Terra

    Otevřela jsem oči. Vše kolem mne bylo stejně mrtvé a prázdné jako moje srdce ve chvíli, kdy matka odešla. Opustila mě. Zanechala mne zde v prázdnotě, abych ji zaplnila svým uměním, svým vlastním výtvorem. Svým vlastním světem.

    Tak mi to sdělila. Nikdy nebyla nijak konkrétní ve svých příkazech. Nemohu říci, že nebyla dobrou matkou. Ani to nemohu potvrdit. Jiné rodiny jsem neznala. Vlastně ani nevím, zda bych mohla naše malé uskupení bytostí nazvat rodinou.

    Matka temná a tichá, otec bouřlivý a hlasitý. Bratr pomalý a klidný, sestra živá a veselá. Takové si je alespoň pamatuji. A mezi nimi já – nikam jsem nezapadala, byla jsem výbušná, tvořivá, na vše jsem se ptala, všechny jsem svými dotazy obtěžovala, ale jim jako by to nevadilo. Když si nyní zpětně vzpomínám, mám dojem, jako by se celou dobu z mých dotazů radovali. Jako by je těšilo, že se ptám, že se snažím změnit jejich myšlení. Byli nadšeni, přestože jsem byla jiná. Doufali v to…

    Nevím, jak popsat prostředí, kde jsem vyrůstala, nemělo žádné tvary ani barvy, jak je znáte vy. Byly to pouhé emoce. Pocity, světla a mezi tím já a moji příbuzní. Nevím, jaká je jejich role, co znamená jejich existence, ale tu mou mi vysvětlila matka ve chvíli, kdy mě odvedla sem, na toto nehostinné místo.

    „Drahá,“ oslovila mne. „Tvůj úkol dnes začíná. Buď světlem v temnotě, oživ prázdnotu a snaž se být ochráncem nenarozených. Byla jsi nadějí pro náš svět, nyní je řada na tobě, abys vytvořila svůj vlastní. Buď sbohem, holčičko.“ Už chápete, co jsem říkala o konkrétnosti?

    Nemám zdání, jak je to dlouho od okamžiku, co mě zde zanechala. Nemám způsob, jak počítat čas. Nikdy jsem nepotřebovala zjišťovat dobu – u nás byla vždy vhodná chvíle pro cokoli. Při vzpomínce na domov mne naplňuje melancholií, ale vzpomínám hlavně na lásku. Na ten něžný cit, který se zračil ve tvářích mých rodičů a sourozenců, když mě zde zanechali. Nezbývá mi než se pousmát. A zůstat v šoku…

    Možná to byl samovolný proces, možná návaznost na mé emoce, ale v temnotě náhle zazářilo světlo. Malý světlý bod uprostřed prázdnoty. Pomalu mi začíná docházet, co myslela matka svými tajuplnými slovy. Zkusím se zasmát znovu. Nic se nestalo.

    Asi na to musím jinak. Opět si vybavuji lásku a náklonnost své rodiny a vypustím ji ven – světlo se rychle zvětšuje, až vybuchne všude okolo mne. Z jednoho malého bodu se jich rázem stávají miliony, rozeseté v prázdnotě a spokojeně zářící. Některé z nich jsou malinké, jiné stokrát či tisíckrát větší. Mají tak úžasně odlišné barvy. Od modré u těch největších, přes bílou, žlutou, oranžovou až po červenou. Nejmenší z nich sálá jasně rudými plameny. Při pohledu na ně si vybavím neutuchající matčinu podporu.

    Nyní už vím, jak mám pracovat. Myšlenkami zůstávám u své matky a zaměřuji se na její osobnost. Na moje vzpomínky na ni. Jelikož je velká pravděpodobnost, že už ji nikdy znovu nespatřím, musím zvěčnit veškeré střípky mé paměti, týkající se matčiny osoby. Jak jen ji popsat? Ach, už vím.

    Již jsem zmiňovala, že byla temná a tichá. To ale není zdaleka vše. Její povaze odpovídalo i jméno – Patriam. Byla oporou, pevným bodem v rychle se měnícím prostředí. Tvárná, ale přitom nepodmanitelná. Na povrchu se zdála chladná a rezervovaná, s vrásčitou tváří pokrytou mnoha šrámy, ale v nitru byla žhavá a proměnlivá. Stejně jako má sestra, která se ráda schovávala za ní, v ní, proplouvala jí a splývala s její osobností.

    Ony dvě byly tak odlišné, a přitom stejné. Otec vždy tvrdil, že moje matka bývala v mládí více podobná mé sestře Ignis. Ta je žhavá, vášnivá, do všeho se vrhá zbrkle a má sklony k bláznovství. Občas umí být i krutá a nelítostná, jenže to už jednoduše patří k její povaze. Má tendenci ničit věci, ale přitom chce být pouze užitečná.

