Přijel načas. Osm hodin udeřilo a
on stál dole u zvonků a tiskl tlačítko. Možná tam už nějakou dobu stál, aby to
nevypadalo, že je na starou babu příliš horlivý nebo že snad někam pospíchá. Už
jsem měla pár vykouřených cigaret a těch pár desítek minut času, co jsem měla,
jsem strávila vzpomínáním, jak to my babičky děláváme. Uvědomila jsem si, jak
mi chybí manžel, jak mě mrzí, že Jana nemá děti nebo jak jsem šťastná, že na
starý kolena můžu dělat to, co dělám ráda – divadlo.
Petr, běžně spoře oděný v obnošených,
ale ne neslušně špinavých a zmuchlaných šatech, na sobě nyní měl velmi precizně
žehlenou červenou košili zastrčenou v černých kalhotách a překrytou černým
sakem. Uhranul mě. Něco takového jsem opravdu nečekala, kdyby ano, sama bych se oblékla
o poznání lépe. Měla jsem na sobě kytičkované šaty a růžový kabátek
s oranžovým šátkem. Zkrátka vedle něj jsem vypadala jako karnevalová
ozdoba, co se hodí akorát tak na pověšení na lampu. A to bych v tu chvíli,
kdy jsem vyšla ze dveří, se sebou taky nejradši udělala. Jakmile jsem ho
spatřila, neměla jsem radost z toho, jak dobře vypadá, ani jsem
nezaznamenala, že by se mi líbil. Hlavou mi prolétla jediná myšlenka – mazej se převléct!
Zatvářil se nadšeně a usmál se.
„Ahoj,“ prý. Odvětila jsem mu stejně a trochu se začervenala. Jsem herečka,
svoje emoce udržím na uzdě. Prostě se na něj podívám a zcela vážně řeknu, že
jsem si něco nahoře zapomněla. To se ženám v mém věku stává běžně.
„Vypadáš kouzelně,“ řekl hned poté.
„Já?“ podívala jsem se na něj
možná trochu přehnaně překvapeně. „Nevěděla jsem, že přijdeš s takovou
noblesou. Bývala bych se oblékla vhodněji.“
„Jsi oblečená přesně tak, jak se
mi líbíš,“ opáčil. Jak se mu líbím?!
„Veselé barvy a květiny. To mám na ženách rád. Roztančí to jejich oči. Ne jako
decentní, ale unylé barvy večerních rób.“
Tohle řekl moc hezky. Nu dobrá,
zůstanu tak. „Kam jdeme?“ zeptala jsem se. Na dnešní večer jsem snad vyplýtvala
veškerou svou možnou myšlenkovou kapacitu. Už se nemusím ptát sama sebe.
„Nejdříve do divadla?“ zeptal se,
jako by mu z vnitřní kapsy saka nečouhaly dva lístky. Divadlo ráda hraji,
ale ještě raději se na něj dívám. Je to tak dlouho, co mě někdo pozval na
představení. S Emanuelem jsme do něj chodívali často.
„Ráda,“ usmála jsem se, „a na
co?“
„Hrají dnes ‚Můj báječný
rozvod‘,“ odpověděl, zatímco jsme šli směrem k parkovišti po nočním
chodníku osvětleném oranžovým teplým světlem pouličních lamp.
„Tak tuhle hru miluji,“ vypadlo
ze mě. Tak lehce se mi na podpatcích dlouho nešlo. Když jdu sama, nepřipadám si
tak dobře a nohy ztěžka dupou do podkladu. Teď jsem konečně zase dáma, co jde
s mužem do divadla, oblečená v šatech, on v saku. Našlapuji
zlehka a decentně.
Opravdu mám tu hru ráda. Můj
idol, herečka Balzarová, dvě hodiny spatra vypráví o rozvodu své postavy a během
toho vystřídá snad všechny role, které do příběhu zasáhly, v perfektně
podané imitaci. Viděla jsem to už stokrát, v divadle i na kazetě.
Jestlipak tenhle chlapec ví, co je to kazeta?
Dovedl mě k autu a galantně
mi otevřel dveře spolujezdce. Přivítala mě zbrusu nová černá Octavie s koženým
interiérem a až teprve teď jsem si uvědomila, že sedmnáct Petrovi rozhodně
není.
Nasedl si a zavála mi do obličeje
jeho voňavka. Je mi dobře, přestávám přemýšlet nad zbytečnými detaily. Možná
jedna otázka by se našla. „Petře?“ konečně to všechno rozseknu.
„Ano?“
„Kolik ti je let?“
„Záleží na tom?“ zeptal se a
vykulil na mě roztomile oči, jak mají ta mladá ucha ve zvyku.
„Zajímá mě to,“ řekla jsem
rezolutně.
„Tak nad tím teď nemysli,“ usmál
se.
Dobře, ale to mi pak ta otázka bude vrtat hlavou až do smrti!
Zaparkoval před divadlem a já
uviděla zástup lidí před vchodem. Tohle bude trapné. Určitě tam bude někdo
známý a všichni se budou vyptávat, jestli jsem tu s vnukem nebo jeho
jestli je tu s babičkou. Určitě teď budeme nějakou chvíli čekat, až se
prostor vyklidí.
Jenomže Petr mě opět překvapil,
když otevřel dveře a vyšel ven tak rozhodně, že by mu nikdo žádný stres
netipoval. Nu dobrá.
Vyšla jsem taky, klika jemně
vrzla, asi mi chtěla říct: „Neděláš dobře, Hano.“ Ignorovala jsem ji. Vůbec
celé to auto se na mě zamračilo svými světly a nárazníky a nepřívětivě mi
říkalo: „Tak si běž! Vyliž smetanu ze dna hrnce.“
Už se mi tak lehce nejde.
Podpatky nervózně klapou, šaty svědí, potí se mi čelo. Petr to možná cítí
stejně. Jenže on je mladý, oklepe se stejně rychle jako se zamilovává. Míříme
k divadlu. Když vtom se mě lehce dotkne zdviženým loktem a nabídne mi,
abych se do něj zaklesla. Provléknu stařeckou ruku okem z pevné chlapecké
paže a připadám si zvláštně. Jak si asi připadá Gott, když se svou mladou ženou
někam jde? Ale on je celebrita. Nemusí se stydět, lidi ho zbožňují přes
všechno.
Petr působí klidně, vyrovnaně,
bez nervozity. Třeba jsem opravdu jen hloupá a naivní, když si nalhávám, že
tohle není jen divadlo a setkání dvou přátel ze sboru. Ale lístky jsou jen dva.
Nabízí je ženě u vchodu,
odkládáme šatstvo do šatny, usedáme do hlediště. Všechno nenuceně, a se
vztyčenou hlavou.
Věra Pastýřová, moje dlouholetá
kamarádka a tak trochu magor, mi hystericky doporučovala, ať skrývám obličej,
snažím se čímkoliv zamaskovat vrásky a visící kůži a obléknu se vesele. Až na
tu poslední jsem všechny její rady ignorovala a teď jsem na sebe pyšná, že jsem
udělala pravý opak a nesla se stejně hrdě, jako před čtyřiceti lety.
Sedá si až teprve, když si sednu
já. Snaží se působit dobrým dojmem. Možná po mně chce něco opravdu vážného.
Možná si to jen nacvičuje na svou mladou princeznu a staré ženské se chce
zeptat, jestli to dělá dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat