Kdo zabil Eridana I - Jak jsem poznal Sunnu

Když mě Sunna vzala k sobě, nebylo mi ani čtrnáct. Vzpomínám si jen na její siluetu, jak se mihla mým životem a celý ho změnila. Obrátila naruby. Vzkřísila ho.

Do té doby byl můj svět jen jakýsi rozpitý vír všech barev, neskutečně se točící kolos vjemů a emocí. Bál jsem se budoucnosti a hleděl na ni jen jako divák. Jako řidič, jehož auto se řítí ze skály. Co může asi dělat? Jen se zuřivě snaží dostat ven a nad řízením nepřemýšlí. Bylo by to zbytečné. Na pokraji smrti se mu hlavou ženou všechny možné i nemožné obrazy, výjevy z minulosti a nepravděpodobné slátaniny nekonečných prostorů jeho duše. A ten největší strašák je sám strach, mocnější a horší než cokoliv jiného. Lebka mu málem exploduje pod tou tíhou narůstajících obav z dopadu. Stejně vypadal i můj život. Dlouhé dva roky.

Sunna je bohyně, která vnesla do mé tmy paprsek světla. Když jsem ucítil zápach heroinu linoucí se ze své vlastní podstaty, vlastní duše, věděl jsem, že už je nejhůře. Pak přišla ona a všechno se změnilo. Vykopala mě z bahna narkomanie a ukázala mi cestu. Mé znetvořené smysly ji slepě poslechly a už po prvních krůčcích jsem se začínal víc a více cítit jako člověk. Znovu jsem se narodil.

Opustil jsem krajiny bezprizorních závislých, drogových monster, torz duší a těl, která se povalovala na chodníku nebo pod mostem a křečovitě si vpouštěla do těla další a další stoky tvrdých drog. Šel jsem za světlem, které mi Sunna ukázala a ona se mi stala průvodcem.

Ona mě hledala. Byla posedlá tím, jak mě chtěla najít. Tak dlouho se o to pokoušela. Mnohokrát mi to vyprávěla. Jak procházela všemi těmi doupaty se svou ochrankou a vymáhala z bezdomovců informace o mně. O tom kde jsem. Co dělám. Až mě nakonec našla. Přistoupila ke mně ve svém rudém koženém kabátu s ostře zešikmenými slunečními brýlemi a dotkla se mě rukou v rukavici. Byl jsem zrovna v transu, pár minut po dávce. Neviděl jsem ji, nevnímal jsem ji. Nařídila svým gorilám, ať mě odvedou.

Když jsem se probudil, ležel jsem na perfektním nemocničním lůžku. Vůbec celá ta místnost vypadala jako skvělý moderní nemocniční pokoj. Ale něco tu nehrálo. Nebyl tu klasický nemocniční desinfekční zápach, žádní lékaři ani světlo na chodbě. Naproti mně seděla ona.

„Dobré ráno,“ řekla úsečně, ale ne nevlídně. Měla na sobě totéž, co nosívá vždycky. Červené lodičky na nevysokém podpatku zpola ukryla pod dlouhé, přiléhavé, černé kalhoty. Kožený kabát tmavě rudé barvy s výrazným límcem nahoru jí padal ke kolenům, nad hladkými snědými tvářemi se klikatily červené obroučky po stranách zúžených brýlí s černými skly. Do očí ji vidět nebylo. Nepříliš vysoké čelo bylo zcela bez vrásek a vlasy husté a pevné. Nosila je smotané do francouzského copu nahoře zakončeného drdolem. Ani jeden jediný vlásek jí z toho dokonalého účesu netrčel stranou. Byla uhlazená a perfektní. V hlase měla náznak rázu, ale snažila se ho ubít kladným zabarvením.

„Dobré,“ vydal jsem ze sebe.

„Spal jsi dlouho,“ řekla, „bolí tě něco?“

„Je mi na zvracení,“ odpověděl jsem popravdě. Můj žaludek se mnou odmítal být v příměří, vyhlašoval mi válku po každé větší dávce, kterou jsem si uštědřil.

„Vedle postele máš kbelík,“ ukázala na zem těsně pod lůžkem, „Měl jsi toho v sobě dost.“

Přikývl jsem.

