Kdo zabil Eridana III - Ochránce spratek

Vzbudil jsem se, jako když vás ze snu vytrhne palčivá žízeň. Dlouho vás to otravuje a začínáte cítit, že je na čase vzdát se fantasie, ukončit to, odejít z oné říše přeludů a skočit rovnou do studené vody reality. Když plavete ve vodě, můžete ukojit žízeň, ale i se utopit. Žil jsem v mylné představě, že se nic takového jako vražda v mém a Sunnině bytě nikdy nestane. Ale sedm výstřelů mi zbortilo ideu. Probudily mě.

Ledová voda byla strašná. Mrazivý šok, vylétající bublinky z mých úst, tápající ruce, kopající nohy. Topím se. Co se to děje? Co se stalo? Kde je Sunna? A ochranka? Kdo to střílel? Na koho? A proč? Vesmír se potápí do svých hlubin, z nichž není úniku. Film na hořícím plátně. Lítá fraška. Konec. Vír emocí, barev, zvuků, hlasů.

Jak mohla Sunna, má bohyně, tak chladnokrevně vraždit? Ona není taková! Ona je dokonalá!

Jejich mrtvé oči mě pronásledují do hlubin duše. Nechte mě být! Tohle je jen má duše, jen má! Ty oči bez života se na mě upírají z temnoty barev hlubokých citů. Propadají se zas a znovu do nekonečna zákoutí mého já a pevně se zavrtávají, aby už nikdy neodešly. Ty oči mi zůstanou. Uvidím očima mrtvých lidí. Nejsou to má víčka, která se zavřela, když jsem omdlel. Má víčka se zavřela se záškubem šoku s prvním výstřelem. Jak jsem se polekal! A zavřel oči. A otevřel nové oči – oči mrtvol.

Objímaly mě děsivé sny, hrozné noční můry, z nichž jsem křičel jedno jediné slovo – ne! – a to mi pomáhalo přežít. Jako bezdomovec jsem hodně zkusil, potloukal jsem se krajinou života, kterou vám nepřeji, protože je odporná a strašná, a nejhorší boje jsou se sebou samým. Ale sedminásobná vražda? Chtěl bych to vnímat se Sunninou lhostejností. Na tohle jsem nebyl připraven. Nevím, jestli kdy budu.

Veškeré drogy, které jsem kdy bral, jako by se teď spojily a proměnily můj svět. To kvůli tomu šoku. Ta náhlá událost mi vyrazila dech a dala málem smrtelný impulz mému rozrytému mozku.

To Sunna zapříčinila náhlý konec nočních můr. Probudila mě a dívala se na mě černýma očima bez víček. Nasadila si opět své sluneční brýle, aby nebyly vidět slzy. Eridanus je mrtvý. I pro mě to bylo těžké, natož pro ni. Zemřel její spojenec, přítel a nejspíš i milenec. Možná první, možná poslední. Možná obojí. Nemá nikoho. Jen mě. Musím tu pro ni být.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se.

Jen jsem přikývl a rozhlédl se kolem sebe. Seděl jsem na tom samém místě, kde jsem upadl, v obývacím pokoji těsně před dveřmi do ložnice. Za ní se míhaly postavy dvou mužů. Pegas a Orion.

Tato dvojka byla v Sunnině organizaci výjimečně důležitá. Léčili živé a uklízeli mrtvé. Měli pod sebou několik mužů, kteří špinavou práci dělali za ně, a samozřejmě měli za povinnost neznat identitu ani těl, která likvidují, ani lidí, kteří jim šéfují. Na tu nejhorší práci, o které se neměl nikdo dozvědět, ale jezdili sami. I teď tu byli – nikdo nikdy nesměl zjistit, že Sunna něco měla s Eridanem a už vůbec nikdo nesměl tušit, kde Sunna bydlí, jen tito dva. Zjištění, že postřílela Eridanovu ochranku, a posléze i svoji, by též mohlo vyvolat konspiraci. Byla tu jen ona a já – dva podezřelí z Eridanovy vraždy.

Pegasovi a Orionovi ale věřila. Byli to dva muži v pozdním středním věku a pracovali pro jejího otce, nyní i pro ni, a neměli za sebou žádný morální úpadek či podezření z nedostatku loajality.