    Ztrácím se ve vzpomínkách na ně a ani si neuvědomuji, že se temnota kolem mě opět mění. K světlým bodům vzniklým z lásky se přidávají další – jedny velmi temné a vrásčité, jiné sice vznikly spolu se svými kolegy, ale v podobě nebezpečných krvavých pustin. Při bližším pohledu zjišťuji, že jsou přesně tací, jaké jsem je chtěla mít.

    Aniž bych to původně nějak vědomě zapříčinila, přidávám k dílu i vlastnosti mého otce. Ventus – tak zní jeho jméno. Bouřlivost a rychlost, spolu s nevázaností a proměnlivostí nálad, byly jeho nejhlavnějšími rysy. Často se přehnal kolem nás, rozházel veškeré věci a zase zmizel. Jindy nás naopak konejšil a kolébal, jemně nám šeptal do ucha a pomáhal odpočívat. Byl velmi vznětlivý, ale přitom hodný. Uměl se v okamžiku zvednout a zmizet, jindy zase setrvával v nečinnosti na jednom místě.

    Ano, už ho zde mám – prohání se kolem matky a sestry a nenechává je na pokoji. Ony šílí, vztekající se a vybuchují. Zaměřuji se více na jedno zpodobnění, na to, které se nejvíce podobá mým představám. Ostatní jsou nedokonalá, ale toto vyhovuje veškerým mým nárokům.

    Už zbývá pouze bratr. I když… On uměl vše dokonale rozhodit a zničit, ale také vytvářet. Byl darem života, ale uměl ho i brát. Často v návalu vzteku smetl vše, co mu přišlo do cesty. Jindy naopak jemným nátlakem dostával, co chtěl. Trvalo mu to dlouho, ale nakonec se jeho trpělivost vždy vyplatila. Dělal svému jménu Aqua čest. Taktéž byl jediný, kdo dokázal uklidnit naši sestru, když se naštvala. Oba mí sourozenci uměli být často výbušní, ale byl to vždy bratr, kdo vyšel z jejich souboje vítězně.

    Toto a mnoho dalšího se vynořilo z mojí mysli. Nyní už se nezaměřuji na ostatní tečky či zhmotnělé vzpomínky, ale zaměřuji se pouze na ono nejdokonalejší ztvárnění, které mám přímo před sebou. Vypouštím své emoce ven, jemně je formuji, aby vytvořily co nejdokonalejší obraz.

    Výsledek je velmi přesný, ale přesto jaksi neúplný. Zpodobňuje mou rodinu dokonale, je odrazem všeho, co jsem si přála. Jenže tam něco chybí. Co ale?

    Už vím – nezvěčnila jsem moji roli v našem malém rodinném dramatu. Jak mám ale zpodobnit sama sebe? To mi stále zůstává záhadou… Zkouším si vzpomenout, jak jsem působila já. Předpokládám, že jako nezvladatelný živel – do všeho jsem se hrnula, byla jsem všude. Mívala jsem ztřeštěné nápady a nikdy nikdo nemohl odhadnout, jak se bude má mysl vyvíjet nadále. Vypouštím tyto představy opatrně ze své mysli a sleduji, jaké změny se na té, pro mě malé, kuličce hnědi a modři ukážou.

    Celá napjatá poletuji (či proplouvám?) okolo a se zatajeným dechem se dívám na novinky, které se odehrávají. Nejnovějším přírůstkem do mého výtvoru je změna části hnědých ploch na zelené. Směji se. Ano, to je přesně to, co jsem chtěla. Bohužel mi stále v hlavě vrtá myšlenka, že na něco zapomínám. Celý ten výjev je to totiž příliš dokonalý, ale taktéž moc statický. Chce to oživení, dodání něčeho, co by s tím pohnulo. Už vím!!

    Oživení je dobré slovo, dokonce vynikající. V mysli se mi začíná formovat miliarda nápadů, jak přinést život na tuto hromádku kamení. Nemůžu se rozhodnout, kterou volbu zvolím, až se nakonec rozhoduji – vypustím všechny.

    Formuji jejich tvary a vystřeluji tyto myšlenky směrem k výtvoru. Společně s nimi ale pociťuji, že se něco děje i se mnou – letím s nimi, aniž bych to mohla zastavit. Stává se ze mne součást stvoření, zůstávám připoutána k této kuličce, kterou nejdokonalejší z mých výtvorů nazvou později planetou.

    Planetou, kterou pojmenují Terra – Země.

    Planetou, která vzešla z lásky mé rodiny.

    Planetou, kterou moje výtvory brzy zničí.

    Planetou, jež umírá…