně nemuseli řešit Paříž, válku, nebo zda zemřela naše rodina. Pokud by nám kazatel řekl, že je Bůh předurčil k tomu, aby umírali v bolestech, měli bychom oslavovat…

Jenže to my neděláme. Tudíž ne, víra není hlavním bodem mého života. Tím je má sestra, má rodina, mí nejlepší přátelé, mé okolí… Všichni ti, bez kterých bych si nedovedla představit své štěstí. Oni jsou to, co bych chránila vlastním životem. Není tím svatá kniha, Bůh ani místní kazatel. Pro své nejbližší bych nasadila život, jelikož život bez nich by nemohl být nazýván "životem", nýbrž pouhým přežíváním… A proč? Protože je miluji.

Na světě je mi tedy svatá jen jedna věc: láska.