Hamlet

Jako každý rok se i letos pražská představení Letních shakespearovských slavností konají ve venkovních prostorách Nejvyššího pukrabství na Pražském hradě, kteréžto se staly dle mého názoru výbornou kulisou k inscenaci mistrovy známé tragédie Hamlet, jejíž nastudování si vzala na starost ostravská divadelní společnost PaS de Theatre, přičemž režírování obstarala Janka Ryšánek Schmiedtová a do hlavní role, tedy role dánského prince Hamleta, byl obsazen Tomáš Savka.

Toto nastudování Hamleta se rozhodlo jít cestou zpřístupnění dramatu napsaného před několika sty lety současnému divákovi. Toto vlastně zjednodušení zasáhlo především text, který byl v některých částech zkrácen tak, aby ubyly sáhodlouhé a květnaté promluvy postav, přičemž dějová linie zůstala neporušena. I kostýmy se více blížily současnosti, byť se nechaly inspirovat módou konce 19. století. Stále však byly nám, divákům, bližší, než oblečení, které by si na sebe Hamlet ve skutečnosti vzhledem ke své současnosti oblékl. Ani scéna nešla osamoceně mimo proud současného divadla - byla jednoduchá, obsahovala jen několikastupňovité vyvýšení jeviště, na jehož vrcholu stála obří šedá pohovka s vysokým opěradlem a po straně pak byla umístěna velká socha ledního medvěda. Kromě těchto tří věcí bylo jeviště jinak prázdné.

Nový pohled na původní shakespearovské drama s sebou neslo nejspíše i dojem, že je třeba srdce drásající tragédii oživit i něčím dalším, než jen zkrácením textu hry. Ve hře tedy došlo, byť sám originál není jen suše tragický, k posunu od takřka čisté tragédie ke tragikomedii, jež sice svým způsobem fungovala a přinesla výraznější dynamiku, avšak zároveň porušila jisté hranice toho, co ještě je Hamlet a co už Hamlet tolik není.

Ona idea změny Hamleta v tragikomickou inscenaci totiž s sebou nesla posun postavy Hamleta, jakožto člověka toužícího po pomstě, hrajícího si na blázna a plného sarkastických a jízlivých poznámek, k postavě šíleně se smějícího, skotačícího a pubertálního poděse. Hamlet tu nyní není melancholická a žerty si tropící postava, ale spíš nedospělý tajtrdlík, k čemuž přispívají i jinak hodící se kostýmy jeho i jeho přátel, které nás vedou ne k představě skupině princi oddaných mužů, ale spíše k představě jakési bandy kumpánů. Nutno však uznat, že na konci se Hamlet mění ve vážnou postavu, v Hamleta, kterým měl být po většinu doby.

Ani Ofélie svým skutečným šílenstvím diváky neděsí či nepřivádí mráz k běhání po jejich zádech, naopak je dokonce někdy i rozesmála. Scéna, kdy šílená Ofélie přepadává přes okraj sedačky, přičemž se pro její pohyb dá trefně použít označení, že po něm "stékala" dolů, měla útočit na nervy diváctva jinak, než že se všichni nad tou zvláštní akrobacií herečky rozesmějí.

Nedobře pak ve hře působily nevkusné vtípky typu sahání druhým do rozkroku, líbání královniných ňader a Oféliina klína. Nejde říci, že by k tomu text hry nesváděl, avšak nemyslím, že bylo nutné jít v rámci modernizace hry až do takových extrémů. Ani hudební vložka blížící se k hip-hopu nebyla nutná a působila možná až trochu křečovitě a nejapně.

V závěru lze říci, že výše popsané nastudování Hamleta víceméně fungovalo. Závěr, patřičně tragicky podaný, mě přivedl k smíření se s ideou, jakou divadelní soubor měl, neboť vyústění hry bylo takové, jaké být mělo. Ano, ne všechny prvky modernizace hry musely být nutně přítomny, nepůsobily dobře a příjemně, místy byly až netaktní. Na stranu druhou hra jako celek splnila svůj účel a vyložila příběh Hamleta tak, jak je v originále. A abych jen nehanil - herecké výkony přítomných herců mi byly až na zmíněné výtky sympatické, scéna až na ledního medvěda, jehož účel jsem dodnes nepochopil, také, zvlášť se mi líbilo využití sedačky jako Oféliina hrobu.

Hamlet hraný na letošní Letních shakespearovských slavnostech přináší otázku, nakolik je správné upravovat klasické hry světového dramatu, zda je nutné je až natolik přetvářet do podoby, která bude pohodlná a snadná pro pochopení. Protože právě touto úpravou přichází ono drama o svou původní tvář, o svou svébytnost a genius loci, které jen těžko seškrtáním a přetvořením hry k obrazu svému zachováme.