Ale já je rád neměl. Jejich práce s mrtvými je poznamenala, udělala z nich podivíny, kteří možná nejraději ze všeho mluví se svými subjekty na pitevních stolech. Eridanus bude jistě dlouho zamořovat jejich márnici pachem tlejícího těla, dokud s jistotu nezjistí, co se mu stalo. Proč zemřel.

Ten den už jsem toho příliš nevnímal. Večer jsem si dal svou dávku, Sunna mi výjimečně dovolila dát si větší. Naštěstí. Jinak bych byl už úplně nepoužitelný. Snažila se se mnou mluvit, vysvětlit, co se stalo. Ale já si to až moc dobře pamatoval.

Seděli jsme u stolu v kuchyni osvícené příjemně teplým světlem evokujícím útulnost. Kořenky, pepřenky, slánky, nádoby na mouku, toaster, sendvičovač… Všechno to vypadalo jako v klasické domácnosti. My ale tyhle věci nikdy nepoužívali. Byly tu jen na okrasu a zahlazení pravé podstaty bytu. Na chvíli jsem si s ní připadal jako doma.

Zapálila si cigaretu a přisunula popelník – jediný kus nádobí, jenž se u nás používal a myl. Už notnou chvíli jsem se probouzel z opojení, které vyvrcholilo a začalo utichat tak před dvěma hodinami. Sunna cvrnkala popel do popelníku a vydechovala pramínky modrého kouře. Mlčeli jsme. Já jsem vzpomínal na to, co se stalo. Na tu strašnou vraždu. Ona nejspíš promýšlela své další tahy na šachovnici kartelu a vztahů mezi gangy. Všechno teď bude jinak.

Ozvaly se vibrace a poté slabé zvonění jejího telefonu, který se povaloval na desce stolu a s každým otřesem vibrací se posouval o centimetry do všech stran. Ledabyle to zvedla. „Ano?“ zeptala se tlumeným hlasem.

Z mobilu se ozval hlas nějakého muže: „Otrava. Látku zjistíme. Doufám.“

„Přestaň doufat a začni na tom pracovat. Potřebuju to vědět co nejdřív,“ odpověděla. Pak hovor ukončila a otočila se na mě. „Slyšels to?“

Přikývl jsem. Myslel jsem si, že Eridanus byl otrávený. Nic jiného se takhle neprojevuje. Ale kdo by ho chtěl zabít? Se všemi byl zadobře, nepřátele, pokud vím, neměl. Otázky se mi rojily v hlavě, zatímco jsem vzpomínal na naše společné chvíle. Vypadal tak spokojeně, když přišel. Nevypadal jako těsně před smrtí z otravy. Chodil naprosto bezstarostně a jako kdykoliv jindy.

„Co dál?“ řekl jsem.

„Musíme najít toho hajzla, kterej mu to udělal,“ odpověděla Sunna s až podivně laxním tónem. Jako by ji to nijak nevzrušovalo. Jako by to byla samozřejmá a běžná věc. Ale já jí znal, věděl jsem, že v ní kypí vztek. Že by ze všeho nejraději odhodila svou masku, svůj uhlazený zevnějšek, a šla to vykřičet celému světu.

„Měl nějakou rodinu?“ zeptal jsem se. Bylo to pro mě důležité. Pokud ano, soucítil bych i s jeho pozůstalými, pokud ne, soucítil bych s jeho osaměním.

Zavrtěla hlavou. „Nikoho, o kom bych věděla,“ a odklepla cigaretu. Pak se zamyslela a dodala: „Říkal jednou něco o synovi, kterého dlouho neviděl. Nemanželské dítě, platil na něj alimenty a zaplatil mu nějakou dobrou vysokou školu. To je vše, co vím, víckrát o něm nemluvil.“

A chlapec na univerzitě je v háji. Pokud mu nepoplynou tučné balíčky peněz od otce, překupníka drog, bude muset školu opustit. Pokud je na nějaké opravdu prestižní, nemá šanci tam vydržet.

