Prolog

Vážení a milí příznivci Literárního doušku, vážení a milí čtenáři vůbec,

usmálo se na mě už dost štěstí, stejně tak i nějaké to neštěstí, ale letos se mi podařilo udělat zásadní krok v mém životě a dostat se na obor psychologie, kterýžto je pro mě vysněný a za nímž jsem mířil v podstatě po celou dobu mého studia na gymplu. I když... ono to tak vlastně taky nebylo. 


Nebudu se tady zaobírat mými dětskými sny - všichni jsme jako malí snili o kariéře lékaře, hasiče, strojvůdce a podobných zajímavých zaměstnání, abychom nakonec často zkejsli někde, kde to ani trochu nepřipomíná ono vzrůšo vysněných profesí a místo hašení mrakodrapů a řízení mezinárodních vlaků máme na starosti někdy až doslova přežít svůj pracovní týden na nudném místě s nudnými nebo na nervy lezoucími lidmi za nudné peníze, které nám jednou za měsíc přistanou na účtě. Nemá tedy cenu se vracet k onomu palčivému pocitu plynoucího z likvidace dětské naivity nelítostnou realitou a pojďme raději k té skutečnosti.

Mimochodem - dobře, prozradím vám to - chtěl jsem být řidičem metra. Poté, co se začaly v novinách množit zprávy o počtu sebevražd skokem pod metro, jsem tohoto snu zanechal.

Tedy, abych se vrátil k podstatě toho, co jsem chtěl sdělit - nejprve jsem uvažoval o kariéře progamátora. Po seznámení se s hromadou kódů, po jejichž pochopení, jež mi přišlo nadpozemsky nemožné, vám po mnoha a mnoha řádcích vyjde jako výsledek program, který umí leda tak velké nic, jsem došel k závěru, že tudy tedy opravdu ne. Následně mě zavedl osud k myšlence o práci v lékárně. Jenže poté mě hluboce a bolestivě zasáhla středoškolská chemie a zjistil jsem, že to také není moje vášeň. 

Ani vlastně nevím, jak přesně jsem se k tomu, že chci studovat psychologii, dostal. Nejspíše mě k tomu nakopla moje spolužačka na gymplu a zároveň má kamarádka, která o tom uvažovala. Sice jí nakonec její úvahy a rozhodnutí zanesla zcela jinam, ale její nápad zůstal v mé hlavě a nějakým způsobem se spojil s tím, jaký jsem a co chci v životě dělat. 

Vůbec jsem dost přemýšlivý člověk, přičemž platí ono to, že když nad něčím pořád moc přemýšlíme, tak jsme z toho na prášky. Je to i můj případ, potřeba zaobírat se sám sebou se však rozrostla i do potřeby poznávat ostatní. A jaká jiná věda na to může odpovědět, než psychologie!

(A jestli tady bude někdo říkat, že psychologie není věda, tak zemře bolestivou smrtí!)

Tedy jsem začal uvažovat právě o ní, avšak kdykoliv jsem ono jméno tohoto oboru před někým trochu znalým vyslovil, oči se posluchači zvrátily s řečmi o tom, nakolik je obtížné se tam dostat, jak velký zájem o to je, přičemž jak málo lidí poměrově k zájmu přijmou. Ano, mám potíže se sebedůvěrou, nikterak velké, ale tady byla do základů otřesená. Bylo to dáno i tím, čím jsem si během studií na gymplu prošel, často jsem sklouzával k úvahám nad tím, že na to nemám ani povahově, že bych takové náročné zaměstnání nezvládl. Hledal jsem alternativy, ale nakonec jsem pochopil, že ona psychologie bude přese všechno pro mě nejlepší volbou - protože to je opravdu to, co chci.

A chtít - to je silná věc, milí čtenáři. Stejně tak silná, jako si věřit. 

A o tom, jak jsem chtěl a věřil, o tom, co jsem pro to dělal a jaké byly přijímačky, o tom zase někdy jindy.

Plánuji, že Deník prváka bude vycházet každý pátek. Upřímně netuším, kam to celé povede a je možné, že nikam. Uvidíme. Za pokus to však stojí. Zjistil jsem totiž, jak málo informací o přijímacích zkouškách na psychologii lze na internetu najít, jako kdyby se nikdo nechtěl dělit o své zkušenosti s nimi... Tak jsem se rozhodl, že se toho ujmu já. Třeba to k něčemu bude. Byl bych jedině rád.