Děti Londýna III - Kluk se sladkostmi + Slovo autora

„Jsem tak šťastná, že budete hlídat Geryho právě vy, lady Harrisonová.“ řekla paní Agatha Shawová. Ona, její syn a stará dáma stáli před vchodem do domu Harrisonových na chodníku. Stařena se opírala o hůl na schodech vedoucích ke vchodu domu, mladá paní stála na kočičích hlavách s vlasy rozevlátými a širokým úsměvem na rtech.

„Jste velmi milá, Agatho. Ráda vám ho pohlídám.“ odvětila jí a usmála se na chlapce. Stála na prvním schodu jako socha čnící ze země, co pohybuje jen rty. V jejích vráskách se zračila letitá moudrost, přesto však celkově působila jako jedna z energičtějších dam svého věku. Na sobě měla strohou šedou róbu a přes ramena bledý šál.

„Přijdeme za dvě hodiny, krátce po poledni.“ usmála se Agatha.

„Přiveďte pana Shawa, ráda si s ním vyměním několik slov.“ řekla zdvořile.

Agatha pošoupla Geralda směrem ke staré dámě a on poslušně přešel. Lady Harrisonová ho objala přes rameno, jako když ho schová pod své křídlo. Matka udělala napůl zdvořile a napůl jen z humoru pukrle a velmi vřele se rozloučila. Zatímco její postava mizela v dáli, paní Harrisonová a chlapec se otočili a společně vešli do domu.

Kolem Geryho se rozprostřela chudě zdobená hala s pohovkou, schodištěm a několika dveřmi vedoucími kamsi do neznáma.

„Vítej v našem domě, Geralde.“ přivítala ho skoro slavnostně. Gerald si ze zvyku sedl na sofa a začal si sundávat polobotky.

„Ach, ne,“ řekla, „nezouvej se. Hned vyrazíme ven. Na náměstí se konají trhy.“

Poslušně a stále beze slova si opět nazul obuv a postavil se ke dveřím. Spořádané dítě, jeho rodiče si dali záležet. řekla si s úlevou. Bude to snadné. „Počkej pár okamžiků zde, Geralde.“ pokynula mu a pomalým krokem vyšla schody.

Chvíli tam stál a čekal, rozhlížel se po hale a zkoumal každé okno, každý záhyb zábradlí i skvrny na pohovce. Stará dáma se vrátila dříve, než očekával, zřejmě šla jen ohlásit odchod služebnictvu nebo manželovi, a vytrhla ho tak z dlouhého zadumání.

Pak vyrazili ven.

Šli kolem několika parčíků a mnoha laviček tempem, které určila paní Harrisonová. Její stáří a bolavé klouby jí nedovolily jít tak rychle, jak by si oba přáli, přesto jí ale Gery neutíkal, neskotačil a šel spořádaně a klidně po jejím boku. Jeho mlčení narušilo její masku z etikety, zdvořilosti a galantnosti a dostalo se hluboko do její mysli a začalo ji hryzat. Stará dáma musela uznat, že přehnané vychování ubíjí ducha. Více ji snad bavili zlobivé děti, než ty příliš hodné. Snažila se jeho mlčenlivost, či snad ostych, rozbít.

„Chodíváte s matkou na trhy?“ zeptala se.

Podíval se na ni pronikavým pohledem a řekl studeně: „Ne.“

„Ach, takže neznáš, jaké to je?“ podivila se. „Je to skvělé, prodávají tam mnoho zajímavých věcí. V bazaru nalezneš úchvatné sošky z Orientu, u bylinářky nejedno drahé koření, u cukráře zase výborné sladkosti.“

Zdálo se, že zjihl a polevil ve svém zatvrzelém mlčení. „Sladkosti mám rád.“ řekl a usmál se.

Paní Harrisonová, potěšena náhlým zvratem, jenž se udál na chlapcově tváři, se zasmála. „A kdo je nemá rád?“ zeptala se potutelně.