„Co teď uděláme?“

„Půjdeme za Kasiopeou,“ řekla, „musíme jí všechno říct. A pak se jí zeptáme, kdo to udělal.“

„Jak by to mohla vědět?“

„Je vůdkyně jednoho z největších gangů. Ví věci, o kterých se ti nesní, ale nemůže s nimi nic udělat. Vím jistě, že tu informaci má a že sama půjde po tom grázlovi. Ale my ho musíme najít sami a sami se mu pomstít.“

S tím jsem se smířil. Jakmile se Sunna k něčemu rozhodla, bylo vše jasné. Kdyby se rozhodla napadnout vůdkyni největší mafie, udělá to a zvítězí. Byla neohrožená a její vůle přežít byla větší, než číkoliv jiná. Najdeme ho a zabijeme ho. Tak zněl verdikt.

Kasiopea bydlela v nejvyšším patře mrakodrapu. Nepříliš originální a tajné sídlo jí zaručilo, že jí každý vždycky najde. A sama tak lapila do pasti nejednu svou oběť. Jakékoliv vyšetřování vraždy, zmizení nebo černého trhu kolem jejího domu bylo tabu. Nikdy k ničemu takovému nedošlo. Policie se mu vyhýbala a ti, co šli věci řešit na svou pěst, skončili v její síti a živí se ven nedostali. Naopak její spojenci to místo měli za dům plný pohostinství a štědrosti – a taková Kasiopea jistě byla, když s ní někdo byl zadobře.

Pětašedesátiletá babička, matka významného akcionáře a vůdkyně obrovské podsvětní společnosti. Má monopol na černém trhu. Jako by ji Bůh stvořil podle průměrných hollywoodských filmů. Jako kdyby měl smysl pro ironii.

Byli jsme tu se svou ochrankou. Sunna měla v „četě“ asi patnáct goril, čtyři zabila včera. Zbývalo jedenáct lidí na její osobní stráž. Obklíčili nás a ohlíželi se na všechny strany. Profesionálové. Ze všech bodyguardů si Sunna vybrala ty nejlepší z nich. Velmi jim důvěřovala. Ale ne bezmezně.

U hlavního vchodu nás čekala celkem průměrná ochranka. Dva chlapi v černém s černými brýlemi a sluchátkem v uchu. Drobná boule pod bundou na boku prozrazovala revolver. Přistoupili k nám a jeden z nich se hlubokým hlasem zeptal: „Jste ohlášeni?“

Sunna se na něj podívala cynickým pohledem a jeden z našich k němu přistoupil blíž. Pak důležitým tónem odvětil: „Ne. Ale je to naléhavé.“

„Jak moc?“ pokračoval vysoký muž.

„Nic naléhavějšího jste za poslední měsíce dovnitř nepustili.“ řekl náš.

„Musím vás nejdřív ohlásit na vrátnici.“

„Tak nás, kurva, ohlas. Ale nebudeme tady vystávat pro srandu králíkům. Pusť nás aspoň do předsíně.“ ten náš k němu přistoupil blíž, aby jeho slova nabyla důležitosti.

Strážný otevřel prosklené dveře a vpustil skupinku třinácti lidí dovnitř. Hned v předsíni pak stáli další dva muži, kteří měli boule po celých bocích, od pasu až k podpaží. Předpokládal jsem, že s každou další místností bude ochranka ozbrojenější a větší.

Když za námi zavřel, stiskl tlačítko na sluchátku a něco říkal. Pak se postavil do své klasické pozice a čekal. My čekali také. Bylo to až trapné – my, vůdci jednoho z největších a nejhorších kartelů New Yorku, tady stojíme jako sloupy a čekáme, až se někdo uráčí nás pustit dál. Sunna se tvářila nevlídně, ale ne nervózně. Stála a dívala se přímo před sebe, bez jediného uhnutí pohledem. Naše ochranka se rozhlížela a snímala okolí, sondovala případné možnosti úniku, obrany, krytí. Ruce stále připravené vzít do ruky zbraň a jediným kratičkým pohybem skončit něčí život.

Brzy se jeden člen ochranky mrakodrapu zatvářil zamyšleně a ozvalo se slabé chrastění. To mu asi do sluchátka zrovna proudily informace o tom, co se má stát. Stiskl tlačítko na drátku vedoucím do jeho ucha a řekl tlumeným hlasem: „Rozumím.“ Pak se obrátil k nám, kývnul hlavou a jedním pohybem ruky stiskl kliku, otevřel prosklené dveře a otevřel nám bránu do sídla gangu.

