Jemně
jí brnělo u srdce a hlava hrozila, že se rozskočí na tisíce kousků. Z úst se jí
vydralo tiché zasténání. Pak ucítila něčí ruku ve svých vlasech, jak jí jemně
hladila, a tichý hlas ji konejšil:
,,Ššš,
jenom klid, všechno bude dobré.“
Řasy se jí několikrát zachvěly a pak
definitivně otevřela oči. Viděla rozmazaně a v hlavě jí zběsile pulzovala krev.
Rychle se posadila a začala lapat po dechu. Dusila se.
Něčí ruka ji jemně
zatlačila zpět do polštářů. Otočila hlavu, aby viděla, kdo je tu s ní. Seděl
vedle ní kluk asi tak kolem sedmnácti let a chabě se usmíval. Měl jasné blond
vlasy, které zářily jako samo slunce. Kaštanově hnědé oči se na ni nepřestávaly
usmívat. Byl tak klidný až to Amélii vyděsilo, přesto z něj sálala přirozenost
a dobrota.
,,Ahoj!“ ozvalo se pobaveně v její
hlavě. Zděšeně vykřikla. Posadila se a začala se posouvat co nejdál od něho. Ne
že by z něho měla přímo strach, ale pud dostat se dál byl silnější. Děsilo ji,
že slyší hlasy v hlavě.
,,Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ ozvalo se
jí opět v mysli. No teda, věděla, že jí hrabe, ale že je na tom tak špatně si
nemyslela.
Neznámý jí věnoval omluvný úsměv.
Zvedl se ze židle, na níž doteď klidně seděl, pomalu se po Amélii natáhl a
znovu ji donutil, aby se položila. A dobře udělal, jelikož ji začalo pálit v
hrudi a netrvalo by dlouho a znovu by se začala dusit.
,,Co to sakra je? Kdo jsi? Co po mně
chceš?“
Gestem jí naznačil, aby přerušila
řetězec otázek.
Zoufale hledala nějakou vzpomínku,
zážitek z minulých dní, potřebovala se chytit něčeho, co se v minulosti událo.
Mozek jí však odmítal poskytnout jakoukoli stopu. Nic a zase nic. Nevzpomínala
si. A tehdy si to plně uvědomila: Ztratila paměť a to zcela do posledního
puntíku.
Úsměv mu ztuhl na tváři. Moc dobře
to poznal… Vycítil to, aniž by jí musel prohledávat myšlenky.
Amélie se rozplakala. Mlčky si k ní
přisedl a posadil ji, pak ji objal kolem ramen. Amélie už ztratila veškeré
zábrany před cizím člověkem. Nevěděla proč, ale plně mu důvěřovala. Zabořila
tvář do jeho ramene a nechala slzy téct. Už jim nebránila a nezadržovala je.
,,Neplač, bude to dobré, uvidíš.
Vzpomínky si utvoříš nové.“
,,Ale já nechci. Ne! Je to strašný!
Chci zpět svůj starý život! Copak to nechápeš?!“
,,Já vím, ale bude to dobré, uvidíš,
zvykneš si.“ Dál jí trpělivě domlouval jako malému dítěti a konejšivě ji hladil
po vlasech.
,,Kdo jsi? Jak se jmenuješ?“ Amélii
přišlo, jako by chvilku váhal, ale jen na zlomek vteřiny.
,,Dareght, jmenuji se Dareght. A ty
jsi…?“
,,Já sakra nevím! Cožpak jsi
zapomněl?! Ztratila jsem paměť.“
,,Promiň,“ omluvně na ni pohlédl. ,,Ale
v tom případě ti musíme vymyslet nějaké jméno.“ na chvilku se zamyslel, ,,Co
třeba June?“
,,A co se vlastně stalo?“ nevnímala
jeho úvahu nad novým jménem. Dareght ji pustil, jako by se spálil a posadil se
zpět na své místo. Jeho kaštanové oči teď hleděly kamsi do tmy. Upřímně doufal,
že se na to nezeptá a pokud ano, že to nebude muset být on, kdo jí to bude
muset naservírovat. Nechtěl být poslem zlých zpráv. Neměl to rád a naprosto s
ní soucítil. Ani jeho proměna nebyla lehká. Pevně semkl víčka. Několikrát se
nadechl a vydechl. Ani pro něj nebude jednoduché dostat ty informace ze sebe.
„Měla jsi autonehodu, tvoje mamka
umřela.“ Na chvilku se odmlčel a zaskřípal zuby, pak pokračoval, aby to měl co
nejrychleji za sebou, neboť ho všechny tyto informace tížily na srdci a říkat
je nahlas bylo jako zarývat ostré bodce do srdce: „Jenže ty jsi vyvolená a
nemůžeš umřít. Složitě jsme dopravili tvoje tělo sem do Thormentu a v nemocnici
ti vytvořili dvojnici, která je v kómatu. Neptej se, jak jsme to dokázali,“
zarazil ji spěšně, když si všiml, jak už už otvírá pusu, aby se na něco
zeptala, „je to moc složitý. Byla jsi něco jako mrtvá, ale zároveň ne úplně,
jenže jsme tě díky naší moci přivedli zpět k životu a ty teď projdeš jistou
změnou..“
Žádné komentáře:
Okomentovat