Přispěchala jsem domů, jak
nejrychleji to šlo. V kolik říkal? V osm. Jsem naprosto nevzrušená, jen mi
vrtá hlavou, co mi může chtít. Třeba potřebuje podepsat omluvenky do školy,
prolétlo mi hlavou. Nebo pozval všechny ze souboru a já si to jen špatně vykládám.
Ano, tak to bude.
Za dvě hodiny se tu má stavit a
já jsem už teď utahaná jako fena. Že bych si šla ještě lehnout? Ne, moje vlasy
by vypadaly jako po nacistickém kobercovém náletu a musela bych je nejméně
další dvě hodiny přemlouvat, aby splaskly. Oči by se mi vypoulily a
z váčků pod nimi by se staly obrovské nateklé pytle. Raději spát nepůjdu.
Na stole v kuchyni se na mě
šklebí nedočtené „Karibské tajemství“ a otevřená krabička cigaret. Ano, takhle
strávím následující dvě hodiny.
Jenže hned jakmile natáhnu první
šluk a přečtu první věty, jako by mi vyprchala nálada na čtení.
S nervózním pocitem zavírám knihu. Stejně bych si nich nepamatovala. Ze
židle u stolu v mé kuchyni je hezky vidět na Vltavu a její levý břeh
lemující zástupy mladých párů. Kolik já se toho na tom nábřeží nachodila!
Emanuel mě tam brával často, měl
to tam rád. Když jsem byla v divadle nebo se mi nechtělo ven, šel tam sám,
kouřil dýmku na lavičce a četl si noviny nebo krmil holubi a kachny. Nesnášel
labutě, které neměly rády pach jeho kouře a tak na něj syčely. Ach, jak bylo
krásné ho pozorovat přesně z tohohle okna! Seděla jsem tu, připravovala mu
večeři a věděla, že pokaždé, když se vrátí domů, bude mile překvapen. I kdybych
mu tu večeři udělala každý den, on bude každý den předstírat nečekané nadšení a
vlepí mi jednu velkou štípanou.
Jak mě chybí jeho průpovídky. Co ti parchanti v parlamentu zase
vymysleli! nebo Metro pořád
zdokonalují, ale na slevy pracujícím a každodenně dojíždějícím lidem, to nemají
peníze. A jeho nejoblíbenější téma v poslední době byla samozřejmě
Blanka. Narvou do toho miliardy a stejně
to stojí za hovno. Ještěže se nedožil jejího otevření, pořádně by ho to
vytočilo, kdyby slyšel konečný účet.
Zemřel před čtyřmi lety
v úterý. Pamatuji si, že to bylo úterý, protože to já jsem chodívala
vždycky po divadle nakoupit na roh do jednoty, a pak jsem se teprve vracela
domů. Jenže zrovna tohle úterý byla hrozná fronta u kasy a já přišla domů
později. Ne později, zkrátka pozdě. Emanuel ležel na zemi a snažil se dosáhnout
na mobil, který ležel kus před ním. Záchranáři tu byli během jejich skvostných
dvaceti minut s výmluvami, jak je Praha zasekaná. Jeli jsme společně do
nemocnice a já moc dobře věděla, co se Emanuelovi honilo hlavou. Idioti ignorantský, nemohli přijet dřív?! V nemocnici
ke mně přišel doktor, a prohlásil verdikt. Mozková příhoda. Sdělil mi taky, že
kdyby se mu dostalo hospitalizace o několik minut dříve, možná by svůj boj
neprohrál. Kdyby to nebylo úterý, možná by dál žil. Nesnáším úterky.
Teď tu sedím sama, koukám na
prázdné nábřeží s osiřelými kachnami a holuby a na parapetu okna na mě
kouká denní tisk z onoho osudného dne. Kousek před ním leží zase noviny ze
dneška. Na obou stojí stejné slovo: úterý.
Stárnoucí, ovdovělá herečka tu
sedí, kouří si své Malborky a čeká na vytažení z propasti jejího
stereotypu. Třeba mi to Petr dovede poskytnout, kdo ví? Ale jak o mě vůbec může
mít nějaký zájem? Hanko, podívej se na sebe, jsi stará, ošklivá a nepříjemná.
Poslední mužskej, kterýmu ses líbila, byl tvůj manžel. Ten chlapec má jiný
zájem.
Jenže, co když ne? Co když přece
jenom chce…
Bože. Samota mi asi vlezla na
mozek. Jak by o čtyřicet let mladší kluk mohl mít takové plány? Tak je to
vždycky, když se něco má stát a já nad tím přemýšlím příliš dlouho. Napadají mě
takové absurdity. Zčásti je to mnou, zčásti mou samotou a zčásti Agathou. To
ona mi do mozku vkládá nejpodivnější sny a vize, kterých bych se bez ní ani
nedotkla. Celé to její psaní, všechna její díla a příběhy jsou obetkány
nesčetnými mystérii a fantaskními představami. Smiř se, Hanko, s tím, že
patříš do starého železa. Nepřijede žádný princ na plavém koni v lesklé
zbroji a nespasí tě z otěží stáří. Ne, proti natahujícím se cárám kůže,
vráskám ani kynoucím bokům nelze nic dělat. Pomalu, ale jistě se tvé tělo
připravuje na důchod, tak je to. Přestaň fantazírovat.
Vždyť ten chlapec by mohl být
tvým vnoučetem. Dítětem Jany nebo Adama. No co, Adamovy děti jsou asi
dvacetileté. Staršímu Alexovi je osmnáct, prostřední Kláře je patnáct a
nejmladšímu Honzíkovi je třináct, takže je to skoro tahle kategorie. Vnouče,
Hanko, slyšíš? Vnouče!
To by bylo přinejmenším úsměvné,
kdyby Petr chodil do třídy s někým z nich. Už to vidím! Kam jdeš, babi? a já na to: Na rande. a oni: A s kým? a já: S vaším
spolužákem. Myslím, že by je ranil infarkt dřív než mě.
Jana za mnou chodí každý týden,
Adam dvakrát do měsíce, a někdy se s ním dobelhají i jeho tři dařbujáni.
Až jim budu vyprávět, co všechno se mi míhalo hlavou, když jsem měla jít na své
vysněné rande! To bude smíchu. A až jim vysvětlím, že to žádné rande nebylo.
Zatímco tu vzpomínám, čas plyne.
Musím se ještě připravit. Sprcha, učesat řídnoucí kadeře, namalovat na obličej
ksicht, jak říkávala maminka, obléknout se a čekat, až zazvoní. Nemůžu se
dočkat, až zjistím, co měl ten kluk v plánu.
Žádné komentáře:
Okomentovat