Sunna tu byla mnohokrát, už ji nic nepřekvapovalo, pro mě to ale bylo úchvatné. Dokonale zařízený, moderní vestibul, recepce, zlatavé ozdůbky, červená křesílka, rostliny v drahých květináčích. Dokonalá kamufláž. Mělo to tu vypadat jako kancelářská budova s pěti hvězdičkami, ve které sídlí největší tygři trhu, politici, lobbisti. Majitelé světové populace. Byrokratické zázemí tu měli mít přední světoví experti, odborníci na peníze, advokáti, zloduchové burzy i kmotři ministrů a senátorů. Ve skutečnosti budova sloužila jako zázemí firmy Jobbs inc., která zaštiťovala a vlastnila převážnou část firem New Yorku, nebo alespoň držela většinu jejich akcií. Od autopotahů přes advokacii až po ochranku. Jobbs vlastnil bezpečností průmysl, spravoval všechny kamery ve městech, zařizoval a organizoval řidiče limuzín, prodával auta. Vcelku neškodný monopol vybudovaný tvrdou prací.

V zákulisí toho všeho byly obrovské machinace s drogami, zřizování nájemných vrahů, politické inženýrství, špehování a černý trh všeho druhu. Pod nablýskaným zlatem a sametem křesel, pod uhlazenými zevnějšky recepčních a majordomů, pod tou porcelánovou maskou, se skrýval ilegální kolos. Korupční obr ovládající všechno a všechny.

Před několika měsíci protikorupční organizace zadržela člena Jobbs inc. a podezřívala ho z peněžních machinací o celkové částce padesát sedm milionů dolarů. Skrze něj se snažila ruka zákona prodrat až k samotnému jádru této firmy. Obrovská kauza byla novináři nafouknuta do absurdních rozměrů, Jobbs byl na pranýři a hrozil mu úpadek. Celý New York, a vlastně celé Spojené státy, tím žily. Nebylo jediného rohu, ze kterého by na vás nekřičel nápis: „Co ještě Jobbs skrývá?“ nebo „Miliony dolarů nejsou vše!“

Jenže za dlouhé a všudypřítomné nitky někdo zatahal. Člen Jobbs byl uvězněn a všechna vina svalena na něj. Okradl Jobbs, vydíral prezidenta firmy, všechny daňové úniky a nepřiznané peníze byly jeho vina. Finanční machinace byly jeho vina. Jakýkoliv morální úpadek byl jeho vina. Jobbs je v tom naprosto nevinně. A všechny noviny byly ovlivněny tlakem shora a řídily se dle toho, psaly o náhle vypátrané nevině firmy Jobbs, přiznaly své chyby, protože jim to bylo nařízeno. Obr, s nímž měly to dočinění, totiž vlastnil i je. Jejich počáteční rozhořčení se proměnilo v náhlou a nečekanou krotkost. Investigativní novináři se svými drtivými salvami byli přesměrováni bezpečným směrem. Jobbs přežil.

A nyní jsme tu stáli, přímo před porcelánovou maskou vražedné marionety.

Já a Sunna jsme se posadili na sedátka, zatímco bodyguardi zůstali stát a bedlivě si prohlíželi okolí. V našem dohledu bylo asi jen pět cizích ozbrojenců, všichni dokonale maskovaní. Jejich pistole jim hrbily saka a kalhoty. Pod načesanými a uhlazenými kravatami se sem tam zaleskla neprůstřelná vesta. Divadlo gigantických rozměrů se svými herci.

Recepční se zvedl od svého počítače a přišel k nám. Uklonil se před Sunnou a řekl příjemným hlasem: „Pan Jobbs vás očekává ve své pracovně. Je mi líto, ale váš doprovod musí zůstat zde.“ usmál se, aby nevypadal naléhavě. Bílé špičaté zuby hada. Kolik lidí asi takhle poslal na smrt? A kolik lidí už zabil tím revolverem, co tak pracně schovával pod košilí?

„Tenhle půjde se mnou.“ řekla bezpodmínečně a ukázala na mě. Opět se škrobeně zasmál a šel za svůj pult. Chvíli něco psal na počítači, potom hovořil vysílačkou a nakonec se vrátil, aby jen kývnul hlavou v již znatelně nespokojeném, ale stále zdvořilém úsměvu.

Jeden z mužů, v němž jsem již před chvílí poznal ostrahu, k nám přišel a nepozdravil. Byl vysoký, vypracovaný a poněkud starý. Holá lebka odrážela světlo a modré oči byly ostré a přísné.

