Na začátku prázdnin se
v Holýšově u Plzně konala velice významná kulturní akce, jež se jistě
svými drobnými chapadly dotkla nejednoho kraje České republiky a přilákala
několik tisíc kulturně založených a spořádaných lidí milujících dobrou hudbu a
příjemně poklidné klima. Jestli jste hádali, že mluvím o rockovém festivalu
Pekelný ostrov, pak jste uhádli.
Jakožto milovník harmonie, lásky,
míru a melodie tónů vážné hudby jsem se tam samozřejmě musel ukázat. Člověk s takovou
oblibou být ve vybrané společnosti metalových fanoušků, opilců a jiných podobných
existencí to nemůže propást.
Festival se blížil a já si pomalu
začal uvědomovat, že taková naditá akce strávená se skvělými přáteli si
zaslouží obohatit o nějaké unikum. Chce to jakéhosi patrona, vlajkovou loď
našich zážitků, štítek, kterým polepíme album vzpomínek. V obchodě, kde
jsem nakupoval svačinu těsně před cestou, se onen tajemný fantom náhle vynořil.
Máslová dýně. Mezi ostatními druhy ovoce a zeleniny na mne béžovooranžová
protáhlá věc mířila svým pohledem bez očí a jako by volala: „Budu ikonou, již
hledáš.“
Náš budoucí přítel mě stál třicet
osm Korun českých a devadesát haléřů. Deset haléřů mi ovšem dáma u přepážky
vrátit nechtěla, s čímž jsem se musel smířit a jít dál. Dýně byla má, nesl
jsem ji hrdě a majetnicky – nikdo by mi mé rozhodnutí v tu chvíli
nezpochybnil.
Lihový fix jí napomohl
k vzezření skutečné chápající bytosti, tedy tvora, v jakého jsem se
rozhodl ji na pár dní proměnit. Namaloval jsem jí příjemný a usměvavý obličej.
Dal jsem jí jméno „Hamletův otec“, jehož smysl vám prozrazovat nebudu. Brzy
jsme si padli do oka. Tykev s nakresleným obličejem se stala cílovým
objektem ukazováčků malých dětí a dospělí se na mě podivně tvářili, což jsem
přecházel s úsměvem na rtech. Chodil jsem po česko-ruské metropoli,
Karlových Varech, s namalovanou máslovou dýní a nestyděl jsem se za to.
Má cesta do Mariánských Lázní a
potažmo Holýšova probíhala přesně tak, jak jsem předpokládal. Vedle sedadla, na
němž seděl Hamletův otec, si nikdo sedat nechtěl a jedna slečna si nás dva i
vyfotografovala. Na tom by nebylo nic tak strašně zvláštního, podivné však
bylo, že po mém béžovém společníkovi nikdo nechtěl jízdenku. Průvodčí kolem něj
prošel, jako kdyby si ho nevšiml a jeho jízdní doklad nepostrádal. I to jsem
ale překousl.
Tykev mé dvě kamarádky, milovnice
tiché a melodické hudby, s nimiž jsem měl v plánu Pekelný ostrov
trávit, ocenily jako dobrý doplněk a skvělého kamaráda. Hlídal nám stan, doprovázel
nás na různých obchůzkách a získal i čestnou díru v ústech, do níž jsme
vkládali cigarety, aby si užil trochu nikotinového opojení. Tykev stojící před
stanem se zapálenou cigaretou a s úsměvem na namalovaných rtech působila
nebývale umělecky.
Jenomže záhy přišel onen problém,
o němž vás chci zpravit. Hamletův otec nepotřeboval do vlaku jízdenku, neměl
vlastní spacák ani neuměl chodit – ale z nějakého důvodu potřeboval vstupenku
do areálu.
Když jsem procházel vstupní
bránou, odevzdal svůj tiket a získal na oplátku stylový náramek, můj tykvovitý
přítel se zdál slečně od organizace podezřelý. Měla za úkol lidi zprošťovat
čehokoliv, co by mohlo být nebezpečné, a zdálo se, že jí její práce dělá
radost, že má příjemný pocit z toho, když může dokázat svou nadřazenost.
Jistá dávka arogance rozhodně z jejího vzezření a vystupování čišela,
proto jsem už zprvu přistupoval odměřeně.
„Ehm,“ řekla nejapně, „co je to?“
„To je, milá slečno,“ začal jsem
bezstarostně, „kultivar tykve obecné – dýně máslová. Jmenuje se Hamletův otec.“
„Ale,“ pokračovala ta
neotřesitelně hloupá ženská, „to si tam vzít nemůžete, to se nesmí. Vyhoďte
ji.“
Nedokážu ani slovy popsat, jak mě
vytočila. Kdo tohle kdy viděl? Jen tak mi říci, že mám vyhodit přítele do
odpadkového koše?!
„Milá slečno!“ zvýšil jsem hlas,
„Tohle je náš patron a zaslouží si na ten koncert jít už jen proto, že je to
mediální hvězda.“
Jenomže ta nervy drásající
přitroublá blbka nepřestala. „Dýně na festival nesmí!“ a jakmile zvýšila hlas
ona, přišel velký chlap, co stál opodál a zeptal se, zda je problém. Zdálo se,
že její nezávislost a přirozená ženská síla platí jen do té chvíle, dokud někdo
nepřijde na rockový koncert s dýní.
Shledal jsem, že nemá smysl se
dohadovat a z úst mi vyšlo: „Tykev je problém,“, schoval jsem Hamletova
otce do tašky, otočil se a v doprovodu svalovce se uráčil opustit vstupní
bránu.
Chudák dýně musela strávit celý
den a noc ve stanu.
Následujícího rána jí přibyla
čelenka z pásky „zákaz vstupu“ a podpis mých dvou kamarádek.
Druhý den, jenž stál ve věci
koncertů skutečně za to, už mi bylo dost nepříjemné nechávat Hamletova otce
samotného. Přišel jsem do stanu a uviděl jeho smutnou tvář, jak se válí na
spacáku a div osaměním nepláče. Bez okolků jsem ho strčil do brašny a prošel
svérázně vstupní branou. Nikdo mne neprohledával, slečna totiž odběhla na
toaletu a zdálo se, že kontroly ustaly. Prošel jsem do areálu s dýní!
Ať to byli Horkýže Slíže, Tři
sestry nebo Harlej, tedy kapely vyznávající pouze vážnou hudbu a folk, Hamletův
otec si je velmi užil a z výšky našich natažených dlaní, jež ho držely,
viděl asi ze všech nejlépe.
Asi mohu jednoznačně říct, že
Hamletův otec má za sebou více zážitků než všechny ostatní máslové dýně.
Žádné komentáře:
Okomentovat