Děti Londýna II - Zahradníkův syn

Ronald byl Charlesův dlouholetý přítel. Oba mladí chlapci chodili do čtvrtého ročníku základní školy, rozdíl byl v tom, že Charles navštěvoval soukromou školu pro děti lordů a Ronald obyčejnou základní školu pro chudé děti Londýna. Pocházeli z rozdílných sfér tehdejší londýnské společnosti, a přesto si našli cestu k srdci toho druhého lépe, než to kdy dovedou ostatní děti.

Charles Dudley byl synem lorda Henryho Dudleye z Worcesteru a v Londýně jeho rodina pobývala ve velkém, několikapatrovém domě se sto dvaceti komnatami. Zaměstnávala přes čtyřicet lidí a jedním z nich byl i zahradník Daniel Farlow. Postarší muž se staral o obrovskou zahradu domu Dudleyů, její mnohé exotické rostliny, trávníky a chodníky. Zahrada pod jeho rukama rozkvétala a lady Dudleyová si jeho práce nesmírně vážila. A právě proto dovolila jeho mladému synovi – Ronaldu Farlowovi –, aby si hrával s jejím nejmladším synem.

Jako všechny děti, i Charlie a Rony byli zprvu ostýchaví, ovšem o několik týdnů později se už společně proháněli po Farlowových trávnících, lámali větve prastarých dubů a hráli si na indiány.

Nyní jim oběma bylo devět a trávili spolu každou volnou chvíli. Pro jejich obrovské přátelství lady Dudleyová každý den vítala Ronalda u stolu při společné večeři.

Tyto večeře byly pro Ronalda cestou do jiného světa. Zdálo se, jako by rodina Dudleyova žila v jiné zemi, skoro na jiném kontinentu, kolik exotických jídel tu bylo a na jak drahých a cizokrajně působících kusech nádobí to všechno bylo servírováno. Po snídani a obědě v chudé světničce na dřevěném talíři přišly večeře Ronaldovi jako jeho výlet do světa bohatství a přepychu. Zprvu se styděl, ale ochotná lady Dudleyová ho naučila, jak se co používá, co se k čemu jí a taky jak se má správný gentleman chovat. Dávala mu mimoškolní lekce o etiketě a všem, co by se mu mohlo hodit, pokud by byl přítomen u nějaké významné formální akce.

Ani lady Dudleyová, ani Charles netrpěli předsudky ohledně poměrů, z nichž Ronald přichází, a chovali se k němu tak, jak si zasloužilo jeho šlechetné srdce. Byl to hodný, milý a učenlivý chlapec. Ovšem lord Dudley, pán domu a hlava rodiny, tolik lásky k chudému chlapci nechoval. Zprvu ostře protestoval proti kamarádství obou hochů, ale nakonec ustoupil tlaku své manželky a nevrle, ale tiše to sledoval. Ronaldova přítomnost u večerního stolce byla pro lorda poslední kapkou. Začal být na zahradníkova syna zlý a výbušný. Zazlíval své ženě, že nevede jejich syna k přátelství s ostatními chlapci šlechticů a místo toho ho ponechává v přítomnosti chuďase.

„Náš syn je s Ronaldem šťasten. Pochybuji, že bys snad zažil podobné přátelství v jeho věku.“ řekla mu lady jednou.

Lord se nahněval, zavřel dveře, aby služebnictvo neposlouchalo a zvýšil hlas: „Přátelství není vše! Jde o byznys. Musí se naučit vycházet s ostatními šlechtici a lordy, jinak bude na poli obchodu s nimi naprosto mimo mísu. A co já? Jak myslíš, že se na mě ostatní dívají, když se můj syn ustavičně brání přátelit s jejich spratky?!“

„Je mu devět!“ neovládla se.

„Od malička jsem musel chodit ven s ostatními bohatými děcky, jenom proto, že si to můj otec přál!“

„A nechceš pro svého syna něco lepšího?“ dotazovala se horlivě lady. Na tu otázku se lord zvedl, pořádně bouchl s dveřmi a odjel v kočáře někam do neznáma.

Když se po sedmi dlouhých dnech vrátil, vřava kolem Ronyho se poněkud uklidnila, ale zůstala v ovzduší jako neukončený spor. Nevraživé pohledy a nepříjemné narážky zůstaly.

Ač byl Rony příliš mladý, začal si všímat nálady, která se kolem jeho osoby ztvárnila. Pobyty v domě Dudleyů se mu stávaly více a více nemilými a bál se lorda. Jeho přátelství s Charliem ale nikdy nepolevilo.

Jednoho dne se lady Dudleyová rozhodla pozvat Ronyho na společenský večer. Divadlo Globe mělo na programu první díl Jindřicha IV. a ona se rozhodla mladého Farlowa vystavit vlivu kultury. Půjčila mu jeden z Charlesových obleků a společně vyrazili v drožce na druhý břeh Temže do Bankside.

Divadlo bylo skoro nové, ale působilo starým dojmem, což byl záměr stavitelů – přiblížit se původnímu vzhledu divadla Globe tak, jak vypadalo ještě za Shakespeara. Všechno bylo drahé a luxusní.