Brzy přišli k náměstí a otevřela se jim rozsáhlá plocha posázená různými malými stánky. Takhle brzy ráno tu nebylo příliš lidí, a proto vládl spíš klid a pohoda. Těsně před tím, než vešli na dlažbu, se kvůli starým nohám paní Harrisonové usadili na lavičce a odpočívali. Gerald upřeně zíral na stánky a snažil se najít cukrovinky. Mnoho stánků bylo však jeho zrakům skryto, a tak ho nenašel. Hořel nedočkavostí. Co mu asi chůva koupí?

Když se konečně zvedla a přiměla se vejít mezi stánky, chytla chlapce za ruku, aby se jí neztratil. Oproti předchozímu pochodu nyní šel rychle a táhl za ruku.

Ač byla paní Harrisonová ráda, že se rozkoukal a otevřel, nemohla jeho tempu stačit a tak ho přitáhla k sobě a důrazně mu vyčinila: „Netahej mě za ruku, Geralde! Jednou tam ten stánek je, tak tam bude i za půl hodiny.“ Sledovala jeho nepříjemný pohled a uvědomila si, jak rychle se z vychovaného mladého chlapce stala divoká zvěř lačnící po sladkostech.

Kvůli jeho prosbám ignorovala všechny ostatní stánky a mířila společně s ním pestrobarevnému stánku cukráře.

Už z dálky Gery ohlašoval, které věci by si přál nejvíc. Čím byli blíže, tím více toho viděl a mluvil.

„Miluji želatinové dortíky!“ rozplýval se. „A lízátka. A ze všeho nejvíc zbožňuji sušenky s jahodovým krémem! A to nejlepší jsou ovocné bonbóny. A čokoládové muffiny!“

„Tak želatinové dortíky, lízátka, sušenky s jahodovým krémem, ovocné bonbóny a čokoládové muffiny.“ opakovala užasle. „Ale to všechno ti nekoupím.“

 Už byli u stánku, když mu vryla dýku do srdce slovy: „Můžeš si vybrat jen jednu věc.“

Sklesle se na ni podíval a smutek na jeho tváři pomalu přecházel v hněv. „Ale já chci bonbóny a sušenky! A lízátka a muffiny a kremrole a knoflíčky! A želé!“ zaúpěl.

Konečně se dostala do svého živlu. „Dostaneš jen jednu věc. Kterou si vybereš?“

„Perníkové srdce s marcipánem.“ řekl rezignovaně.

„Ale perníkové srdce je na ozdobu, ne k snědku. A je obrovské, sám bys ho ani nesnědl. Vyber si něco jiného.“

Cukrář a jeho manželka, která stála před stánkem a nejspíš tam byla proto, aby podávala, zatímco manžel účtoval, se smáli tomu divadlu, které chlapec předváděl.

„Chci to srdce!“ zařval až nepřístojně Gerald.

„Neopovažuj se zvyšovat hlas.“ řekla rázně, ale klidně chůva. „Až mě laskavě poprosíš, koupím ti ho.“

„Chci prosím srdce.“ uklidnil se, ale stále působil vztekle.

„Dobrá,“ svolila, „dejte mi, prosím, jedno toto srdce.“ a ukázala na perník s modrými ozdobami.

Když ho cukrářka podávala, chlapec neočekávaně vybuchl. Začal ječet a řvát. „Ale já chci i ty sušenky s jahodovým krémem!“ a nervózně dupal do země.

Všichni tři dospělí to jen nevzrušeně sledovali a paní Harrisonová se styděla, že to je ona, kdo tu s Geraldem je a že právě s ní se tak rozčiluje. Přesto neustoupila. „Buď sušenku s krémem, nebo srdce. s marcipánem“ řekla.

„Oboje!“ plakal a křičel jako nevychovaný malý spratek.

„Nechápu, co to tu předvádíš, chlapče. Jedna sladkost je z mé strany nyní již velký ústupek. Nejraději bych ti nekoupila žádnou.“ řekl chladně. Navztekaný kluk plnil číši její trpělivosti.