Zvedli jsme se a poslušně ho následovali k výtahu. Stříbrná cela nás uvítala pohledem na naše vlastní postavy, byla celá ze zrcadel. Jen malý koutek vedle dveří byl z matné oceli a dlelo na něm čtyřicet tlačítek. Každé se svým patrem. Stisknul poslední.

Nahoru, do nejvyššího patra, alespoň myslím, že nejvyššího, jsme se dostali neuvěřitelně rychle. Otevřela se nám bílá místnost, předpokoj kanceláře. Vstupní hala nejdůležitější kanceláře města. Na dveřích bylo napsáno „Tyler Jobbs, prezident společnosti“ a před nimi stálo deset ozbrojenců. Mohutní chlapi na prosto oděni v černé uniformy, vybavení zbraněmi různých kalibrů a s přilbami na hlavách nás přejeli pohledem.

Tři přistoupili. Jeden stál uprostřed, zatímco boční dva prohledávali mě a Sunnu, jestli nemáme zbraně, jestli nejsme nebezpeční. Jejich silné ruce hmataly bezuzdně po našich lýtkách, stehnech, pase a hrudi. Potom ruce, hlava, boty. Sunna u sebe nikdy nic nenosila, její kapsy byly vždy prázdné a kabelka pro ni znamenala cizí slovo. Já naproti tomu měl kapsy plné žvýkaček, bonbónů a papírků. Pár drobných mincí, za které si v automatech kupuji buráky. Několik málo bankovek, které jsem Sunně nepřiznal, že mi zbyly. Dva pytlíky z marihuanou. Ale nic z toho neobjevili, zaměřovali se jen na velké, hmotné a tvrdé věci. Na pistole a nože.

Muž uprostřed nás zatím informoval: „Během návštěvy pana prezidenta nesmíte dělat žádné prudké pohyby, zvyšovat hlas, pokud to nebude nezbytně nutné, pokládat ruce přes označenou polovinu stolu, vstávat, dokud k tomu nebudete vyzváni, a budete-li, nesmíte jít jinam, než k východu. Budete-li chtít odejít, nahlásíte to panu prezidentovi a on nás přivolá, abychom vás odvedli.“ Sunna už ty pokyny moc dobře znala, ale pro mě to množství nařízení a pravidel bylo překvapivé. Jak moc se o sebe asi pan prezident bojí?

Muži nás přestali šacovat a prostřední chlap otevřel dveře. Naproti nám byly schůdky nahoru, nad nimi stůl a nad stolem lustr. Všechno bílé, moderní, hladké. A chladné. Před stolem stály dvě židličky a čekaly na nás. Za ním seděl pan prezident a taky na nás čekal. Mohli jsme vejít? Nebo ještě počkat? Sunna čekala. Pak prezident zavolal poněkud příkrým tónem: „Jen vstupte.“ a strážný nám pokynul, že můžeme.

Usedli jsme na židle a já se rozhlížel po věcech, které měl lídr na stole. Jen tužku a počmáraný papír plný přeškrtaných vět. Na jedné hraně stolu ještě stálo zařízení se třemi tlačítky. Jakési dálkové ovládání strážců. Jedno tlačítko: aktivovat, druhé tlačítko: deaktivovat. A to třetí? Nejspíš vyhodí celý dům do povětří, kdyby mu jednání přerostlo přes hlavu. Nebo zapne pec na koláčky. Dal bych si koláček. Ale v téhle chladné moderní pracovně bych si ho ani nevychutnal.

Až nyní jsem si všiml krásného výhledu hned za křeslem prezidenta. Ranní New York oblizovaný slunečními paprsky. Míhající se kolony aut jako dálnice mravenečků.

„Nuže,“ řekl prezident.

Sunna si přesedla na židli, aby měla větší pohodlí. Dívala se na prezidenta, jemuž se v podsvětí říkalo Andromedes, a měřila ho pohledem. Pak svým zvučným a přísným hlasem odpověděla: „Musíme jít za ní.“

Stiskl levé tlačítko na krabici na stole. „Nyní nás nikdo neposlouchá,“ řekl. Alespoň jsem postřehl význam toho tlačítka. „Vím, co se stalo. Eridanovou smrtí se budu zabývat. Chceš jí ještě něco?“ ptal se s naivní arogancí nevychovaného hajzla, ale působil spíš zranitelně, než silně.