Rony jen němě zíral na všechny malby a vyřezávaná zábradlí. Nejvíce ho však zaujalo pódium krčící se mezi dvěma mramorovými sloupy. Tak takhle po večerech žijí bohatí. řekl si.

Začátek hry se ohlásil tóny trubek a brzy na pódium přišli herci, aby představili hru. Dudleyovi a Rony si mezi sebou nechali kolovat program, aby byli v obraze, až hra začne.

Na scéně se najednou událo majestátní entrée. Diváci ztichli. Bylo slyšet jen kroků krále Jindřicha IV., hraběte Westmorelanda, sira Waltera Blunta a několika dalších mužů.

Brzy se hra začala odehrávat svým tempem a ačkoliv to byl jazyk zastaralý a příběh celkem nudný, Ronymu se to líbilo už jen kvůli tomu, že to byli první skuteční herci, které viděl. Po několika hodinách bez přestávky mu bylo i celkem líto, že hra končí.

Diváci se zvedali a tleskali, mezi nimi i rodina lorda Dudleye a Rony. Herci na pódiu se klaněli, div jim z hlav nepopadaly čepice.

Náhle se mezi davem objevil vysoký muž s růžovou náprsenkou a holí v ruce. Byl paží zaklesnut do své chotě, drobné malé ženy. Přispěchali k Dudleyovým. Přátelsky se pozdravili a bylo poznat, že už se s Dudleyovými znají.

„Tak jak se vám líbila hra?“ zeptal se vysoký pán.

„Byla strhující.“ odvětil lord a jeho lady mu přitakala.

Otočila se na dva chlapce a řekla jim vřelým tónem: „Charlesi, Ronalde, běžte se porozhlédnout po našem odvozu. Měla by to být stejná drožka, v níž jsme přijeli.“ usmála se a pokračovala v rozhovoru s dvojicí cizinců.

Chlapci vzali tento úkol hrdě, hbitě se prodrali davem a spěchali ze schodů, aby vyběhli z hlavního vchodu a nalezli kočár. Jenže venku čekalo nemilé překvapení.

Trojice draze oděných chlapců jen o málo starších než jsou oni, tam se svými otci lordy a siry čekala na své vozky. Když zbystřili Dudleyho a Farlowa, okamžitě ti dva upoutali jejich pozornost.

„Dnes jdete pěšky?“ zavolal jeden chlapec. Byl to syn lorda, což se poznalo už na první pohled dle oblečení. Ostatní na tom nebyli hůře.

„Co je ti po tom Hemsworthe?!“ zakřičel Charlie.

„Nemáte na kočár?“ zeptal se zase druhý chlapec.

Charles se postavil hrdě a kysele zatvářil. „Máme kočár, který svou krásou předčí všechny vaše.“

Zatímco tatínkové chlapců jen nezúčastněně civěli, ozval se třetí kluk: „A to v něm vozíte i zahnojence? Vždyť ten kluk je Farlow! Syn zahradníka, co má celý den prsty v hlíně!“ a ostatní včetně svých otců se začali pošklebovat a smát.

Rony se smutně zadíval na Charlieho. Neměli, co říct.

Zato mladý Hemsworth měl narážek plná ústa: „Přibrat si do rodiny takového chuďase. A ještě ho vláčet do Glóbu a všude se s ním vystavovat. Že se nestydíš, Dudley.“

„Milý Austine Hemsworthe,“ ozvalo se od vchodu do divadla. Stála tam stará paní a její ještě starší muž. Dáma byla noblesně oděná a opírala se o hůl, její manžel mžoural očima do země a ztěžka oddechoval. „Ronald Farlow nese jméno svého otce – vynikajícího zahradníka. Daniel Farlow je nejlepší zahradník v Londýně, je to špička ve svém oboru. Může toto říci tvůj otec o sobě? Je to málem zkrachovalý akcionář.“

„Paní Harrisonová,“ řekl lord Hemsworth napruženě, „jak vy můžete vidět do mých financí?“

„Vidím do nich možná lépe než vy.“ odpověděla bez ostychu. „Tři čtvrtiny peněz jste investoval do firmy zde přítomného lorda Rosse.“ ukázala na druhého otce se synem, jenž se též poškleboval. „A jak známo, jeho firma hlásí úpadek a brzy zbankrotuje. Co vašim dvěma rodinám pak zbude?“ odmlčela se a nechala jim v hlavě pracovat svoje slova. Pak se obrátila na třetí dvojici otce se synem. „A kdo by zapomněl na lorda Hardwicka? Vzal si služku své staré matky a jeho syna jsme viděli v roli poskoka před malou chvílí v divadle. To není příliš povzbudivé, že?“ podívala se na ně svýma starýma a unavenýma očima. Nakonec, až teprve, když odcházela, řekla: „Nejdříve se podívejte na jablka ze svého sadu, než začnete kritizovat pár shnilých v sousedově ošatce. Nashledanou, chlapci.“ a pomalu se šourala po chodníku domů.

Tři bohatí kluci už nenadávali, neposmívali se. Jen zírali do země a nebylo jim teď moc do řeči, stejně jako jejich otcům.

Rony byl povzbuzen a málokdy se potom nechal okřikovat za svůj původ.