Od té doby uplynul rok. Sunna mě vytáhla z husté vrstvy drogového bahna a táhne mě z něj dodneška. Jen pomalu, říkává, jen pomalu. Je to asi lepší, než skočit rovnou do ledové vody střízlivosti. Tělo to méně bolí. Za to to bolí déle mysl.

Mnohokrát mi říkala i to, proč mě hledala. Nepřišla ke mně náhodou.

Jsem jedno z těch dětí, které se krátce po narození přesunuly do dětských domovů. Procestoval jsem celý New York, měnil ubytovny, školy, děcáky, pasťáky. A drogová doupata. Ve dvanácti jsem utekl z jednoho domova tak šikovně, že mě už nenašli. Přidal jsem se k pouličním grázlům, bezdomovcům a feťákům. Dával jsem si velký pozor na negerské gangy a potuloval se podél méně rušných cest. Spal jsem pod mostem, zahřátý umělým opojením. To mi pro život stačilo.

Jenže ona vize, že jednoho dne se to posune dál, se rozmazala a zbyla po ní jen šmouha. Šmouha místo světla v dálce. A já s každou další drogou přidával odstíny. Kokain, heroin, marihuana, LSD, hašiš, extáze. Některé byly dražší než jiné a měly jiné účinky. Měnil jsem je podle toho, kolik jsem měl peněz a co jsem potřeboval. Až to nakonec došlo do podivného barevného víru emocí a různých situací. Míjel mě svět, temperový vír mě pronásledoval i ve snění. I v blouznění.

Drogy jsem většinou kupoval u dvou chlapů. Jeden si říkal Berenick a druhý Ophiuchus. Nevěděl jsem, že oba patří pod jednu firmu. Pod jeden gang. Drogovou mafii. Kartel neuvěřitelných rozměrů.

Tu nelegální gangsterskou organizaci vede Sunna. Když se dozvěděla o „beznadějném případu čtrnáctiletého chlapce“, jala se mě hledat. Za pár dní mě našla a její hojivé ruce mi pomohly od krvácejících ran. Mé slepé oči se otevřely. Má mysl se rozjasnila.

Nevím, kam Berenick a Ophiuchus dospěli, nevím, co se s nimi dělo dál, nevím, zda ještě žijí. Už jsem je od té doby neviděl. Je to dobře, oni byli nositeli mého utrpení, dávali mi drogy, vlastně mě do toho uvrtali oni. Zničili mi život.

V hierarchii odbytu byli na nejnižší úrovni. Sunna o nich mluvila jako o „šerpech“. Nad nimi byly „spojky“, bohatě placené vyžírky, které předávaly drogy dále mezi své lidi. Tito dostávali drogy od „hlídačů“ a ti zase od „magnátů“. Přehazovali si drogy jako horké brambory a šerpové hledali odbyt. Bez odbytu by to celé zkrachovalo a hierarchie odspoda až nahoru by se zřítila. Drogy nikdy u nikoho nesměly zůstat příliš dlouho. Nad magnáty, prakticky nejvýše postavenými šéfy prodeje, byla ještě jedna osoba - „šéf kartelu“, majitel všeho a všech, vlastník fabrik na drogy, držitel ozbrojených sil a organizátor. Šéfem kartelu, kam patřil Ophiuchus a Berenick byla Sunna, nechvalně známá mladá dědička otcova jmění, šílená a zlá fúrie, která v gangu nastolila tvrdý řád. Znalo jí celé Newyorské podsvětí a při zaznění jejího jména si leckdo odplivl. Ale i přesto u jejích šerpů nakupovali všichni, protože to byly ty nejkvalitnější materiály v New Yorku. Nikdy nešidila svoje zákazníky.

Ujala se mě, protože to byla její vina, že jsem takhle skončil, vina jejích šerpů, kteří jsou pro ni jen členové rodiny. Možná jí nahrazuji syna, kterého nikdy neměla a mít nebude. Možná znala moje rodiče před tím, než spáchali sebevraždu. A možná že v ní skutečně jen někde leží kousek citu, kvůli kterému jí stálo za to mě vzít pod svoje křídla.

Mohutná orlí křídla nezlomného predátora. Silného a krásného dravce.