Sunna byla možná o půlku mladší než on. Ale působila svrchovaněji. Byla hrdá a své sebevědomí měla podložené silnými skutky. S touto neskrytou povýšeností v hlase mu řekla: „Ano. Chci jí ještě spoustu věcí. A ani jedna se netýká tebe, Andromede.“

Vrhl na ni zraněný pohled, jenž se posléze proměnil v nenávistný. „Vždy musíš mít navrch, Sunno. Ale nezahrávej si se mnou. Za ní vás nepustím, dokud mi neřekneš, co pro ni máš tak naléhavého. To je má podmínka a ty to víš. Nemysli si, že budeš kout nějaké pikle za mými zády.“

Pomalu, ale rozhodně vstala a opřela se rukama o stůl. Předklonila hlavu, aby ji měla ve stejné úrovni jako on. „Pustíš nás za ní. Je to nutné.“

„Nebo co, ty náno pitomá?“ vysmál se jí do obličeje. Bylo zarážející, s jakou vervou změnil tón hlasu. Už nebyl ani trochu klidný. Píchla do vosího hnízda a rozrušené dělnice teď létají všude kolem. „Mluvíš s nejvlivnějším mužem New Yorku,“ pokračoval, „tak si to prosím uvědom. Je jen na mě, jestli vás k ní pustím nebo ne.“

Ostrá maminčina ochranka. Spíš zlý spratek, kterému někdo rozšlápl bábovičku. Je mu tolik let a dosud nevyndal hlavu z maminčiny sukně.

Sunna byla naprosto klidná. Tichá, rozvážná a skoupá na slovo. Jako had, který trpělivě ignoruje útoky druhé strany, dokud sám nedá smrtící ránu. „Je velká škoda,“ řekla, „že mluvíme pouze s nejvlivnějším mužem. O co jednodušší by to bylo, kdybychom mluvili s nejvlivnějším člověkem, kterým je žena? Jenže za tou nás nechceš pustit. Pověz, co asi řekne Kasiopea, až se to dozví?“

Nevím, jestli ho obměkčila nebo mu nahnala strach. Každopádně zavolal ochranku a dal jí přesné pokyny. Obličej křečovitě svíral ve znaku nevole. Ta slova ho vyděsila. Kasiopea by se nějak dozvěděla, že tu Sunna byla a že ji její synáček nepustil dál. A nejspíš by ho náležitě potrestala. Seděl na své pohodlné židli, ale jeho tvář nesla bolest trní. Nerozloučil se.

Nevím, proč přesně spolu ti dva nevycházeli, ale kartel byl s gangem velmi úzce spojen. Nyní se spíš zdálo, že prezident není spojen s gangem. Samostatná jednotka pouze napomáhající podsvětí v jeho zločinech.

Silný muž v uniformě se k nám choval zdvořile. Až ke Kasiopee se asi dostal jen málokdo a když už, musel být velmi důležitý. Poklepal na stěnu, z níž se najednou staly tajné dveře do skrytého výtahu. Dokonalé maskování. Výtah měl pouze tři tlačítka. Poslední vedlo určitě do definitivně nejvyššího podlaží mrakodrapu, do jejího sídla.

Když výtah cinknul a dveře se otevřely, mířilo na nás deset zbraní a stejný počet laserových hledáčků. Vyzbrojení a nepochybně skvěle vycvičení muži chránili svou paní. Sunna se laxně nechala ohledat, mě už to začínalo trochu vadit. Proč na mě pořád někdo sahá? Nestačilo to jednou?

Zpoza mužských postav vykoukla malá, šedinami zarostlá hlava a snažila se dohlédnout přes svalnatá těla na hosty. „Pusťte ji, věřím jí.“ řekla hlava. Sivé a vysušené kadeře jí padaly do snědého obličeje. Mezi nafouklými rty svírala cigaretu. Namalované oči se dívaly přímo na mě. Její oči. Oči Kasiopei. Oči největšího podsvětního tygra New Yorku a možná Spojených států. Oči nejhledanějšího zločince, překupníka drog, sériového vraha, zkorumpovaného politika, vůdce organizovaného zločinu, mafie, kartelu, gangu. Nejmocnější oči světa. A usmívaly se na mě.