„Ale já chci srdce i sušenky! A lízátko!“ vztekal se dál.

Chůva se rozzuřila. Bouchla holí o zem a rozrušeným tónem řekla cukrářově ženě: „Dejte mi dvacet lízátek, tucet sušenek s jahodovým krémem, balíček čokoládových muffinů, půl tuctu želatinových dortíků, dvě libry ovocných bonbónů – všechny druhy, tucet žvýkaček a cukrovou vatu na špejli.“

Cukráři oba vyděšeně zírali a pak složitě dávali dohromady, co všechno vlastně řekla. Zatímco to cukrářka balila, paní Harrisonová se sehnula k rozzářenému Gerymu a řekla: „Poneseš si to sám.“

Vítězoslavně se usmál a byl hrdý na svou úspěšnou vzpouru.

Za pár minut to všechno bylo připravené ve dvou napěchovaných pytlích a Gery se prohýbal pod tíhou cukrovinek, které tak miloval. Stará dáma šla obtěžkána pouze svým stářím a nepříjemným dojmem z vysokého účtu, jenž jí prodavač namarkoval. Vzdalovali se od stánku a poslední, co uslyšeli, bylo, jak cukrář povídá své ženě: „Stará Harrisonová. Ta to s dětmi umí.“

Poté mířili přímo domů a lady tím pádem přišla o všechny ostatní stánky. Spokojeně okusovala růžovou cukrovou vatu ze špejle a nechala Geralda daleko za sebou. Navzdory jejich cestě sem nyní neudělali žádnou přestávku a šli stálým tempem.

Když přišli domů, uvítal je sluha.

„Vezměte našemu hostovi, Geraldu Shawovi, jeho břímě a naservírujte nám vše na talíře, jak se sluší a patří. My se zatím půjdeme před tím vydatným obědem umýt.“ sluha příkaz uposlechl se strojenou elegancí a profesionalitou. Když vcházel do jedněch dveří a stará dáma s malým klukem do druhých, dodala: „A připravte nám k tomu osvěžující nápoje, nějaké hodně sladké.“ Uklonil se, že rozumí.

Paní Harrisonová řekla Gerymu, jenž se stále ještě usmíval s vidinou toho dobrého oběda, který si horlivě vydupal, kde je koupelna, tak ať si tam umyje ruce a obličej. Šla tam hned po něm, a když se vrátila, vyrazili za sluhou do jídelny.

Čekala tam na ně hostina, jakou by si přál každý malý chlapec. Lízátka úhledně poskládaná do kruhu, dortíky se skvěly na talířích, sušenky s jahodovým krémem byly vyskládané na sobě jako malý domeček. Žvýkačky a bonbóny tvořily obložený tác a muffiny se mezi nimi tyčily jako pahorky v miniaturní krajince. Na stole byla velká skleněná konvice s růžovou tekutinou a u ní dvě skleničky.

Připraveny byly dvě židle, jedna s podsedkem, aby mladý pán lépe dosáhl na všechno jídlo. Gery stál okouzleně u dveří a nemohl se  nabažit toho pocitu, že všechno jídlo, co tak miluje, si může dopřát během jednoho oběda zcela bez výčitek. Byl ukojen svou splněnou touhou, ale nikde v jeho hlavě se nenalézala ani známka vděčnosti vůči nové chůvě, které ani nepoděkoval.

Usadila se na židli a pokynula mu, ať udělá to samé. Když se uvelebil na svém pomyslném trůně úspěchu, řekla mu velmi tvrdým tónem s nepatrnou známkou škodolibé radosti: „Dokud to všechno nesníš, neodejdeš od stolu.“ Pak se zvedla a zanechala ho udiveného a trochu vyděšeného.

Přišla ke sluhovi, jenž poslušně stál opodál a zašeptala mu: „Připravte panu Shawovi k židli nějaký kbelík, myslím, že ho brzy bude potřebovat.“

Gery se ve své naivitě pustil do jídla s vervou. Jako první jeho ústa navštívilo pět želatinových dortíků. Mělo jich být šest, ale zdálo se, že si sluha jeden nechal pro sebe a svou hanbu velmi obratně schovával za kamenným výrazem oddaného služebníka. Lady Harrisonová mu to nezazlívala, bylo to běžné gesto, jež činili sluhové po celé zemi už staletí.

Za posledním dortíkem se Gerymu ztěžka dýchalo. Byl plný, a to ho ještě čekalo desetkrát víc věcí, které se na něj šklebily na stole a vysmívaly se mu do tváře. Vzal si jedno lízátko a začal ho pomalu lízat. Doufal, že mu z toho slehne.

„Mladý muži, takhle konzumují lízátka jen vychované děti.“ řekla mu. „Ty jsi se dnes nechoval zrovna hezky, proto musíš jíst to lízátko jako nevychovaný malý kluk. No, nedívej se na mě uraženě. Jen pořádně kousej, ať to rychle ubývá. Nebo tu chce mladý pán být až do rána?“

Její tvář se mu v očích zhnusila. nenáviděl ji, nenáviděl svou novou chůvu a doufal, že den brzy skončí. I přes to všechno ji uposlechl a porcoval lízátka jedno za druhým, kousal je jako dortíky a tížily ho v žaludku jako muffiny, ke kterým se měl dostat každou chvíli.

Poslední špejle od lízátka padla na talíř a Gery měl před očima tmu. Podivné obrazce mu splývaly v jedné podivné slátanině, zorné pole se točilo a kroutilo, bolel ho žaludek.

Pak přišel náhlý nával horka, jakési pohnutí v břiše a lízátka, muffiny a dortíky chtěly ven. Naklonil se nad kýbl, co mu připravil sluha a vrátil do něj vše, co snědl. V ústech mu zůstala nepříjemná omamná pachuť cukru, kterou kdysi miloval, ale teď nenáviděl. Ani s prázdným žaludkem se mu vůbec neulevilo, chtěl zvracet znovu a naklonil se nad nádobu, ale neměl co vrátit. Vycházely z něj jen sliny a žaludeční šťávy.

Když se vrátil do vzpřímené pozice, všiml se, že sluha sbírá nedojedené jídlo ze stolu a uklízí talířky. Vedle něj se znovu usadila ta trýznitelka Harrisonová. Naklonila se k němu, ubrouskem mu otřela rty a řekla: „Nedáš si sušenku s jahodovým krémem?“

Zavrtěl hlavou a vybavilo se mu, jak tvrdě je vyžadoval před stánkem cukrářů.

„Očekávám omluvu na důkaz, že jsi nyní již ohleduplný a zdvořilý mladý hoch, který už nebude nesmyslně křičet na lidi, jimž má být vděčný.“

Sklopil hlavu a potichu řekl: „Omlouvám se.“

„Nuže, Geralde, jsem ráda, že jsem tě mohla něco naučit. O tomhle tvém incidentu raději před maminkou pomlčíš, viď? Přece nechceš, aby si myslela, že jsi nevychovaný spratek.“

„Nechci.“ řekl zklamaně.

Zvedli se ze židle a Gerald se kroutil v křečích, které mu z žaludku dělaly ohnivé peklo. Procházeli kolem sluhy a dáma řekla: „Alexandre, ukliďte, prosím, všechno nádobí a vymyjte kbelík.“

Přesně ve chvíli, kdy to dořekla se jako na povel ozvalo klepání na dveře. „Otevřu sama.“ ohlásila.

Přišli do předsíně a Gery si na sedačce velmi pomalu nazul boty. Každý pohyb mu způsoboval nemalé útrapy, křeče útočily náhle a neohlášeně. Chůva se spokojeným výrazem otevřela.

Za dveřmi stáli Geraldovi rodiče a usmívali se na svého syna, jehož výraz se znatelně lišil od jejich. Byl zkroucený a držel se za břicho. Paní Shawová polekaně vystřelila: „Co se stalo?“

„Ale nic zlého.“ chtěla ji uklidnit paní Harrisonová. „Jen mu asi nesedlo jídlo k obědu. Po pár hodinách v loži ho to jistě přejde.“

Shawovi se příliš neuklidnili a přitiskli ho do své náruče. Pak se stará dáma zeptala: „Jdete večer na Shakespeara?“

„Ale ne,“ odvětila Agatha, „Jindřich IV. není zrovna náš šálek kávy. A už vůbec ne Geraldův. Proběhlo vše v pořádku?“ zeptala se.

„Naprosto. Má drahá, byly to pouhé dvě hodiny.“ usmála se.

„A vy dnes jdete do Glóbu?“

„Ano. Já i můj muž jsme dlouho na žádném Shakespearovi nebyli.“ řekla paní Harrisonová.

„Tak si to užijte. Přeji hezký zbytek dne. Jednou vám to oplatíme! Na shledanou.“ rozloučila se paní Shawová a trojice se otočila k odchodu.

„Počkejte ještě,“ zavolala stará dáma a odněkud vytáhla malinkou věc zabalenou v papíru, „tady má Gerald sušenku s jahodovým krémem, až mu bude lépe.“

„Děkuji, ale my mu sladkosti nedáváme. Je kvůli nim nebývale agresivní.“ vysvětila paní Shawová, ale sušenku si vzala a schovala do kabelky.




Slovo autora

Děti Londýna jsou pro mě něčím novým, neznámým a shledávám je jakýmsi krokem kupředu, neboť díky nim se učím vypravovat rozličné příběhy s důrazem na stabilní styl. Zároveň jsou pro má díla časoprostorově abnormální (Londýn někdy na konci devatenáctého či na začátku dvacátého století), což mi mimo jiné přineslo důkaz, že se nemusím spoléhat pouze na dobovou i místní neurčitost, jako to dělám u většiny děl, ale že se mohu pokusit zpestřit svůj repertoár zasazením povídek do "skutečných" měřítek.
Celý nápad začal Tommym (Chlapec v okně), jenž měl být sám o sobě jediný, sobě samému celkem, a o Dětech Londýna jsem ještě neměl ani zdání. Jenomže zmínka o paní Harrisonové mi tuto líbeznou dámu zhmotnila kdesi v zátylku mozkovny a tam jako by seděla a čekala, co o ní napíšu dalšího. Ťukala mi svou holí do mozku a přerozličně nadávala na to, že jí nedám větší styl, fazonu, s níž by se mohla chlubit. A tak lady Harrisonová zaujímá hlavní roli v povídkách, které jsem nazval Děti Londýna, a brzy se začneme dostávat k jejímu opravdovému účelu v těchto příbězích.
Pokud jste Kluka se sladkostmi dočetli, jsem zaprvé potěšen a zadruhé vám rád sděluji, že jsme v polovině. Má hlava a paní Harrisonová bloudící kdesi v ní totiž vyplodily ještě notnou dávku zajímavých nápadů, které musím hodit na pomyslný internetový papír.
Zároveň se domnívám, že by se mohly povídky stát jaksi monotónními, kdybych onen stereotyp nerozbil něčím novým. Tommy, Rony a Gery jsou chlapci zajímaví a jejich životy určitě nebudou snůškou nudných událostí, ale musíme se přesunout i k nějakým děvčatům, do nichž se pokusím vtisknout co největší část mě, aby povídkový cyklus získal svou duši a mohl mi být bez problému přisouzen. V důsledku toho se trošku odlepíme od strohé faktičnosti a lehce nahlédneme do krajů jinosvěta. Povídky s děvčaty (předem prozradím, že jejich jména budou znít: Bella, Tara a Emma) budou jemně nasládlé vůní mystična a tajuplna.
Po třech příbězích s dívkami už bude jen kratičká epizoda, která se nebude týkat ničeho jiného, než vysvětlení role paní Harrisonové, její představení a dovršení jejího smyslu.

Doufám, že se vám Děti Londýna líbí a těšíte se na další díly!